Ikea = Lego pro dospělé

Inu, jak jinak se dá nazvat sestavování skříně díl po dílu, než hraním si se stavebnicí? Až na to, že stavebnici pak nemáte 3-5 let na očích, ale to je jen o důvod víc, proč se snažit :)


Musím říct, že v průběhu tří dnů mám zkušenosti se stavbou Lega i Escher-ikeovy-skládačky a to Lego mě bavilo o chloupek víc. Snad to bylo tím, že mi bylo dovoleno stavět hasičské auto s navijákem a výsuvným žebříkem. Byla to událost, časy Lega pro mě totiž skončily úderem dvanáctého roku, ani nevím proč. Tou dobou jsem už ale prošla různými lego-fázemi od pustého ostrova s jedním panáčkem, palmou a opicí, rytířů s helmami a hlavu-ohýbajícími koníky, kovbojů a nakonec, asi kvůli utužení genderové identity přišla i fáze Lego Bellvile s roztomilými holčičkami s cůpkem nebo mikádem a spoustou zvířatek s velkýma očima. Pak ale nastala chvíle, kdy jsem ohebné kloubovité (nesporná výhoda oproti konkurenční anorektické barbie, ze které mám dodnes mindrák ... apoň si nikdy nezadřepuje, mrcha!) panáčky a panenky velikosti (půlky)ukazováčku vyškrtla ze svého života. Důvod? - naprosto netuším ... možná přišli pokémoni, pogy, nebo kamarádi :)


Ovšem co u Lega nezažiju, ale zažiju to u Ikea skládaček, je pocit hřejivého tepla, který se dostaví, když podle polopatického návodu pro blbečky, podle kterého by to zvládl i cvičený Ara (a to má křídla!) zvládnu z patnácti částí sestavit jednu užitečnou věc. Vyrovná to trochu pocit zmaru, který se dostaví pokaždé, když návod vypadá takhle. Další vada, kromě všudypřítomné frustrace je to, že Ikea výrobky nemají inteligentně umístěné výstupky, kam se kdykoliv dá připevnit cokoliv (bod pro Lego!)

Ale i tak miluji Ikeu - už jen proto, že díky ní si každý lempl dokáže vyrobit vlastní stůl a poličky, i když normálně drží kladívko za železo. Ikeo, jsem ráda, že tě máme!

Ne všichni samozřejmě můj názor sdílí, někteří jsou přesvědčení, že Ikea je jen prostředkem k ovládnutí světa.

A co vy? Považujete Ikeu za dílo ďábla? Máte Lego? Hrajete si s ním ještě? A co na to Jan Tleskač? 

Zamyšlení nad duchem Vánoc

Tak zaprvé píšu s jedním prstem olepeným náplastí, protože jsem se řízla v zápalu frenetického hledání komponentů na vánoční dárek a ve světle tohoto zranění i "vánoční" tradičně nasrané nálady se ptám, umí si Vánoce pořádně užít i skorodospělý vynořující se? 


Čerstvě si pamatuju ten pocit okouzlení, kdy jsme byly se sestrou vpuštěny do obýváku ve starém bytě - krásně rozsvícený stromeček, kupa dárků, pocit napětí, když jsme čekaly před zavřenými dveřmi. Celý obrázek dokreslovala povlávající záclona v pootevřených dvěří na balkon - teď, TEĎ tady byl! Jen chvíli a mohly jsme vidět Ježíška, toho maníka, co umí létat a který zpunktoval celou tu hromadu barevně obalených krabic pod stromkem. Ó, jak já jsem obdivovala rodiče a tajně jsem jim záviděla, že oni jediní s Ním mohli mluvit, protože kdyby tam bylo moc lidí, On by s polekal a uletěl. Ten ozvuk pocitu něčeho zázračného mám od té doby v sobě, možná si ho už přikrašluju, ale vím, že to bylo něco, co dnes zažiju už jenom těžko, leda by se přede mnou rozplakala socha, nebo kdyb se mi naskytla příležitost potřást si rukou s tykadélkovým mužíkem.


