Ikea = Lego pro dospělé

Inu, jak jinak se dá nazvat sestavování skříně díl po dílu, než hraním si se stavebnicí? Až na to, že stavebnici pak nemáte 3-5 let na očích, ale to je jen o důvod víc, proč se snažit :)


Musím říct, že v průběhu tří dnů mám zkušenosti se stavbou Lega i Escher-ikeovy-skládačky a to Lego mě bavilo o chloupek víc. Snad to bylo tím, že mi bylo dovoleno stavět hasičské auto s navijákem a výsuvným žebříkem. Byla to událost, časy Lega pro mě totiž skončily úderem dvanáctého roku, ani nevím proč. Tou dobou jsem už ale prošla různými lego-fázemi od pustého ostrova s jedním panáčkem, palmou a opicí, rytířů s helmami a hlavu-ohýbajícími koníky, kovbojů a nakonec, asi kvůli utužení genderové identity přišla i fáze Lego Bellvile s roztomilými holčičkami s cůpkem nebo mikádem a spoustou zvířatek s velkýma očima. Pak ale nastala chvíle, kdy jsem ohebné kloubovité (nesporná výhoda oproti konkurenční anorektické barbie, ze které mám dodnes mindrák ... apoň si nikdy nezadřepuje, mrcha!) panáčky a panenky velikosti (půlky)ukazováčku vyškrtla ze svého života. Důvod? - naprosto netuším ... možná přišli pokémoni, pogy, nebo kamarádi :)


Ovšem co u Lega nezažiju, ale zažiju to u Ikea skládaček, je pocit hřejivého tepla, který se dostaví, když podle polopatického návodu pro blbečky, podle kterého by to zvládl i cvičený Ara (a to má křídla!) zvládnu z patnácti částí sestavit jednu užitečnou věc. Vyrovná to trochu pocit zmaru, který se dostaví pokaždé, když návod vypadá takhle. Další vada, kromě všudypřítomné frustrace je to, že Ikea výrobky nemají inteligentně umístěné výstupky, kam se kdykoliv dá připevnit cokoliv (bod pro Lego!)

Ale i tak miluji Ikeu - už jen proto, že díky ní si každý lempl dokáže vyrobit vlastní stůl a poličky, i když normálně drží kladívko za železo. Ikeo, jsem ráda, že tě máme!

Ne všichni samozřejmě můj názor sdílí, někteří jsou přesvědčení, že Ikea je jen prostředkem k ovládnutí světa.

A co vy? Považujete Ikeu za dílo ďábla? Máte Lego? Hrajete si s ním ještě? A co na to Jan Tleskač? 

Zamyšlení nad duchem Vánoc

Tak zaprvé píšu s jedním prstem olepeným náplastí, protože jsem se řízla v zápalu frenetického hledání komponentů na vánoční dárek a ve světle tohoto zranění i "vánoční" tradičně nasrané nálady se ptám, umí si Vánoce pořádně užít i skorodospělý vynořující se? 


Čerstvě si pamatuju ten pocit okouzlení, kdy jsme byly se sestrou vpuštěny do obýváku ve starém bytě - krásně rozsvícený stromeček, kupa dárků, pocit napětí, když jsme čekaly před zavřenými dveřmi. Celý obrázek dokreslovala povlávající záclona v pootevřených dvěří na balkon - teď, TEĎ tady byl! Jen chvíli a mohly jsme vidět Ježíška, toho maníka, co umí létat a který zpunktoval celou tu hromadu barevně obalených krabic pod stromkem. Ó, jak já jsem obdivovala rodiče a tajně jsem jim záviděla, že oni jediní s Ním mohli mluvit, protože kdyby tam bylo moc lidí, On by s polekal a uletěl. Ten ozvuk pocitu něčeho zázračného mám od té doby v sobě, možná si ho už přikrašluju, ale vím, že to bylo něco, co dnes zažiju už jenom těžko, leda by se přede mnou rozplakala socha, nebo kdyb se mi naskytla příležitost potřást si rukou s tykadélkovým mužíkem.


Ale co já? Nechtěla jsem přijít o ten pocit, ale přišla, stává se to všem? - zajímalo by mě, jak už to po pětačtyřicáté prožívají mí rodiče - vzhledem k tomu, že se příprava na ŠD sestává jen z úklidu, nákupu dárků, balení dárků, hektické atmosféry a nudného pečení cukroví (vždycky mě baví jen první plech), nemyslím si, že oni jsou hozeni do bůhvíjaké vánoční nálady. Konkrétně maminka si řekla, že se nebude zbytečně stresovat a že bude dělat jen to, co ji bude bavit. Bohulibé, leč to dopadlo tak, že jsem pečící štafetu převzala já - fakt nuda, a uklízecí táta se sestrou - taky nuda. Takže když je to takhle, jak by teda měla vypadat vánoční nálada? Určitě by k ní mělo přispět pár zidealizivaných věcí:

• vůně perníčků nastartuje vzpomínky z dětství  

 ideál: vanilka a skořice okamžitě nastartují filmové flashbacky - sfoukávání druhé svíčky na dortu, hraní si na hřišti, kluk, co mě ve školce tahá za cůpky (zvláštní - ve školce jsem měla hrnec-cut), spím v posteli a nade mnou se sklání milující rodič

musím říct, že z dětství si pamatuju na Vánoce jenom to, co jsem psala výše a tam perníčky opravdu nefigurují. Nehledě na to, že si nepamatuju to, co jsem dělala před 5ti minutami, natož před dvaceti lety ... no a ty cůpky  - ts ts ts. Jinak k těm perníčkům - v rámci zachování zdravého rozumu a rodinné pohody doporučuji max. 4 druhy cukroví (žádné "peču, tedy jsem") před Vánoci (po nich je už stejně nikdo nechce) a zapálit vonnou vanilkovou svíčku - plameny mě uklidňují :)

• vánoční nálada nastartována společnou činností 

Ideál: maminka, tatínek a dvě děti se drží za ruce, povídají si, usmívají se na sebe a společně jdou koupit vánoční stromek. 

ha hahahaha hahahahahahah. Tohle fungovalo do doby, než jsem rodiče přestala vnímat jako totální autoritu. Vzhledem k rozdílným názorům a tomu, že díky škole a práci se doma potkáváme pohromadě sporadicky, delší trávení volného času zákonitě ústí do třenic a pidihádek o nejrůznější kraviny.

