Cestování severem, aneb Řecko baví i nás!
Díky tomu, že si na cestách většinou zvládám psát deník, na
blogu pak píšu iluzi o tom, že mám všechno v čerstvé paměti – tak to není
a za těch 10 dní jsme toho s Verčou opravdu stihly hromadu a co si
nenapíšu, to nevím. Takže vítejte v Řecku – zemi dobrého jídla, milých
lidí, toulavých psů, děravých silnic, vybydlených domů, hor, kávy a cyrilice.
Pátek 27. dubna – Přílet do Soluně
Ve vlaku do Bratislavy jsme tradičně plánovaly, co za těch
10 dní chceme vidět, neb dřív, jsme to nestihly – resp. já jsem to dřív
nestihla – Verča zhltla blog Řecko nás baví a hned vyrukovala s vytištěnými
stránkami toho, co bezpodmínečně musíme vidět. Zároveň byla vystavena tzv.
manažerské zátěži – protože zatímco já jsem byla vystavená mentální náloži
kvůli práci a workshopu, který jsem měla vést, Verča se ujala objednávání auta
a načítání informací. První info ji odrovnalo – k půjčení auta je
zapotřebí kreditní karta – ufff – obě máme debitku – co budeme dělat?!?!
Nakonec se ukázalo, že na zapůjčení auta třídy „A“ to stačí.
Po lehce turbulentním letu jsme přistály v Soluni,
zaplatily za auto a s megakufrem, kterému se porouchalo jedno ze dvou
koleček, jsme se vydaly pro autíčko – do té doby jsem nevěděla, co je to třída
„A“ – teď už vím, že je to větší nákupní taška na kolečkách. Pojmenovaly jsme
ho Zorba, narvaly jsme kufr do kufru (který se tam naštěstí tak tak vešel) a
vyjely jsme hledat azyl na dnešní noc – u Řeka Yannise. Ten byl zvědavý, jaké
máme plány, tak jsme mu to vyklopily. Ukázalo se, že jsme trochu podcenily
vzdálenosti mezi jednotlivými místy a že Řecko je sakra velké. Verči se povedl
hezký přeřek, když povídala, že na Olympu, kam jsme chtěly jet, jsou uprchlíci
(„refugees“) – akorát přitom myslela, že tam jsou chaty („refuges“), kde se dá
přespat při cestě na vrchol. Yannis vypadal chvilku zmateně :)
Postel s jednou přikrývkou nám připravila dramatickou
noc, protože se Verča moc roztahuje.
Sobota 28. dubna – Termální prameny Loutraki
Ráno na nás docela brzo klepe slečna – nedorozumění je
celkem rychle vysvětleno – z Atén přijely dvě slečny a chtějí spát
v našem pokoji. Leč přijely dost brzo a než se pobalíme a nasnídáme, je
deset. Dáváme kratičkou vycházku po Soluni – na kafe a míříme k termálním
pramenům Loutraki. Cestou projíždíme mandlovými sady a Verča si zvyká na řízení
– je tu léto, teplo a vlčí máky. Poté, co jsme se vymotaly ze Soluně, kde byla
doprava doslova smrtící, tady je to jak u nás na okresce ... kdyby kolem
okresek stály malé oltáříky a názvy měst se daly odhadnout jen podle délky slov.
Loutraki má krásnou řeku, takže se nejdřív vydáváme proti
proudu, kde se zkusmo „koupeme“ – tzn. vejít do vody, namočit se a šup na břeh,
neb je děsně studená. Po chvilce zevlení se vydáváme na kratičký výlet proti
proudu řeky, kde je turistická cestička. Řeka je malebná, po cestě je spousta
schodů a krásné výhledy, zároveň po očku koukáme, kde bychom mohly přespat –
mise splněna – až se začne stmívat, vydáme se po turistické pěšince a rozbijeme
tábor asi kilometr od městečka.
Dlouhou chvíli si krátíme válením se
v termálním bazénku – 37°C a 2 Eura na osobu. Bazénků je tam víc, ale do
každého se platí vstup jednotlivě, takže zkoušíme jen jeden a po dostatečném
zvarhánkování se vydáváme směr tábořiště. Trochu nás děsí informace o medvědech
v průvodci a taky woo-doo dřevěná trojnožka spletená z větví kousek od
místa, kde chceme stanovat. Ale co – počkáme si, až se setmí, a ... no, moc se
nesetmělo, je jasná noc před úplňkem, takže to vypadá, jako kdyby na nás někdo
neustále svítil halogenem. Mně to nakonec moc nevadí a spím jako dudek, Verča
nás celou noc hlídá před medvědy – s občasnými přestávkami na spánek –
v jednu chvíli mě chtěla dokonce vzbudit s tím, že se raději
přesuneme jinam ... ještěže to neudělala.
