Pole dance - přátelení se s tyčí

Tu se takhle jednou  na Slevomatu, nebo na bůhvíčem objevila sleva na Pole-dance a já si řekla, že do toho půjdu. Slečny na youtube videjích to taky zvládají, tak proč bych nemohla já, vypadá to přece tak jednoduše a mimochodně (jakoby to dělaly jen tak mimochodem).

Dnes byl den D a jsem ráda, že tenhle text píšu já a to prosím bez pomoci protetických pomůcek, i když k tomu mé končetiny nemají daleko. 

První  šok nastal, když jsem rezervovala místa a slečna mi řekla, že si musím vzít na cvičení kraťasy. Kraťasy na cvičení neužívám od základní školy, kde mou nechuť vzbuzovaly zvláště ony památné modré kalhotkoidní útvary, které jsme coby uniformní cvičenci byli nuceni nosit. Blé. Kraťasy jsou sice jisté zlepšení, ale ne zas tak moc. No musím říct, že ty moje patřily k těm delším, slečna cvičitelka dokonce onu kalhotkovitému stylu podlehla a dala mu přednost.

Poprvé od základky jsem si také vyzkoušela šplh po tyči (na lano se mi nepodařilo vylézt nikdy, ale na tyč jsem do dneška vzpomínala celkem se sympatiemi). Zjistila jsem, že moje technika se od dob mého mládí příliš nezměnila, leč svalstvo ochablo a já si připadala jako dýchavičný chameleon, s tím rozdílem, že jsem moc nesplynula. 

Jen tři jsme byly na lekci poprvé - já s Markét a ještě jedna slečna, bylo to asi poznat z našich vyděšených výrazů, takže k nám byla slečna pole-dancyně extra milá, ale ani to mi s koordinací nepomohlo. Největší problém bylo to, že se kromě fyzické síly, určité zručnosti v chytu a schopnosti dopočítat se končetin (o jejich koordinaci a synchronizaci nemluvě) do celé téhle kupky počítá ještě s pole. 

Takže jsem udělala to, že jsem se vykašlala na koordinaci a hleděla si to užít a když jsem se zbavila prvotního pocitu nepatřičnosti, fakt to šlo :) Od jisté doby se nebojím útočit na předcvičující dotěrnými dotazy a tady se to hodilo. Vzhledem k tomu, že bylo do tance (v mém podání aktivně se tvářícímu visení na tyči) zapojeno tolik věcí potřebovala jsem hodně polopatické vysvětlení, takže můj vnitřní dialog vypadal asi takhle:

Předcvičující: ták a pěkně za chůze přeneseme váhu na vnitřní nohu, tákhle se odrazíme a tou vnější nohou se chytneme o tyč, přidáme druhou a tákhle se otočíme. Držíme se oběma rukama. 

Já: Chůze, ták to je v cajku, chodit umím, tak deme na to ... která je vnitřní ... mám ji! Přenes váhu, kruci za chůze, přenes, přenes. Do háje, kam ji mám dát, rychle, rychle, ať tam jenom tak nevisí! - ruka, noha, noha, otočit! Kam kam, kam?!!?. Nenenen ještě jednou, začneme u toho, co umím ... chůze! Ták mi to jde, jak hezky chodím, šikovná holka. 

Kolem tyče jsem chodila naprosto ukázkově! S dalšími performance to bylo horší, ale u ostatních to vypadalo efektně, tak doufám, že něco snad i u mě :)

Zjištění:

• Bez bicáků na pole-dance nelez! (a když polezeš, zcela jistě si je tam vytvoříš, je to makačka jako prase)
• Tanečnicím u tyče fandím, nemají to lehký, holky a peníze za páskem od kalhotek jsou čestně a tvrdě vydřené, stejně jako kůže vnitřní strany stehen, ale tom až někdy jindy. 
• v dusnu se člověk potí a zpocené věci kloužou -  doteď mě to nenapadlo
• bilance zranění - otlačené nárty, stehna a křbety rukou (ty sice moc nechápu, ale co)