Naše cesta na Island vlastně začala
už v prosinci, kdy jsem se Verči zeptala, jestli pojedeme na Island a ona
řekla, že jo – v tu chvíli jsme měly pocit ohromného množství času mezi
rozhodnutím jet a opravdovou cestou, takže jsme ani moc neplánovaly. Pak přišel
červen – pro Verču ve znamení kopy práce, pro mě ve znamení znovupřesidlování
do Brna a posléze nabitých prázdnin, takže na nějaké plánování předem nakonec
vlastně nezbyl čas. Ale mapu jsme sehnaly, mamka mě stačila vyděsit tekutými
písky (nepotkaly jsme ani jedno tekuté zrnko!) a mohlo se jet.
To, co vám nyní předkládám jsou
autentické záznamy z cestovního deníku doplněné o pozdější postřehy.
Odpusťte peprné výrazy, většinou jsou vázány na počasí, neb jsme si pro náš 2 a
půl týdne dlouhý výlet vybraly zrovna nejchladnější léto za posledních 40 let.
Naši cestu ilustrují i přiložené mapky - zelená je trasa tam, fialová trasa zpět. Jednotlivé úseky jsou vyznačené puntíky.
6.8. – čtvrtek
Podle svého dobrého cestovatelského
zvyku „bal si vždy na poslední chvíli, ať můžeš panikařit – to tě hodí do té
správné cestovatelské nálady“ si balím ráno před odjezdem – hodně u toho
pičuju. Verča je u Grandu načas a
zatímco já v SA do Prahy spím, ona zvládla naplánovat celý výlet (no ono
to zase nebylo tak těžké – shodly jsme se, že chceme jít 4 denní trek
Laugavegurinn a že pak se uvidí ...a že se vidělo :).
Let z Prahy do
Bergenu je klidný, i Verčiny zaťaté prsty na opěrce povolily. Sedíme vedle
nějakých párty Norů. V Bergenu probíhá příprava na islandské počasí –
prší. Chceme se vydat na večerní procházku městem, ale tak nějak není kde
uschovat batožiny, protože týpek u check-inu je realista a oznamuje nám, že když
odbavíme zavazadla teď večer, není jisté, jestli s námi zítra ráno poletí
do Keflavíku. No, tak se s těma skříňovýma krosnama táhneme do města (bus
z letiště 160 NOK).
V periodických intervalech se potkáváme
s českým párem, který jsme potkaly na letišti – ti batohy nemají – jak se
jim to povedlo? Kamarád Jirka nám radil, abychom si vyběhly na rozhlednu, ale
s těma krosnama by to byl celodenňák, takže jeho nápad zavrhujeme a radši
slintáme nad drahými rybími pochoutkami na přístavním trhu. Nakonec relaxujeme
v podniku Coffee Special, kde mají výtečné pivo i kafe kořeněné hipster
prostředím. S Čechy se nakonec potkáváme v autobuse zpět na letiště a
sdílí s námi odpočinkové letištní lounge, kde rozkládáme improvizovanou
noclehárnu (komplet – karimatky, spacák, polštářky a tak). Český pár taky míří
poprvé na Island, do Reykjavíku, půjčují si auto a valí na sever. Mají strach,
že je na letišti budou šacovat a vyhodí jim těch 15 kg jídla, co vezou (ofiko
se mohou přivézt jen 3 Kg – nakonec ale byli v klidu, nikdo se o to
nestaral). My jsme naproti tomu vezli
jen „sušáky“ s tím, že další věci dokoupíme v R, podle kamarádů, co
tam byli to cenově vychází skoro stejně. Jak jsme zjistily není to úplně pravda
a jak co – všechno bylo každopádně o chlup dražší, něco i o tři chlupy.
7.8. – pátek
Spánek proběhl bez problémů,
letištní podlaha je moc pohodlná. Na snídani bylo kafe, uzený losos a vínovice
– začínáme s desinfekcí brzo, aby nás na Islandu nesklátil nějaký bacil.
S Verčou vezeme každá litr. Let cajk, jak přelétáme nad ostrovem a vidíme
sněhové čepičky, trochu trneme, co nás tam čeká a já jsem ráda za to, že jsem
si vzala čepici a rukavice. Na první a poslední den máme zarezervovaný hostel –
první den je přechodový, poslední bude asi resuscitační.
Jako správní krajané zneužíváme
Český pár, a ti nás po chvíli našeho asertivního nátlaku vezou z Keflavíku
do R. Auto co si půjčili, moc nebrzdí. Bereme si na sebe čísla, plánují objet
ostrov, třeba na sebe ještě někde narazíme (asi po týdnu od nich přišla smska,
že se jim auto porouchalo a že ho vrátili). Verča nechce být socka, tak jim za
svezení přispívá na plynovou bombu. Ta se mimochodem musí kupovat až na
ostrově, protože ji do letadla nedostanete (pokud nechcete kupovat, stačí se
pro ni stavit ve velkém reykjavickém kempu – lidé, co odlétají, tam většinou
poloprázdné bomby nechávají. Taky tam můžete ulovit nějaké jídlo.
Po dlouhé cestě na hostel (levný,
zato mimo centrum) s těžkými batohy (na jejichž váze se mimo jiné podílí
vínovice a ukulele), krosny odkládáme a vydáváme se lehkým krokem do centra
Reykjavíku na nákup zásob a na čumendu. Poprvé nasazujeme kapuce, fouká (ve
srovnání s větrem, který nás čekal se tenhle dal klasifikovat jako lehký
letní vánek). Nejprve obdivujeme architektonické zvláštnosti, zejména to, že tu
kromě Harpy (multifunkční kulturní centrum) a Hallgrímsgkirkja (který je ale bombastický)
žádné nejsou a stavujeme se na výbornou kávu v Café Haiti, kde zrovna
probíhá Scrabble dýchánek. Nákupy zásob poté probíhají v široce oblíbených
řetězcích Bónus a Krónan (něco jako český Lídl), kde jsou ceny o chlup
levnější, jak jinde. V jedenáct se stavujeme na pivo Viking, co chutná
jako voda ochucená pivem a pozorujeme noční život, který na začátku srpna ještě
probíhá za denního světla (stmívá se až kolem půl 12). Reykjavíčani ožívají
kolem desáté hodiny večer a paří.