• jmelí  

ideál. přítomnost jmelí 

je fajn, když si ho můžu urvat ze stromu sama, žádné odehnané duchy jsem sice nikdy nepotkala, ale uspokojuje to moji potřebu loveckého dobrodružství. Kupované jmelí je nuda.

• dárky  

ideál: děti si spokojeně hrají s houpacím koněm a panenkou, maminka s chňapkami a tatínek s fajfkou 

ty jediné mě baví - teda ne dostávání, to teda taky, ale hlavně vybírání a vyrábění. Je dobré vědět, že se ostatním můj dárek líbí, že ví, že jsem na ně při jeho tvorbě/nakupování myslela. Akorát musím říct, že mi přijde trochu alibistické vyhlásit jediný den v roce dnem dávání dárků - já dostávám ráda dárky furt - mimo Vánoce dokonce raději, protože ve Vánocích cítím nádech povinnosti a má-se-to-syndromu. Jinak  - nikdy neumím přesvědčivě lhát, když dostanu věc, která se mi nelíbí - musím na tom zapracovat.

• stromeček 

ideál: krásný hustý smrček s drobnými hvězdičkami světýlek, s červenými mašlemi a slaměnými ozdobami (před třemi roky tomu tak i bylo, i když je pravda, že nevím, kdy přesně tradice Pepů - stromků v květináči, které stejně schcíply, začala)

Na stromeček mám nejkrásnější vzpomínky a proto letos nejvíc ťala do masa vánoční nálady sekyrka 20cm vysokého jehličnátého keříku, který nám má nahradit vzrostlou borovičku/jedličku/smrček. Stojí za ním sice bohulibá myšlenka toho, že poroste s námi a příští Vánoce bude zase o kousek vyšší, ale vzhledem k tomu, že naše stromky mají ve své výšce sestupnou tendenci, spíš bych se vsadila, že chcípne a příští rok budeme zdobit šišku.

Takže, o čem tedy Vánoce pro mě vlastně jsou? Pro mě to znamená, že se zase jednou za čas sejdu s rodinou, probereme obvyklá témata s nehádavým potenciálem, některá i s hádavým, takže je o zábavu postaráno. Potřebuju se podívat na rozsvícený vánoční stromek v potemnělém obýváku, abych si navodila iluzi toho pocitu tajemna, který jsem zažívala jako malá. Chci vidět radost a překvapení v očích těch, které mám i přes jejich chyby ráda a chci být potěšená z toho, že se jim mé dárky líbí, protože se při jejich shánění fakt snažím. Chci aby jsme si aspoň jeden den v roce všichni sedli a popovídali, protože si musím přiznat, že během roku se jim moc nevěnuju. ... No a vánoční večeře je krásný rituální bonus :)

Tak, předštědrovečerní posmutnělost ze mě blogováním vyprchala a už se cítím smířená i s keříkem - ta jedna mašle mu bude slušet :)

A co vy, kdo tohle čtete (pokud někdo) - jak prožíváte Vánoce? Máte z nich dobrý pocit, nebo na ně trošku kašlete? Na čem vám záleží nejvíc? Jak celý ten tříměsíční humbuk kolem starého pohanského svátku prožíváte? Pište, piště!

Cesta k domácímu karamelovému likéru

Oficiální recept je tady, neoficiální následuje :)

Krok první:


Skočit do Lídlu pro nejlevnější kondenzované mléko slazené a neslazené (obří množství 6 a 6). Ano - díky omezeným studentským financím jsem se dostala na úroveň brněnských důchodců. Ještě dva rumy a jsem na úrovni brněnských bezdomovců. Zřejmě vypadám dostatečně studijně, takže mě ani paní pokladní nepodezřívala z toho, že rum je jen náhradou za kartonové posezení se Zámeckou svící. 


Krok druhý:


Teď už mě od opileckého alias nezachrání ani studijní vzhled - rum cinká a taška je nebezpečně těžká, takže i chůze se mění ze sebejisté na lehce vrávoravou. Přesto, stále nula procent alkoholu v krvi, zato srším likérovým entuziasmem.


Krok třetí:


Hmmm, 24 hodin louhovat opražený kokos, nebo nasekané oříšky v neslazeném k-mléce? Není problém - jedno dva roky staré balení kokosu se nám ještě válí ve spíži, tak proč ho nezužitkovat? - alkohol případnou plíseň stejně zakonzervuje :)


Krok čtvrtý:


Ano, kokos nacucán, mléko hezky voní, teď jen stačí fiknout plechovky salka do hrnce s vodou, opatřit dírou proti výbuchu a nechat je napospas bublající H2O, však ona si s nimi poradí. No - poradila, ale blbá Anča zapomněla odmočit etikety, takže ve výsledném vynikajícím karamelu plavalo několi nadrobno nasekaných písmenek - zatracené protivýbuchové lochny. Nu, nevadí - ztratí se to mezi starým kokosem a rumem :)


Krok pátý:


Najít dostatečně velký hrnec, kde by se všechno dalo smíchat dohromady. Není ... Nevadí, zaimprovizujeme a použijeme maminčinu hnětací mísu - skvělé! Ve víru boje mixéru s karamelem a kokosem sice kuchyň dost utrpěla, ale nic, co by nenapravil silný bezvlassý muž se založenýma rukama a saponátem. Výsledná směs vypadá lákavě a je i překvapivě chutná.


Krok šestý, nejdůležitější:


Rum! Jo, jó, kde by byly domácí likéry bez nápoje zpívajících námořníků? Po několikerém ochutnání směsi přestávám alkohol cítit a radši přestávám s ředěním, které by mohlo špatně dopadnout no a výsledek? - pohleďte sami :) Na zdraví!

Domácí karamelový likér by Anča

Tréma je svině

Před zkouškou, před vystoupením, před blbou powerpointovou prezentací ... je všude. Vetře se i tam, kde nemá co dělat. Ten známý pocit staženého žaludku, potících se dlaní a jemně vibrujících končetin - ano, řeč je o paní trémě. Je to dáma s Parkinsonem bez chodítka, s vlhkým kapesníkem sežmuchlaným v dlani, matróna, která sloním nekoordinovaným pohybem ohrožuje každé představení, na které se dívá víc, jak jeden člověk. 

Přesto jsem ji okouzlila, nebo jí snad stačilo to sprosté slovo, které vyšlo z mých úst a oči v sloup při generálce, ať tak či tak, zvládla jsem ji. Ale vím, že si na mě brousí zuby a že se její zimničné třaslavé pohyby, úporný pocit nepatřičnosti a náhlý záchvat xenofobie můžou kdykoliv vrátit. Ale co? - zažila jsem svou minutu šestadvacet vteřin slávy a jsem spokojená. Můžu teď vítězně zahlásit:

Anna vs. tréma = 1:0!!!

