Postřehy ze dne 24. 3. 2011

• V klinické psychologii se to notně hemžilo demencí a stejně jako minulý týden na speciální psychiatrii, lze u mě vysledovat několik znaků demence lehké -  zapomínání, zakládání věcí,  poruchy paměti, dezorientace v čase, obtížné rozhodování a bezradnost. Ou jé.

• S aktivitou dělníků u FSS to jde od desíti k pěti - je to tak super práce - sem tam si vrtnou, ale mimo ono sem tam se věnují spíše duchaplné konverzaci (jistě o sociálních tématech - a pak, že na místě nezáleží!), pokuřování jemně mletého, nikotinem a dehtem šmrcnutého kuřiva, opírání se o krumpáč a slunění. Ovšem ve 4 odpoledne se s vervou pustí do práce zrovna, když se studentstvo snaží nechcípnout ve vydýchaných učebnách (ano, kvůli hluku musejí být zavřená okna)... resp. o půl paté, páč v pět už mají padla. 

• Myslím, že ďábelský plán sociálních a humanitních vědců zahrnující obří lidské ("myší") bludiště na Joštové začíná přinášet ovoce - iritabilita stoupá přímo úměrně stoupající vzdálenosti z FSS na LF - ano, obě fakulty jsou teoreticky přes ulici, lež praktická cesta se začíná nebezpečně podobat cestě na Čáru.

• V CPS mají Grenu za úžasných 15,- A na kartičku, takže zdánlivě nic neplatíte, juch! 

•  Není dobré protahovat periodu mezi jednotlivými squash-sessions - i jen třítýdenní prodleva může být vzhledem k absenci fyzické kondice katastrofální a člověk, Anna, já se pak cítím jako exemplární lemra.

• Díky bohu za dvoreček ve třetím patře, nikde jinde se pan Plzák nečte lépe a ANO - už se nemusí lézt záchodovým okýnkem, ode dneška i dveřmi!!! (záchodové okénko bylo použito zejména za účelem posílení humorného tónu, samozřejmě se tam dá vlézt kterýmkoliv jiným oknem ze 3. patra - nejlepší jsou ty z druhé strany auly, rizikem je jediné - že vás tam někdo zavře, proto je lepší si v bezdveřových časech připravit alternativní úniky ... další okna)

• To nejlepší, co můžete udělat, když si o někom myslíte, že je to kamarád ze základky a on je to jen nějaký no-name, který se mu podobá? - přestat se tlemit na něj a začít se tlemit za něj - to ho znejistí a z vás to udělá menšího blba (light demention in progress).

•  Zvídavé děti nelze bohužel absolutně eliminovat, ale na větě "mamíííí, ta paní spí, nebo je mrtváááá?" je něco kouzelného. Jo a v parku na Moraváku stojí Klíčová Vodafone socha - hnusně komerční, ale jinak fajně nápaditá a vůbec - kdo rozhodl o tom, že by mobilní operátoři neměli podporovat umění?

• I při čtení komixu se ze začátku můžete zapotit - Myšlenky Smyšlenky, nejenže jsou překladem z japonštiny, ony se tak i čtou! Zprava doleva, odzadu dopředu. Btw. - na knihy (neakademické), o kterých ani nevíte, že byste si je chtěli přečíst (ale chtěli, věřte:), choďte v KJM do "vrácených knížek" a řiďte se diletantsky podle zajímavého titulu (př. Jak se jmenuje tahle knížka?), či obálky - mně se to zatím v 80% vyplatilo ... o těch 20% raději pomlčím.

Přišli jste dnes na něco zajímavého? Pochlubte se! :) 

Byt, či nebýt?

Měla bych se učit na zkoušku, ale místo toho se mi hlavou honí tahle existenciální otázka. Ano, je to tak - vím, že už mnozí máte tuhle zkušenost za sebou a mě se tak můžete jen potichu hihotat, ale mějte soucit. O co jde? No přeci o bydlení na privátě! Ano, bez maminky, bez tatínka, bez sestřičky, bez zvířátek, bez jídla (když si zapomenu nakoupit), bez stojánků na vajíčka, bez toho zažitého pocitu domova. 