Neděle 29. dubna – Prespanské jezero, Psarades a ostrov
Achilleos
Ranní probuzení je brzké, vločková kaše hlenovitá (zatracená
chia a sezam). V restauraci u termálů si dáváme kafe a zvykáme si na pomalou
řeckou obsluhu (musím říct, že to není pravidlem, naopak, po absolvovaném
výletu myslím, že to byl problém tohohle konkrétního číšníka). A k řecké
„nepracovitosti“ – při sestupu z tábořiště jsme narazily na pána, který
dláždil chodníček ... v neděli ... v 8 ráno! Takže tak :)
Cesta k Prespanským jezerům trvá déle, než jsme si
myslely – je plná toček, nekvalitních silnic, únavy a hladu. Verča kdesi četla,
že Florentina je krásné historické město, tak k ní sjíždíme, ale jsme
zklamané, protože nemáme úplně čas město zkoumat a zároveň to vypadá, že
historické památk jsou jaksi kdesi ukryté a nám se je nechce hledat, takže jen
dáváme sváču a pokračujeme v cestě (resp. Verča, páč já neřídím – jednak
proto, že mi to nejde a jednak proto, že jsem lempl a mám propadlý řidičák –
takže tímhle díky Verčo, žes to odřídila, vím, jak to bylo úmorné a stresující,
hlavně ve městech, kde každý řidič, jede egoisticky na sebe). Cestou míjíme
značky s divokým zvířectvem a modlíme se, aby se nám obloukem vyhnulo. Vidíme
lišku. Výhled jsou parádní.
Konečně jsme v rybářské vesnici Psarades – vypadá
malebně, lemovaná jezerem a loukou s pasoucími se kravkami. Já nic
z toho nevidím, mám hlad. Verča se chce jít projít, tak jdeme na molo a
shodou okolností potkáváme Germanose Papadopulose, o kterém psal pár na webu.
Verča je nadšená a poté, co se jdeme najíst do Papadopolusovy rodinné
restaurace (pán je velmi výřečný, mluví slovanštinou a umí se prodat, taky má
loďku v loděnici hned zkraje), štrachá vytištěné materiály, aby mu ukázala
jeho jméno na blogu. Zprvu restauraci moc nevěříme – přece jen – doporučil nám
ji majitel, ale obava se rozplyne ve chvíli, kdy nám přinesou chleba a řecký
salát štědře pokladený sýrem a politý olivovým olejem. A kapří filety jsou taky
náramné.
S plným břichem se vydáváme na plavbu (ano, máme
výtečné nápady) – Germanos nám směsicí polštiny, češtiny a ruštiny vysvětluje
historii skalních křesťanských klášterů, mluví o pokleslé hladině vody
v jezeře, divokých ptácích a návštěvě v Plzni, kde bydlí jeho sestra
s českým manželem. Taky o mladé řecké generaci, která už nezná historii
místa, nerybaří a stěhuje se do zahraničí za lepším. Chrámy jsou vysoko a
z pevniny vypadají nepřístupně. Schodů je mnoho, ale vyhlídka překrásná.
S Verčou vtipkujeme o tom, že každý den musíme vyjít aspoň padesát schodů,
abychom splnily normu – schody nás totiž provázejí zatím naším celým pobytem.
No a pelikáni – ti tam jsou taky! – sice jich víc přilétá o něco později, aby
si nahřáli perka, ale pár nedočkavců se nám povedlo zachytit na fotografiích.
Konečně vím, jak vypadá kormorán ... jako černý racek. A těžkopádný pelikán,
kterého znám jen z podání Rampy McKvaka (teda aspoň jsem si vždycky
myslela, že je to pelikán), je naživo překvapivě ladný a krásně se na něj
kouká, když letí tak těsně nad hladinou, že skoro vidíte odstřikovat kapky
vody.
Germanos nám dovolil chytit kormidlo! Já ho jen ztuhle držím
v naznačeném směru a doufám, že se mým přičiněním nepotopíme, Verča je
odvážnější a zkouší obloučky. Po lodní vyjížďce se s Germanosem srdečně
loučíme – takhle ztvrdlou rukou jsem si už dlouho netřásla. U parkoviště na
louce vaříme kafe, pozorujeme řecké krávy a je nám hej.
Energie máme na
rozdávání, takže se vydáváme na ostrov Agios Achilleios – ten je
s pevninou spojen pontonovým mostem (takové to, co plave :), takže se na
něj dá dostat suchou nohou.