Vánoční psychovečírek a co tomu předcházelo

Vánoční trhy na výstavišti

Ne tak špatné, jak jsem si původně myslela. Jedno slovo, které charakterizuje celý trhově výstavištní koncept - mravenčí chodbičky. Tzn - spousta stejně vypadajících kójek se zbožím, těžká orientace (pokud zrovna nestojíte v patře a nehledíte z ptačí perspektivy). Vánoční atmoška nikde (možná to bylo prodejem rozličných krájecích, sekacích strojů, plastových košů, oblečení a inteligentních prachovek), vstup dváco (příjemné) a hrozná kosa bez čepice (nepříjemné). Kamarád Tomáš si šel pro kameny, svíčky, drátky a podvazky, kterážto kupní přání se mu vyplnila, já si šla pro zábavné trávění času, které se taky vyplnilo - takže oboustranná spokojenost :)

Hospic

Michalovo přání, které zahrnovalo bodyshoty zelené s pacienty se nevyplnilo, neb jsme si jen navlékli návleky, odšoupali stoly kvůli promítání Tří oříšků pro Popelku, načež nám bylo sděleno, že o kultúru nikdo nemá zájem. Inu co, řekli jsme si, bodyshoty budou jindy, svlékli návleky a šli jsme na párek v rohlíku za úžasných 7! Kč (resp. na dva, někteří na tři ... já ne!), kluci se taktéž zásobili dětskými výživami. Následovla výprava do řeznictví, kde Michal nakoupil svůj vánoční pididárek na dárkovou hru - 15 kuřecích srdíček.

Návštěva Tomášova privátu

Pěkné to místo, bohulibé, s hyperaktivním bobkujícím křečkem, psychedelickými podubrousky, balkonem, sympatickými spolubydlícími  a hostitelem a spoustou sirek, které se postupně účastnili zapalování svíček, zapalování klubka motouzu a kouzelnického triku. Při této příležitosti Michal zabalil svůj dárek do veselého sobího papíru a balíček posléze zkrášlil uříznutým plátkem pomeranče, který přikurtoval větším, než velkým množstvím izolepy - aby byl dárek od kuřecího srdce pekně v bezpečí.

Vánoční psychovečírek

Bramborový salát se báječně vyvedl, škoda jen, že ho nebylo dvojnásobné množství - takhle jsem se musela na snídani odbýt třemi párky ... Společnost více, než skvělá - až nejlepčejší, řekla bych. I kultivovaný ethanol byl - v podobě vaječného koňaku (dobře Verča!), psycho-turbo-džusu (dobře Honzové!) a medoviny (dobře Terka!). Plynulost diskuse o nesmrtelnosti chrousta, o životě vesmíru a vůbec, o humanitární pomoci pro jižněpólové tučňáky císařské (kecám:) byla narušována záchvaty smíchu - pro procvičení hybnosti sanice dokonalé! Smích a pozorovaná humornost věcí nebyla zapříčiněna alkoholem - takhle se chováme normálně :) No a frustrační dárková hra se vyvedla - Michalův dárek sklidil velký úspěch (posléze i konzumační ... ne tak velký). No a co se tam tak objevilo? Hudební ptáček zpěváček, balení houbiček na nádobí, pankáč na klíče, pernatá kočka, delfín hýbající ploutvemi, vánoční čaj s cukrovými stromečky, karcinogenní vonné tyčinky, čínská polévka nudlová, buráky s tajemstvím, puzzle teletubbies a muppets, králíčkové náušnice, sříkací pistolka, čokoláda, hellou Kitty bloček o který některé účastnice frustračního dárkování málem zápasili v bahně, prstové ponožky a další a další věci. No a proč frustrační? - dárek, který jste si vybrali z hromady vám nezůstal! - díky té zavšivené písmenkové a číselné kostce, jste ho podle pravidel hry různě vyměňovali, posílali, hromadili dárky a tak - no skvělé to bylo! I já-nemůžu-píšu-bakalářku-Zuz se dala zlákat a chvíli pobyla (přece jen, ve vlastním bytě se tomu člověk moc nevyhne:)) Došlo i na vykládání karet (musím si je někde sehnat - je to vynikající prokrastinační věc :)

Takže, Michalové, Tomáši, Albi, Adél, Markét, Honzové, Manine, Terko, Martine, Zuz, Evko a Verčo, díky za skvělý! den.

Předzkouškový výblitek

Už to nemůžu ventilovat na fb, neb by hrozilo, že si mě po padesáti prokrastinačních statusech moji fb-přátelé skryjí a obnoví až po zkouškovém. Takže

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!

Jsem líná, LÍNÁ lemra, doprčic práce!

Uff - ten Caps lock fakt pomohl :)

Průběh tvorby prezentace, která se má zítra odevzdávat

V bodech s časovými souvislostmi

pátek - dám si odpočinkový den (asi po 14ti odpočinkových dnech), však na to mám celý víkend.

sobota - ale co - je to je 7 slidů, to zvládnu v neděli (den stráven procházkou, filmy a četbou brakové literatury) 

