Před zkouškou, před vystoupením, před blbou powerpointovou prezentací ... je všude. Vetře se i tam, kde nemá co dělat. Ten známý pocit staženého žaludku, potících se dlaní a jemně vibrujících končetin - ano, řeč je o paní trémě. Je to dáma s Parkinsonem bez chodítka, s vlhkým kapesníkem sežmuchlaným v dlani, matróna, která sloním nekoordinovaným pohybem ohrožuje každé představení, na které se dívá víc, jak jeden člověk.
Přesto jsem ji okouzlila, nebo jí snad stačilo to sprosté slovo, které vyšlo z mých úst a oči v sloup při generálce, ať tak či tak, zvládla jsem ji. Ale vím, že si na mě brousí zuby a že se její zimničné třaslavé pohyby, úporný pocit nepatřičnosti a náhlý záchvat xenofobie můžou kdykoliv vrátit. Ale co? - zažila jsem svou minutu šestadvacet vteřin slávy a jsem spokojená. Můžu teď vítězně zahlásit:
Anna vs. tréma = 1:0!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat