Kanada - postřehy a jiný mišmaš

anna2rerajče.net

Tak už se nám to tu krátí, za dva týdny frčíme na roadtrip a kdyby čas měl příchuť, představoval by zatím pro mě čas v Saskatoonu plivnutí do obrovitánské Kanadské kaluže, které chutná po sluníčku, jahodové zmrzlině a smažené Marsce (kterou budu mít až v pátek).

Petr nás před několika dny opustil, zanechavše nám 5 kilo rejže a nepočítaně konzerv (díky, díky, díky!) a odjel se roztéct do Phoenixu k veganovi (tematické video díky Honzovi zde).

Co jsme zatím za ty dva týdny, co jsem nepsala, stihli? (a nestihli smaženou Marsku!):

• Návštěvu Wanuskewin herritage parku

Ta spočívala v tom, že jsme si s Petrem a Honzou na (většinou vypůjčených) kolech zajeli 14 km tam, prošli si louku a jeli 14 kilometrů zpátky. Tatonky (Costnerovi bizoni) žádné (žádní, nevím, jak se to zkloňuje), zato jsme viděli cvičení stíhaček a Honza dostal sprda za to, že leze na bizoní maketu. Ovšem - byl to parádní výlet, kteréžto přesvědčení asi nesdíleli Kanaďané, co nás míjeli během našeho zuřivého šlapotu v protivětru a pravděpodobně si ťukali na čelo. Ale - viděli jsme stíhačky a oni ne! Jakože zdá se, že vlastnictví horských kol, i když se jezdí hlavně po silnicích, má výrazné opodstatnění v zimě a dokonce jsem pochopila i absenci cyklistických pelotonů mimo město, vzhledem k tomu, že nejbližší je 50 kiláků, takže i na malý výletek šup-sem-šup-tam stylu by padla rovná stovka.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

• rozkoukat Mavericka

kterážto činnost zpečetila všechny naše filmové večery - ovšem, Báro těš se! - mám staženou Kněžnu Libuši!!!

• Opít papoucha u Becherovky a sníst štrůdl

na Petrorozlučce, kde nás oblažoval Chrisův nový touchy touchy (jak jsme ho se Sárou překřtili) couchsurfer  Theo z Rwandy. Škoda, že fotky zpitého papoucha nemůžu dát na fb - tam by je viděla Naila a asi by si mě odpřátelila ...

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

• Zahrát si ultimate frisbee

v Rotary parku. Za pomoci dvou slovenských couchsurferů, z nichž jeden chce na FSS studovat psychologii :D Nebylo to beze ztrát - Deryk si vyvrtnul (Honza říká, že s "t" a já mu věřím) kotník, tak musel být odvezen emergency Markem.

• Dát si do pitcheru význačná piva

jako Moose head, Grashopper a to třetí si už nepamatuju ale bylo tam i pivo Dead Rouge Guy, které jsem neměla, ale měla jsem ho mít!

• Vidět moji první/mého prvního on-u

což jsem, pravda, nezvládla s kamennou tváří a doteď se stydím.

• zacvičit si akrojógu 

dobře, původně se mělo hrát frisbee, ale po půlhodince planého házení v kroužku se Stuartovým spolubydlou Trentem, jsme odhalili, že pan T pravidelně chodí na lekce akrojógy. Zkoušli jsme pak tu nejjednodušší variantu, která se dá přirovnat k tzv. prknění/plaňkování (planking), které vlastně spočívá v tom, že se je v poloze prkmo kdekoliv - v případě akrojógy na komkoliv. Ve chvíli, kdy jsme byli nadšení vlastní šikovností, jsme si všimli dalších akrojogínů a ... ty vole!

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

• rozčlenit zákazníky v meat department v SS

na kokoty (pán, co si objedná 30 deka prosciutta a pak si přeje stejným způsobem vyrobit 30 deka veškeré další šunky. Způsobem, který spočívá v prokládání jednotlivých masových plátků listy papíru a trvá asi tak 5 minut zručné prokládací práce), hodňouše (deset deka sem, deset deka tam a hlavně jsou pořád "sooo sorry"), bitches (ženy, které si stěžují, že nemáme brašničky na příliš teplá grilovaná kuřata a pak si vybíjejí vztek na nebohé mě a nebohých hispánkách), nerozhodňáky (mmmm, eeeeee, mmmmm), zkoušeče (víte co, 5 deka támhle toho ... a toho ... a tohohle ...a tadyhlenctoho a ... a nebo to nechte tak ... - někdy v kombinaci s nerozhodňákem), rodinky (já bych si vzal ... miláčku, kolik toho chceš ... dobře tak tři sta ... miláčku, na velké plátky, nebo na malé plátky ... tak na ty malé plátky ...), drahouše (víte co, něco mi tam hoďte, když to bude o deset deka víc, zlobit se nebudu). Počítám, že v průběhu příštího týdne přijdu ještě na další typy.

