Tu se takhle jednou na Slevomatu, nebo na bůhvíčem objevila sleva na Pole-dance a já si řekla, že do toho půjdu. Slečny na youtube videjích to taky zvládají, tak proč bych nemohla já, vypadá to přece tak jednoduše a mimochodně (jakoby to dělaly jen tak mimochodem).
Dnes byl den D a jsem ráda, že tenhle text píšu já a to prosím bez pomoci protetických pomůcek, i když k tomu mé končetiny nemají daleko.
První šok nastal, když jsem rezervovala místa a slečna mi řekla, že si musím vzít na cvičení kraťasy. Kraťasy na cvičení neužívám od základní školy, kde mou nechuť vzbuzovaly zvláště ony památné modré kalhotkoidní útvary, které jsme coby uniformní cvičenci byli nuceni nosit. Blé. Kraťasy jsou sice jisté zlepšení, ale ne zas tak moc. No musím říct, že ty moje patřily k těm delším, slečna cvičitelka dokonce onu kalhotkovitému stylu podlehla a dala mu přednost.
Poprvé od základky jsem si také vyzkoušela šplh po tyči (na lano se mi nepodařilo vylézt nikdy, ale na tyč jsem do dneška vzpomínala celkem se sympatiemi). Zjistila jsem, že moje technika se od dob mého mládí příliš nezměnila, leč svalstvo ochablo a já si připadala jako dýchavičný chameleon, s tím rozdílem, že jsem moc nesplynula.
Jen tři jsme byly na lekci poprvé - já s Markét a ještě jedna slečna, bylo to asi poznat z našich vyděšených výrazů, takže k nám byla slečna pole-dancyně extra milá, ale ani to mi s koordinací nepomohlo. Největší problém bylo to, že se kromě fyzické síly, určité zručnosti v chytu a schopnosti dopočítat se končetin (o jejich koordinaci a synchronizaci nemluvě) do celé téhle kupky počítá ještě s pole.
Takže jsem udělala to, že jsem se vykašlala na koordinaci a hleděla si to užít a když jsem se zbavila prvotního pocitu nepatřičnosti, fakt to šlo :) Od jisté doby se nebojím útočit na předcvičující dotěrnými dotazy a tady se to hodilo. Vzhledem k tomu, že bylo do tance (v mém podání aktivně se tvářícímu visení na tyči) zapojeno tolik věcí potřebovala jsem hodně polopatické vysvětlení, takže můj vnitřní dialog vypadal asi takhle:
Předcvičující: ták a pěkně za chůze přeneseme váhu na vnitřní nohu, tákhle se odrazíme a tou vnější nohou se chytneme o tyč, přidáme druhou a tákhle se otočíme. Držíme se oběma rukama.
Já: Chůze, ták to je v cajku, chodit umím, tak deme na to ... která je vnitřní ... mám ji! Přenes váhu, kruci za chůze, přenes, přenes. Do háje, kam ji mám dát, rychle, rychle, ať tam jenom tak nevisí! - ruka, noha, noha, otočit! Kam kam, kam?!!?. Nenenen ještě jednou, začneme u toho, co umím ... chůze! Ták mi to jde, jak hezky chodím, šikovná holka.
Kolem tyče jsem chodila naprosto ukázkově! S dalšími performance to bylo horší, ale u ostatních to vypadalo efektně, tak doufám, že něco snad i u mě :)
Zjištění:
- Bez bicáků na pole-dance nelez! (a když polezeš, zcela jistě si je tam vytvoříš, je to makačka jako prase)
- Tanečnicím u tyče fandím, nemají to lehký, holky a peníze za páskem od kalhotek jsou čestně a tvrdě vydřené, stejně jako kůže vnitřní strany stehen, ale tom až někdy jindy.
- v dusnu se člověk potí a zpocené věci kloužou - doteď mě to nenapadlo
- bilance zranění - otlačené nárty, stehna a křbety rukou (ty sice moc nechápu, ale co)
Nejprve musím podotknout, že nejsem úplný fanda (úplná fanynka, ať jsem genderově korektní) do klasické hudby. Ale nebráním se jí. I když mi sem tam přijde, že se tleská jen proto, že se kvůli představení museli hudebníci hezky obléct (například pan dirigent ve fraku, to je už jiná káva, než džíny a batikované tričko!). Leč lidé chodí na koncerty i kvůli hudbě.