neděle 

• budík nastaven na 9:00, ale aktivně vstávám v 8:30 ... no vstávám - snídaně-v-posteli-je-přece-neděle se protáhla do půl desáté. V podstatě příjemně strávený čas s rohlíkem s máslem a medem, čajíkem, brakovou literaturou a následně omylem rozbitým malým talířkem (tedy ten, co u nás patří mezi ohrožené druhy).
• 9:30 - nedá se nic dělat, před psaním se přece musím osprchovat - nebudu přece před panem Clarkem vystupovat jako čuně. Paměť v tomto čase poněkud vynechává, neb jsem zažila tu nejhorší sprchu za poslední měsíc - k mé smůle se v ní totiž už vystřídali všichni členové rodiny a naše sprcha má velice praktickou vlastnost, že toho, kdo do ní přijde jako poslední, čeká tanec otužilce - dbá o naše zdraví. Tanec otužilce spočívá v tom, že se člověk snaží všelijakými krkolomnými kreacemi vystavit proudu ledové vody jen minimum plochy těla. To dopřeje tělu tolik potřebný pohyb a aktivizaci celého orgnismu, o částečném otužení ani nemluvě.
• 10:15 - hygiena zvládnuta, tak teď se můžu vrhnout na tvorbu prezentace ... jen kdyby se náhodou neobjevila sestra, že chce pomoct s tvorbou náušnic z Fima. No co bych to byla za sourozenkyni, kdybych toho drahouška nechala ve štychu? A spojím příjemné s užitečným, vyrobím vánoční dárek!
• 12:30 po úporných útrapách jsou náušnice v troubě - Kukyové i ovce - a můžu začít mamince prokrastinačně pomáhat s obědem.
• 13:00 nedělní oběd? A ještě k tomu 2. adventní - neukázat se by byla holá pošetilost, to se přece nedělá. Přišla bych o vynikající špecle s cibulkou (prokrastinačně a precizně nakrájená mou maličkostí), košiláté vtipy a debatu o překladatelských perličkách.
• 13:30 - oběd sněden, na řadu přichází potlach u kakaa a divení se nad tím proč se tatínek pouští do umývání oken zrovna když je 6 pod nulou - teplota v místosti rapidně poklesla, tak se přesouvám nahoru abych si zaprokrastinovala u fb.
• od 14:15 do 16:15 je čas naplněn vařením čaje, debatou o jedličkách v Ikea, divením se tatínkovi, že stále pucuje okna a zároveň sledováním zvolna klesajícího sloupce rtuti, obdivováním mého budoucího falešného roláku, dalším vařením čaje, tentokrát maté, asi dvacetiminutovým záchvatem smíchu nad módními kreacemi, které jsme s maminkou byly schopné vytvořit z většího zbytku zvlhlé smradlavé plsti šedavé barvy, která měla tvar jako jedna strana značně obnošených legín/jägerů. Dále byl tento čas vyplněn muchláním kočky, muchláním psa, zbavováním psa nečistot (kteroužto činnost pes neocenil a řval, jakoby jsme ho kuchaly polévkovou lžící) a nacvičováním jazzové sestavy a spousty dalších tanečních kreací. 
• 16:15 - začínám psát na blog ... kéž se takhle aktivně po dopsání vrhnu i na tu prezentaci

Čtu si to po sobě a ptám se - KAM SE SAKRA CELÝ VÍKEND PODĚL?!?!?

Kurz herecké improvizace

Hitem prvního adventního víkendu je tato písnička! - Doop doop

Má tréma je pokořena! Aspoň částečně - podepsaly se na ní toiž dva dny, kdy se z diváka stal dívaný. O víkendovém workshopu na téma "herecká improvizace" jsem se dozvěděla přes fb (pravděpodobně přes Denču Fialovou, ale kdo ví ...). Celá sranda stála pro studenty (mě) 850,- a musím říct, že jsem dlouho zvažovala, jestli půjdu, páč výplata v nedohlednu a kapesné jakbysmet. Ale v rámci své malé revolty vůči svým pidi-fobijkám, jsem se rozhodla, že to zkusím i za tuto cenu (nejen finanční, počítala jsem i s trvalou duševní újmou).

Sobota

Probouzím se z mrtvých asi tak kolem 7:30 (v pátek jsem byla v kině na Social network, která měla milých a krásných 120 minut prošpikovanýchpovídáním o kuřecím kanibalismu ... neptejte se - domůl jsem se dostala v půl jedné. 

Kosa jak z nosa, na zastávce 9ky ani noha, na Zvonařce jakbysmet. Najít Čechyňskou 19 neměl být problém, ovšem za předpokladu, že máte orientační smysl. U mě je tento předpoklad více, než neexistující. Hledání mi zabralo asi tak 10 minut, ale nebyla jsem poslední a ani s nejhorší orientací - jeden chlapec skončil na Monte Bů (dobře on!)

Nakonec se nás z původních max. 12 lidí sešlo 8 a asi to bylo i lepší, protože nás bylo tak akorát a celá víkendovka byla velice poučná, vtipná, a celé jsem si to báječně užila (kromě ranního vstávání samozřjemě).

No a co že jsme to dělali? Útržky:

• obligátní představení se, které jsem si trošku vycucala z prstu - fajn bylo, že tam byly dvě Kristýny a dva Davidové, takže jsem u holek měla 50% šanci, že se trefím se jménem, a u kluků dokonce 66,666%
• na rozehřívačku jsme se zdravili (kontakt s mužstvem/ženstvem) během chůze nejdříve za pomoci očního kontaktu, posílali tleskání v kruhu i mišmašově - to byste nevěřili, jak je těžké si s někým naráz tlesknout 
•  židle - změny figur. Skupinka tří lidí měla pro sebe jednu židli, přičemž se v každé musely vyskytovat zároveń tři postoje: sed, leh a stoj, čili, když někdo inicioval změnu - např. seděl a lehl si, tak se další dva ze skupinky musely vyměnit v postoji tak, aby zase byly tři různé figury (nemohli ležet dva lidi zároveň apod.) Cvičení bylo zase na uvědomování si partnerů.
•  židle - sehrání scénky v určitém prostředí v rámci pravidla figur (my jsme vyfásli nejdřív poslanecký klub - brrrr, špatenka a pak čekárnu u lékaře - lepší). Židlová technika mi moc nesedla, ale bylo to i tím, že jsem se ještě necítila silná v kramflecích a měla jsem paranoidní pocit, že se všichni dívají (většinou když se všichni dívali).
• židle - ve dvojicích sehrání scénky s "lepením."Absurdní přilepení k čemukoliv mělo vyústit v komickou situaci. Dodržování pravidla figur v roli, ale bez polohy vleže. Mňo - ve dvojici se nám povedla báječně nevtipná sračka s babičkou (já), která nastupuje do šaliny a chce aby jí studentka, která se přilepila k sedadlu (Den), pustila sednout. Největší klišé ze všech bylo udělat babičku jako shrbenou postavu s hůlkou, bóže můj, na co jsem v tu chvíli myslela ...? - vím, abych to měla co nejrychleji za sebou. Momenty s židlí byly ty nejhorší momenty víkendovky, pak se mi to tak zalíbilo, že jsem nechtěla pryč :)
• nejsem si jistá, ale po židlílích myslím následoval oběd - velmi populární technika :)
• po obědě jsem byla uvolněnější a v lepší, méně otrávené náladě a ejhle - ono to bylo mnohem, mnohem víc fajné!
• byli jsme poučeni technikou Mr. Beana jak na grotesku (Room 426) a jali jsme se "trumfovat" - na trumfování jsem vyfásla jednoho z Davidů - téma bylo "dvojice na nudném rande/schůzce/meetingu jakéhokoliv druhu) a úkolem bylo se "přečůrávat." Naše scénka vypadala asi takhle:

1.  David sedí na židli a poklepává rukou do stolu, já poklepávám rukou do stolu a přehodím si nohu přes nohu
2. David si přehodí nohu přes nohu (mnohem rozmáchleji) a přitáhe si láhev s vodou a hrníček a trošku vody si do něj nalije.
3. Já mu div lahev nevytrhnu z ruhy, naliju si demonstrativně mnohem víc (povedl se mi báječný čurkavý čůrek, musím se pochválit). Napiju se obsahu hrníčku a poštěrchá vodu v puse.
4. David se napije vody z hrníčku a vodou velice hlasitě zakloktá, popadne víčko od lahve a jako monokl si ho strká do oka.
5. Vythnu mu víčko, ostentativně si sundám brýle a taky si nasadím víčko do oka.
6. David vstává a obchází stůl, krouží.
7. Já kroužím rychleji a zasedávám mu židli. Oba jsme na sebe nasupení.
8. David klesá na kolena a podlézá stůl - velice dynamicky.
9. Já podlézám stůl dynamičtěji a šťouchám do stojícího Davida.
10. David se otáčí a chytá židli, kterou mě praští - freeze! - sranda to byla :) 

•  hraní si s věcmi jinak, než je jejich normální použití v kombinaci s "lepením". My (já opět ve dvojici, trojice snad odpuzuju nebo co) jsme vyfásli svinovací metr, který se postupně proměnil ve škrabátko na záda, kord, náramek a jo-jo a scénka byla završena tangovým tanečním finišem, který nám dokonce i vyšel do ilustrační hudby. Další předměty byly třeba deštník, počítačová myš, či rychlovazač s foliemi (tahle scénka byla obzvlášť kouzelná:)
• hmm, přemýšlím, jestli jsem něco nevynechala - mezi technikami byly pauzičky, případně odpočinkové techniky, které si už asi nepamatuju 
• další techniky se odvíjely od textu ze hry Krvavá svatba (který jsme ostatně zpracovávali i potom v neděli) - zápletka. 
• procházení se v prostoru - podle návodu, který jsme dostali, jsme dělali pohyby a navozovali si určité pocity - začalo to zlehka - měli jsme si představit, že jdeme domů, kde nás čeká dopis ze VŠ o přijetí nebo nepřijetí. Cesta vedla kolem řeky, zahrnovala zapalování cigarety a podobné blbůstky - já jsem si během cesty vybudovala celkem silnou schízu a stejně mě nakonec na VŠ nevzali :)
• tento postup byl aplikován na "cestu" postav z Krvavé svatby. Holky vyfásli hraní nevěsty, která jde budoucímu manželovi říct, že ho opouští, kluci pak ženicha, který čeká na nevěstu (každý jsme chodili sám a měli jsme si vymýšlet valstní cestu, která skončila v okamžiku otevření dveří do ženichova/nevěstina pokoje) - to bylo fajné.
• zacházení s předmětem - holky vyfásly kus oblečení a klui kytku a bez mluvení jsme měli zahrát, že čekáme na milého/milou. Já jsem prý skládala košili lehce eroticky - měla knoflíčky ... :))
• na závěr jsme si čtveřicích (2 herci, 2 režiséři) přehráli část rozhovoru Leonarda a jeho manželky z Krvavé svatby. To byste nevěřili, kolik zabere vytvoření asi tak minutové scény ... děsná fuška - ale pak to vypadalo krááásně!
• První den jsme končili v 6 - kéž bych mohla, říct, že jsem padla do postele jako zabitá ... padla, ale až o půl druhé - Dexter, kluk jeden ušatá! 

Jo, ještě jsem nenapsala, že cokoliv jsme nacvičili, tak se pak předvádělo ostatním - moje tréma byla s uplývajícími hodinami menší, ale úplně nezmizela, mrcha. 

Neděle 

Rozlámaná a nevyspalá jsem v tramvaji na razila na kamarádku ze základky a revizora - první setkání bylo příjemnější. Vzhledem ke své absenci OS jsem opět bloudila a hledala pitomou 19ku, načež jsem zjistila, že jsem ji několikrát přešla - ach ty oči, ty oči. Zdravíčko, zdravíčko, kafe, kafe a už se jelo, neb herecký den trvá jen do 4 (teda aspoň 2. herecký den víkendovky)

• rozehřívačka na posílání čehokoliv se zvukem v boxerském přičaplém postoji, jo, zapotila jsem se
• následovalo posílán asociací- to byl záhul. Hodně se tam objevovla témata smrti a bláznů (nj - dva psychologové v crew ...) 
• pak jsme hned hupli na práci s Krvavou svatbou - metodou tvorby automatického textu - měli jsme doplňovat větu nevěsta "je jako .../Leonardo je jako ..." bez toho, aby jsme o tom přemýšleli - světe div se - ono to fungovalo!(namátkou - jako pavučinová prasklina na skle, jako mokrý mech s vytlačenými dětskými prsty, jako chameleon zbarvený do černa - netušila jsem, že jsem tak poetická:). Pak jsme z těchhle asociací měly vybrat tři (viz závorka) a vytvořit z nich nějakou statiskou sochu, která by je znázorňovala. Pak jsme pracovali ve dvojicích/trojicích (hádejte, co jsem byla já) a měli jsme s pomocí těchhle figur ztvárnit část textu z Krvavé svatby, kde nevěsta rozmlouvá se svou tchyní.To bylo úplně senza - pojali jsme to lehce experimentálně ... možná tu experimantalitu nebudu do budoucna tak zavrhovat :) ... i když - mám z ní modrák na koleni ...
• nácvik jednoduchého rozhovoru v různých situacích - to bylo taky boží!