Na zpáteční cestě do hostelu nás
zastavuje postarší dobře oblečená paní a prosí nás abychom jí pomohly otevřít
dveře od garáže. Vypadá solidně, ale jsme trochu nervózní, že jí pomáháme krást
cizí auto. Každopádně dveře garáže jsou otevřeny a paní vypadá, že se tam
vyzná, tak co. Za odměnu jsme se dozvěděly, jak se vyslovuje název světově
proslulé sopky, jejíž popílek zkomplikoval před 4 lety evropskou leteckou
dopravu - Eyjafjallajökull /Ejaflatlajékutl/ - a taky správnou výslovnost
místa, kam jedeme - Landmannalaugar /Landmanalégar/. Ještěže jsme ji potkaly.
8.8. – sobota
Ráno přebalujeme batohy a drobnými
chirurgickými zásahy do nich implantujeme nakoupené zásoby. Jestli byly předtím
těžké jako prase, teď jsou těžké jako kráva a to ještě nemáme vodu. Takže končí
éra „samonahazování“ a začíná éra „kolektivního nahazování“. V nákupním centru, kupujeme vodu. Verča
někde vyhrabala karton, tak na něj píšeme cílovou destinaci – Landmannalaugar - v českém překladu Duhové hory, v islandském překladu Místo, kde je teplá voda.
Poprvé stopujeme – prší, fouká, je
kosa. Po dvaceti minutách nás bere maminka se dvěma dětmi a veze nás na pumpu,
která je vzdálená asi 4 kilometry – naše stopařské sebevědomí je tímto úspěchem
notně povzbuzeno. Když se dozví, že plánujeme Landamannalaugar, starostlivě se
nás ptá, jestli jsme dostatečně oblečené – první člověk z mnoha. Začínáme
mít nepříjemné podezření, že v L. nebude 30 stupňů nad nulou. Možná
Farnheita ...
Na benzině se zasekáváme na další
hodinu. Potkáváme stopaře z Německa, kterému solidárně půjčujeme fix a
nakonec nás bere moc hodný pán, který se nás zbavuje ve Hveragerdi – městě
horkých pramenů (doslova, fakt že jo). Obdivujeme geotermální kuchyň a za mrzké
vstupné si poprvé smočíme nohy v geotermálním jezírku – nejde tam vydržet,
voda je moc teplá! JO – MOC TEPLÁ! – kam se hrabou české ledově studené vodní
toky. Mají tam i místo, kde si člověk může v síťce uvařit vajíčko – taky
to plánujeme, ale nechceme se tu moc dlouho zdržet, protože chceme co nejdřív
dorazit na začátek trailu, takže stopujeme dál. Sotva hodíme batohy na zem u
silnice a připravíme palec, hned nás bere slečna, která bydlí v Selfossu –
tam se mimochodem nachází poslední Bónus při cestě na východ a pokud ještě
nemáte, je radno tam doplnit zásoby. Potkáváme tu dva stopaře z Belgie –
jeden z nich Landmannalaugar šel a jeho přesný komentář zněl „it´s
beautiful, but fucking hard“. Naše podezření sílí. Stopování jde dobře,zatím se
pohybujeme na „Ring road“, silnici, která vede kolem celého ostrova a je to
hlavní, respektive jediný tah.
Za půl hodinky nás bere příjemný pár
– Islanďan a Thajka –Thajka je děsně ukecaná a díky ní se vlastně vezeme –
vrátili se pro nás :) Pro všechny Thajky je prý snem dostat se na Island, pak
ale dodává, že první měsíce chodila v domě oblečená do 4 vrstev a péřovky.
Společně s manželem mají rybí restauraci. Ve společnosti Thajky jsme
spatřily náš první islandský vodopád. Krása nesmírná. Od Benzíny, kde nás
vyhodili, jdeme cca 3 km pěšky a pak nás bere rakouský pár. Mají normální auto
a docela si troufají – silnice 26 není zrovna hladká jako sklo, takže sem tam
škrtneme podvozkem a podobá se to spíše slalomu, než jízdě autem. Lávová poušť
kolem Hekly vypadá docela neutěšeně, ještěže nás Rakušáci vyhodí u chatky
s kempem, který jsme našly na automapě. Už jsme ve vnitrozemí a moc aut tu
nejezdí.
Ha, automapa nás pěkně vypekla –
vpravo, vlevo, poušť, napravo Hekla, zlověstně ukrytá v mracích a chatka
pohledem vzdálená cca 5 km vzdušnou čarou. Co teď? Bereme co je a stavíme stan
uprostřed plání, fouká, je furt světlo a vidět je asi na 10 km na všechny
strany – fakt se tu blbě čurá -žádné
stromy ani terénní vlny, široký rozhled. Fouká, uvnitř stanu se stěny vlní jak
rozbouřené moře. Není tu ani noha.
9.8. – neděle
Svítí slunce! Není možná.
S balením nepospícháme, děláme snídani, jíme Skyr (vynikající věc
mimochodem – hybrid mezi tvarohem a jogurtem) pijeme kafe, hrajeme na ukulele.
Verča zvažuje koupi nového spacáku až se vrátíme do civilizace, páč klepe kosu.
Od této chvíle se datuje okamžik, kdy se rozhodla spát ve třech vrstvách,
zabalená v izotermické fólii a to celé ve spacáku.
