Už ani nevím, kde se zrodil prvotní nápad - Honza s Hankou říkají, že to bylo někde v hospodě - no kde jinde taky, že :) No každopádně 21. srpna v 00:25 nás bylo 7 nastoupeno v plné polní na Zvonařce a čekali jsme na bus do Banské Bystrice.
Sraz proběhl bez potíží, sice mě málem polívali, když si to přiharašil Tom s výletním batůžkem, který, pokud nebyl ala Mary Poppins, toho opravdu nemohl pojmout mnoho. Dojem z Tomova rozpadajícího se batohu byl o to silnější, protože stál v kontrastu s batohy Honzových kamarádů ze Žďáru, které měly i picí hadičky. Každopádně celá tato epizodka sloužila jako icebreaker a já osobně jsem se asi pět minut nepřetržitě smála.
Den první
Přechod jsme začali na opačném konci doporučované trasy, tedy od Telgártu. Když Honza říkal, že je to cikánská osada, nevěřila jsem mu, ale na zastávce byli snad všichni příbuzní příbuzných příbuzných našich cikánských spoluobčanů, tak jsme naštelovali trekové hole a vyrazili.
Výstup na Královu Hol´u byl pro mě zdrující - nikdy předtím jsem nešla s bagáží a můj šnečkový byteček čítal i se stanem a jídlem lidových dvacet kilo a bohužel nejsem mravenec, takže jsem sípala a kochala se, kde to šlo. Naštěstí se mnou chvostila Verča s Tomem, i když ten vyhldával zábavnější trasy, většinou pro batoh zvící skříně a chatrnou tělesnou schránu, nevhodné. Na Holi byl hezký výhled i na Vsoké Tatry, protože počasí nám přálo. A taky méně příjemný výhled na vysílač, který přímo čpěl duchem socialismu a vypadal jako obložený starou pohovkou. Po obědové siestě, na kterou padla třetina obrovské štangle mého salámu jsme málem byli svědky rituálního uškrcení Hanky, kterážto si nedala říct a nechtěla si nechat pomoct s nasazováním batohu, proto se pak válela na zemi jako mrcha :)
Den byl zakončen zaútulněním v útulni pod Andrejcovou se studánkou a svérázně řešenou proúpadávající kadiboudou. Zde ti odvážní z nás (já a Verča) spáchali první hygienu, ti neodvážní nadále smrděli. Stany tedy přišly na zmar, ne tak Bang! při čelovkách.
Den druhý
Sotva jsme se stačili nasnídat, už si to přiharašila Verča Pekárková se dvěma kamarády - to bylo v devět - prý aby nás nezdržovali (cha cha chaaaa :))) Olda a Zelí vypadali jako turistický matroš, tím pro mě padla možnost dalších chvostících kamarádů. Výstup byl výživný a hutný, opět spousta kochání. Zjistila jsem, že nemá moc cenu brát si čisté věci, protože do pěti minut jsem byla vždycky zpocená jao prase - v rámci úspory oblečení jsem se tedy rozhodla trička točit a recyklovat. Mám dokonce podežření, že některá čuňátka dělala totéž se spodním prádlem (brrr) - ale co oči nevidí, znáte to :) V rámci jednoho dlouhého sestupu jsme začali skládat básně a kdovíproč jsme se dostali k vypraným ženám pomazaných malinami - asi nejsme dostatečně vybouření. Také kleče, která se nás snažila zbavit batohů i oblečení, bylo dost.
Po celé délce putování jsme problém s vodou řešili tak, že jsme čepovali z pramínků - divím se, že nikomu nic nebylo, protože zrovna druhý den, jsme čepovali vodu pod místem nutných potřeb, čehož jsme si všimli až posléze. Ráda si myslím, že nám to jen posílilo imunitu :)
Panoramata byla jako vždy skvělá a krásná, ale asi jsme se jimi kochali příliš dlouho, páč jsme nejdřív zatměli a posléze se větší část z nás, ta bez orientačního smyslu, tlachající a nekoukající se na značky, oddělila od chrtů a zabloudili jsme. Vzhledem k tomu, že jsme měli vodu i stany, tak nás to moc netrápilo, ale přece jen nastala epizodka volání, vracení, vracení vracení, až jsme se nakonec přes polomy za vedení oětavé menší neztrativší se skupinky dostali do ubytovny Ramža - rpztomiloučkého baráčku s dřevěnými palandami a ohništěm.