• improvizovanou grilovačku

to se tak na půl hodinky natáhnete a z komatického desetiminutí vás probere úporné bušení na dveře a ejhle Lisa. Ejhle Sara si to přihrne s ejhle Stuartem a pak si to ejhle všichni hrneme k řece. A protože saskatooňani mají na každém rohu grilovací posezení, zbytky z kuchyně hned najdou využití - v mém případě cuketa a půlka chleba, v Sářině případě zbytky burgerů (?!?!??!). A u ohně se toho hned nakecá!

Aktuálně jsem mimo, takže pokud předchozí text postrádá strukturu, bylo to nezáměrným záměrem. Jdu se odmimonit do postele a nechám si zdát o tom, jak ručně vyrábím deep-fried-Mars-bar (což jsem si nevycucala z prstu, ale fakt se mi o tom předevčírem zdálo) - budiž tedy toto nekonzistentní datlí dílko svědectvím o tom, že žiju a to jako fakt :)

Tribonávraty

Víkendové pokračování Triboluminiscence se kvapem blíží, stejně jako můj odjezd na Erasmus, tak jsem se rozhodla, že konečně splním rest, který jsem měla splnit už před čtyřmi dny a to, napsat esej a básničku o Tribu. Sice nevím, jestli na víkend pojedu, ale i kdybych to neměla číst já, Tribo si to zaslouží.

esej: Co byla triboluminiscence pro mě

Psaní eseje jsem dlouho odkládala, jednak proto, že mám problém s deadliny, jednak proto, že jsem přemýšlela co napsat, aby to zabralo dvě normostrany a neznělo to banálně. Pro mě osobně byla Triboluminiscence důstojným zakončením, či pokračováním táborových časů.

To nemyslím nijak špatně, právě naopak – byla jsem pohlcená krásou Rychlebských hor, společným povídáním a vtipkováním u jídla, umýváním se ve studené vodě, neohlížením se na čas, manuální prací i přítomností zajímavých lidí. Ale jsem, jaká jsem, žádné velkolepé prozření jsem za deset dní nečekala a také se nedostavilo – spíš jsem si udělala trošku pořádek v myšlenkách. Zjistila jsem, že jsem se svým životem spokojená a že na něm nic zásadního měnit nechci a to ani co se týče tvořivosti. Tu u sebe prožívám vnitřně a nárazově. Věci, které chci a potřebuju sdílet, sdílím s lidmi i ve svém normálním životě a to nejen banálně opilecky ve dvě hodiny ráno – naštěstí J

Když to vezmu celkově, absolvování Triboluminiscence mi pomohlo uvědomit si, že právě těď žiju v podstatě život,který chci žít a o to, co mi v něm chybí, dokážu zabojovat.

Tribo mi dalo poznání, že když se sejde ve skupině ryze ženský kolektiv, nemusí se jednat jen o slepičárnu, že ženský element ve velkém množství má něco do sebe. Poznala jsem, že i když si myslím, že často nereflektuji své chování a jednání, dělám to hodně a do hloubky a i přesto, že svoje poznání nevyslovím nahlas, nějak implicitně o něm vím. Dala mi poznání, že doteky a fyzická blízkost můžou být příjemné i s málo známými lidmi, dala mi smysluplně strávený čas, dala mi procítit skupinové stmelení a smutek z rozloučení.

Jsem ráda, že jsem mohla vypnout a na chvíli zmizet ze svého přirozeného prostředí, do bezčasovosti a přirozenosti přírody, zjistila jsem, že tohle mi chybělo možná nejvíc. Jít lesem a povídat si, společně zpívat, společně mlčet (i když mlčení je pro mě obecně celkem problém), neumývat si ešus, vstávat do trávy a čerstvého vzduchu, společně jíst a dělat ptákoviny, společně pracovat a sledovat, jak čas zároveň zdánlivě stojí a zároveň ubíhá bleskovou rychlostí.

