Zamyšlení nad duchem Vánoc

Tak zaprvé píšu s jedním prstem olepeným náplastí, protože jsem se řízla v zápalu frenetického hledání komponentů na vánoční dárek a ve světle tohoto zranění i "vánoční" tradičně nasrané nálady se ptám, umí si Vánoce pořádně užít i skorodospělý vynořující se? 


Čerstvě si pamatuju ten pocit okouzlení, kdy jsme byly se sestrou vpuštěny do obýváku ve starém bytě - krásně rozsvícený stromeček, kupa dárků, pocit napětí, když jsme čekaly před zavřenými dveřmi. Celý obrázek dokreslovala povlávající záclona v pootevřených dvěří na balkon - teď, TEĎ tady byl! Jen chvíli a mohly jsme vidět Ježíška, toho maníka, co umí létat a který zpunktoval celou tu hromadu barevně obalených krabic pod stromkem. Ó, jak já jsem obdivovala rodiče a tajně jsem jim záviděla, že oni jediní s Ním mohli mluvit, protože kdyby tam bylo moc lidí, On by s polekal a uletěl. Ten ozvuk pocitu něčeho zázračného mám od té doby v sobě, možná si ho už přikrašluju, ale vím, že to bylo něco, co dnes zažiju už jenom těžko, leda by se přede mnou rozplakala socha, nebo kdyb se mi naskytla příležitost potřást si rukou s tykadélkovým mužíkem.


Ale co já? Nechtěla jsem přijít o ten pocit, ale přišla, stává se to všem? - zajímalo by mě, jak už to po pětačtyřicáté prožívají mí rodiče - vzhledem k tomu, že se příprava na ŠD sestává jen z úklidu, nákupu dárků, balení dárků, hektické atmosféry a nudného pečení cukroví (vždycky mě baví jen první plech), nemyslím si, že oni jsou hozeni do bůhvíjaké vánoční nálady. Konkrétně maminka si řekla, že se nebude zbytečně stresovat a že bude dělat jen to, co ji bude bavit. Bohulibé, leč to dopadlo tak, že jsem pečící štafetu převzala já - fakt nuda, a uklízecí táta se sestrou - taky nuda. Takže když je to takhle, jak by teda měla vypadat vánoční nálada? Určitě by k ní mělo přispět pár zidealizivaných věcí:

• vůně perníčků nastartuje vzpomínky z dětství  

 ideál: vanilka a skořice okamžitě nastartují filmové flashbacky - sfoukávání druhé svíčky na dortu, hraní si na hřišti, kluk, co mě ve školce tahá za cůpky (zvláštní - ve školce jsem měla hrnec-cut), spím v posteli a nade mnou se sklání milující rodič

musím říct, že z dětství si pamatuju na Vánoce jenom to, co jsem psala výše a tam perníčky opravdu nefigurují. Nehledě na to, že si nepamatuju to, co jsem dělala před 5ti minutami, natož před dvaceti lety ... no a ty cůpky  - ts ts ts. Jinak k těm perníčkům - v rámci zachování zdravého rozumu a rodinné pohody doporučuji max. 4 druhy cukroví (žádné "peču, tedy jsem") před Vánoci (po nich je už stejně nikdo nechce) a zapálit vonnou vanilkovou svíčku - plameny mě uklidňují :)

• vánoční nálada nastartována společnou činností 

Ideál: maminka, tatínek a dvě děti se drží za ruce, povídají si, usmívají se na sebe a společně jdou koupit vánoční stromek. 

ha hahahaha hahahahahahah. Tohle fungovalo do doby, než jsem rodiče přestala vnímat jako totální autoritu. Vzhledem k rozdílným názorům a tomu, že díky škole a práci se doma potkáváme pohromadě sporadicky, delší trávení volného času zákonitě ústí do třenic a pidihádek o nejrůznější kraviny.

• jmelí  

ideál. přítomnost jmelí 

je fajn, když si ho můžu urvat ze stromu sama, žádné odehnané duchy jsem sice nikdy nepotkala, ale uspokojuje to moji potřebu loveckého dobrodružství. Kupované jmelí je nuda.

• dárky  

ideál: děti si spokojeně hrají s houpacím koněm a panenkou, maminka s chňapkami a tatínek s fajfkou 

ty jediné mě baví - teda ne dostávání, to teda taky, ale hlavně vybírání a vyrábění. Je dobré vědět, že se ostatním můj dárek líbí, že ví, že jsem na ně při jeho tvorbě/nakupování myslela. Akorát musím říct, že mi přijde trochu alibistické vyhlásit jediný den v roce dnem dávání dárků - já dostávám ráda dárky furt - mimo Vánoce dokonce raději, protože ve Vánocích cítím nádech povinnosti a má-se-to-syndromu. Jinak  - nikdy neumím přesvědčivě lhát, když dostanu věc, která se mi nelíbí - musím na tom zapracovat.

• stromeček 

ideál: krásný hustý smrček s drobnými hvězdičkami světýlek, s červenými mašlemi a slaměnými ozdobami (před třemi roky tomu tak i bylo, i když je pravda, že nevím, kdy přesně tradice Pepů - stromků v květináči, které stejně schcíply, začala)

Na stromeček mám nejkrásnější vzpomínky a proto letos nejvíc ťala do masa vánoční nálady sekyrka 20cm vysokého jehličnátého keříku, který nám má nahradit vzrostlou borovičku/jedličku/smrček. Stojí za ním sice bohulibá myšlenka toho, že poroste s námi a příští Vánoce bude zase o kousek vyšší, ale vzhledem k tomu, že naše stromky mají ve své výšce sestupnou tendenci, spíš bych se vsadila, že chcípne a příští rok budeme zdobit šišku.

Takže, o čem tedy Vánoce pro mě vlastně jsou? Pro mě to znamená, že se zase jednou za čas sejdu s rodinou, probereme obvyklá témata s nehádavým potenciálem, některá i s hádavým, takže je o zábavu postaráno. Potřebuju se podívat na rozsvícený vánoční stromek v potemnělém obýváku, abych si navodila iluzi toho pocitu tajemna, který jsem zažívala jako malá. Chci vidět radost a překvapení v očích těch, které mám i přes jejich chyby ráda a chci být potěšená z toho, že se jim mé dárky líbí, protože se při jejich shánění fakt snažím. Chci aby jsme si aspoň jeden den v roce všichni sedli a popovídali, protože si musím přiznat, že během roku se jim moc nevěnuju. ... No a vánoční večeře je krásný rituální bonus :)

Tak, předštědrovečerní posmutnělost ze mě blogováním vyprchala a už se cítím smířená i s keříkem - ta jedna mašle mu bude slušet :)

A co vy, kdo tohle čtete (pokud někdo) - jak prožíváte Vánoce? Máte z nich dobrý pocit, nebo na ně trošku kašlete? Na čem vám záleží nejvíc? Jak celý ten tříměsíční humbuk kolem starého pohanského svátku prožíváte? Pište, piště!