ředitel: "Dobrý den"
pan Novák:"Dobrý den"
ředitel: "Musím vám bohužel sdělit, že jste byl propuštěn."
pan Novák: "Já?"
ředitel: "Vy!"
ředitel: "Nashledanou"
pan Novák: "Nashledanou" 

Bylo zajímavé sledovat, jak se rozhovor změní: 

1. když se ředitel bojí pana Nováka
2. když pan Novák vejde do kanceláře a pan ředitel je pod stolem a něco tam kutí a nechce vylézt
3. když musí být pan Novák k řediteli zády, a stejně tak pan ředitel k panu Novákovi
4. když si pan Novák myslí, že bude povýšen
5. když je pan Novák agresivní 
6. když si ředitel musí zakrývat obrovskou skvrnu na košili, kterou nechc, aby zaměstnanec viděl
7. a tak dále, a tak dále :) 

• oběěěěěěd (donesená svačinka - já, škudla, donesená pizza - ostatní, neškudlové:)
• málem bych zapomněla - na hudbu jsme dělali rodinný oběd. Na konci scény musel u stolu zůstat jediný člověk - scénu jsme hráli třikrát, pokaždé na jinou hudbu (první Doop doop - ta byla boží, pak cosi pomalého z Amélie a pak nějaká bombastická vážná hudba). Bylo zajímavé sledovat, jak rytmus ovlivňuje naše pohyby - i když jsme scénu opakovali třikrát, nikdy její vyznění nebylo stejné. 
• největší kus práce nás čekal po obědě - zinscenovat snovou scénu z jakési ruské hry - opět (překvapivě) jsem byla ve dvojičce. Nakonec nám vypomohla malá Fagi, na kterou jsem si vzpomněla a tudíž jsme ke hře potřebovali jen dvě mluvící postyvy - zbytek zasuploval zelený krníček, který dělal šust, šust a suploval křoví, petka od Kofoly která zpívala Kaťuš a zastupovala ruského milicionáře a a papuče, které zastupovali ruského hrdinu Koljugina, nebo Kolajatina, už neviem. No povedlo se nám to a zvlášť na svoji scénu s hereckými partnery hrnkem, lahví a botou, jsem byla jaksepatří pyšná.

Závěr byl zpečetěn společnou fotkou, která se dělala na třikrát (věřím, že blesk nebude mít trvalé následky, i když ta světlá skvrna se stále pohybuje zároveň s mým pohledem ...) no a doufám, že ty hravé lidičky, se kterými jsem se seznámila, ještě někdy uvidím - je jedno kde - v amatérském souboru, na deskovkách, nebo na LARPu!

Sorry za nesmyslné překlepy, opravím je, až budu mít čas. Pokud vám něco nebude jasného, piště do komentů a já to objasním - ale dneska už na to dlabu:)

Spánku a herectví ZDAR ZDAR ZDAR!!!

FFM

Factory Fashion Market 2010

Letošní druhý ročník se konal v budově stadionu na Kounicové. Musím říct, že ve staré Zbrojovce mi to vyhovovalo víc - větší prostor, správné krkolomné proplétačky mezi jednotlivými místnůstkami a víc občerstvovacích stanovišť (ne, že bych se nějak často ob/nad/pod-čerstvovala). Plusem stadionu byla snad jen největší místnost s pódiem, kde byly stolečky s cingrlátky, cetkami, oděním a taškami pohromadě. Zároveň ale tato hromadnost způsobovala podnětové přesycení, kterému úzké uličky mezi stolečky a tím téměř i nemožnost jakohokoliv delšího obdivování výrobků (u lidské překážky se okamžitě začal tvořit hrozen dalších lidských překážek a postupné nabalování ústilo v kolaps), vůbec nepomáhaly. I když to jsou zkušenosti z prvního dne, druhý den to bylo lepší. Zdálo se mi ale, že tam bylo míň stánků, než minulý rok - bylo to kvůli nezájmu, nebo kvůli prostorám? - kdo ví ...

Co mě potěšilo bylo, že FFM neztratil svůj "kolenní" punc (odvozený od dělání činnosti "na koleně,"tedy s notnou dávkou improvizace a amatérského nadšení). Škoda jen, že tomu neodpovídaly i ceny výrobků - dalo by se říct, že FFM je rájem pro cetkové (převážně náušnicové a brožové) úchyláky mého ražení, jen s tím rozdílem, že nesmí mít hluboko do kapsy - za originalitu se totiž platí. A to celkem dost - vztaženo ke studentským peněženkám (i když Lego náušnice za 30,- no nekup to ... nekoupila, zato domov sdílím s jedním párkem nádherně zelených chameleonů náušnicových, 240,- málem mi ruka upadla, ale musela jsem je mít :)

 

I když si nic nekoupíte, rozhodně doporučuju tam zajít, neb každé výrobářské srdíčko zaplesá, nad kreativitou, inspirací a výrobním materiálem, který je všemožný i nemožný - gumoví medvídci(náušnice), pajduláci od Člověče nezlob se, hrací kostky, žetony, Lego-kostky, peříčka (náušnice i čelenky), plexisklo, nerez (cetky i na krk, nejen na uši), fimo, sklo, organza, papír (origami náušnice), smalt na plíšku, zipy, pivní zátky, sluchátka, drátky, korálky, kabely, kamínky další a další. Jen je trošku škoda, že výrobářky a výrobáři myslí jen na něžné pohlaví - pro kluky tam toho opravdu moc nebylo.

Už se těším na další ročník, protože vždycky po odchodu z FFM mě popadně tvořivá nálada, která je děsně fajn (ne, že bych něco vytvořila, musela jsem zevlit, ale těch 20 minut přemýšlení o tvoření, bylo báječných). 

Tvoření zdar! 

Přednáškový komentář

Z nejmenované přednášky jsem odešla plna dojmů a to tak, že zcela a o celou hodinu a půl dřív. Všeobecně – magistr na psychologii mě moc neba, ale některé přednášky jsou lepší, jak jiné … tahle ne. Možná jsem předpojatá, možná je to tím, že vím, že i přednášky mohou být zajímavé (fakt, že jo!), ale v kostce – připadá mi, že v prváku na magorovi je šedá teorie to jediné, čeho se vám dostane, ačkoli někdy i (nechtěně) zábavnou formou (vzpomínám si, jak se jeden přednášející začal potit a vykrucovat, když se na něj studentky při semináři vrhly, protože sdělil, v rámci povídání o evolučním přístupu, že žena je jen nádoba na geny – to bylo fajn :) Zeleni se tu moc nefandí, zatím.

Takže základní hypotéza: student vysoké školy je schopný zvládnout tříhodinovou přednášku spojenou se seminářem, pokud má uprostřed 15 minutovou pauzu.