Tribo mi připomnělo, jak je příjemné někam jen tak ponořit ruce, naplácat něco na sebe a nemyslet na to, že se budu muset umývat (taky že ne!), zplna hrdla si zakřičet, zpívat bez smysluplných slov, tančit jako v epileptickém záchvatu, nebo jen tak koukat do ohně a být.

Triboluminiscence pro mě byla spoustou zážitků nacpaných do krátkého času a prožitých s neznámými lidmi, ale o to intenzivnějších. Chvílemi jsem měla pocit, že účastníky znám, v další chvíli jsem věděla, že k poznávání by mi nestačilo ani dvacet let – bylo to fascinující.

Líbilo se mi pozorovat a být součástí mikroklimatu, které během deseti dní vzniklo, a byla jsem opravdu smutná, když skončilo. A to hlavně kvůli tomu, že vím, že už to nebude stejné, že i když se sejdeme znovu v plném počtu, už nebudeme stejní jako v těch deseti dnech, které jsme strávili jen spolu. Ale to nevadí, někdo mi kdysi řekl, že nic nekončí, že to jen mění svoji kvalitu. A já vím, že je to pravda. Potěšilo by mě, kdybych si k vám tribolidé dokázala znovu najít cestu a uměla tohle hledání prožít stejně krásně jako poprvé.

TRIBOLUMINISCENCE

Hory zalité sluncem a průzračný vzduch

Klid v bezčasí

Ranní očista studenou vodou, pohled na oblohu

Zpívání společně s ptáky

Hovory o ničem, hovory o všem

Lehkost a smích

Změť nápadů a plánů

Spolu i každý sám

Změna … ?

Postřehy ze dne 24. 3. 2011

• V klinické psychologii se to notně hemžilo demencí a stejně jako minulý týden na speciální psychiatrii, lze u mě vysledovat několik znaků demence lehké -  zapomínání, zakládání věcí,  poruchy paměti, dezorientace v čase, obtížné rozhodování a bezradnost. Ou jé.

• S aktivitou dělníků u FSS to jde od desíti k pěti - je to tak super práce - sem tam si vrtnou, ale mimo ono sem tam se věnují spíše duchaplné konverzaci (jistě o sociálních tématech - a pak, že na místě nezáleží!), pokuřování jemně mletého, nikotinem a dehtem šmrcnutého kuřiva, opírání se o krumpáč a slunění. Ovšem ve 4 odpoledne se s vervou pustí do práce zrovna, když se studentstvo snaží nechcípnout ve vydýchaných učebnách (ano, kvůli hluku musejí být zavřená okna)... resp. o půl paté, páč v pět už mají padla. 

• Myslím, že ďábelský plán sociálních a humanitních vědců zahrnující obří lidské ("myší") bludiště na Joštové začíná přinášet ovoce - iritabilita stoupá přímo úměrně stoupající vzdálenosti z FSS na LF - ano, obě fakulty jsou teoreticky přes ulici, lež praktická cesta se začíná nebezpečně podobat cestě na Čáru.

• V CPS mají Grenu za úžasných 15,- A na kartičku, takže zdánlivě nic neplatíte, juch! 

•  Není dobré protahovat periodu mezi jednotlivými squash-sessions - i jen třítýdenní prodleva může být vzhledem k absenci fyzické kondice katastrofální a člověk, Anna, já se pak cítím jako exemplární lemra.

• Díky bohu za dvoreček ve třetím patře, nikde jinde se pan Plzák nečte lépe a ANO - už se nemusí lézt záchodovým okýnkem, ode dneška i dveřmi!!! (záchodové okénko bylo použito zejména za účelem posílení humorného tónu, samozřejmě se tam dá vlézt kterýmkoliv jiným oknem ze 3. patra - nejlepší jsou ty z druhé strany auly, rizikem je jediné - že vás tam někdo zavře, proto je lepší si v bezdveřových časech připravit alternativní úniky ... další okna)

• To nejlepší, co můžete udělat, když si o někom myslíte, že je to kamarád ze základky a on je to jen nějaký no-name, který se mu podobá? - přestat se tlemit na něj a začít se tlemit za něj - to ho znejistí a z vás to udělá menšího blba (light demention in progress).

•  Zvídavé děti nelze bohužel absolutně eliminovat, ale na větě "mamíííí, ta paní spí, nebo je mrtváááá?" je něco kouzelného. Jo a v parku na Moraváku stojí Klíčová Vodafone socha - hnusně komerční, ale jinak fajně nápaditá a vůbec - kdo rozhodl o tom, že by mobilní operátoři neměli podporovat umění?