V jedenáct konečně
vyrážíme stopovat a zjišťujeme, že není koho. Po 3 hodinách, 13 kilometrech (to
jsme určily podle mapy, protože díky absenci jakýchkoliv terénních orientačních
bodů se tu hrozně špatně odhaduje vzdálenost) v nohách a 10 projetých
autech (Verča je po hodině a půl úpěnlivě nahlas prosí, aby zastavily), co nás
nechtěly, to vzdáváme, sedáme na krajnici a rozbalujeme náš stopařský nápis.Máme
toho plné kecky. No a ejhle – když je to fakt na hovno, vždycky přijde chvíle,
která je míň na hovno, reprezentovaná například německým párem z Berlína, co
nás bere na Hrauneyalón, poslední benzínku široko daleko (píšou to i
v Lonely planet a radí natankovat). Opět - na mapě to vypadá jako
vesnička, ale je to jen benzínka s hotelem. Dáváme kafe v přepočtu
asi za 200 Kč – a jsme rozladěné, že jsme k němu nedostaly inzerovanou
wafli. Na odbočce k Landmannalaugar zkoušíme stopovací štěstí, ale
vzhledem k tomu, že už jsme se ocitly u cedule, která upozorňuje, že vjezd
je povolen jen vozidlům s pohonem na 4 kola, auta tu nejezdí buď žádná,
nebo plně naložená. Řidiči se omluvně usmívají, případně bezradně krčí rameny,
nebo rozpřahují ruce v gestu „vzal bych vás, ale nemám jak“. To je
v pořádku, nebereme si to osobně. S Verčou ceduli pro jistotu
označujeme jako zdroj nepravd a lží za účelem okrádání turistů – och, jak jsme
mohly být tak pomýlené - a stopujeme si terénní autobus. Čtyři odpružená über
kola, zvýšený podvozek a zešikmený zadek. Po 5 kilometrech cesta začíná strmě
stoupat a mění se v horskou dráhu, vine se kolem lávových soch, šotolinou,
kamením, mírné otřesy vozu se stupňují a sem tam nám cvaknou zuby. Jsme ale
rády, že sedíme – ubíjející pouť pouští nás vyčerpala. Krajina se mění, jsme na
vysočině. Verča říká, že to vypadá jako v Mordoru – bez skřetů, zato
s cyklisty.
Konečně dorážíme do Landmannalaugaru
– je tu zima jak v prdeli, ale Duhové hory jsou jako z pohlednice
(ne, opravdu – mám pohlednici, na které je zachycený přesně ten pohled, co je
vidět z kempu :). Na to, že jsme uprostřed ničeho, tu stojí docela dost
stanů a dvě chatky – v zimě je to tu uzavřené a celé pod sněhem. Země je
provlhlá, ale to nám nevadí, protože - jak později zjišťujeme – je to kvůli
přítomnosti horkých pramenů (jupí!). Stavíme stan na nejméně mokrém místě a
v informačním centru se dozvídáme, že za tři dny (ve středu) se má prudce
měnit počasí – déšť a vítr až 30 m/s. Nepotěšilo nás to, ale vzhledem
k tomu, že neumíme počítat, tak nás ten vítr nevyděsil a bereme to jen
jako drobnou nepříjemnost – za tři dny totiž plánujeme být v půlce
čtyřdenního treku.
Kemp má dobré zázemí (cena dvě noci
pro dva lidi 6400 ISK), takže jsme spokojené a vaříme véču – luxus – osmažená
cibule s mrkví, fazole, koření, polenta. Mňam! Pijeme u toho vínovici,
takže je to trochu více pepřové – ujela mi ruka. Po večeři následuje koupání
v teplé laguně. Je to krásný kontrast – jsme nabalené do bund a cestou
míjíme polonaháče s ručníkem kolem pasu. Voda je báječná. Je skvělé
pozorovat plejádu výrazů lidí, kteří se jdou smočit. Od nevěřícího „to nemůže
být teplé, vždyť venku je taková klendra“, přes odevzdaný „tak jo, ať to mám za
sebou“, když si sundávají zimní oblečení, až k výrazu naprostého blaha po
ponoření, doprovázeného úlevným povzdechem. Po koupeli spíme jako dřeva, budíme
se chladem.
10.8. – pondělí
Dnes máme v plánu jednodenní
výlet, takže vstáváme za ranního kuropění v 11 dopoledne. Knížka 50
Nejkrásnějších turistických tras na Islandu (vydavatelství Rother) nás posílá
na vrchol Bláhnúkur, který okamžitě překřtíme na Blánu, protože jinak se to
nedá moc vyslovit. Jdeme na lehko. Je tu krásně, nikdy jsem nic takového
neviděla. Duhové hory jsou opravdu duhové – jsou tvořeny tzv. ryolitem, tedy
lávou. Ta různě rychle tuhla, když vytékala a vytvořila tak duhové barvy, podle
kterých hory dostaly svoje jméno. Takže zjednodušeně se dá říct, že co kopec,
to sopka. Island je vůbec tektonicky aktivní oblast, mají tady sopečný výbuch
co chvíli, akorát v Evropě se o nich píše jenom když naruší plynulost
letového provozu a tak.
Taky poprvé (a naposledy) brodíme
naboso – voda je studená jako kráva. Od Rakušáků dvě stě metrů po proudu se
dozvídáme, že oni brodili v teplé vodě – no není to pech? U kouřící díry
sbíráme obsidián, zem je na omak teplá a kolem jsou rozmístěny lávové
kubistické sochy, jiný svět.
Vaříme večeři – v polentě jsou
moli, Verča ji nechce, mě je to líto vyhazovat. Když to chutná molům, můžu to
jíst taky. Před spaním se ještě jdeme ocáchnout do laguny – potkáváme tam
Švýcara, co už je dost nametený a v ruce svírá termosku s whiskey,
kterou nám nabízí (Verča říká, že pít v horké vodě alkohol je cesta do
pekel – člověk se hrozně rychle picne). Každopádně – týpek plánoval
s kamarádem přejít napříč celý ostrov – začali ve Skógaru, přes Thórsmork,
až do Landmannalaugar. V polovině ale jeho kamarád onemocněl nějakou
střevní/žaludeční chorobou a neudrží jídlo, takže zítra jede letecky domů.
Týpek asi zapíjel smutek, protože přechod ostrova dost dlouho společně s kamarádem
plánovali. Rozhodl se, že to půjde sám, chlubí se, že má skládací raft ...
doufám, že ví o zvýšeném výskytu vodopádů na Islandu, a že se o něm nedočteme
v novinách.