Tady jsem se trochu zarazila, když jsem to psala, protože jsem zjistila, že kromě lidí, zvířat a stojánků na vajíčka, jsem si nebyla schopná vzpomenout, co jiného by mi čistě hypoteticky mohlo chybět a nedalo se nějak nahradit.


Dobrá pojďme se zaměřit spíš na to, co mi to dá, než na to, co ztratím. Uděláme si tu takový malý bilančníček. 


PRO

• Iluze svobody a samostatnosti - iluze proto, že stejně budu dál vykořisťovat naše, akorát už u nich nebudu bydlet, což pro mě znamená zbavit se maminčiných telefonátů ve dvě ráno s tématem "už jedeš?"
• Zlepšení sebeobrazu - ano je to tak, sice se můžu hájit tím, že jsem z Brna a tudíž je ptákovina platit si (nebo spíš nechat si platit) privát, ale věc se má tak, že většina kamarádů bydlí na privátě (nejsou místní, zmetci) a já si mezi nimi připadám nesamostatně.
• Spousta nových zkušeností - už jen obcházení bytů, nejen samotné bydlení, pro mě bude zážitek, schválně kolik podivných existencí se nám bude snažit namluvit, že ta jejich střecha nad hlavou je to nejlepší pro nás.
• Bydlení s kamarádkami - tohle je rozhodně největší výhoda, naprosto symetrický vztah (do doby, než budeme platit nájem :) mezi rozumnými lidmi (hihiii). Nikdo mě nebude sprdávat za pitominy a jestli jo, sprdnu ho zpátky! A hlavně - od kamarádek by zněla zvláštně věta: "dokud tady bydlíš, tak ..."
• Blíž do centra  - mám pocit, že všechno, co najdeme, bude blíž :) 
• Poznám své i cizí světlé a temné stránky - hlavně takové ty kravinky, co si člověk oblíbí, nebo ho neuvěřitelně serou.

PROTI

• Finance - jednoznačně. Nejsem soběstačná a do ukončení studia pravděpodobně ani nebudu, takže - je mi to vůči rodičům trapné. 
• Samostatnost - teď si budu muset prát, žehlit, vysávat, umývat nádobí, nakupovat a vejrat do prázdné ledničky ... hmm, počkat, to všechno dělám i teď :)
• Stesk - přece jenom, je to malý krok pro lidstvo, ale velký pro Aničku, začíná se mi stýskat už teď a to jsme ještě ani nic nevybraly 

Najs - "proti" je kratší!!! Ale to nemění nic na tom, že na to musím furt myslet. Někdy mám pocit, že mám chvíle životního vakuovaného poklidu a pak se na mě zčista jasna nahrne víc věcí. No co - použijeme zralou formu obrany - supresi ... když nad tím tak přemýšlím, tak ji vlastně používám pořád, ale pod jiným jménem :)) 

Napadá vás něco dalšího do pro a proti? Jaké byly vaše první prívátové krůčky? Bolestné? Krásné? Svěřte se Aničce :) 

O mně

Vzhledem k tomu, že jsem lehce antitechnický typ, který neví, jak udělat samostatný odkaz „o mně“, tak to postuju jako příspěvek:

První krůčky 

Narodila jsem se v Brněnské nemocnici a to byla prozatím moje nemocniční premiéra i derniéra zároveň (návštěvy se nepočítají). Byla jsem (prý) hodné dítko, na rozdíl od sestry, která (prý) v jednom kuse řvala – nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, neb moje první vzpomínka zahrnuje chlapíka s kamerou, který do té věcičky narval celý můj pokoj!

Brno je ostatně moje srdcová záležitost – kompromis mezi větší vesnicí a malým velkoměstem. Známí na každém rohu, někdy i na více rozích zároveň a to nepřímo úměrně vzdálenosti od centra - na náměstí s penisem to žije! (současný design Svoboďáku, srdce Brna, mě až tak netěší, ale můžu si z něho dělat srandu, tak co:)

Studium 

V Brně zatím žiju a studuju (echm, echm), kafím, pivím, nepracuju a tlachám. Někteří lidé by sice tvrzení, že bydlím v Brně rádi napadli tím, že bydlím na konci světa, ale to samozřejmě není pravda – za městskou částí Ořešín je ještě Útěchov – TAM je konec světa. Tak se nebojte, v Ořešíně se přes žádné okraje nepřepadává.