• I při čtení komixu se ze začátku můžete zapotit - Myšlenky Smyšlenky, nejenže jsou překladem z japonštiny, ony se tak i čtou! Zprava doleva, odzadu dopředu. Btw. - na knihy (neakademické), o kterých ani nevíte, že byste si je chtěli přečíst (ale chtěli, věřte:), choďte v KJM do "vrácených knížek" a řiďte se diletantsky podle zajímavého titulu (př. Jak se jmenuje tahle knížka?), či obálky - mně se to zatím v 80% vyplatilo ... o těch 20% raději pomlčím.

Přišli jste dnes na něco zajímavého? Pochlubte se! :) 

One of these days the sky gonna break

Každý má asi písničky, které ho rozbrečí a rozněžní, nebo naopak dokážou vytrhnout z té nejděsivější nálady, případně podpoří ještě víc náladu euforickou. Tady jsou ty moje:

Letters from the sky - totálně brečící, nevím, jak to dělá - hlavně ten začátek teda. Možná to bude tím, že byla použitá jako podkres k jedné srdceryvné (bez keců) scény v seriálu Harper´s Island.

9 crimes - tahle je spíš rozněžňující, písnička má zvláštní frázování, myslím, že by to nikdo nedokázal zazpívat tak, jako ti dva.

S klidným svědomím můžu říct, že na mě jedině tyhle dvě písničky působí rozdepresivňujícím/rozněžňujícím vlivem. Víc mám písniček ujetě aktivačních (jen pár, nebojte:):

Do you love me
Candyman
Do your thing
Doop doop

Možná mám pokřivený vkus, ale prostě to na mě funguje!

Ikea = Lego pro dospělé

Inu, jak jinak se dá nazvat sestavování skříně díl po dílu, než hraním si se stavebnicí? Až na to, že stavebnici pak nemáte 3-5 let na očích, ale to je jen o důvod víc, proč se snažit :)


Musím říct, že v průběhu tří dnů mám zkušenosti se stavbou Lega i Escher-ikeovy-skládačky a to Lego mě bavilo o chloupek víc. Snad to bylo tím, že mi bylo dovoleno stavět hasičské auto s navijákem a výsuvným žebříkem. Byla to událost, časy Lega pro mě totiž skončily úderem dvanáctého roku, ani nevím proč. Tou dobou jsem už ale prošla různými lego-fázemi od pustého ostrova s jedním panáčkem, palmou a opicí, rytířů s helmami a hlavu-ohýbajícími koníky, kovbojů a nakonec, asi kvůli utužení genderové identity přišla i fáze Lego Bellvile s roztomilými holčičkami s cůpkem nebo mikádem a spoustou zvířatek s velkýma očima. Pak ale nastala chvíle, kdy jsem ohebné kloubovité (nesporná výhoda oproti konkurenční anorektické barbie, ze které mám dodnes mindrák ... apoň si nikdy nezadřepuje, mrcha!) panáčky a panenky velikosti (půlky)ukazováčku vyškrtla ze svého života. Důvod? - naprosto netuším ... možná přišli pokémoni, pogy, nebo kamarádi :)


Ovšem co u Lega nezažiju, ale zažiju to u Ikea skládaček, je pocit hřejivého tepla, který se dostaví, když podle polopatického návodu pro blbečky, podle kterého by to zvládl i cvičený Ara (a to má křídla!) zvládnu z patnácti částí sestavit jednu užitečnou věc. Vyrovná to trochu pocit zmaru, který se dostaví pokaždé, když návod vypadá takhle. Další vada, kromě všudypřítomné frustrace je to, že Ikea výrobky nemají inteligentně umístěné výstupky, kam se kdykoliv dá připevnit cokoliv (bod pro Lego!)

Ale i tak miluji Ikeu - už jen proto, že díky ní si každý lempl dokáže vyrobit vlastní stůl a poličky, i když normálně drží kladívko za železo. Ikeo, jsem ráda, že tě máme!

Ne všichni samozřejmě můj názor sdílí, někteří jsou přesvědčení, že Ikea je jen prostředkem k ovládnutí světa.

A co vy? Považujete Ikeu za dílo ďábla? Máte Lego? Hrajete si s ním ještě? A co na to Jan Tleskač? 