Ale co já? Nechtěla jsem přijít o ten pocit, ale přišla, stává se to všem? - zajímalo by mě, jak už to po pětačtyřicáté prožívají mí rodiče - vzhledem k tomu, že se příprava na ŠD sestává jen z úklidu, nákupu dárků, balení dárků, hektické atmosféry a nudného pečení cukroví (vždycky mě baví jen první plech), nemyslím si, že oni jsou hozeni do bůhvíjaké vánoční nálady. Konkrétně maminka si řekla, že se nebude zbytečně stresovat a že bude dělat jen to, co ji bude bavit. Bohulibé, leč to dopadlo tak, že jsem pečící štafetu převzala já - fakt nuda, a uklízecí táta se sestrou - taky nuda. Takže když je to takhle, jak by teda měla vypadat vánoční nálada? Určitě by k ní mělo přispět pár zidealizivaných věcí:

• vůně perníčků nastartuje vzpomínky z dětství  

 ideál: vanilka a skořice okamžitě nastartují filmové flashbacky - sfoukávání druhé svíčky na dortu, hraní si na hřišti, kluk, co mě ve školce tahá za cůpky (zvláštní - ve školce jsem měla hrnec-cut), spím v posteli a nade mnou se sklání milující rodič

musím říct, že z dětství si pamatuju na Vánoce jenom to, co jsem psala výše a tam perníčky opravdu nefigurují. Nehledě na to, že si nepamatuju to, co jsem dělala před 5ti minutami, natož před dvaceti lety ... no a ty cůpky  - ts ts ts. Jinak k těm perníčkům - v rámci zachování zdravého rozumu a rodinné pohody doporučuji max. 4 druhy cukroví (žádné "peču, tedy jsem") před Vánoci (po nich je už stejně nikdo nechce) a zapálit vonnou vanilkovou svíčku - plameny mě uklidňují :)

• vánoční nálada nastartována společnou činností 

Ideál: maminka, tatínek a dvě děti se drží za ruce, povídají si, usmívají se na sebe a společně jdou koupit vánoční stromek. 

ha hahahaha hahahahahahah. Tohle fungovalo do doby, než jsem rodiče přestala vnímat jako totální autoritu. Vzhledem k rozdílným názorům a tomu, že díky škole a práci se doma potkáváme pohromadě sporadicky, delší trávení volného času zákonitě ústí do třenic a pidihádek o nejrůznější kraviny.

• jmelí  

ideál. přítomnost jmelí 

je fajn, když si ho můžu urvat ze stromu sama, žádné odehnané duchy jsem sice nikdy nepotkala, ale uspokojuje to moji potřebu loveckého dobrodružství. Kupované jmelí je nuda.

• dárky  

ideál: děti si spokojeně hrají s houpacím koněm a panenkou, maminka s chňapkami a tatínek s fajfkou 

ty jediné mě baví - teda ne dostávání, to teda taky, ale hlavně vybírání a vyrábění. Je dobré vědět, že se ostatním můj dárek líbí, že ví, že jsem na ně při jeho tvorbě/nakupování myslela. Akorát musím říct, že mi přijde trochu alibistické vyhlásit jediný den v roce dnem dávání dárků - já dostávám ráda dárky furt - mimo Vánoce dokonce raději, protože ve Vánocích cítím nádech povinnosti a má-se-to-syndromu. Jinak  - nikdy neumím přesvědčivě lhát, když dostanu věc, která se mi nelíbí - musím na tom zapracovat.

• stromeček 

ideál: krásný hustý smrček s drobnými hvězdičkami světýlek, s červenými mašlemi a slaměnými ozdobami (před třemi roky tomu tak i bylo, i když je pravda, že nevím, kdy přesně tradice Pepů - stromků v květináči, které stejně schcíply, začala)

Na stromeček mám nejkrásnější vzpomínky a proto letos nejvíc ťala do masa vánoční nálady sekyrka 20cm vysokého jehličnátého keříku, který nám má nahradit vzrostlou borovičku/jedličku/smrček. Stojí za ním sice bohulibá myšlenka toho, že poroste s námi a příští Vánoce bude zase o kousek vyšší, ale vzhledem k tomu, že naše stromky mají ve své výšce sestupnou tendenci, spíš bych se vsadila, že chcípne a příští rok budeme zdobit šišku.