11.8. – úterý
Desátá hodina ranní odbila a my se
vydáváme na svůj první den treku. Batohy se nám zdají býti odlehčené, páč jsme
zlikvidovaly nějaké plechovky, ale jen do té doby, než si tam strčíme každá dva
litry vody – dvě kila navíc jsou znát. Je hezky, ale kosa ... což se nám hodí,
protože se při výstupu potíme jako prasata. Ač jsme doufaly, že se to změní,
předpověď počasí stále není příznivá – zítra a pozítří má pršet a hodně foukat.
Začínáme stoupat, batohy pocitově
váží tunu, Verča je plná energie, já chcípám. Výhledy jsou nádherné. Na trailu
je to jako na Václaváku ... kdyby teda Václavák byl úzká strmá cesta vyznačená
kolíky s červenou hlavičkou – jde s námi hodně lidí (na horské
poměry). Což se ukázalo jako docela dobrá věc, protože cesta začala
přiostřovat. Přiznám se, že z prvního překračování sněhového jazyka, jsem
měla docela radost. Pak ale sněhu začalo přibývat a po chvíli to vypadá, že
překračujeme náhodně rozmístěné lávové jazýčky, které se nedopatřením dostaly
mezi sníh. Je to vyčerpávající. Chci udělat sněhové foto s ukulele, ale
Verča odmítá. Ať tak či tak, myslím, že naše ukulele byly jedny z prvních,
kterým se dostalo té cti účastnit se Laugavegurinnu (tak se čtyřdennímu trailu
přezdívá). Je zima, fouká vítr, ale svítí slunko a to je paráda.Poslední
kilometry před cílem začínáme umdlévat, tak mluvím. Nakonec rozbíjíme tábor –
zdecimované – tři kilometry od oficiálního kempiště u jezera Álftavatn. Na
islandské poměry je tu teplo a měkko, sem tam ovce. Nejsme jediní, komu se až
do kempu nechce, takže zatímco sušíme ponožky a boty od sněhu, vzniká kolem nás
improvizované tábořiště.
12.8. – středa
Předpověď počasí se co nevidět
vyplní. Budím se uprostřed rozhovoru dvou cizích spolustanovníků, kteří se
anglicky dohadují, jestli nás mají vzbudit, nebo ne, protože se něco žene. Stan
a batohy balíme v rekordním čase a snídáme za pochodu. Začíná mrholit.
Připadám si jak v Irsku. Fouká, takže ponča fungují jen tak z 50%,
ale aspoň něco. Kolem 10 hodiny dorážíme k chatě u Álftavatnu a jako
svědomité cestovatelky se ptáme správce chaty na blížící se počasí – no a tady
se to pokazilo – správce chaty nám sdělil, že bude hodně pršet a hodně HODNĚ
foukat (kolem Álftavatnu je takové pěkné údolíčko, kterým to zvlášť hezky fičí,
jak už jsem říkala 30m/s, což je v přepočtu 100 km/h). Takže by nám
doporučil dvě možnosti – buď počkat na terénní bus a nechat se svézt
z vysočiny k Ring road (počasí má být stejně na pytel), anebo tu
nejlepší z těch špatných – docamrat se k pět kilometrů vzdálené chatě
Hvanngil a postavit si tam stan, jestli na to máme nervy, neb chaty jsou už tři
měsíce dopředu zabookované. Shodujeme se s Verčou na tom, že by to bylo na
sílu a rozhodujeme se pro autobus, ten ale jede až ve 2 hodiny odpoledne, což
znamená cca 4 hoďky čekání na větru a dešti. No paráda. Ale nebyli jsme
v tom sami, zhruba pětadvacet dalších zoufalců se ocitlo v té stejné
situaci, tak budeme svorně na dešti čekat všichni.
Asi po patnácti minutách se nad námi
hlídači (islandský kluk a islandská holka) smilovali a vykomunikovali
s majitelem chat, že můžeme na autobus jít počkat dovnitř. Takže jo – 30
párů bot vypadá jako hodně párů bot. Batohy jsme taky naházeli dovnitř (všichni
jsme byli na těžko), ale kvůli nedostatku místa zase putovali ven, ó jak my se
bály o svá ukulele. No každopádně – autobus přijel ve čtvrt na dvě, takže po
cca dvou a půl hodinách čekání, nám správci chaty oznámili, že se máme jít
štosovat ven, aby nás autobus nabral.
Jo, to byl parádní nápad – počasí dostálo
své prorokované kvality – horizontální déšť díky obzvlášť silnému větru
v kombinaci asi s deseti stupňovou teplotou, je ňamka. No, po 45
minutách čekání na autobus v pončo pláštěnkách, se ukázalo, že autobus je
plný ... a odjel. Do chaty, kde jsme předtím byly ukryté před nepřízní počasí,
dorazilo nové platící osazenstvo, takže jsme byli mokří a promrzlí vyexpedování
do profukující předsíňky – kromě nás ještě asi osm dalších lidí. Byl to krásný
kontrast – my v promočeném oblečení, mokrých botách, promrzlí a klepající
se zimou a zevnitř chaty, kde nás už nikdo nechce, se ozývá cinkot příborů,
zvuky večeře a lidský smích. Vedle mě sedí Verča, objímá si kolena a pohupuje
se dopředu a dozadu. Přesně v tenhle okamžik jsem si pomyslela, že jsme docela
v prdeli (a že se samozřejmě zákonitě musí stát něco, co nás z té
prdele dostane – trail magic, žejo :) – nemůžeme stanovat, protože fouká. I
kdybychom stan postavily, stejně jsme durch mokré a bude nám taková zima, že to
přinejlepším odneseme nachlazením a Verča má nádavkem mokrý spacák. No a v chatě
není místo na spaní. Takže nemáme kde spát, je nám zima a začal se hlásit i
hlad. Každý se někdy, zvlášť když s tím třeba úplně nepočítá, může
ocitnout v situaci, kdy je odkázán na pomoc druhých. Nebyl to příjemný
pocit, ale zároveň byl, protože správcové chaty nás v té prdeli nenechali
– začali organizovat další autobusy a nabídli nám, že nás rozdělí do skupin,
které rozmístí do chat, kde na autobusy počkáme. Bylo trochu žinantní sušit se
v pokoji platících hostů, ale nám to vlastně bylo fuk.