Naši blogoví předchůdci tam stanovali, ale my to
neplánujeme, takže jdeme nalehko a užíváme si houpání , šplouchání a ze zvuků
ptáků by ornitolog zaplesal. Všude voní mateřídouška a my si cestou
k velkému bílému kříži na opačné straně ostrova připadáme, jako ... chtěla
jsem napsat „jako na jiné planetě“, ale tak to nebylo – prostě jako někde, kde
se zvuky a vůně zkombinovaly tak příjemně, že se vám odtam nechce. Ptáci sice
nejsou vidět, ale o to víc jsou slyšet. Moc turistů, ani lidí obecně tu
s námi není, tak si užíváme toho, že se každou chvilku můžeme zastavit a
zaposlouchat se do lidského ticha a ptačích vokálů. Cestou obdivujeme kostelíky
a zříceniny – u jednoho z nich – kostelík ze 16. století! – Verču vyděsil
had. Taky měl bohužel zavřené dveře tak komplikovaným uzlem, že jsme se
neodvážily ho rozvázat a vlézt dovnitř, tajemství fresek nám tak budiž ukryto
do příště. Spíme off-road kdesi u jezera, kam Verča zkušeně vmanévrovala naši
nákupní tašku a nedala znát, jak moc se bála, že na písčitém podloží zapadneme.
Cestou kazíme fotografii ornitologů, co fotí z auta – vypadá to, že nikoho
v těchhle končinách nečekali ... ale my jsme tu! Je úplněk, nebo se měsíc
aspoň tak tváří a svítí jako ďas.
Pondělí 30. dubna – Cesta do Zagori a Konitsa
(http://www.reckonasbavi.cz/?s=zagori)
Prší a tím i na nás padly chmury a máme blbou náladu, balíme
vlhký stan. I přes předpověď počasí, která hlásí déšť na dost dlouho u dobu, se
držíme původního plánu a míříme do hor. Hodiny se proplétáme křivolakými
horskými cestičkami a je to dost nároč, přestože výhledy jsou teda parádní.
Taky zkoumáme větší silniční nerovnosti – jsme zvyklé na leccos, ale například
balvan v silnici, který zjevně spadl shora, nás nadchnul. Po půlhodinové
bezpečnostní přestávce (rozuměj šlofíku v autě)si dáváme kávu u místní
paní hoteliérky/restauratérky/byznysmenky a taky se poprvé setkáváme
s tradiční krupicovou pochoutkou aka „tuhým blemcem“ – Verča vůbec není
nadšená ... já mám hlad – mám podezření, že to bylo tohle - http://www.mygreekdish.com/recipe/samali-recipe-extra-syrupy-greek-semolina-cake/.
Paní umí německy, takže je čas oprášit moji němčinu ... a zjistit, že pod
prachem se nachází jen plísně a Guten Tag.
Od kafe se zvedáme ve chvíli, kdy Verči napíše milý a trochu
pofiderní Řek Kostas, že si nás kvůli airbnb vyzvedne na mostě. Znáte takové ty
profily, kde je vyfocená postel a na dalších fotografiích je jen sbírka
panoramat, takže člověk nemá možnost udělat si představu o celém prostoru?
Tohle bylo něco podobného, akorát místo panoramat měl Kostas nafocené sbírky
plechovek. To je fuk, jedem tam!
Old stone bridge v Konitse nás uchvátil, je to taková
ta stavba, kterou raději (v mém případě) obdivujete ze země – vysoký kamenný
oblouk na vršku se zužující a s kamenným zábradlím sahajícím do výše mých
kolen. Uf. Každopádně, poté, co jsme poobdivovaly okolí, Kostas opravdu přijel
a dovezl nás až k našemu hnízdečku (alespoň po několik následujících
hodin).
Za prvé – s autem parkujeme na střeše, protože
domek/byt/paluša je takový garážovitý sklepní prostor se střechou na úrovni
ulice. Napravo se pasou koníci s několikatýdenním hříbátkem, nalevo je
pěkný předdvorek s růžemi.
Za druhé – uvnitř jsou koberce s vysokým vlasem
nečištěným od zimy, velká tapiserie s indiánem a malá kuchyňka se záchodem
– průchod k záchodu je zahrazen dekou, takže si chvíli myslím, že tam nejsou
dveře. Jsou! Naštěstí, ale v jinak pěkné podzemní garsonce je staletá
špína. No co nejsme princezny, máme to na chvilku.
Chvilku se ale protahuje na dva dny ve chvíli, kdy zjistíme,
že jsme právě na místě, které je od Zagori atrakcí, které chceme navštívit, pouhých
10 minut. Je rozhodnuto. Paluša je za 15 éček na noc za obě naše. Kostas nám
vysvětlí, jak vypínat pojistkami ohřev vody, abychom se neelektrifikovali,
domluví se s námi večer na pivo a metelí pryč. Nemůže volat ani psát a
zahraniční čísla, tak jsem zvědavá, jak nás na to pivo najde.
O krátkém odpočinku se v 9 hodin vydáváme na pivo – pro
mě je to pozdě, pro Řeky nikoliv, jak později zjišťujeme. Downtown je zákeřně
v kopci, takže když se do centra s Verčou dohrabeme, já jsem už notně
zplavená. Kostas nám dal pár tipů, kam na pivo, tak mu píšu, že vyrážíme, ale
bez udání cíle, neb ještě nevíme kam. Zmateně bloudíme centrem a hledáme něco,
co se v překladu jmenuje Magic square – místní podniky jsou plné jen venku
– všichni sedí na pouličních zahrádkách – resp. samí chlapi sedí na pouličních
zahrádkách. Kdo ví, co dělají řecké ženy – moc mladých jsme tu neviděly.