Takže, o čem tedy Vánoce pro mě vlastně jsou? Pro mě to znamená, že se zase jednou za čas sejdu s rodinou, probereme obvyklá témata s nehádavým potenciálem, některá i s hádavým, takže je o zábavu postaráno. Potřebuju se podívat na rozsvícený vánoční stromek v potemnělém obýváku, abych si navodila iluzi toho pocitu tajemna, který jsem zažívala jako malá. Chci vidět radost a překvapení v očích těch, které mám i přes jejich chyby ráda a chci být potěšená z toho, že se jim mé dárky líbí, protože se při jejich shánění fakt snažím. Chci aby jsme si aspoň jeden den v roce všichni sedli a popovídali, protože si musím přiznat, že během roku se jim moc nevěnuju. ... No a vánoční večeře je krásný rituální bonus :)

Tak, předštědrovečerní posmutnělost ze mě blogováním vyprchala a už se cítím smířená i s keříkem - ta jedna mašle mu bude slušet :)

A co vy, kdo tohle čtete (pokud někdo) - jak prožíváte Vánoce? Máte z nich dobrý pocit, nebo na ně trošku kašlete? Na čem vám záleží nejvíc? Jak celý ten tříměsíční humbuk kolem starého pohanského svátku prožíváte? Pište, piště!

Cesta k domácímu karamelovému likéru

Oficiální recept je tady, neoficiální následuje :)

Krok první:


Skočit do Lídlu pro nejlevnější kondenzované mléko slazené a neslazené (obří množství 6 a 6). Ano - díky omezeným studentským financím jsem se dostala na úroveň brněnských důchodců. Ještě dva rumy a jsem na úrovni brněnských bezdomovců. Zřejmě vypadám dostatečně studijně, takže mě ani paní pokladní nepodezřívala z toho, že rum je jen náhradou za kartonové posezení se Zámeckou svící. 


Krok druhý:


Teď už mě od opileckého alias nezachrání ani studijní vzhled - rum cinká a taška je nebezpečně těžká, takže i chůze se mění ze sebejisté na lehce vrávoravou. Přesto, stále nula procent alkoholu v krvi, zato srším likérovým entuziasmem.


Krok třetí:


Hmmm, 24 hodin louhovat opražený kokos, nebo nasekané oříšky v neslazeném k-mléce? Není problém - jedno dva roky staré balení kokosu se nám ještě válí ve spíži, tak proč ho nezužitkovat? - alkohol případnou plíseň stejně zakonzervuje :)


Krok čtvrtý:


Ano, kokos nacucán, mléko hezky voní, teď jen stačí fiknout plechovky salka do hrnce s vodou, opatřit dírou proti výbuchu a nechat je napospas bublající H2O, však ona si s nimi poradí. No - poradila, ale blbá Anča zapomněla odmočit etikety, takže ve výsledném vynikajícím karamelu plavalo několi nadrobno nasekaných písmenek - zatracené protivýbuchové lochny. Nu, nevadí - ztratí se to mezi starým kokosem a rumem :)


Krok pátý:


Najít dostatečně velký hrnec, kde by se všechno dalo smíchat dohromady. Není ... Nevadí, zaimprovizujeme a použijeme maminčinu hnětací mísu - skvělé! Ve víru boje mixéru s karamelem a kokosem sice kuchyň dost utrpěla, ale nic, co by nenapravil silný bezvlassý muž se založenýma rukama a saponátem. Výsledná směs vypadá lákavě a je i překvapivě chutná.


Krok šestý, nejdůležitější:


Rum! Jo, jó, kde by byly domácí likéry bez nápoje zpívajících námořníků? Po několikerém ochutnání směsi přestávám alkohol cítit a radši přestávám s ředěním, které by mohlo špatně dopadnout no a výsledek? - pohleďte sami :) Na zdraví!

Domácí karamelový likér by Anča

Tréma je svině

Před zkouškou, před vystoupením, před blbou powerpointovou prezentací ... je všude. Vetře se i tam, kde nemá co dělat. Ten známý pocit staženého žaludku, potících se dlaní a jemně vibrujících končetin - ano, řeč je o paní trémě. Je to dáma s Parkinsonem bez chodítka, s vlhkým kapesníkem sežmuchlaným v dlani, matróna, která sloním nekoordinovaným pohybem ohrožuje každé představení, na které se dívá víc, jak jeden člověk. 

Přesto jsem ji okouzlila, nebo jí snad stačilo to sprosté slovo, které vyšlo z mých úst a oči v sloup při generálce, ať tak či tak, zvládla jsem ji. Ale vím, že si na mě brousí zuby a že se její zimničné třaslavé pohyby, úporný pocit nepatřičnosti a náhlý záchvat xenofobie můžou kdykoliv vrátit. Ale co? - zažila jsem svou minutu šestadvacet vteřin slávy a jsem spokojená. Můžu teď vítězně zahlásit:

Anna vs. tréma = 1:0!!!