A nakonec to vlastně bylo
príma – další autobus sice přijel, ale špatně spočítali volná místa, takže
těhotné ženy dostaly přednost (já ovšem samozřejmě vyjádřila zájem o to, že
když už tu žádné další těhotné ženy nebudou, tak my bychom s Verčou rády
jely tím dalším, což trochu uvolnilo náladu v přeplněné chatce, protože ač
zoufalci, ukázaly jsme, že máme smysl pro humor). Nakonec na nás místo nezbylo,
ale to nám nevadilo, protože jsme mohly spát v chatě na zemi. Scukly jsme
se dvěma dalšími Čechy, co tam zůstali zaseklí a Čechem Petrem, co zvládl ráno
ulovit postel. Nakonec hrajeme ještě se dvěma Američankami papuchalčí karty, pijeme slivku a dokonce krátce vytahujeme ukulele (Češi mysleli, že to
asi myslíme obrazně, že s sebou máme ukulele, nebo co). Spolunocležníkům
se to líbí (teda ne těm, co spí) a tleskají, někteří nás fotí a Petr furt
opakuje – holky, vy jste úžasný, já o vás napíšu. Takže večer zakončujeme se
pocitem dobře vykonané práce.
Jo ještě dodatek k větru – to
jsem fakt zatím nezažila, vítr tak silný, že když chcete otevřít dveře, myslíte
si, že vám je z druhé strany někdo drží. Tak silný, že musíte po dřevěném
chodníčku chodit jako námořník, tak silný, že se v něm nedá moc běžet.
13.8. – čtvrtek
Počasí je podobně na prd, tak čekáme
na autobus, který jede opět ve dvě odpoledne. V šest hodin ráno probíhá
stěhování národů – ti, kdo chtěli na trailu pokračovat, se večer domluvili, že
budou brzo ráno vstávat a půjdou spolu – během půl hodiny nikde není ani noha,
ani batoh. Teda kromě nás pár výškrabků, co jedou busem – já, spící Verča, dva
Holanďani - táta se synem (Anton a Jasper) a Indonésanka Lauren. Společně
trávíme zbývající čas k odjezdu autobusu – uklízíme, vaříme čaj s vodkou, pijeme slivku,
hrajeme na ukulele a sušíme věci. Kolem jedenácté se vrací francouzský pár, co
vyšel ráno s tím, že nahoře začaly padat kroupy a fouká. Hostíme je čajem
s vodkou. V jednu hodinu přichází skupinka promočených a zmrzlých
asiatů, ti už nechcou ani tu vodku, jen sedí v dekách u kamen a klepou se
– podobně jsme musely vypadat s Verčou včera.
Autobus je tady – řídí ho smrtka
(pán co vypadá, že každou chvíli umře) a tlusťoch (mladík, co se málem nevejde
do uličky) – stejná dvojka, co nás včera nevzala, tak na ně máme trochu pifku.
Cesta na jih je dobrodružstvím – fouká, prší, u Hvanngilu se do busu opřel vítr
takovou silou, že zapéroval. Myslíme na ty, kdo se vydali na cestu k chatě
Ermstur, protože museli projít po bezútěšných lávových pláních, po kterých teď
jedeme. Brodíme asi šest řek. V jedné se nebezpečně nakláníme na stranu
tak, až si myslím, že se vykoupeme – řidič smrtka si vysloužil potlesk za to,
že nás odtam dostal. U chaty Ermstur nabíráme další cestující ... a to včetně
Českého páru, co s námi byl u Álftavatnu – náhodička. V 6 večer
dorážíme do Helly (vyslovuj Hatla), kde nic není.
Čtyři hodiny jízdy
kostitřasem nás řádně vyčerpaly. Schováváme se v infocentru a plánujeme co
dál. Nakonec se rozhodujeme pro Skógar s
vodopádem a kempem. Stopujeme v pláštěnkách a nikdo nás nechce, protože nikdo
nedohlédne pod pláštěnku a nepozná tak, že nejsme velké zelené skříně, ale
naopak luzné děvy. Naštěstí pro nás se vyčasilo, takže pláště shazujeme a hned
nás někdo bere - no neříkala jsem to? Další stop je rodilý Islanďan -
šéfkuchař, co má rád jehněčí, na počasí nenadává a říká nám vtip o tom, že na
Islandu je bezvětří jedině v okamžiku, když se mění směr větru. Je to veselý
chlapík. Bere nás k vodopádu Seljalandsfoss - ten je parádní hlavně v tom, že
se dá obejít zezadu. Kouknout se za vodopád je stejného kalibru jako jet s
pater-nosterem do nejvyššího patra a zpět. Teda asi - tu druhou věc jsem ještě
nezrealizovala. Islanďan nám vypráví, že když byl na základní škole, tak sem k
vodopádu jeli v zimě na školní výlet - bylo namrzlo a klouzalo to a učitel jim
nařídil, že nesmí za vodopád, páč se jinak budou blbě hrabat zpátky ... No a co
udělá banda kluků, když se jim řekne, že něco nemají dělat? Zůstane na dvě
hodiny zaseklá za vodopádem, protože cesta zpátky je vážně kluzká. Ptala jsem
se, jestli jsme mu tímhle výletem nevyvolaly traumatické vzpomínky, ale jenom
se smál. No ale vodopád krása! Taková krása, že když nás Islanďan vyložil
zpátky na Ringroad, zapomněla jsem si u něj v autě pod vlivem dojmů rukavice
... chyběly. Ale jen trošku.
Je 9 večer, fouká, vypadá, že bude
pršet a nikdo nám nezastavuje. No, do Skogaru asi dneska nedojedeme.
Přemýšlíme, kde hlavu složit. Verča, jako správná punk žena, navrhuje malý
lesík za informačními cedulemi. Sama vlastní nohou zkoumá oblast, zjišťuje na
vlastní kůži, že je místy podmáčená, ale jinak ke stanování velice vhodná. To,
o čem jsme si totiž myslely, že je lesík, je vlastně piknikový plácek s malou
chatičkou. Cedule "no camping" okázale ignorujeme a u chatky na pidiverandičce
vaříme večeři - jsme rebelky! A nikde jinde stejně stanovat nemůžeme, takže jen
čekáme až se setmí a my budeme moct rozbít tábor.