Bloudíme dál, najednou se za námi ozve „Anna, Veronika!“ Je to Kostas –
vysvětluje nám cestu do hospody, kterou hned zapomínáme, a odbíhá s tím,
že se ještě někam zastaví a pak přijde. Cesty pivního osudu jsou
nevyzpytatelné. Začíná pršet a my stále hledáme – odchytáváme mladou ženu
(konečně nějaká!) a ptáme se jí na cestu k Magic square – nerozumí a
gestikuluje, že se máme vrátit dolů do centra, tam že jsou hospody. Nakonec
naše vytoužené místo nalézáme – je tu! A zjišťujeme, že mladá žena v téhle
hospodě dělá servírku – náhodička :D Objednáváme si piva, místo vypadá zavřeně
a zatím tu nikdo není – je půl 10 večer. K pivu nám na stole přistál
talířek kuřecích kousků s chlebem, takové řecké tapas – příjemný zvyk,
člověk se napije i nají v ceně piva. No není divu, že pohostinství moc
nevydělává. V deset přichází Kostas a o půl hodinky později další lidi, se
kterými se halasně zdraví – halt tu řecká omladina začíná později. Kostas nás
seznamuje se svojí kamarádkou Afroditou, která učí dramatickou výchovu na
základce- Kostas je učitel angličtiny a trenér fotbalu – toho času bez práce.
úterý 1. května – Řeka Voidomatis a Ovires u Megalo Papigo
(http://www.reckonasbavi.cz/kolybithres-ovires-skalni-bazenky-meghalo-papingo/)
(http://www.reckonasbavi.cz/udoli-reky-voidomatis-stezkou-od-aristi-ke-klidonia-bridge/)
Řekové slaví jako diví – ráno sbalí saky paky, gril a děti
jedou piknikovat a popíjet do přírody – hezký zvyk. My s Verčou se
vydáváme proti proudu řeky Voidomatis aka Elfí řeky. Verča větří párky a posedá
ji touha mít taky jeden – už dlouho jsme neměly maso ... ryba se nepočítá.
Řeka je dechberoucí –
voda má příjemnou teplotu 4°C, tak se v ní radostně cácháme. Stromy rostou
přímo v proudu a voda kolem je až kýčovitě tyrkysová. Na slunku je kolem
třicítky, tak jsme rády, že jdeme ve stínu a můžeme si užívat říčního chladu.
Elfí řeka je přiléhavé jméno – různě pokroucené stromy ostře kontrastují
s chladnou modří protékající řeky. Je to tady krásné – co výlet, to
kochací orgie zatím. Cestou stíháme i jeden klášteřík, takže kultuře je učiněno
zadost a my můžeme vyrazit směr Papigo – Papiga jsou ve skutečnosti dvě – jedno
makro a jedno mikro – my jedeme k tomu většímu, odkud plánujeme vyrazit na
Vaječníky – malá vejčitá a velice fotogenická jezírka.
Cesta je k popukání – serpentýny, výhledy,Verča
tradičně nadává na řidiče a docela se nám uleví, když už jsme na místě. Dáváme
kafe a kejk a kocháme se okolní vesničkou – kamenné domy s břidlicovými
střechami navozují dojem, že se tu zastavil čas – přestože jsou domky už
většinou vykuchané a předělané na ubytování.
Po asi dvacetiminutové procházce jsme u Vaječníčků – je
lehce pod mrakem, ale přesto je představa koupání lákavá a to je co říct. Být
tu za parna, je tu vodní ráj, takhle sice taky, ale aspoň nás to tolik neláká
se ráchat a raději si kaňůnek projdeme tam, kam až to půjde. Nemůžeme se
vynadívat. Verča hopká sem a tak jako kamzík a radost vyjadřuje frkáním (ne,
dělám si srandu, ale bylo by to vtipný :) Místní si tu postavili přehrádku,
která je teď otevřená, ale až přijde čas, zavřou průchody a napustí si mega
super boží bazének, ke kterému se budou chodit osvěžovat, až bude horko neúnosné
a to bude brzo. Voda ve vápencové skále vyhloubila tůňky, které se plní
protékající vodou – je to balada. Je tu krásně.