Vánoční psychovečírek a co tomu předcházelo

Vánoční trhy na výstavišti

Ne tak špatné, jak jsem si původně myslela. Jedno slovo, které charakterizuje celý trhově výstavištní koncept - mravenčí chodbičky. Tzn - spousta stejně vypadajících kójek se zbožím, těžká orientace (pokud zrovna nestojíte v patře a nehledíte z ptačí perspektivy). Vánoční atmoška nikde (možná to bylo prodejem rozličných krájecích, sekacích strojů, plastových košů, oblečení a inteligentních prachovek), vstup dváco (příjemné) a hrozná kosa bez čepice (nepříjemné). Kamarád Tomáš si šel pro kameny, svíčky, drátky a podvazky, kterážto kupní přání se mu vyplnila, já si šla pro zábavné trávění času, které se taky vyplnilo - takže oboustranná spokojenost :)

Hospic

Michalovo přání, které zahrnovalo bodyshoty zelené s pacienty se nevyplnilo, neb jsme si jen navlékli návleky, odšoupali stoly kvůli promítání Tří oříšků pro Popelku, načež nám bylo sděleno, že o kultúru nikdo nemá zájem. Inu co, řekli jsme si, bodyshoty budou jindy, svlékli návleky a šli jsme na párek v rohlíku za úžasných 7! Kč (resp. na dva, někteří na tři ... já ne!), kluci se taktéž zásobili dětskými výživami. Následovla výprava do řeznictví, kde Michal nakoupil svůj vánoční pididárek na dárkovou hru - 15 kuřecích srdíček.

Návštěva Tomášova privátu

Pěkné to místo, bohulibé, s hyperaktivním bobkujícím křečkem, psychedelickými podubrousky, balkonem, sympatickými spolubydlícími  a hostitelem a spoustou sirek, které se postupně účastnili zapalování svíček, zapalování klubka motouzu a kouzelnického triku. Při této příležitosti Michal zabalil svůj dárek do veselého sobího papíru a balíček posléze zkrášlil uříznutým plátkem pomeranče, který přikurtoval větším, než velkým množstvím izolepy - aby byl dárek od kuřecího srdce pekně v bezpečí.

Vánoční psychovečírek

Bramborový salát se báječně vyvedl, škoda jen, že ho nebylo dvojnásobné množství - takhle jsem se musela na snídani odbýt třemi párky ... Společnost více, než skvělá - až nejlepčejší, řekla bych. I kultivovaný ethanol byl - v podobě vaječného koňaku (dobře Verča!), psycho-turbo-džusu (dobře Honzové!) a medoviny (dobře Terka!). Plynulost diskuse o nesmrtelnosti chrousta, o životě vesmíru a vůbec, o humanitární pomoci pro jižněpólové tučňáky císařské (kecám:) byla narušována záchvaty smíchu - pro procvičení hybnosti sanice dokonalé! Smích a pozorovaná humornost věcí nebyla zapříčiněna alkoholem - takhle se chováme normálně :) No a frustrační dárková hra se vyvedla - Michalův dárek sklidil velký úspěch (posléze i konzumační ... ne tak velký). No a co se tam tak objevilo? Hudební ptáček zpěváček, balení houbiček na nádobí, pankáč na klíče, pernatá kočka, delfín hýbající ploutvemi, vánoční čaj s cukrovými stromečky, karcinogenní vonné tyčinky, čínská polévka nudlová, buráky s tajemstvím, puzzle teletubbies a muppets, králíčkové náušnice, sříkací pistolka, čokoláda, hellou Kitty bloček o který některé účastnice frustračního dárkování málem zápasili v bahně, prstové ponožky a další a další věci. No a proč frustrační? - dárek, který jste si vybrali z hromady vám nezůstal! - díky té zavšivené písmenkové a číselné kostce, jste ho podle pravidel hry různě vyměňovali, posílali, hromadili dárky a tak - no skvělé to bylo! I já-nemůžu-píšu-bakalářku-Zuz se dala zlákat a chvíli pobyla (přece jen, ve vlastním bytě se tomu člověk moc nevyhne:)) Došlo i na vykládání karet (musím si je někde sehnat - je to vynikající prokrastinační věc :)

Takže, Michalové, Tomáši, Albi, Adél, Markét, Honzové, Manine, Terko, Martine, Zuz, Evko a Verčo, díky za skvělý! den.