Během výzkumu se projevily intervenující proměnné:

• osoba přednášejícího  - ač má zcela jistě osobnostní a lidské klady, schopnost přednášet a zaujmout se mezi ně neřadí. Uspávačka hadů č. 2 … č. 1 je už obsazeno, bohužel
• technika – pokud po 20 minutách přednášky, která spočívá ve čtení slidů v Powerpointu, vypadne elektřina, ukáže se, že by bylo bývalo vhodné si materiály na slidech před přednáškou aspoň přečíst. Ale musím přiznat bodíky kreativnímu řešení – kolování testových baterií a následné půlhodinové vyplňování IST, dokud se nerozsvětlilo. Mimochodem – ten test je celkem naprd.
• pozornost – pokud je na přednášce nejzajímavější to, že ačkoli nejde proud, hodiny, (resp. jejich velká ručička) blázní, jak a koksu, je někde chybka
• přítomnost – souvisí s 15 minutovou přestávkou, vzhledem k tomu, že student má po proběhnuvší hodině a půl celkem dobrou představu, jak se bude vyvíjet druhá hodina a půl, je chybou nechávat dveře od učebny odemčené a věřit těm, co jsou s batohem, vodou, bundou, rukavicemi, šálou a notebookem, že jdou jen na záchod.

Když to shrnu, sedím v Krmítku, píšu a mám z toho mnohem lepší a produktivnější pocit, než z toho, když na přednášce koukám do zdi, črtám vraždící jablka, případně si hlídám tonus v šíjových svalech, aby mi hlava nebouchala o stůl.

Můžete hádat, jaká přednáška to byla :) 

O mně

Vzhledem k tomu, že jsem lehce antitechnický typ, který neví, jak udělat samostatný odkaz „o mně“, tak to postuju jako příspěvek:

První krůčky 

Narodila jsem se v Brněnské nemocnici a to byla prozatím moje nemocniční premiéra i derniéra zároveň (návštěvy se nepočítají). Byla jsem (prý) hodné dítko, na rozdíl od sestry, která (prý) v jednom kuse řvala – nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, neb moje první vzpomínka zahrnuje chlapíka s kamerou, který do té věcičky narval celý můj pokoj!

Brno je ostatně moje srdcová záležitost – kompromis mezi větší vesnicí a malým velkoměstem. Známí na každém rohu, někdy i na více rozích zároveň a to nepřímo úměrně vzdálenosti od centra - na náměstí s penisem to žije! (současný design Svoboďáku, srdce Brna, mě až tak netěší, ale můžu si z něho dělat srandu, tak co:)

Studium 

V Brně zatím žiju a studuju (echm, echm), kafím, pivím, nepracuju a tlachám. Někteří lidé by sice tvrzení, že bydlím v Brně rádi napadli tím, že bydlím na konci světa, ale to samozřejmě není pravda – za městskou částí Ořešín je ještě Útěchov – TAM je konec světa. Tak se nebojte, v Ořešíně se přes žádné okraje nepřepadává.

Mňo a co že to studuju? Psychologii na MU FSS … a ne, neumím číst myšlenky … ne – ani na dálku … na blízko taky ne! Přestože telepatii nezvládám a telekinezi teprve zkouším a tyhle parapsychické činnosti mi ještě úplně nejdou, psychologie, nebo spíš lidé tam, mě hodně změnili – doufám, že k lepšímu. Co se oboru týče, jsem lehce/těžce nevyhraněná, ale zdá se, že začínám koketovat s  arteterapií, tak doufám, že mě to hned tak nepustí.

Prokrastinace a trávení volného času 

No a co tak dělám ve volném čase kromě prokrastinace? Téhle otázky se v poslední době dost děsím, protože jako první mě napadne „nic“, ale ono nic je velice sofistikovaně rozdělené. Kupříkladu trávení volného času s přáteli, kteří se rekrutují převážně z řad současného spolužactva) je jedním z mých nejoblíbenějších způsobů trávení volného času. Poznamenává to i každý můj příchod do školy – prolítnu Krmítko (studentský bufík), následně knihovnu, a pokud nikdo nikde není, jdu na přednášku … na přednášky nechodím moc často. Kromě kamarádů mě dokáží parádně zabavit filmy, seriály, těžce intelektuální četba (klamající smajlík) a taky všelijaké rukovýrobní věcičky – korálky, peříčka, drátky, smaltíky, fimo, ubrousky, organza a tak dále a tak dále.  I přes svoji dřevnatost jsem se letos zapsala do dvojího tancování, které mě nehorázně baví a semtam (asi tak jednou týdně) chodím s chlapci na squash, kde vesele prohrávám, sprostě nadávám a vsázím se o alkohol (už dlužím dva Frajery) – takže se čas od času i pohnu, i když zvláště po squashi se pak o pohybu dá mluvit pouze jako o skučícím a bolavém. Ráda vařím a peču, tedy za předpokladu, že se dokopu k tomu nakoupit suroviny (viz článek o ledničce). Pak mě ale děsně nebaví to uklízet. Jo uklízení – nejmíň oblíbená činnost. Mám ho ráda jen za předpokladu, že se zaseknu u probírání starých věcí, to je fajn. Ale musím uznat, že jednou za půl roku se úklid pokoje snese – má to spoustu výhod – spím na celé! posteli, plíseň vypěstovaná z čaje se mě nesnaží udusit ve spánku a taky – jdou otevřít dveře. Nevýhodou je, že pak nemůžu nic najít. V pořádku je chaos – CHAOS JE V POŘÁDKU!

  

Taky mám spoustu věcí, které neumím, ale o kterých vím, že by mě strašně bavily, kdybych je uměla. Střelba z luku, zpívání nahlas na veřejnosti (zatím jen ve sprše, v jeskyni, v pokoji, v autě), šerm, žonglování (míčky mám, koordinaci oko-ruka už ne), malování a kreslení (kresbičky do sešitů stále frčí, ale nikam dál jsem se pak po absolutoriu na ZUŠce nedostala – vždycky mi něco chybí, zrovna teď třeba vůle a papír), mluvení španělsky (samoučtina, vlastně ani jiná učtina mi moc nejde, opět – vůle), smyky s autem (prý se začíná parkováním, tak to mám ještě co dohánět), hraní na hudební nástroj (mám elektrický klavír na který umím zahrát tak 6 písniček … automaticky, neb všechny noty už jsem zapomněla. Tajně sním o hře na kytaru, ale jsem líná jak veš).

No a v současné době se tak nějak odhodlávám/neodhodlávám na Erasmus, o kterém taky vím, že by mě bavil, kdybych se tam dokopala. No, snad překonám svůj vešismus a pojedu pá pá.

V Brně dne 13. listopadu 2010, 1:22

Tajemství ořešínské ledničky

Celkový čas prokrastinace: spánek nezapočten, tedy celkem 7 hodin zevlu, plánuji skončit ve 21:00, kdy se chystám začít s prací (doufejme)


Lednice


Místo nadějí, snů, oblast aktivace slinných kanálků a pokud se poštěstí, i dobrého jídla.