Večer s díky odmítáme Kostasovu nabídku na další pivko
a jdeme svorně spát se slepicemi – zítra je poslední ráno ve zlobytě a pak
budeme pokračovat v cestě, směr kaňon Vikos.
středa 2. května – Kaňon Vikos
(http://www.reckonasbavi.cz/vikos-gorge-prechod-nejhlubsiho-kanonu-sveta/)
Je to tady, je mi 30! Od Verči dostávám parádní solární
nabíječku a tetování s peřím – hned se potetujeme (edit – i po týdnu stále
drží a nabíječka nabíjí). Po opulentní snídani se balíme a máme namířeno do
vesnice Vikos, která stojí u stejnojmenného kaňonu – Verča tvrdí, že je
nejhlubší na světě, já s ní nesouhlasím, ale to nechám na vás, každopádně
dolů i nahoru je to štreka :)
Shora se pozorovatelům skýtají krásné výhledy na zeleň lesů,
modř vody, bělost skal a to vše v megalomanském měřítku. Jaké však bylo
naše překvapení, když jsme zjistili, že po sestupu, doprovázeném hlasitým
tleskáním, abychom vyplašily medvědy (aspoň ty hluché, co nás neslyšely zpívat,
povídat si a tak), jdeme podél vyschlého koryta. Každá s litrem a půl vody
na zádech a Verča s filtrem v kapse s tím, že „někde nabereme“.
Nenabrali jsme. Po cestě ani noha, až asi po hodině se radujeme z prvního
turisty, který jde z protisměru. Obdivujeme skalní útvary a stezičku, ale
osamělost nás dohání a cítíme se trochu nesvé – asi kvůli těm medvědům. Nápadu
rozptyluje až oběd – šlichta s polentou a horské kozy, se kterými zapřádám
rozhovor. Kaňon se dá přejít z jednoho konce na druhý, problém ale je, jak
se se pak dostat zpátky (většina lidí to řeší taxíkem) – my volíme jinou
variantu, zhruba v půlce se otáčíme a jdeme stejnou cestou zpět.
Konečně nacházíme řeku, která přitéká z ničeho nic z kopců, a koukáme na
skupinu kajakářů, jak si poradí s proudem. Verča filtruje. Na cestě nazpět
potkáváme skupinu otravných Francouzů a začíná pršet. Nasazujeme pláštěnky, a
abychom se s Francouzi nemusely pořád předbíhat na úzké stezičce, která je
ještě ke všemu do kopce, tak si vaříme kafe a kocháme se.
Sjíždíme do údolí – na hledání místa na spaní máme celkem
dost času, ale dostáváme se do pastevecké oblasti a tam, kde jsou ovce, jsou i
ovčáčtí psi, kteří jsou v řeckém podání pěkně ostří. Tady spaní nepřichází
v úvahu – každé vhodné místo je potenciálně ovčí a tím pádem i psí. Co
opuštěný lom? – taky ne, řecká omladina sem chodí střílet a podle zápachu
nacházíme tlející mršinu dost velkého psa, takže se nám tu moc spát nechce.
Naviguju já, takže Verču ženu do kopce k Citadele – archeologické oblasti
na kopci nad městečkem – Verča se s tím nepárá a Zorba si to drandí po
kamenné cestě pro pěší až k bráně. Nikde nikdo, všude vhodný travnatý
prostor ... a ten výhled! Je rozhodnuto. Obhlédneme si vykopávky a protože
nejsme až tak drzé, parkujeme auto pod branou na odpočívadle, a za ním
rozbíjíme tábor. Sice potkáváme chlapíka, co jde po cestě nahoru a pak zase
nazpět, ale vypadá to, že je mu srdečně jedno, kde stanujeme. Slavíme brambůrky
a děsivým ovocným vínem. Provádíme hygienu v lahvi vody – podle hesla
„vykoupat a spat“ a spíme jak neviňátka.
čtvrtek 3. května – Ioannina a divadlo v Dodoně
Ráno si vaříme tradiční vločky s kafem a frčíme do
Ioanniny – jednoho z deseti nejlidnatějších Řeckých měst (mimochodem, po
Athénách a Soluni je nejvíc Řeků v Melbourne :) ). Město leží u velkého,
leč znečištěného jezera, které na fotkách vypadá malebně, ale koupat se
v něm nedoporučuje – přijíždíme dopoledne a město je jako po vymření, když
si chceme dát ve 12 jídlo, v jednom podniku nám nabízejí snídani.
Spokojujeme se tedy s baklavou a vyrážíme poobdivovat opevnění a památky.
Na výstavě v mešitě jsme vyděšené vyšívanými přehozy na Tóru - ve městě
byla před 2. světovou válkou početná populace židů (kolik to muselo vzít času
to vyšívat ...) a já přemýšlím, k čemu jsou kovové filigránové ozdoby,
které vypadají jako podprsenky a pásy cudnosti (jsou to spony na pláště). Po
prohlídce dáváme kafe u pána, který nás, poté, co mu říkáme, že jsme Češky, chválí za to, jak jsme se v klidu
zvládli oddělit od Slováků – to na Balkáně není běžné. Dmeme se pýchou patriotek, přestože na
rozdělení nemáme žádnou zásluhu.