Zamyšlení nad duchem Vánoc

Tak zaprvé píšu s jedním prstem olepeným náplastí, protože jsem se řízla v zápalu frenetického hledání komponentů na vánoční dárek a ve světle tohoto zranění i "vánoční" tradičně nasrané nálady se ptám, umí si Vánoce pořádně užít i skorodospělý vynořující se? 


Čerstvě si pamatuju ten pocit okouzlení, kdy jsme byly se sestrou vpuštěny do obýváku ve starém bytě - krásně rozsvícený stromeček, kupa dárků, pocit napětí, když jsme čekaly před zavřenými dveřmi. Celý obrázek dokreslovala povlávající záclona v pootevřených dvěří na balkon - teď, TEĎ tady byl! Jen chvíli a mohly jsme vidět Ježíška, toho maníka, co umí létat a který zpunktoval celou tu hromadu barevně obalených krabic pod stromkem. Ó, jak já jsem obdivovala rodiče a tajně jsem jim záviděla, že oni jediní s Ním mohli mluvit, protože kdyby tam bylo moc lidí, On by s polekal a uletěl. Ten ozvuk pocitu něčeho zázračného mám od té doby v sobě, možná si ho už přikrašluju, ale vím, že to bylo něco, co dnes zažiju už jenom těžko, leda by se přede mnou rozplakala socha, nebo kdyb se mi naskytla příležitost potřást si rukou s tykadélkovým mužíkem.


Ale co já? Nechtěla jsem přijít o ten pocit, ale přišla, stává se to všem? - zajímalo by mě, jak už to po pětačtyřicáté prožívají mí rodiče - vzhledem k tomu, že se příprava na ŠD sestává jen z úklidu, nákupu dárků, balení dárků, hektické atmosféry a nudného pečení cukroví (vždycky mě baví jen první plech), nemyslím si, že oni jsou hozeni do bůhvíjaké vánoční nálady. Konkrétně maminka si řekla, že se nebude zbytečně stresovat a že bude dělat jen to, co ji bude bavit. Bohulibé, leč to dopadlo tak, že jsem pečící štafetu převzala já - fakt nuda, a uklízecí táta se sestrou - taky nuda. Takže když je to takhle, jak by teda měla vypadat vánoční nálada? Určitě by k ní mělo přispět pár zidealizivaných věcí:

• vůně perníčků nastartuje vzpomínky z dětství  

 ideál: vanilka a skořice okamžitě nastartují filmové flashbacky - sfoukávání druhé svíčky na dortu, hraní si na hřišti, kluk, co mě ve školce tahá za cůpky (zvláštní - ve školce jsem měla hrnec-cut), spím v posteli a nade mnou se sklání milující rodič

musím říct, že z dětství si pamatuju na Vánoce jenom to, co jsem psala výše a tam perníčky opravdu nefigurují. Nehledě na to, že si nepamatuju to, co jsem dělala před 5ti minutami, natož před dvaceti lety ... no a ty cůpky  - ts ts ts. Jinak k těm perníčkům - v rámci zachování zdravého rozumu a rodinné pohody doporučuji max. 4 druhy cukroví (žádné "peču, tedy jsem") před Vánoci (po nich je už stejně nikdo nechce) a zapálit vonnou vanilkovou svíčku - plameny mě uklidňují :)

• vánoční nálada nastartována společnou činností 

Ideál: maminka, tatínek a dvě děti se drží za ruce, povídají si, usmívají se na sebe a společně jdou koupit vánoční stromek. 

ha hahahaha hahahahahahah. Tohle fungovalo do doby, než jsem rodiče přestala vnímat jako totální autoritu. Vzhledem k rozdílným názorům a tomu, že díky škole a práci se doma potkáváme pohromadě sporadicky, delší trávení volného času zákonitě ústí do třenic a pidihádek o nejrůznější kraviny.

• jmelí  

ideál. přítomnost jmelí 

je fajn, když si ho můžu urvat ze stromu sama, žádné odehnané duchy jsem sice nikdy nepotkala, ale uspokojuje to moji potřebu loveckého dobrodružství. Kupované jmelí je nuda.

• dárky  

ideál: děti si spokojeně hrají s houpacím koněm a panenkou, maminka s chňapkami a tatínek s fajfkou 

ty jediné mě baví - teda ne dostávání, to teda taky, ale hlavně vybírání a vyrábění. Je dobré vědět, že se ostatním můj dárek líbí, že ví, že jsem na ně při jeho tvorbě/nakupování myslela. Akorát musím říct, že mi přijde trochu alibistické vyhlásit jediný den v roce dnem dávání dárků - já dostávám ráda dárky furt - mimo Vánoce dokonce raději, protože ve Vánocích cítím nádech povinnosti a má-se-to-syndromu. Jinak  - nikdy neumím přesvědčivě lhát, když dostanu věc, která se mi nelíbí - musím na tom zapracovat.

