Sucker punch sucks

Sucker Punch (2011) - ČSFD - 63% - trailer

Začínám si myslet, že Snyder spočinul na vavřínech svých relativně dobrých Watchmenů (2009) a zapomněl, že film neutáhne jen vizuální nápad. Bohužel pro mě si k tomu i sám napsal scénář. Nevím, kde vzal inspiraci, podezřívám ho z vykradení Kill Billa, Světa zítřka, Charlieho andílků, Pána prstenů, I am robot, Scotta Pilgrima a dalších a ano, stejně nesourodá jako výčet inspirace je i konečná podoba filmu.

Na první pohled se to mohlo zdát jako dobrý nápad - bojové scény jako vystřižené z počítačových akčňáren, dívky se zbraněmi a v latexu, gigantická quest hlavní hrdinky za pěti úkoly a to celé zastřešené příběhem o prolínání reality a fikce ve zmučené dušičce pacientky psychiatrické kliniky. No, zasřešené - téhle stříšce by stačilo i pár kapek ranní rosy a rozpadla by se na prach. Přesto musím říct, že první čtvrtina filmu mě bavila a vizuální stránka byla parádní - tlumené barvy laděné stejně jako u Snyderových hrdinných Sparťanů měly opravdu něco do sebe a zpomalovačky byly jedna báseň. Ale jak už jsem řekla, vizuální stránka celý film neutáhne a přestože v bojových scénách využíval režisér digitálního obrazu připomínající počítačovou grafiku, po čase mě to začalo nudit.

Čím jsem starší, tím víc potřebuju příběh a v tomhle případě byla dějová linie silně roztroušená a sloužila jen jako hrbolatý mostek pro akční scény, které byly čím dál absurdnější a absurdnější - gigantické mechanické samuraje jsem zkousla i když animace nebyla nic moc, mrtví nacisté pohánění párou mě udivili, drak nepřekvapil a roboti mě dorazili. Ne, že by akční scény byly špatné, ale staly se předvídatelnými - byly podle jednoho vzoru. Krok č. 1 - guru zadá úkol, Krok č. 2 Latexové ženy s katanami a samopalem rozsekají/rozstřílejí/rozkopou samuraje/draky/roboty/nácky, Krok č. 3 quest done a tohle čtyřikrát dokola.

Film se snaží nést hlubokomyslné poselství o tom, že člověk dokáže všechno, když chce, ale já to té namalované slečně s culíky prostě nevěřila. Možná i proto, že se celou dobu tvářila tak smutně (režisér: "jsi rozervaná, buď rozervaná, ještě trošku, áááno takhle a drž!") a v téhle roli měla asi tak stejně široký repertoár hereckých výrazů jako Seagal (N=1).

Filmové okénko - Potkáš muže svých snů a 127 hodin

Nevím jak to dělám, ale v posledních dvou dnech se mi podařilo dvakrát pozdravit filmové plátno - jednou v Artu, podruhé v Lucerně. Musím říct, že co se prostor kina týče, tak Art mě zklamal, protože za famózní sedačky a už ne, tak famózní film, požadoval jednotné vstupné - 100,- Kam se poděly studentské benefity?!? Naproti tomu Lucerna se svými dřevěnými tradičními sklápěcími sedadly rozestupy málem nedostačující intimní zóně, nechává cenu na příjemných 80,- studentských. To jen tak na okraj :)


Ač jsem se na filmy nemístně těšila, hlavně kvůli vybrané společnosti, samotná produkce nic moc, když ji zbavíme sociálního kapitálu. Oba filmy mě zklamaly, každý ale trochu jiným způsobem.


Potkáš muže svých snů (2010) - ČSFD - 68%

Od Woodyho bych čekala víc, tenhle mistr konverzačního humoru a praštěných postav se tentokrát docela sekl. Nejen, že tahle tragikomedie nebyla vůbec vtipná (trošku tragická joo), ale nepodařilo se mi tam vysledovat prakticky žádný děj. Jakobych se od úvodních titulků dívala na výsek života několika cizích, ani trochu sympatických, postav, který bez jakéhokoliv rozuzlení, o katarzi nemluvě,  zčistajasna končí titulky závěrečnými. 

Ani identifikace s postavami nefungovala tak, jak by měla. Krize pokročilého věku personifikovaná Anthonym Hopkinsem laškuje/šaškuje s klišoidní blonďatou prostitutkou-zlatokopkou, zatímco jeho zhrzená manželka Gemma Jones si chodí pro rady od kartářky (odtud i věštěcký název filmu) nacucané popíjením "something to sip on". Musím říct, že v roli svádivé maminky Bridget Jones mi byla sympatičtější. Naomi Watts jako jejich dcera potvrzuje Newtonovskou metaforu o jablku - pracuje v umělecké galerii, žije z matčiných peněz a neuspokojivý manželský vztah s Joshem Brolinem uspokojuje platonickou aférkou s majitelem galerie v podání Antonia Banderase. Josh si z toho ale nic nedělá, stačí mu přesuliční voyeurství.

A dál? - to je právě ono, to je všechno - žádné twisty a kotrmelce, nemanželské děti, tajné svatby, humor, ani mrtvoly. Běžný všední život bez zvratů, na který se nemusím chodit koukat do kina, stačí vyjít na ulici - 58%

127 hodin (2010) - ČSFD - 81% 

Někdo na one-man-show má, někdo ne. V průběhu filmu jsem s láskou a slzou v oku vzpomínala na Colina Farrella zavřeného v Telefonní budce - prostoru (místa)  tam, měl asi tak stejně, jako James Franco, ale rozhodně ho využil líp (herectví). Hlavně u vypjatých scén nevypadal, jako by vykonával velkou potřebu (sorry Jamesi).

O co tedy šlo? Byli, žili Aron Ralston (J.F) a jeho samotářské a adrenalinové ego. Jednou se tak vydali do hor v Utahu, nikomu o tom neřekli - ani ego, ani Ralston a tak se stalo, že se při jejich ladném a bezmyšlenkovitém hopkování přes propasti nezadařilo a oba tak nějak zapadli do prolákliny ve skále. Aronovu  egu se nic nestalo, ale Aronova ručka zůstala zaseknutá pod balavanem, nemoha tam, ni zpět. Nechci to nijak zlehčovat - tenhle pohádkový vyprávěcí styl mi prostě sedí.

Moc postav se ve filmu nevyskytuje - pokud nepočítáme ty deliriální - Scooby Dooa, dvě vnadné slečny (ne tak deliriální - zčistajasna se zjevily v Utahu, odnikud), celá rodina na gauči, gauč a malého Arona/případně syna, úplně jsem se v tom neorientovala. Franco tedy musel celý film utáhnout sám a to bylo spíš ke škodě.

Nechci ale zhazovat jeho potenciál. Francův podíl na tom, že se mi film moc nelíbil je asi 30%, zbytek tvoří kameramanská fušeřina, střih jak ze seriálu 24 hodin (hmmm, podobnost s hodinami v názvu - touche!), rozklepané záběry z minulosti, MacGyverovské řešení problémů (ale tak, to byla celkem bžunda) a srdcebolný zpomalený závěrečný záběr. 

Naopak, na krvavou scénu (ano je tam!) jsem nebyla schopná koukat se déle, jak v desetisekundových intervalech přerušovaných zavíráním a zakrýváním očí a také moderátorská etuda byla natočená velice vkusně - tyhle dvě scénky u mě vybojovaly filmu krásných 68% (za těch 80,- dobrý, ale Oscara ani omylem).

A co vy, viděli jste tyhle filmy? Líbily se? Nelíbily?