Mňo a co že to studuju? Psychologii na MU FSS … a ne, neumím číst myšlenky … ne – ani na dálku … na blízko taky ne! Přestože telepatii nezvládám a telekinezi teprve zkouším a tyhle parapsychické činnosti mi ještě úplně nejdou, psychologie, nebo spíš lidé tam, mě hodně změnili – doufám, že k lepšímu. Co se oboru týče, jsem lehce/těžce nevyhraněná, ale zdá se, že začínám koketovat s  arteterapií, tak doufám, že mě to hned tak nepustí.

Prokrastinace a trávení volného času 

No a co tak dělám ve volném čase kromě prokrastinace? Téhle otázky se v poslední době dost děsím, protože jako první mě napadne „nic“, ale ono nic je velice sofistikovaně rozdělené. Kupříkladu trávení volného času s přáteli, kteří se rekrutují převážně z řad současného spolužactva) je jedním z mých nejoblíbenějších způsobů trávení volného času. Poznamenává to i každý můj příchod do školy – prolítnu Krmítko (studentský bufík), následně knihovnu, a pokud nikdo nikde není, jdu na přednášku … na přednášky nechodím moc často. Kromě kamarádů mě dokáží parádně zabavit filmy, seriály, těžce intelektuální četba (klamající smajlík) a taky všelijaké rukovýrobní věcičky – korálky, peříčka, drátky, smaltíky, fimo, ubrousky, organza a tak dále a tak dále.  I přes svoji dřevnatost jsem se letos zapsala do dvojího tancování, které mě nehorázně baví a semtam (asi tak jednou týdně) chodím s chlapci na squash, kde vesele prohrávám, sprostě nadávám a vsázím se o alkohol (už dlužím dva Frajery) – takže se čas od času i pohnu, i když zvláště po squashi se pak o pohybu dá mluvit pouze jako o skučícím a bolavém. Ráda vařím a peču, tedy za předpokladu, že se dokopu k tomu nakoupit suroviny (viz článek o ledničce). Pak mě ale děsně nebaví to uklízet. Jo uklízení – nejmíň oblíbená činnost. Mám ho ráda jen za předpokladu, že se zaseknu u probírání starých věcí, to je fajn. Ale musím uznat, že jednou za půl roku se úklid pokoje snese – má to spoustu výhod – spím na celé! posteli, plíseň vypěstovaná z čaje se mě nesnaží udusit ve spánku a taky – jdou otevřít dveře. Nevýhodou je, že pak nemůžu nic najít. V pořádku je chaos – CHAOS JE V POŘÁDKU!

  

Taky mám spoustu věcí, které neumím, ale o kterých vím, že by mě strašně bavily, kdybych je uměla. Střelba z luku, zpívání nahlas na veřejnosti (zatím jen ve sprše, v jeskyni, v pokoji, v autě), šerm, žonglování (míčky mám, koordinaci oko-ruka už ne), malování a kreslení (kresbičky do sešitů stále frčí, ale nikam dál jsem se pak po absolutoriu na ZUŠce nedostala – vždycky mi něco chybí, zrovna teď třeba vůle a papír), mluvení španělsky (samoučtina, vlastně ani jiná učtina mi moc nejde, opět – vůle), smyky s autem (prý se začíná parkováním, tak to mám ještě co dohánět), hraní na hudební nástroj (mám elektrický klavír na který umím zahrát tak 6 písniček … automaticky, neb všechny noty už jsem zapomněla. Tajně sním o hře na kytaru, ale jsem líná jak veš).

No a v současné době se tak nějak odhodlávám/neodhodlávám na Erasmus, o kterém taky vím, že by mě bavil, kdybych se tam dokopala. No, snad překonám svůj vešismus a pojedu pá pá.

V Brně dne 13. listopadu 2010, 1:22