Ve dvě hodiny odpoledne se vydáváme znovu na cestu,
tentokrát k divadlu v Dodoně, ukazuje se, že původně to žádné divadlo
nebylo, ale bylo to místo uctívání bohyně Gaiy, ovšem v průběhu let se
funkce amfiteatru měnila. V oblasti
stále probíhají vykopávky, takže jsou tam přístřešky pro archeology, kteří ve
zdejších podmínkách dělají, co můžou. Uprostřed amfiteátru stával mohutný dub a
pod ním sedávalo Orákulum, které věštilo ze šumu listí a zpěvu ptáků. Zajímavá
věc je, že typickým orákulem v Řecku bývala mladá žena, stávalo se ale, že
často nepochopitelně mizely s muži, kterým věštily, takže aby post orákula
nebýval tak dlouho prázdný a tak často se neměnil, nahradily mladé dívky ženy
kolem padesátky – ty už s poutníky tak často neutíkaly. Věštby byly často
zmatené a člověk si v nich mohl často najít spoustu věcí podle sebe –
hlavně proto, že bývaly tak neuchopitelné.
Opět se v autě proplétáme kopečky, tentokrát na cestě
k moři, kde chceme kempit. Cestou míjíme sraženého psa – je nám
z toho smutno (i když Verča říká, že určitě jen spí) – v Řecku je
spousta toulavých psů. Nejsou agresivní – narozdíl od cvičených ovčáckých –
spíš tiše žebrají a žadoní o pozornost. Když jsme se na to po návratu do Soluně
ptali Yannise, říkal, že je to tím, že spousta Řeků opustila své domovy
v průběhu finanční krize a domácí mazlíčky nechala tady. Psi se živí, jak
umí – odpadky nebo tím co jim dají turisti. Za další zákrutou narážíme na „psí
gang“ – 5 psů, pěkně vyskládaných do řady tak, aby zabrali celou délku silnice
– psi všech velikostí a střapatostí. Rozutečou se, jakmile přijedeme blíž. Psí
boy band je na to prostě zvyklý.
V přímořské vesnici Parga dáváme kafe a jdeme koukat na moře, voda
je krásně čistá – Verča skáče radostí – paní na airbnb bryskně odpověděla, to
znamená, že před túrou na Olymp nebudeme spát na zemi ve stanu, ani v autě!
Frčíme do hotýlku, cestou kupujeme párek a brambory a víno – bude královská
hostina.
pátek 4. května - Meteora
Snídáme jako lidi – tzn. vločkovou kaši z talířů a pak
následuje kamínkové šílenství na pláži. Obtěžkány kameny vyrážíme do Meteory –
cesta nám trvá dvě a půl hodiny autem, tak Verči dělám audioknihu, protože
rádio se nedá poslouchat a je to taky moje úlitba Bohům za to, že Verča řídí a
já si točím mlýnek. Jsme tak napjaté, že se skoro těšíme na další cestu autem!
– čteme Jepici od Jamese Hazela – napínavé jak kšandy, ale ke konci přitažené
za vlasy a překombinované. No, cesta nám utekla jedna radost. V polední
pauze u náhodné malé vesničky nás při obědě vyruší domorodec – starší pán
s holí a chce si s námi moc povídat – deset minut tak vedeme dialog –
on v řečtině, které nerozumíme a my v češtině, které nerozumí on. Je
vytrvalý a zve nás na kafe, což poznáváme podle toho, že použil slovo „kafe“.
S díky odmítáme a razíme dál.
Meteora – ach kráso – tak vysoké skály jsem dlouho neviděla,
vzpomněla jsem si na jednoho kamaráda – ten by se tady lezecky vyřádil. Verča
má utkvělou představu, že je mezi skalami turistická značka a cesta pro pěší –
nenašly jsme ji. Zato jsme našly ohromující výhledy, a když jsem se zpětně
dívala na to, kam až jsme vylezly, trochu se mi navaluje. Svoje místo získává i
„bodláková epizodka“ – kdy jsme se rozhodly vyzkoušet neprobádanou stezičku –
proti nám šla banda lidí s helmami a provazy, my jen tak nalehko
s batůžky a v kraťasech. Tenké kraťasy, naše zhouba – cesta je
lemována nevinně vyhlížejícím křovíčkem plným drobných zelenkavých lístků – jak
roztomilé. Co lístek, to ostře nabroušená dužnatá břitva. Naše nohy od kolen
dolů vypadají po projití stezičky, jako kdybysme proběhly pralesem žiletek – po
několika stovkách metrů vzhůru zjišťujeme, že tudy cesta nevede. Proč? –
protože bysme potřebovaly slanit strž. Vydáváme se tedy zpět. A ano, opět přes
bodláky – druhý prales žiletek. S pořezanýma nohama doskotačíme
k autu a jedeme si konečně prohlédnout kláštery, které náhodně vybírám
prstem na mapě, protože jich je tu fakt spousta. Nakonec si prohlížíme jen
výhled u klášterů, protože ty zavírají v 5 odpoledne, a veřejnosti se
otevírají až v 9 hodin ráno druhý den. A to ještě jen některé – před
cestou sem je dobré zjistit, které kláštery si chcete prohlédnout, abyste
nebyli zklamaní, když pak narazíte jen na zavřenou bránu.