Co mi na konceptu klasické hudby vadí je, že je určená hlavně k poslechu - diváci jsou usazeni do židlí, nesmí hlučet, broukat, smrkat, kýchat, kašlat a šustit (toto chování je většinou odměněno hlasitým mnohonásobným syčivým zvukem z okolních řad) - hlavně proto, aby měli z hudby ten správný zážitek. Já si chci ale u hudby broukat, pískat, poplácávat a poklepávat do rytmu, případně se luzně vlnit (a když ne to, aspoň luzně přešlapovat - takový ten "chce se mi děsně na záchod" style). No tolik k mému backgroundu a teď k samotnému koncertu.
Na začátek musím zdůraznit, že, jakožto laik a hudební nedouk, budu vyjadřovat své subjektivní názory a nebudu si brát servítky, i když odborníci by to asi viděli jinak.
Takže - Wannieck gallery (hned vedle konzumního a kulturně - barbarského centra Vaňkovka), stejně tak, jako mnoho dalších výstavních prostor v současné době, vznikla přestavbou bývalé tovární haly. Je to velké a je to in, tak proč ne? No, já vám povím proč, byl by to krásný prostor pro expozice a ostrůvkovité happeningy pro procházivší diváky, ne tak pro sedící statické diváky - jediné slovo - SLOUPY! Je skvělé krásně se obléct a být připraveni jako pijavý papír na vpíjení vší té kulturnosti, ale nic vám nepomůže, pokud vás za lidových 125,- posadí za sloup (i když třeba do třetí řady). My jsme sice za sloupem neseděly, ale i tak nám sloupíky lehce přetrhávaly obraz z LCD projekce, která měla dotvářet hudební představení.
Představení Hudby obrazem mělo tři části - první byla báječná. Hudba krásná a já byla u vytržení. Dokonce i na obrazovky, na kterých probíhaly hvězdárenské projekce, jsem stačila občas mrknout - sice to nebylo synchronizované do hudby, ale i tak paráda.
Předělem mězi jednotlivými částmi celého představení byl jednak pocit zmatku, zda hudebníci už skončili (umělecká práce s pauzou), jednak vždy potleskový a pompézní nástup pana dirigenta - jó, ten věděl, jak se chodí na pódium. Hanka se se mnou celou dobu dohadovala, že hudební těleso žádného dirigenta nepotřebuje, že by to milí houslisté, harfisté, basisté a kdovíkdo ještě, zvládli sami. Já myslím, že ne, ale zaboha jsem kromě udávání rytmu a synchronizace nemohla přijít na to proč :)
Od druhé části už to šlo z kopce - na pódia vedle orchestřiště naběhlo sedm lidí v upnutých spartakiádních trikotech a začali zběsile tančit cosi hlubokomyslně trhaného. V tisku: „Jsou to tři vzájemně provázené celky. První je dramatická a chtěl jsem v ní vyjádřit fyzické pocity i to, jak lidské tělo reaguje na bolest nebo něco cizího. Druhá rovina je společenská, sděluje pocit jedince v davu. Závěrečná část – metafyzická, v sobě nese rituální motivy,“ No, jó, přesně takhle to vypadalo!
No třetí část byla věnována milostnému příběhu dvou mladých lidí, kteří spolu na LCD obrazovkách prožijí životní lásku a pak spolu šťastně umřou. Vypadalo to jako jeden ze studentských filmů ke Kořínkovi. Tvůrce zjevně miloval Adobe After Effects - mizečky, přepálené barvy vzniknuvší aplikací všemožných filtrů a jiné další lahůdky. I herecké obsazení evokovalo studentský filmový festival. Ale vzhledem k tomu, že jsem po skončení poslední části zaslechla i jedno "bravo" zjevně s tím ne všichni mají zkušenost.
Inu, myslím, že na další takovýhle koncík půjdu až bude pršet, nebudu mít do čeho píchnout a budu mít peníze nazbyt ... takže to v dohledné době (kromě toho deště) nevypadá.
Pokud byste si chtěli udělat částečný obrázek o tom, jak asi vypadala hudba s hvězdárenským sestřihem, mrkněte tu - ale odmyslete si klavír, naopak přidejte celou filharmonii a přimyslete někdy zvláštní vizualizace přeletů satelitů. Místo mraků si představte mléčné dráhy a místo hvězdného nebe planety.
A co vy, jak jste na tom s vážnou hudbou a subjektivním přesvědčením o důležitosti dirigentů?