14.8. - pátek
Dneska máme budík nastavený na půl
sedmou ráno, abychom kdyžtak mohly rychle vypadnout, kdyby nás u chatky někdo
nechtěl. Ukazuje se ale, že je to každému jedno, tak dáváme sníďu a kafe ve
spacáku a pak lenivě balíme. V 10 jsme připravené na silnici. Pro změnu prší.
Aplikovaly jsme systém jedna pláštěnka na batohu, druhá na nás, vypadáme jako
uprchlíci. Za chvíli zastavuje prosociální francouzský pár, co jede k vodopádu
Skógafoss. Vlivem našeho "bereme, co přijede" nastavení, si chvíli
neuvědomujeme, že je to přesně to místo, kam chceme dojet i my - Skógar - městečko
s vodopádem (resp. restaurace a pár baráčků s vodopádem).
Nechceme tu zůstávat, ale chceme si
udělat krátký trek k vodopádům, takže stavíme stan, aby nám nezmokly batohy. Ve stavění jsme přebornice, klidně ho
postavíme za den i třikrát, protože nás to baví! V přístřešku necháváme batohy
a klušeme (eeeh) nalehko v pláštěnkách k vodopádovému treku. Krajina tu vypadá
jako z Pána prstenů - zeleno, vodopády, kopce, nádhera. Akorát počasí se
každých pět minut mění - zažíváme ho na široké škále - od silného lijáku přes
drobné mžení, až po přímý! (ano, přímý!!!) sluneční svit, sem tam duha. Takže
cesta je nejdřív zpestřena sundáváním a nandáváním pláštěnky, pak už jen
sundáváním a nandáváním kapuce, páč jsme zlenivěly. Verča to komentuje "že
jsme v těch pláštěnkách jako Hobiti na cestě Středozemí" a nahlas se
obrňuje proti budoucím dotazům od lidí, co uvidí fotky, typu "jestli jsme za celý
pobyt byly vůbec někdy bez pláštěnky" ... Na kteroužto impertinentní
irelevanci bychom odpověděly hrdým "Ano! Ve stanu!"
Ve dvě hodiny odpoledne máme v
restauraci scuka s Čechem Petrem - ten šel celý Laugavegurinn trek až do
Thórsmorku, díky počasí to bylo hodně na sílu. Zve nás na burgera (hodnej) a na fén a my jeho na oplátku na
vínovici a hudební produkci. Ukulele nám už zahálela.
Taky s Verčou dáváme první sprchu po
týdnu, sirná voda moc nemeje, ale stejně se cítíme báječně!
15.8. - sobota
"Nevadí, když smrdím, hlavně,
když nejsem mokrá" (cituji sama sebe, Verča s tím nesouhlasí).
Dáváme se Petrem v kempu snídaňovou
šlichtu (kuskus s vločkama, rozinkama a pomerančem, ochucený bonparem, který
teda moc neochucuje) a loučíme se s ním, protože vyráží autobusem směr
Skaftafell. My, tradičně líně, vyrážíme tímtéž
směrem, ale stopem. Máme dobrou náladu, dokonce se nám zdá, že je teplo.
Po dvou hodinách stopování už se nám to nezdá. Stopujeme
jako divé, hrajeme na ukulele o sto šest a ze zoufalství kombinujeme vínovici s
čokoládou, protože opět prší a klesla frekvence aut, která projíždějí a chtějí
nás vzít (kdyby to byly dvě množiny, nebyl by vůbec průnik). Každopádně hudební
produkce se setkala s velkým ohlasem stopařů stopujících opačným směrem. Takové
máme rády, protože nejsou konkurencí. Verča začíná prosit kolemjedoucí auta.
Setkáváme se s osamělým stopařem a
předáváme si vzájemně stopařská moudra (ve smyslu "co se to dneska
děje", "prší, nezastavují" a "včera to bylo mnohem
lepší"). Dáváme vínovici s mrkví - čokoláda došla. Protistopující stopaři
jsou nabráni a my zůstáváme samy, opuštěné, se dvěma dalšími skupinkami
zoufalců co stopují stejným směrem jako my.
Nakonec máme zachránce - Jihokorejce
Gina, co trochu zmateně hledá podle blogu "crashed plane site". S
terénem si hlavu neláme, tak to krosíme s klasickým autem přes šotolinu až na
pláž, kde ztroskotané letadlo opravdu je. Verča se konečně může vyčurat, juch!
A taky se málem ztratit v dunách. Gin je letadlem nadšený - běhá kolem něj jako
čamrda a všechno dokumentuje. Co se jeho řidičských schopností týče, nic moc, ale povídá se s ním
suprově - vystačila jsem si dvě hodiny s tím, že jsem do něho šťourala, protože
si vzal plavecké brýle na plavání v islandském moři. Je to nadšenec - Ringroad už má
objetou dvakrát, papuchalky viděl pětkrát a teď jen čeká na Reykjavický
marathon, který se má běžet za týden. Nechce, aby mu auto zahálelo, tak vždycky
nabere nějaké stopaře a jede s nimi jejich trasu. Nás vzal přes Vík
(papuchalcííííí - velcí jak racek zato s grácií letícího tučňáka) až do
Skaftafellu. Pokud nepočítám hrozící čelní srážku v protisměru, byl to pro mě
jeden z nejlepších a nejzábavnějších islandských stopů. Poté, co jsme vstřebaly největší šok z čelního zážitku (dozníval až do večera), koupily jsme Ginovi jako výraz
díků polívku a čaj a nechaly ho odjet v záři zapadajícího slunce na ohňostroje
u Jökulsárlonu (ledovcové jezero asi 40 min autem od Skafatafellu). Zase jsme
dohnaly Petra. Ten zítra brzo vstává, má objednanou túru na ledovec. My s
Verčou jdem spát, jsme utahané jako koťata.
16.8. - neděle
Máme sanitární a odpočinkový den -
perem a jdeme se kouknout na ledovcové jezérko - slabý odvar Jökulsárlonu, ale
dává nám aspoň rámcovou představu. Jsme unavené - přičítáme to stravě bohaté na
pytlíkoviny. Prší.