• stromeček 

ideál: krásný hustý smrček s drobnými hvězdičkami světýlek, s červenými mašlemi a slaměnými ozdobami (před třemi roky tomu tak i bylo, i když je pravda, že nevím, kdy přesně tradice Pepů - stromků v květináči, které stejně schcíply, začala)

Na stromeček mám nejkrásnější vzpomínky a proto letos nejvíc ťala do masa vánoční nálady sekyrka 20cm vysokého jehličnátého keříku, který nám má nahradit vzrostlou borovičku/jedličku/smrček. Stojí za ním sice bohulibá myšlenka toho, že poroste s námi a příští Vánoce bude zase o kousek vyšší, ale vzhledem k tomu, že naše stromky mají ve své výšce sestupnou tendenci, spíš bych se vsadila, že chcípne a příští rok budeme zdobit šišku.

Takže, o čem tedy Vánoce pro mě vlastně jsou? Pro mě to znamená, že se zase jednou za čas sejdu s rodinou, probereme obvyklá témata s nehádavým potenciálem, některá i s hádavým, takže je o zábavu postaráno. Potřebuju se podívat na rozsvícený vánoční stromek v potemnělém obýváku, abych si navodila iluzi toho pocitu tajemna, který jsem zažívala jako malá. Chci vidět radost a překvapení v očích těch, které mám i přes jejich chyby ráda a chci být potěšená z toho, že se jim mé dárky líbí, protože se při jejich shánění fakt snažím. Chci aby jsme si aspoň jeden den v roce všichni sedli a popovídali, protože si musím přiznat, že během roku se jim moc nevěnuju. ... No a vánoční večeře je krásný rituální bonus :)

Tak, předštědrovečerní posmutnělost ze mě blogováním vyprchala a už se cítím smířená i s keříkem - ta jedna mašle mu bude slušet :)

A co vy, kdo tohle čtete (pokud někdo) - jak prožíváte Vánoce? Máte z nich dobrý pocit, nebo na ně trošku kašlete? Na čem vám záleží nejvíc? Jak celý ten tříměsíční humbuk kolem starého pohanského svátku prožíváte? Pište, piště!

Tréma je svině

Před zkouškou, před vystoupením, před blbou powerpointovou prezentací ... je všude. Vetře se i tam, kde nemá co dělat. Ten známý pocit staženého žaludku, potících se dlaní a jemně vibrujících končetin - ano, řeč je o paní trémě. Je to dáma s Parkinsonem bez chodítka, s vlhkým kapesníkem sežmuchlaným v dlani, matróna, která sloním nekoordinovaným pohybem ohrožuje každé představení, na které se dívá víc, jak jeden člověk. 

Přesto jsem ji okouzlila, nebo jí snad stačilo to sprosté slovo, které vyšlo z mých úst a oči v sloup při generálce, ať tak či tak, zvládla jsem ji. Ale vím, že si na mě brousí zuby a že se její zimničné třaslavé pohyby, úporný pocit nepatřičnosti a náhlý záchvat xenofobie můžou kdykoliv vrátit. Ale co? - zažila jsem svou minutu šestadvacet vteřin slávy a jsem spokojená. Můžu teď vítězně zahlásit:

Anna vs. tréma = 1:0!!!

Předzkouškový výblitek

Už to nemůžu ventilovat na fb, neb by hrozilo, že si mě po padesáti prokrastinačních statusech moji fb-přátelé skryjí a obnoví až po zkouškovém. Takže

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!

Jsem líná, LÍNÁ lemra, doprčic práce!

Uff - ten Caps lock fakt pomohl :)

První vlaštovka

Dotaz: Je možné, aby byla osoba, která nedokázala vydržet u psaní deníku déle, než dva dny, která si je schopná vyčistit zuby až třikrát po sobě, aniž by si pamatovala, že si je už jednou čistila a která má kolem sebe neustále auru prokrastinace, do které vtahuje ostatní lidi, schopná udržet v provozu Blog? Taky píše dlouhé věty se slovesem na začátku, které díky tomu ke konci přestávají dávat smysl ...

Odpověď: Odložme tento dotaz na později ...