Předzkouškový výblitek

Už to nemůžu ventilovat na fb, neb by hrozilo, že si mě po padesáti prokrastinačních statusech moji fb-přátelé skryjí a obnoví až po zkouškovém. Takže

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!

Jsem líná, LÍNÁ lemra, doprčic práce!

Uff - ten Caps lock fakt pomohl :)

Průběh tvorby prezentace, která se má zítra odevzdávat

V bodech s časovými souvislostmi

pátek - dám si odpočinkový den (asi po 14ti odpočinkových dnech), však na to mám celý víkend.

sobota - ale co - je to je 7 slidů, to zvládnu v neděli (den stráven procházkou, filmy a četbou brakové literatury) 

neděle 

• budík nastaven na 9:00, ale aktivně vstávám v 8:30 ... no vstávám - snídaně-v-posteli-je-přece-neděle se protáhla do půl desáté. V podstatě příjemně strávený čas s rohlíkem s máslem a medem, čajíkem, brakovou literaturou a následně omylem rozbitým malým talířkem (tedy ten, co u nás patří mezi ohrožené druhy).
• 9:30 - nedá se nic dělat, před psaním se přece musím osprchovat - nebudu přece před panem Clarkem vystupovat jako čuně. Paměť v tomto čase poněkud vynechává, neb jsem zažila tu nejhorší sprchu za poslední měsíc - k mé smůle se v ní totiž už vystřídali všichni členové rodiny a naše sprcha má velice praktickou vlastnost, že toho, kdo do ní přijde jako poslední, čeká tanec otužilce - dbá o naše zdraví. Tanec otužilce spočívá v tom, že se člověk snaží všelijakými krkolomnými kreacemi vystavit proudu ledové vody jen minimum plochy těla. To dopřeje tělu tolik potřebný pohyb a aktivizaci celého orgnismu, o částečném otužení ani nemluvě.
• 10:15 - hygiena zvládnuta, tak teď se můžu vrhnout na tvorbu prezentace ... jen kdyby se náhodou neobjevila sestra, že chce pomoct s tvorbou náušnic z Fima. No co bych to byla za sourozenkyni, kdybych toho drahouška nechala ve štychu? A spojím příjemné s užitečným, vyrobím vánoční dárek!
• 12:30 po úporných útrapách jsou náušnice v troubě - Kukyové i ovce - a můžu začít mamince prokrastinačně pomáhat s obědem.
• 13:00 nedělní oběd? A ještě k tomu 2. adventní - neukázat se by byla holá pošetilost, to se přece nedělá. Přišla bych o vynikající špecle s cibulkou (prokrastinačně a precizně nakrájená mou maličkostí), košiláté vtipy a debatu o překladatelských perličkách.
• 13:30 - oběd sněden, na řadu přichází potlach u kakaa a divení se nad tím proč se tatínek pouští do umývání oken zrovna když je 6 pod nulou - teplota v místosti rapidně poklesla, tak se přesouvám nahoru abych si zaprokrastinovala u fb.
• od 14:15 do 16:15 je čas naplněn vařením čaje, debatou o jedličkách v Ikea, divením se tatínkovi, že stále pucuje okna a zároveň sledováním zvolna klesajícího sloupce rtuti, obdivováním mého budoucího falešného roláku, dalším vařením čaje, tentokrát maté, asi dvacetiminutovým záchvatem smíchu nad módními kreacemi, které jsme s maminkou byly schopné vytvořit z většího zbytku zvlhlé smradlavé plsti šedavé barvy, která měla tvar jako jedna strana značně obnošených legín/jägerů. Dále byl tento čas vyplněn muchláním kočky, muchláním psa, zbavováním psa nečistot (kteroužto činnost pes neocenil a řval, jakoby jsme ho kuchaly polévkovou lžící) a nacvičováním jazzové sestavy a spousty dalších tanečních kreací. 
• 16:15 - začínám psát na blog ... kéž se takhle aktivně po dopsání vrhnu i na tu prezentaci

Čtu si to po sobě a ptám se - KAM SE SAKRA CELÝ VÍKEND PODĚL?!?!?