Večer máme opilecko-ukulelový večer
ve stanu a hudební produkce sbírá kempovou odezvu - jednou se ozvalo tleskání,
jednou "one more" a ani jednou "shut up".
17.8. - pondělí
Počasí se trochu umoudřilo, takže
jdeme s Verčou na výlet k hot potu, který jsme ale nenašly - zato jsme našly
velice malebnou slepou cestu k vodopádku. Také míjíme vodopád Svartifoss - Černý vodopád. Dokonce vysvitlo slunko - já rozepla
bundu a Verča sundala kapuci.
Po výletě jsme mrtvé a dáváme
stováka za teplou sprchu v umyvadle. Večer máme žravou.
18.8. - úterý
Stopování v zimě a dešti se nám
stává rutinou - nikdo nestaví, ale my zachováváme stoický klid - díky
"trail magic" nakonec stejně stopneme někoho, kdo bude buď děsně
cool, nebo nás vezme děsně daleko! Tak jo - dáváme autům posledních 20 minut na
to, aby nás mohly svézt, jinak jedeme autobusem. A ejhle - bere nás
britsko-německý pár - moc nemluví, ale berou nás až do Víku - jupíííííííí!
Je hnusně a mlha, nejsou vidět ani skály, natož papuchalci. Fouká, takže na punk rozděláváme vařič u kuřárny za
hospodou a vaříme si nudlovku. Je to tu celkem frekventované, tak se dáváme do
řeči s postarší Holanďankou - přijela za ságami - a s řidičem Grey Lines - vozí
dobrodruhy za dobrodružstvím.
Je fakt, fakt hnusně, takže si z
Víku bereme autobus do Selfossu - nic tu není, ale můžeme tu doplnit
zásoby (klopíme do sebe Skyr a buchtu a hned jsme šťastnější) a mají tu boží
kemp (1200 ISK každá) s vysoušečem bot, neomezeně tekoucíma sprchama a spoustou
starých novin! Aaaach. Jsme v ráji! Jen recepční nám není schopen říct, kde sehnat
nejlepší lambdog (hot dog, ale z jehněčího).
19.8. - středa
Vzbudily jsme se pozdě a je
nádherně! Musíme rychle udělat foto v krátkém rukávu,než začne pršet! (jo, vůči stálosti počasí jsme poněkud paranoidní).
Stopujeme s úsměvem, protože nám je
jedno, jestli a kdy nás někdo vezme - je HEZKY! Selfoss je super a má krásnou
řeku! Nakonec nás bere nemluvný Islanďan a
veze nás do Hveragerdi, kde potkáváme feldu s bandou Čechů.
Chceme dojít k horké řece, takže
jdeme podle mapy, abychom ji našly. Po půl hodině chůze zjišťujeme, že jsme se teprve
dostaly na mapu - ehm - ale od té chvíle to jde jako po másle. Dorážíme ke
kavárně/infocentru a dáváme pivo a kafe, taky používáme místo pod verandou jako
provizorní úložiště báglů. A nejsme jediní. No taky je to k řece půlhoďka do kopce. Na
trek se tedy vydáváme na lehko - plavky, vajíčka, mrkev s sebou.
Všechno tu bublá, smrdí a prská,
není divu, že se Island pořád hýbe, když to pod zemí tak vře. Kromě vývěrů jsou
tu ovce, koně a cyklisti, co děsně štvou Verču - cesta je úzká a ti hadi cestou dolů
nezvoní.
U řeky je narváno - voda je příjemně
teplá, v některých kapsách až neúnosně horká. Po dvaceti minutách ve vodě máme náběh na
úžeh (úpal?), tak lezeme ven. Po koupání jsme vyhladověly, tak vaříme vajíčka. Verča
vlastnoručně testuje teplotu a zatímco si chladí opařenou ruku, vajíčka si to
vesele bublají spolu s mrkví v mamčině záclonovém pytli. Vejce i mrkev jsou
delikátní.
¨
Stan stavíme na divoko, ve škarpě za
brdkem. Půda je měkká, tektonická.
20.8. - čtvrtek
Na stop vstáváme brzo, chceme objet
"Golden circle" (zlatý trojúhelník - vodopád Gulfoss, gejzír Geysir -
teda spíš Stokkur, protože Geysir už moc negejzíruje. Prý proto, že do něj
turisti házeli kamení, aby ho povzbudili k činnosti - a Thingvellir - místo
zlomu mezi litosférickými deskami a prvního islandského parlamentu).
Jako první nás bere šéf záchranné
služby, co jede do práce v Selfossu. Velký, důvěryhodně vypadající týpek (něco
jako tenhle). Vyzvídáme, jestli mají přes léto hodně práce s turisty. Prej jo -
vyšlápnou si nevybavení na ledovec, nebo spadnou s letadlem a tak. Loučí se s
námi se slovy "ne, že vás budu někde zachraňovat, to si mě holky
nepřejte."Další v řadě je týpek s pick-upem, batohy hází s přehledem na
korbu a Verča celou dobu trne, aby nám po cestě neuletěly pláštěnky a ukulele. Já se s
ním zatím vesele bavím, protože dozadu nevidím. Staví si sám letní chatu, šikula.
Jako třetí nám zastavuje Islanďan s Mexičankou - ta řídí a předem se omlouvá,
že prý je to její první jízda na Islandu.
Vyhazují nás uprostřed pustiny, což
se ukázalo jako výtečný tah, protože si stopujeme dva cool holandské kluky.
Jeden tu studuje aquaculture (když o tom mluvil, tak jsem slyšela agriculture,
tak jsem se divila, protože na Islandu z hlediska zemědělství není moc co
studovat) a druhej za ním na týden přijel. Jedou zrovna Golden circle (HA!),
takže nás berou na gejzír i na vodopád. Jmenují se Bus a Pim - a ano, ptala
jsem se, jestli to nejsou přezdívky ... nebyly.