Lezeme na vyhlídku – do schodů nás doprovází čtyři velcí psi
a Verča z toho má ohromnou radost, na vyhlídku ale vydržel jen ten
nejsilnější kousek a dole si za to od nás vysloužil plnou misku vody.
Po takové cestě si zasloužíme vydatnou večeři –
v taverně dáváme moussaku, souvlaki a řecký salát – prázdné talíře po
jídle vypadají, jakoby tu jedl regiment, a ne dvě hladové holky.
Smráká se, takže jdeme zakempit - máme na výběr – spaní u včelích úlů, nebo u
kousek od turistického odpočívadla – vybíráme druhou možnost. Spánek je luxusní
- mě se zdají bizarní sny o tom, jak jsem hodná zombie, která chrání
v postapokalyptickém světě novorozeně nalezené díky trhlině v časoprostoru
před ostatními zombie. Verčin sen si už nepamatuju :)
sobota 5. května - Olymp
Včera jsme to nestihly, tak se na prohlídku kláštera
(nějakého) vydáváme teď. Vstupné je 3 eura na osobu a ženy si musí obléct
velkou zástěru. Muži jsou v pohodě, stejně tak ženy s dlouhými
sukněmi.
Ikony jsou zachovalé a nesmí se fotit, takže fotek ukážu jen
pár :) – těžko říct, jestli tam ještě žijí mniši, každopádně to tam sice hezky
vonělo kadidlem, zároveň to ale v klášteře vypadalo jako v souvenir
shopu. Takže jeden nám na prohlídku stačil. Mniši tu mají i výtah – dřív je
přepravovali v síťových pytlích, stejně jako zásoby – ach, kde ty časy
jsou.
Nabíráme směr Olymp – znovu jsem v roli audioknihy,
abych se trochu revanšovala. Nutno o Olympu říct, že to není jeden vrchol, na
kterém žijí bohové, ale sada vrcholů a ani jeden z nich se nejmenuje
Olymp. Nejvyšší vrchol se jmenuje Mytikas (2 918 m. n. m.) a je dostupný jen
s lezeckým vybavením a helmou, neb tam často padají kameny zvlášť, když je
hnusné počasí. Proto máme namířeno na Skalu (2 866 m. n. m.), která sice
není nejvyšší, ale je nejdostupnější.
Cestou se zastavujeme na kafe u benzinky, taky máme trochu
hlad - jídlo tu bohužel nemají, ale kafe naštěstí ano. Benzinka je
v obležení mužů, jako ostatně všechny řecké chill out zóny a v jednom
okamžiku se k nám jeden z Řeků přitočí. Asi si chce povídat. Vyptává
se odkud jsme, s nadšením mu odpovídáme, protože jsme na to už zvyklé. Pak
se ale ke mě se spikleneckým výrazem nakloní – „slečno, měla byste vědět, že
máte díru vzadu na kalhotách“. Zkoprněle mu poděkuju a jdu se zkontrolovat na
záchod, s Verčinou mikinou jako s provizorní plentičkou. Je to tak,
ale díra není nijak velká, Verča konstatuje, že aby si jí všiml, musel se mi
asi pořádně koukat na zadek.
V V Litochoru bereme benzín a pracovník čerpací stanice
si pochybovačně měří Zorbu (posléze i zjišťujeme proč), zároveň nás varuje před
počasím – dnes má být ještě relativně slušně, i když sem tam prší, ale zítra se
budou nahoře ženit čerti a padat kameny. No není nám úplně do smíchu.
K výchozímu místu – parkovišti v Prionii je to 17 kilometrů, Zorba
s Verčou statečně zvládají zatáčky. Asi ve třetině cesty vidíme u krajnice
stát trojici chlapíků s batohy a pláštěnkami. Verča pamětna našeho utrpení
na Islandu zastavuje a bere je. Je to věru podívaná – ti tři jsou na sedadle
namačkaní jako sardinky – vytrpěli si, když jsme vyhazovali náš binec na zadní
okénko, aby se vůbec vlezli, jeden z nich dokonce drží naši prázdnou lahev
od vína, kterou sebou vezeme jen proto, že ji chceme zrecyklovat. Jsou
z Izraele a taky jedou do Prionie. Chtěli přespat na chatě „A“ – Agapitos,
ale ta je zavřená. Ouha, tam jsme chtěly přespat taky, musíme se tedy ještě
poptat a možná svůj plán přehodnotíme. Cesta se mění – z jedné strany
sráz, z druhé skalní stěna, asfalt se mění v šotolinu – teď už víme,
proč se na nás pán u benziny koukal tak podezřívavě. Ale Zorba to dává a Verča
jede jako šampion. Konečně jsme na parkovišti – kdyby se někdo díval, muselo mu
to připadat jako zázrak – z auta zvícího velkého nákupní tašky vystupuje
jeden, dva, tři chlapíci s obrovskými batohy a nádavkem ještě dvě slečny –
pohled pro Bohy, ještěže jsme na úpatí Olympu. U parkoviště se nachází jediná
hospoda, Prionia totiž není ani tak vesnice, jako spíš větší odpočívadlo – majitel
potvrzuje, že chata „A“ je zavřená. Přehodnocujeme tedy plán a stanovujeme, že
půjdeme dvě hoďky nahoru a pak se vrátíme. Cesta začíná zajímavě – před
přecházením popršeného kluzkého dřevěného mostku nás varuje cedule „walk
quickly“ se schematickým znázorněním padajících kamenů. Ehm, užitečné. Rychle
tedy přecházíme mostek a šlapeme vzhůru. Hledáme medvědy (to je takové naše
téma) a snažíme se nešlápnout na mloky skvrnité, kterým se vlhko zjevně líbí a
hoví si v něm v hojném počtu. Cestou na první odpočívadlo nás
předbíhá nějaký spoluturista a jen tak mezi řečí se ptá odkud jsme a jak jsme se sem dostaly. Když říkáme, že
máme na parkovišti v Prionii máme auto, obrátí se nás s pohledem plným
naděje se bez obalu ptá, jestli ho vezmeme do Litochora. Je z Německa,
jmenuje se Filip a už má v nohách 20 kilometrů, protože v Litochoru nepřijel autobus, který ho měl přiblížit. Souhlasíme – za podmínky, že jestli
si nás teda chce hlídat, abysme mu nezdrhly, ať s námi jde ještě kousek
nahoru a pak se vrátíme k parkovišti společně. Na odpočívadle
s výhledem potkáváme dva starší německé turisty – jeden z nich
rozprašuje na Olympu popel svého přítele – taky si to napíšu do závěti – to
budou mít příbuzní radost.
Cesta pokračuje v družném hovoru, s Filipem je
sranda, takže po půl hodině už ho dýl netrápíme a jdeme s ním dolů, je na
něm vidět, že je utahaný. V Loutraki si s ním v taverně dáváme
večeři – tzatziky, vepřový gyros a jehněčí kotlety – ok, jehněčí asi nebude náš
favorit. Pak Filipa ještě zavezeme do hostelu – za odměnu nám ukazuje skládku,
na kterou se chodí krmit místní toulaví psi – takový psí fastfood – a pláž,
která je blízko hostelu. Díky němu máme taky tip na místo na spaní, někde na
útesu nad mořem – to zní až romanticky.
Místo nějakou dobu hledáme, ale nakonec máme štěstí. Je
perfektní a navíc to vypadá, že tu před námi už stanovalo víc lidí – o dvě
křoví dál je sice skládečka odpadků, ale to nezacloumá naším majestátem,
rozkládáme stan, schováváme Zorbu za keř a vaříme kafe. Nechť nás ke spánku
ukolébají vlny.
neděle 6. května
Noc byla děsivá, možná to bylo Jepicí, možná vědomím, že
spíme na kraji útesu, možná hromy, blesky a průtrží mračen – kažopádně jsme se
uprostřed noci zvedly a šly spát do Zorby – na tak malé autíčko je Zorba
pozoruhodně flexibilní. Nakonec jsme si ráno i pochvalovaly, že jsme se
vyspaly.
Dnes nás čeká poslední velká jízda – hodinový úsek dálnicí
přes mýtnice až do Soluně. Tam už máme objednané ubytko u Yannise a čeká nás
jen hygiena, prohlídka města a nákup suvenýrů. Uf.
Prohlídku města rochu odrbáváme, možná i proto, že jsme
přesycené. Vydáváme se i na free guided tour, kterou nám doporučil Filip, ale
ve třetině prcháme. Máme hlad a Verča chce koupit domů baklavu. Tu jsme
naštěstí našly. Mě zase ke štěstí stačilo, že jsem si dala výtečné pouliční
souvlaki. Vše korunoval šálek kávy v hipsterkavárně v centru Soluně.
Večer ještě u lahve vína probíráme s Yannisem, co
všechno jsme na cestě viděly, řeckou historii, českou politiku a vůbec.
Dobrá věc se podařila, náš výlet je u konce. Zítra odlétáme
domů. Buď s Bohem Řecko – jsi plné milých lidí, prasáckých řidičů,
přírody, hor, památek, výtečného jídla. Doufám, že ti bude jen lépe a lépe a
těšíme se někdy na shledanou!
l