Óda na lednici


Ó jak tam stojíš, celá v bílém 
natěšena na onu chvíli, 
až někdo přijde, a do tvých útrob šáhnouce, 
vytáhne jogurt bílý.


Margarín nebo salámek, 
vše po čem jazyk prahne, 
kefír, či Pepu na gril.
To, co pod ruku padne.


Však zklamání je veliké, 
když oko vidí, 
že místo jídla jen prázdnotu sklidí.


Není to lednice, 
tak jak má být.
Pusto a prázdno, 
děsivý klid.


Poličky bělí se do dáli,
však není to množstvím sýra. 
Ani mlékem a tuctem vajíček ...
Áááá - je tu bílá díra!!!


(bílá díra je černá díra, která funguje v ledničkách, nějak to souvisí s mimikry ... ani nevím, proč vám to vysvětluju - jste dospělí a takové věci byste měli vědět)

Jedním z benefitů bydlení u rodičů je zpravidla to, že je ona velká bílá chladící skříň vždycky plná jídla. No a pak tu jsou oblasti vyhýbající se pravidlům (místa vesmírné nestability) a to je právě případ ořešínské ledničky. Ostatně ilustrující fotografie vypadají následovně:

Obrázek A

Náhodný pozorovatel si musí myslet, že je to zcela obyčejná lednička pro čtyřčlennou rodinu s početným zvířectvem ... opak je pravdou, jak ukazuje obrázek B. Hlavní nedostatek - není v ní jídlo.

Obrázek B 

Udělejme si krátkou exkurzi:

Přízemí: neidentifikovatelné věci na tvorbu všemožných i nemožných mléčných produktů - siřidla a podobné dryjáky, nic pro labužníky.
1. patro: jídlo pro zvířectvo - ano mazlíčci mají maso, my zrní
2. patro: hrnec s čočkou (zrní), deseticentimetrový pahýlek zázvoru a cosi v sáčku, co jsem neměla odvahu identifikovat
3. patro: tady by se měly vyskytovat tzv. chlební potraviny (to, co si dáte na chleba) a ano - zkušený pozorovatel si povšimne fragmentů - kousku uzeného sýra a balíčku, teď již mnohem aromatičtějších, syrečků
4. patro by také mělo sloužit k uskladnění potravin a hle - bystré oko vidí kostku tvarohu, másla, tzv. rychlé pomazánkové máslo (bývalo pomalé - asi tak před třemi týdny), třícentimetrový kousek tvrdého sýra situovaný na máselničce, kyblík fake greek jogurtu (z jeho původnosti zbyl už jen ten kyblík - naplněn echht domácím mírně tekutějším jogurtem asi tak do třetiny výšky), no a vzadu se krčí v omniovce se žlutým víčkem šípková marmeláda.

Ve dveřích se nacházejí obligátní pochutiny jako kečup, hořčice, či křen a specialitka - zázvorový sirup.

Hmm, tak to asi vidím na chleba s máslem, šípkovou marméládou, zapitý zázvorovou šťávou - to nevypadá tak špatně, mňam :)



 

PP

Celkový čas prokrastinace: 0 hodin (vše trávení volného času)

PP - Psychologická prokrastinace 

Prokrastinace se mi už tak uhnízdila v životě, že ač nevědomky, používám ji pro označení všeho, co nesouvisí s prací, nebo se studiem. Chyba? - rozhodně, protože volný čas by se s prokrastinací směšovat neměl. Nastanou ovšem i případy, kdy se prokrastinace plíživě přemění právě do trávení volného času (na kteroužto činnost nedám dopustit). Stává se to ojediněle, protože prokrastinace mě cele zaměstnává psychicky i fyzicky (zkuste vytrvale 20 minut tupě zírat do stěny místo psaní seminárky, či surfovat po prokrastinačních online lákadlech - není to žádná sranda, nápor na všech pět až šest smyslů). Tento případ ale nastává a to zpravidla tehdy, když jsem obklopena jedním či více psychokamarády, většinou též prokrastinujícími. Jednoduchá rovnice: 

 mP+cpP=TVČ

(mP - moje prokrastinace, cpP - cizí psycho-prokrastinace, tvč - trávení volného času)

Fascinující. V tomto případě může být prokrastinace velice zábavná, ne-li dokonce zdravá! 

Dnešek kupříkladu - kdo jiný by se v rámci prokrastinace snažil imitovat mořskou hvězdici v kurzu taneční improvizace? (klobouk dolů chlapci, vaše nadšení mě zválcovalo) S kým jiným bych se sázela o Frajery? (je pravda, že zde se vloudilo cosi politologického) Kdo jiný by mě poučoval o síle smíchu prostřednictvím Nešporových videjí s následnou živou ukázkou smějící se housenky? S kým jiným bych trsala na Jacksona s poskakující lihovinou v ruce? No a psychopriváty? - i lože znavené socce poskytnou!

Jsem nadšena - prokrastinujte a bavte se! 

 

I odbila půlnoc

Celkový čas prokrastinace: 3 hodiny (2.-5. odpolední), následovalo pilné trávení volného času

nové poznatky:

• Vlasy něco váží! A ne - zkrácením vlasů nedosáhne člověk vyšší inteligence, nebo výrazného zlepšení paměti (nebo aspoň u mě to nefungovalo). Empiricky ověřeno - dlouhé vlasy = zapomenutí klíčů od domu, krátké vlasy = uvědomení si zapomenutí klíčů od domu - nic moc světoborného. 
•  Emo fotky se fotí strašlivě těžko. Vysoké riziko fotografického lokte a zánětu karpálního tunelu. Vlasy v očích také znesnadňují koordinaci oko-ruka (ha! - logické vysvětlení, proč někdy chybí na fotkách půlka hlavy). Speciální poznatek - lidé vysocí 160 cm nemají šanci na první pokus zachytit na fotografii sebe, záchodovou mísu a oranžovou mycí houbu zároveň. Počet pokusů - 5, počet úspěšých pokusů - 1.
• aktivní pohyb po půl kile vepřových žebírek je nanejvýše zajímavý  

První vlaštovka

Dotaz: Je možné, aby byla osoba, která nedokázala vydržet u psaní deníku déle, než dva dny, která si je schopná vyčistit zuby až třikrát po sobě, aniž by si pamatovala, že si je už jednou čistila a která má kolem sebe neustále auru prokrastinace, do které vtahuje ostatní lidi, schopná udržet v provozu Blog? Taky píše dlouhé věty se slovesem na začátku, které díky tomu ke konci přestávají dávat smysl ...

Odpověď: Odložme tento dotaz na později ...