Jak už jsem psala, Gejzír
negejzíruje, ale asi dvacet metrů od něj je gejzír Stokkur a ten chrlí
pravidelně jednou za cca 8 minut. Když jsme k němu došli, divila jsem se, proč
lidé stojí kolem něj jen v půlkruhu, Bus mi na to řekl ať počkám ... a odpověď
se ukázala vzápětí. Ti návštěvníci, co si nepromyšleně a pomýleně stoupli na volnou stranu,
dostali svůj vydatný soukromý déšť ze Stokkuru a jsou durch. Společně se jim poťouchle
smějeme. Kluci nás pak vzali na trenažér zemětřesení - prý, že to musíme vidět,
protože o tom píšou v holandském průvodci. Pak nás svezli i na Gullfoss -
velkolepý a dunivý vodopád. Nakonec jsme je, jako výraz díků, pozvali na kafe v Laugarvatn, kde
jsme se nechali vyhodit. Na to, že jsme si na začátku myslely (podle počtu
pet-lahví pod sedadly a vůbec celého interiéru auta), že jsou to huliči a po cestě nás asi
zabijou, tak se z nich vyklubali fakt milí kluci.
Laugarvatn je díra, která má jedinou
výhodu v tom, že je uprostřed Golden circle. Taky tam je jezero, do
kterého vtéká horký vývěr a nový moderní bazén Fontana, ale jinak kde nic tu nic. Ale kemp pěknej.
21.8. - pátek
Ráno jako ranní rozcvičku lezeme na
kopec - zdál se blíž a menší, ale odměnou nám je široký rozhled a krásné
počasí.
Po návratu balíme stan, skoro
zapomínáme plavky a vyrážíme stopovat do Thingvelliru. Trail magic je nám
nakloněna, protože sotva shodíme batohy, už nás berou dvě Američanky, co se tam
jedou potápět a až do kempu nás, celých 400 metrů, veze milý Islanďan.
V mezidobí mezi stopy okukujeme potápěče u trhliny Silfra,
kde se potápějí v suchých oblecích, protože jinak by tam zmrzli. Prý je tam
dole jedna z nejčistších vod na světě s viditelností až na 40 metrů. Večer trávíme
s kafem a sušenkama na skalách, Verča fotí přesličky. Zítra si vrzneme
komentovanou prohlídku. Došla nám bomba, ale v kempu si bereme novou
pidi - na tu chvíli, co tady ještě strávíme, to stačí.
22.8. - sobota
Brzo vstáváme a valíme na prohlídku,
paní průvodcovou odchytáváme na půli cesty, ještěže má klíčenku s logem. Výklad
je zajímavý, ale prší. Slečna průvodkyně byla v Čechách na školním road tripu (líbilo
se jí hlavně v Mostě - zvláštní, ale pochopitelné - jako geografku ji fascinuje krajina proměněná člověkem, tak tam
si opravdu zgustla).
O prohlídku, vodopád a hot dog
později balíme stan a razíme stopovat zpátky do Reykjavíku. Vyčasilo se.
Potkáváme Španěla na kole - vypadá čistě - je to jeho první den. Má s sebou foťák
a deníček, do kterého se podepisujeme a necháváme se fotit. Za dva týdny bude
vypadat jinak - Španěl i deníček - to se vsadím. Vzápětí nás bere Islanďan s Guatemalcem (poznali
se na studiích ve Švýcarsku a Guatemalec je tu na návštěvě). Dobře se s nimi
povídá a za chvilku už jsmezpátky ve městě. Jsou hodní - vyhodili nás přímo u monster kempu v
Reykjavíku (1700 ISK/Os).
Verča má báječný nápad - půjdeme do
bazénu! Juch. Ještě předtím dáváme výtečný hot-dog, druhý v pořadí, ale první v
Reykjavíku a tady ho prý mají nejlepší. Bazén super, akorát ve sprchách stojí
babka a kontroluje, jestli jste se před vstupem do bazénu pořádně (ale opravdu pořádně!)
umyli a jestli, když jdete z bazénu, jste řádně osušeni.
Kromě normálního plaveckého bazénu
tu mají plno maličkých bazénků s různě teplou vodou. Teď jsou plné maratonců,
protože se dneska běželo. Sedíme v bazénku s holkou, co má doma poličku trofejí
a přísedící se baví o "TOM" tričku (to, co dostanete, když uběhnete
stý maraton) ... no, cítily jsme se vedle nich s Verčou poněkud nepatřičně.
V celém městě probíhají oslavy,
takže zvládáme koncert islandského reggae a pak spolu s Petrem (dali jsme si s
ním zas sraz) kotvíme v English pub, kde si užíváme covery dvou
kytaristů, kteří to fakt umí. Je to dobrý kontrast - my v outdoorovém a s
pytlíky v botách (ano, furt mokrý boty) a vedle nás blonďaté slečny v mini a
šteklích. Seznamujeme se tam se Španělkou Anou, která si jen tak sama s autem
vyjela objet celou Ring road.
23.8. - neděle
Lenivě snídáme, nakupujeme v
Kringlanu a se zásobami se přesouváme z kempu do hostelu. Z desetilůžkáče udělali
dvanáctilůžkáč ... no, snad platíme míň. Vaříme véču do krabičky a k obědu
dáváme míchaná vajíčka, abychom měly aspoň nějakou bílkovinu. A hurá na
suvenýry a tak. V bílém kostele stíháme generálku na vokální koncert - krása.
Po suvenýrech to uondané zapichujeme v
kavárně Babalú, která vypadá jako babiččin obývák, hrajeme šachy a loučíme se s
Petrem.
Verča jde spát a já
se ještě seznamuju se dvěma Čechy z Olomouce, Liborem a Lukášem, co jsou maratonští turisté a
vracejí se s námi přes Bergen do Prahy.
24.8. - pondělí
Odjezdový den. Málo jsme spaly -
furt nám někdo lozil na pokoj - tak jsme takové požvejkané. Na letišti je
spousta Čechů. Batohy nám prý doletí až do Prahy, tak snad s nimi doletíme i
my.
Bylo to krásné, náročné a dobrodružné.
Zase někdy na viděnou Islande - posunuls moje cestovatelské hranice zase o
chlup dál!