Jo, ještě jsem zapomněla říct, že celou dobu našeho přechodu, resp. první tři dny jsme se pořád předbíhali s párem Poláků a jejich psem, ti nás opustili v motorestu Čertovica - přece jen, měli na to věk :) (ale předím se ještě prsili tím, že budou v Donovalech dřív - a to bych jim minimálně u nás sedmi věřila, neb do Donoval šli jen Honza a žďáráci).
V noci jsem viděla tři padající hvězdy a dva satelity! A žábu! A byla tam luxusní kadibouda - tak velká, že se v ní člověk sám skoro bál :) Jinak vylučování bylo častým tématem, zvláště díky Tomově intervenci - Honza je z toho doteď traumatizován - zvláště z ideje tandemového vylučování, ke kterému nakonec, pro jeho dobro, nedošlo.
Den třetí
Nohy rozchozené, boty suché, tričko zrecyklované, válečné malování dokončeno. Dokonce i vlasy jsem si umyla, tak jsme mohli vyrazit. Trasa byla nejdelší, co jsme šli - ke Štefánikově chatě.
Na oběd jsme se stavili v Čertovoci - servírka z nás byla úplně hin - teda spíš z kluků, protože ji tam parádně vyjedli. Chuděrka, myslela si, že si z ní dělají srandu, když si objednávali asi třetí talíř hlavního jídla ... nedělali :))
Hřebenovka byla nejkrásnější, ale celá cesta mě bavila nejmíň, páč chlapci hnali a já neměla čas se kochat. Na Štefánikově jsme si s Verčou udělaly vražedný dlabanec - vepřové z konzervy, které chutnalo jako tuňák s nudlemi. No ale hlavně - měli tam čepované pívo a sprchu a panorámata! Poprvé jsme spali ve stanu - srdíčko se mi zatetelilo, že jsme ho netáhli úplně zbytečně). Poležení nebylo úplně nejideálnější, spíš takové Záhořovo lože - bytová situace se nám zlepšila zvláště z toho důvodu, že se Hanka s Tomem rozhodli spát pod širákem, takže v dívčím stanu pro tři jsme najednou spali dvě, resp asi osm, pokud počítám kamení.
Den čtvrtý
Všudypřítomný strach z medvědů se rozhodl manifestovat ve Verči, ta si chuděra chtěla odpočinout, zatímco my jsme lezli bez batožin na Ďumbier (prvních pět minut výstupu bez batohu a holí jsem se cítila jako bez ruky a měla jsem problém s udržením rovnováhy - švanda). No každopádně - lezlo nás tam jen devět a poté, co jsme se usadili na vrcholku a kochali se, ejhle - přišupajdila Verča. Všichni jsme si bláhově mysleli, že se jí po nás stýskalo, ale kdeže - vlivem přítomnosti dioptrií a absence brýlí si spletla kamzíka s medvědem a už byla na Ďumbieru s námi :)
Cesta na Chopok byla zrádně kamenitá, ale odměnou nám byla točená Kofola, luxusní kadibouda, u ktreré se velice, velice, až nepříjemně dlouho fotili němečtí turisté a vidina lanovky, která ale začínala až v Kleči, takže jsme stejně museli absolvovat sestup klouzavou šotolinou. No, výstup na hřeben je mnohem krásnější záležitost, než jeho sestup. Na Chopku jsme se taky rozloučili s Honzou a kluky, kteří se rozhodli pokračovat až do Donoval. Honzík měl v očích smrt (asi viděl ty hadičky na pití), ale nakonec to zvládli bravurně.
Příjemné překvapení u stanice lanovky byly lehátka a nanuk. lanovka samotná byla jako horská dráha, myslela jsem, že nedojedu. Dole jsme zjistili dvě věci - že je děsivé vedro a že mají všechny jídelní provozovny zavřeno. I což, nedalo se nic dělat, vytáhli jsme vařič, udělali jsme kus-kus s boloňskou omáčkou, načepovali vodu na záchodech, vysušili stany a tradá domů.
Cestu do Brna jsem absolvovala jen s Hankou a Verčou - zahrnovala vlak za 20 éček (nestlihli jsme budku na autobusáku), nepříjemné babice, taktilního muže v kupé, od kterého jsme si odsedli k sympatickému Slovákovi (8/10), dopíjení zbytku alkoholu, potlach a blechy.
Když to všechno shrnu, patřila tahle akce k jedněm z nejlepších akcí těchto prázdnin (awwwwww), doufám, že si to příští rok zopakujeme - a na dýl! (pi pi pi pi pi piuuuuuuu) (miau miaaaaaau)
Fotky jsou tuná i s komenty.
A kdyby si to někdo chtěl zopáknout, tak tohle je článek, který popisuje celou pětidenní trasu - stojí to za to!
