Tenhle deníček začínám psát v den, kdy jsme dorazili zpět do Brna a zažívám Korsické stýskání.
1. 7. sobota
V sobotu o půl jedné odpoledne jsem na značkách na Zvonařce, den po Tomově pohřbu a bez podsedáku. Na srazovém místě už je víc lidí. Jedna holka, si posunuje batoh, abych si mohla přistoupnout. Jmenuje se Lenka a hledá někoho jménem Lada - asi se spolu nějak domlouvaly, že pojedou společně. Na lavičce přede mnou sedí páreček v tričkách z Gladiator race - modlím se, aby nebyli v mé skupině, protože je zaručeno, že konkrétně tihle dva budou chodit rychle jak o život. Ale tihle jdou určitě dálkovou trasu, takže žádné strachy.
Zájezd je rozdělený na dvě poloviny - cca 20 lidí jde vícedenní trek na těžko po slavné a náročné dálkové trase GR20. V plánu je po pár dnech společný pobyt v kempu. Zbylých cca 20 lidí jde jednodenní túry, tam patřím já.
Po Zvonařce se potulují divní lidi - jeden z nich, do půl pasu nahý, usedá vedle nás na beton a začíná si strhávat velkou náplast na hrudníku, pod kterou nic nemá. Křičí u toho “Au, au” - bože, ať už je ten autobus tady. Zasmušilý 50-ník v profi outdoorovém oblečení se od něho i s batohem přesouvá dál - to bude taky zaručená GR20. Vypadá na to dostatečně zarputile.
Sedím na sedadle sama (podle přání) a z autobusu vidím, že se vítají dvě rodiny s dětmi, které zjevně plánovaly výlet spolu. Kruci - to budu v seznamování dost pozadu. Jediní, kdo vypadají v mém věku, jsou průvodci, ale dva z nich půjdou GR20 a nebudou s námi tak často. Nám se bude věnovat vedoucí zájezdu Lenka, která je vtipná, velmi výrazná a vystajlovaná a pomocník Michal, který vypadá dost sympaticky, ale zatím se moc neprojevuje. Po zkušenostech s minulými zájezdy se s námi ale asi nebudou až tak moc družit. Každopádně jsem v naší skupince účastníků asi jediná nad 15 a pod 40. Co jsem si to zase vymyslela…
2. 7. neděle
Cesta autobusem je náročná, ale díky špuntům a “spacímu” šátku se dá přežít. Pauzy na čurání jsou časté, průvodci se vepředu druží s řidiči, kteří mají jízdu totálně na háku. Brzo ráno čekáme v Itálii na nalodění na trajekt, který pojede 5 hodin. Ještěže mám s sebou knížku a spoustu svačiny. Na trajektu spím v restauraci s hlavou na stole, koukám na moře a žeru croissanty s kafem. Zatím se s nikým nebavím. Na palubě je vedro a praží na ní slunko. Vždycky jsem překvapená, kolik vody má moře.
Vyloďujeme se, už některé spolucestující poznám podle obličeje. Ve stínu autobusu nás pár čeká na to, až si GR20 naberou vodu - seznamuju se s Lenkou (později Majkou, protože jsem si to blbě zapamatovala) a Jánem - tím zasmušilcem z nádraží, který přece jen jede s jednodenkami. Majka vyrazila na výlet taky sama - má 3 dospělé syny, minulý rok byli v Norsku. Ján shodou okolností už 10 let v Norsku bydlí a pracuje - každopádně moc nemluví, takže víme jen to, že bydlí v Trondheimu. Ono taky není moc kam promluvu vetknout - Majka to zvládá za nás za všechny.
Cca ve tři hodiny se loučíme s GR20, kterou uvidíme až za 4 dny - oni jdou s batohy na výšlap, my k moři. Což je aktivita, kterou jsem schopná zvládnout i se spánkovým deficitem. Na cestu k moři se ke mně přidává Majka.
Moře je krásné, kolem rostou “masožravky” a na hladině se prohánějí kiteři - mají v čem, fouká jako prase a jsou velké vlny. Ty se mě snaží zbavit plavek (2:0 pro vlny) a života. Do vody jdeme s Majkou, já vylízám po pár minutách zvalchovaná pískem a se solí v očích - pak už jenom trnu, jestli se Majka někde neutopila. Ján se nekoupe. Gladiátoři taky ne - ano, ti Gladiátoři, které jsem tipla na GR20, jdou s náma, shit.
Vedoucí Lenka sedí ve skupince společně s kuchařkou Bětkou a pomocníkem Michalem. Majka se neutopila, jdu se projít po pláži. Taky jsem našla sprchu se sladkou vodou. Čtu si něco v Kindlu - přichází Lenka a ptá se mě, co čtu. Poté, co jí povím o své detektivce, začne povídat o tom, že ona má jen samé odborné články a že by se jí hodilo taky něco lehčího. Doufám, že na to zapomene, protože mám v Kindlu i pár ženských románků a to by byl trapas. Potřebuju vypadat jako intelektuálka, sakra.
Na pláži fouká, takže si jdu sednout na lavičku v závětří - přidává se ke mně starší pár - Dana s Petrem. Jsou mi sympatičtí - Dana se hodně směje a Petr našel šišku, kterou si chce odvézt domů. Připomíná mi týpka z Norska, který byl dost vtipný. Petr s Danou budou moji kamarádi!
Přijíždíme do horského kempu, kde nás čeká večeře. Na záchodech tradičně není toaletní papír. Budeme tu 4 noci a zítra nás čeká první testovací výlet k jezeru. Když zazní věta, vybírejte místo na stan pečlivě, budete tu 4 noci, vím, že jsem v prdeli - nebudu přece spát pod moruší, ta mi zašpiní stan. V noci mírně kloužu dolů, ale bez moruší! Druhý den ráno stan přesunuju na semi-rovné místo - shodou okolností směrem k Jánovi z Trondheimu. Má takový medvědí výraz - člověk moc nepozná, co si myslí. Každopádně říká, že s přesunutím stanu je v pohodě. Tak já teda taky.
3. 7. pondělí
Túra Lac de Nino: 6:29 h, 14,4 km, 603 m hore, 917 dolů
Na výlety vyrážíme časně - zpravidla je snídaně kolem sedmé a o hodinu později odchod. Dneska vyrážíme k jezeru Lac de Nino - cesta je strmě do kopce, už na začátku se propadám na konec. Děti jsou rychlejší jak já, Gladiátoři s Michalem v čele nás nechali v oblaku prachu. Je jasné, kdo bude zítra lézt na Monte Cinto … - já to nebudu. Pořád mám nouzový plán zůstat v kempu po tomhle výletě, kdyby náhodou. Je teplo, táhnu s sebou dva a půl litru vody, takhle jsem se ještě v životě nepotila - je jasné, že dnešní triko bude i triko zítřejší, pokud na výlet půjdu. Nemá cenu si promáčet další.
Polodivocí koně u jezera ucítili kořist a vydali se za námi z touhy po svačině. Poté, co Lence jeden kůň najedl batoh a slupnul proteinovou tyčinku, se zvedáme a přesouváme se na jídlo jinam. Jezero je krásné, koně jsou oprsklí.
Na konci trasy Michal předčítá z kudrnovského průvodce o tom, jak moc bude zítřejší cesta na Monte Cinto na prd a náročná, trochu mi to kazí zálusk na zdolávání vrcholů.
Přestože nás zítra čeká náročná túra na vrchol nejvyšší hory Korsiky, máme zároveň seznamovací večírek. Vražedná kombinace - Lenka s Michalem a Bětkou nakoupili víno a křupky. Konečně se dozvím aspoň jména "jednodennek". Mám po výletě asi úpal - hlava mě bolí jako střep a víno to pravděpodobně nespraví. Výchozí čas na zítřejší výlet je vražedný - 6 hodin ráno, snídaně v 5. Rozhoduju se, že zůstanu s řidiči v kempu - po seznamovacím večírku plány ještě 2x měním - na výlet jdu, ale jenom k parkovišti, na výlet jdu, ale jenom k chatě, na vrchol ne. (Spoiler - nakonec jsem došla až k ledovcovému jezeru :)
Na vrchol pravděpodobně půjdou jen Gladiátoři (teď už vím, že se jmenujou Lenka a Honza), pofrčí s nimi i Petr s Danou - mají nachozeno. Jde i Slovák Ján s ukecanou Majkou, která má obdivuhodné tempo a půjde i Terka - 14-letá dcera od Romči. Romča je rychlá, ale má problémy s kotníkem, takže by pro ni byl sestup po suťovisku náročný. Zbytek osazenstva - Marek s Janou a dětma, Lucka se synem Tondou, Já, Lenka, Romča a Zdeněk, půjdeme jen k ledovcovému jezeru.
4. 7. - úterý
Túra Monte Cinto: trasu na mapě jsme šli tam a zpět, převýšení bez Monte Cinta cca 1400 m, cca 11 h
Ranní vstávání po vinném večírku mi vůbec nedělá dobře - beru 3 litry vody a batoh rázem těžkne. Upadává mi prsní pás - inu, batoh z Lídlu už není, co býval. Dneska s námi v kempu budou stanovat na jednu noc i GR20cítky, které si dávají naopak nástup na Monte Cinto z hřebene a pak budou postupně klesat dolů. Bolí mě hlava a cestou na první záchytný bod - parkoviště - se neuvěřitelně táhnu. Zdeněk je rychlejší, jak já! A to se první den nehorázně spálil, protože se mazal jen faktorem č. 6 a má puchýře.
Předvoj nás rychle nechává vzadu - u jezera jsou už v 9 hodin ráno, přičemž instrukce zněla, že výstup na Cinto musí zahájit nejpozději ve 12 od jezera … mají 3 hodiny náskok …
Každopádně ráno je nádherné a já se šinu mezi kravími ploty. Skupinka čeká na parkovišti, které je prakticky jenom plácek udusané hlíny. Pokračujeme vzhůru. Chytám druhý dech a nějak se ocitám v předvoji. Hajný Marek mě odmítá předběhnout a vyhrožuje, že mě bude píchat hůlkou. Nakonec hlava přestává bolet a já docházím k chatě jako první. Kolem chaty bivakuje asi 30 českých skautů, kteří včera přešli Monte Cinto, vaří si snídani a povídají si o tom, jak surfovali suťoviskem. Mladý pár s námi sdílí informaci, že jim sestup na těžko zabral asi 4 hodiny. Trochu mě to děsí. Pro uklidnění se natahuju pro lesklý kamínek ... je to cibule.
Cesta strmě stoupá a za chvíli necháváme chatku za sebou. Následují ferraty bez ferrat. Poslední bod na cestě, kdy si říkám, že jestli se nevrátím tady, tak si koleduju o rozbitá kolena, nebo hlavu. Ovšem skupina pokračuje dál a já nejsem máslo. Při následném sestupu svorně sdílíme, že jsme z téhle části byli vyklepaní všichni. I na Lence je vidět a posléze i slyšet, že lezení fakt nemá ráda. Cestou dolů nám povídá o svých cestách po Blízkém východě. Na databázi knih mají její knížky dost super hodnocení, tak na to mrkněte!
Ledovcové jezero je pro odvážlivce - Lenka obeplavavá balvan a pózuje na mořskou pannu, přidávají se i děti - Tonda jí zdatně sekunduje, následně se přidává i Ríša. Já koupel vynechávám, fouká - jsem máslo, ztuhlé máslo.
Chata se při sestupu zdá děsně daleko, ale lezecké pasáže jsou paradoxně po zadku přívětivější, než při cestě nahoru. Máme všechny kotníky, kolena i hlavy! Yay!
Vsakujeme se do mizivého stínu chatky a snažíme se splynout s jejími stěnami. Je hic. Kousek od nás odpočívá ve stínu vyhublý kropenatý pes. Je tak nadšený ze společnosti, že se přidává k naší skupince a sleduje děti až do kempu. Cestou si povídám s Romčou, která kvůli kolenům volí delší scénickou cestu po silnici (rozuměj širším a méně prudkém pruhu udusané hlíny). Trochu se strachuje o Terezku, která vyrazila s rychlejší skupinou na Monte Cinto. Snažím se jí podpořit a říkám jí, že je s ní spousta namakaných lidí, kteří by ji v případě nouze dokázali snést dolů. Souhlasí - obdivuju ji, jak dokáže svou úzkost držet na uzdě - já bych jako matka byla uzlíček nervů. I s ní se postupně oddělujeme a já jdu sama.
Slunko praží, cesta do kempu je trochu ubíjející, ale vím, že mě čeká sprcha a večeře. Matně si pamatuju, že jsme ráno přelízali nějaký kraví ohradník. Přelízám špatný ohradník. Tak ho přelízám nazpět a doufám, že mě u téhle akrobacie nikdo neviděl - přece jen, zatím se oťukáváme, takže je ještě čas, než vytáhnu bezelstnou, roztržitou, crazy divno-Aničku.
Kemp je zároveň blízko a daleko, vidím ho probleskovat mezi stromy. Postupně z kopců přicházejí i GR20ky. Všichni kromě mě se po cestě zastavují u řidičů na vychlazené pivo, já si kupuju u paní kempové kaštanové pivo Pietra - za odměnu. Jsem jak pošůlaná blecha, ale spokojená pošůlaná blecha.
Pes je stále s námi. Hajný Marek zvažuje adopci. Paní kempová nechce, aby ho kdokoliv krmil - už má takhle v kempu dost toulavých psů. Uzobáváme opadané moruše, hladíme psa. Děti se mu snaží propašovat večeři. Lenka volala na číslo na obojku, nikdo to nebere, posílá smsku. Pes vypadá zpustle a hladově, ale rád, že má společnost. Následně odchází z kempu, asi ho to tu s námi už nebaví.
O 15 minut později přichází Lenka s tím, že se ozval majitel a kdeže děti mají psa. Pes je fuč a rozbíhá se pátrací akce - děti vybíhají z kempu a hledají psa, Lenka vybíhá do kopců a hledá psa, my pobíháme po kempu a hledáme psa. Pes nikde. Všem je nám líto, že jsme happyend prošvihli o mrzkých 10-15 minut.
Už jsem měla vyfantazírovanou celou scénu - majitel vchází branou do kempu a roztahuje ruce - pes se k němu blíží slow motion, běží, poskakují mu uši a vychrtlý hrudníček a mocně vrtí ocasem (samozřejmě slow motion), má vyplazený jazyk od kterého u mírně odstřikují drobné kapičky slin radosti. Vrhá se majiteli do náruče a společně radostně (a bezpečně!) padají na zem, aby se mohli pořádně poobjímat.
Takhle to úplně nebylo. Ale jak říkal Zdeněk - když to není happyend, tak to ještě nemůže skončit. Je to tak - pes neběžel nazpět k chatě, nýbrž do vesnice (není blbej) a majitel ho našel. Takže šťastné shledání proběhlo, jen bez diváků.
Do kempu postupně přicházejí GR20ky. Do naší skupinky se dva kousky přidávají a věší svoji dálkovou kariéru na prozatimní hřebíček. Dost jim rozumím, protože jít to ještě s plným nákladem, je masakr.
U večerního vína domlouváme skvělý nápad, že se před snídaní povede Michal předvýletový stretching v 6:45 - u celé skupiny to vzbudilo tak nadšené ohlasy, že se další ráno na protažení potkáváme ve 4ech ... včetně Michala. 10 x kobra+střecha, pak žába a prkno a další si nepamatuju - stretchingový blackout.
5. 7. středa
Túra pod korsický Matterhorn - pro mě bez Matterhornu
Nejhezčí a nejkrásnější a byly i prasata! Po kilometru a půl po pohodlné rovince (rozuměj korsické rovince, takže mírné stoupání po lesní pěšince bez kamenů) docházíme k občerstvovně nad řekou. Je tu stín, pivo a dortíky! Gladiátoři s Majkou a Michalem se vydávají pokořit Matterhorn (Paglia Orba 2 525 m. n.m.). Plebs šplhá "jen" k chatě. Ještěrek fůra, část cesty je GR20 - s těžkým batohem ani za zlaté prase. Zastavujeme u laguny a odhazujeme svršky, kameny lehce kloužu, ale za tu promodralou kůži chladem to stojí! Lenka si na zpáteční cestě dělá zálusk na skoky z útesu - člověk se má vždycky na něco těšit!
Výstup k chatě je namáhavý. Volím styl "od kamene, ke kameni" - vizuálně si vyberu kámen, když k němu dojdu, vyberu si další v nějaké přívětivé vzdálenosti, třeba za 10 metrů a jdu k němu a tak dál a tak dál. Člověk si musí klást dosažitelné cíle.
Jsem zplavená jako prase. Odměnou je mi přestávka na svačinku, nádherné výhledy, těšení na hřebenovku a splachovací záchod! Porovnáváme trekové hole - Romča má kvalitní, ale nemůže přijít na to, jak prodloužit poutko. To moje z Decathlonu to umí samy, a zároveň se zkracují i když nechci. Pcha!
Zdeněk s Jánem šli jiným směrem, takže budou sestupovat to, co my jsme vylezli a my budeme sestupovat to, co vylezli oni - píseček a drobné kamínky included.
Hřebenovka je nádherná. Užívám si prostor a topuju tenhle výlet, dokonce nasazuju mikinu, protože fouká! Děláme první skupinové foto. S výletem na Kokořín se to absolutně nedá srovnat!
Sestup je náročný, ale odměňujeme se cachtáním v řece a někteří skákáním z útesu. Já vycházím dřív - potřebuju si nafotit ještěrky a zbavit se na chvilku hlaholu. Zpívám si a obdivuju balvany a borovice. Stezička krásně voní kořením. Ještěrky jsou vyběhané a ani z jedné jsem ještě neudělala hůlkama kebab. U stánku s občerstvením svačím a nechám se vyděsit slaňujícím horolezcem.
U autobusu se srocují prasátka - a nemyslím účastníky zájezdu. No prasátka - jsou velká jako malý poník a zjevně vyhledávají turisty se svačinami. Kořist si pravděpodobně dělí s podobně laděnými koníky. 17:57 přicházejí Gladiátoři s Michalem a Majkou a ještě stíhají dát chlazené pivo. Po pár dnech se dozvídám, že Honza na vrcholu požádal Lenku o roku. Achich, awwww a podobné unešené povzdechy. Taky, že Majka zvládla při sestupu asi metr a půl spadnout a je lehce ohoblovaná. Touhle dobou se nějak začaly množit modřiny a škrábance.
Společné praní špinavého prádla se Zdeňkem a Jánem ... ano, je to tak mimo moji zónu komfortu, jak to zní. Ján mi chce vnutit svoje trenky. S díky odmítám.
6. 7. čtvrtek
Dneska nás čeká krásný kaňon, ve kterém bude asi 40°C. Na konci trasy, která je tam a zpět, je tůň, ve které se můžeme vykoupat. Člověk by se skoro vypařil už jen při tom pomyšlení. Beru klasické vybavení - hůlky, 3 litry vody, klobouk, sluneční brýle a opalovací krém s faktorem 50. Chvilku se držím konvoje, pak se postupně, jak je mým zvykem, propadávám vzad. Ještěrky běhají, teplo sálá, korsické bylinky voní. Stínu je poskrovnu. Z nějakého důvodu jdu společně s Gladiátory na ocase (jsou unavení? je jim špatně? mají potrhané vazy? zchormli? je svět ještě v pořádku? - tolik nezodpovězených otázek!).
Zastavujeme u studánky a odpočívadla. Někdo si zjevně umýval obličej a zapomněl tam sluneční brýle - společně se rozhodujeme, že je tam raději necháme, protože si nejsme jistí, jestli jsou někoho z nás. Promiň Michale - doufám, že jejich ztráta je už odtruchlená.
Vzduch se táhne jako melasa, cikády cikají, cestička žhne. Gladiátoři se koupou v tůni na půli cesty. Zdeněk s Luckou a Tondou to obrátili nazpět do města. Já na ně navazuju - ale až poté, co se hodinu cachtám ve vodě a pozoruju vážky.
Corte je malebné - prchám z centra a v boční uličce u pomerančovníku svačím a fotím kamarádům plesnivou klobásku. Má tak skvělé mimikry, že je těžké ji identifikovat na obrubníku porostlém lišejníkem.
Cortem se zrovna běží ultra závod - běžce nevidíme, ale mají tu postavené zátarasy. V supermarketu, u kterého stojí náš autobus, probíhá registrace. Asi to bylo tohle.
Někdy touhle dobou se zapojuju do skvělé Michalovy hry Výzva. Spočívá v tom, že když někdo řekne číslovku a někdo jiný ho u toho přistihne, musí se číslovkář dotknout čelem země. Děti jsou jako slétávající se supi a neustále se mě ptají "kolik je hodin" a "jak je to ještě daleko". Podlé - člověk by si řekl, že na to přece ani omylem nemůžu naletět.
7. 7. pátek
Dnes máme odpočinkový výlet, který spočívá ve 140 výškových metrech hore a 916 metrech dolů. Cesta vede kaňonem Spelunca s řekou Tavulella a oproti očekávání je klesání příjemné a stinné. Přes řeku vedou historické kamenné mosty, pod kterými se dá krásně koupat v příjemně ledové a čisté vodě.
Po výstupu se těšíme na občerstvovnu. Chez Félix je bohužel zavřený, tak parkujeme v jiné restauraci pod obrovskou moruší a zahlcujeme obsluhu doteď prázdného zařízení. Lenka nám objednává ve francouzštině a stoly se hemží kávičkami, pivem, limonádami a zmrzlinou. S Romčou a Terkou se domlouváme na taxíku do Porta, holky chtějí k moři, já se přidávám. Ostatní pokračují v cestě pěšky do kempu.
Pan taxikář nemá v autě pásy, zato má pod sedadlem dvě petangové koule s ještěrkou, které do sebe za jízdy narážejí. V korsických točkách je jako doma a za 10 minut jsme na pláži. Chůze po rozpálených oblázcích je očistec, připadám si jako Jarda Dušek, ale bez zenu. Tahám z Romči moudra o Madeiře.
Kemp je luxusní - s bazénem, čisťounkými sprchami a na záchodech je (drum roll please) - toaletní papír! Pro kuchařku Bětku to má jediný zádrhel - kuchyňský stan je postavený dole na parkovišti na rozpáleném asfaltu. Takže spánek nic moc a u jídla s námi hodují vosy, které mají nejraději šunku.
Po večeři se opět vydáváme na pláž, tentokrát v příjemnější teplotě a s vínem. U moře je krásně. Nakonec tam zůstáváme v menší skupince (s Petrem, Danou, Majkou, Jánem a Michalem) a pozorujeme hvězdy. Michal má vymakanou appku na poznávání souhvězdí, takže si přijdu jak na malém Ignis Brunensis. Ovšem souhvězdí žirafy se ukazuje býti lodním stožárem. Nad obzorem se lehce blýská - snad bude pršet.
8. 7. sobota
U snídaně mě Ríša nachytává Výzvou, protože jsem se vysmála nočnímu dešti a poznamenala, že spadlo asi 8 kapek. Ten pocit čela na ranním asfaltu mmmm. Dělím se s vosou o šunku.
Dneska je opravdu odpočinkový den (bvahahahahaha - samozřejmě na Korsické poměry) - jdeme se pokochat skalními útvary zařazenými v Unesco a porochnit se v pareidoliích. Klesání i stoupání je strmé, ale je čas na kochačky a fotičky. Všechny kameny mi připomínají draky, nazghúly, nebo otevřené pekelné tlamy - co si o mě myslíš, Rorschachu?
I ti nejrychlejší chodiči se kochají, takže mají celkem rozumné tempo a pro jednou se necítím jako lemra. Lenka fotí propocená trička, ze kterých chce udělat fotokoláž - Ján vypotil soba - vzpomínka na Trondheim? Fotíme anatomicky přesný model kamenného srdce a hlavu psa a povídáme si o knížkách a o životě.
Zažívám křivdu, Ján nechce prát a chce se dívat na Tour de France - zrádce. Praní opravdu odkládám, je moc teplo.
Největší přemlouvač je zároveň nejneochotnější diskotanečník. Objednává si s Petrem a Majkou pivo, zabírá stolek s výhledem na parket a odmítá se hnout. Ne tak já s Danou - wooohoooo. Parket je prázdný, ale okolo postává značné množství lidí, kteří si nohama poklepávají do rytmu. Prázdný parket, dobrý parket, aspoň je dostatek místa na opulentní taneční kreace. Učím Danu s Petrem, jak se "jde do obchodu", "nakupuje z regálů" a "umývají okna". Křepčí jako o život a netrvá dlouho a přidávají se k nám jednotky dalších tanečníků. Majka to s námi taky přichází roztočit. Snažím se DJe přemluvit, aby nám zahrál Pomádu, ale předstírá, že mi nerozumí. Nakonec se chytá na Pulp Fiction a pak pouští jednu oldies pecku za druhou, i na Pomádu se nakonec dostalo! Boží, takhle dobře jsem si dlouho nezatancovala. Ján je spokojený - prý mu stačilo to jenom vidět. Petr je spokojený, že mohl na cestě zpátky vytřídit lahve od vína - má to rád.
V kempu ještě spokojeně opilecky špitáme u modré PET-lucerničky (lahev od Magnezie naplněná vodou a nasvícená čelovkou) a smějeme se slovenské svačině "olovrantu". Je to krása, mám svůj střípek štěstí. Zdeněk chrápe.
9. 7. neděle
Včerejší křepčení a alkohol mě trochu pocuchaly. Balíme - budeme přejíždět do posledního kempu na jihu ostrova, kde strávíme 2 noci a dáme poslední větší výlet v korsických "Dolomitech". Dnešek je tedy ve znamení delší cesty busem (díky bohu, aspoň se trochu zresuscituju). Taky bude koupačka a návštěva městečka. Rozhodnutí, že na dnešek nebudu kupovat víno, se pomalu rozpouští ve chvíli, kdy se dozvím, že dneska už nebude možnost nákupu. No co, však ho nemusím vypít ... bvahahaha. Nakonec kupuju víno, vodu a meloun, pitný režim musí být.
Dnes máme sraz s GR20, která s námi odteď bude sdílet kemp a polopenzi. Čekáme na ně u vlakového nádražíčka. Dorážejí na čas. Ukazuje se, že jedna členka výpravy, Lenka, si něco udělala s nohou - průvodce Maty ji nese v náručí, ostatní mají rozdělený její batoh. Domlouvá se, že naše průvodkyně Lenka s ní pojede do nemocnice a bude jí tlumočit. Ostatní si dají pauzu u moře. Vůbec to Lence nezávidím, naštěstí umí v podobných situacích chodit.
U moře je výheň, písek funguje jako magma. Plosky nohou syčí v moři. Po koupačce se jdeme do cizího kempu osprchovat sladkou vodou. Dva puťákisti z GR20 u toho zjišťují, že si vyměnili plavky - halt na dálkových trasách se lidi sblíží.
Asi jsem na pláži nechala klobouk, mám smutek. Na zastávce v městečku se s Michalem vydáváme smutek zajíst zmrzlinou a zalít kávou. V očekávání chládku nakukujeme do kostela, Michalovi klapou huaraches, Duch svatý se mračí. Na kafe se přidává Romča s Terkou. Posilněni kofeinem se vydáváme do spletitých pidiuliček. Brno by se mohlo inspirovat - než ty bulváry přejde v létě důchodce, vypaří se cestou.
Po večeři se vyrážíme kouknout na menhiry. Už jsme naučení - bereme víno, deky a repelent. Lidé z GR20 jsou zaskočení - nevěděli, že budeme u menhirů piknikovat, odchází do kempu dřív. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat. Společné zážitky tmelí a ten čas, co jsme strávili odděleně, už nikdo nesmaže.
Víno dopíjíme u PET-lampičky v kempu. Kolem 11 nás přichází mile vyhnat paní kempová s večerkou. Zítra je poslední výlet - nějak rychle to začalo utíkat a já se ještě nechci loučit.
10. 7. pondělí
Jedu na rezervy. Když si člověk chce odskočit, okolní fauna se snaží dokončit to, co se nepovedlo teplu a výškovým metrům. Na cestičku se vracím poškrábaná a popíchaná, ale voním bylinkama. Dneska nemá cenu fotit zpocená trika, všichni jsme durch, takže se to jen tváří jako nový odstín trika. Najíždím na svoji starou známou taktiku od kamene ke kameni a upínám se na Fatu Morganu v podobě ledového espresso tonicu v restauraci a snažím se nikomu nevypíchnout oči trekovýma hůlkama (promiň Leni). I tak se mi daří 2X nachytat Tondu Výzvou! Jsem královna!
Stožár, jde vidět stožár! Známka civilizace, parkoviště a pohostinství!!! Je mi teplo, smrdím, jsem zlitá. To ovšem nebrání velkému potlesku a provolávání "Anička došla" od lidí, kteří na zahrádce sedí už 2 hodiny a čekají na ostatní. Petr mě pouští sednout do stínu (asi vypadám tak, jak se cítím), Michal objednává další café with Schweppes. Tuhle kombinaci slyšeli dneska pravděpodobně poprvé, ale hned 4X. Stravováním se hrdě hlásím k hipsterům a šířím slávu Espresso tonicu a avokádového toastu i v zahraničí!
Řidičům došlo pivo - tragédie pro celý zájezd … kromě mě.
V kempu nás čeká večerní soiré i s GR20 - ochutnáváme klobásky, sýry a marmelády. Popíjíme vínko a Petr z GR20, co nemá stan a spí pod širákem, hraje na malou rozladěnou kytaru trampské vypalovačky. Michal si zapomněl u restaurace oblečení, které si tam sušil - paní kempová se nabídla, že ho tam sveze autem zpátky. Lenka vymýšlí, co za to bude paní kempová chtít, přece jen, je tam jistá jazyková bariéra.
Paní kempová a další hosti v kempu si přisedávají k nám a poslouchají, jak zpíváme. Jsou dost nadšení. Večerka v 10 dneska nebude.
Večer završuje svými zpěvy známý od paní kempové - mladý Korsičan s kytarou a tradičními písněmi. Vypadá na 18, ale jak začal zpívat, věk šel stranou a já zalitovala, že jsem si na takovou slávu nevzala svoje sváteční tepláky. Večer končí, zítra jdeme na lodičky do Bonifacia a začneme končit. Jsem z toho na měkko.
11. 7. úterý
Bonifacio je malebné korsické městečko - úzké uličky, obchůdky se suvenýry, restaurace u přístavu. Jízda lodí je osvěžující. Hlavně proto, že na ní fouká. Uvědomuju si, že moc nefotím, jsem nějaká zahlcená - asi je to blížícím odjezdem. Radši bych byla ještě jeden den v horách.
S Lenkou, Michalem, Bětkou, jejím synem Kubou a Gladiátory, dáváme slavnostní oběd v restauraci u přístavu. Prostory mají vyňuňané. Bohužel žádnou chobotnici. V nabídce je ale naštěstí sépie, rejnok a mušle. Já jsem konzerva, tak si dávám mořského vlka. Pořád zastávám názor, že mořské plody, jsou spíš mořský hmyz.
12. 7. středa
Frčíme na trajekt - po cestě se ještě stavujeme v obchůdku nakoupit poslední věci na cestu. Nejsem po včerejším přerušovaném spánku (nejsem zvyklá spát pod širákem) úplně při smyslech, i tak zvládám (asi) napsat hodnocení kudrnovského zájezdu, které doplňuju kresbičkami ještěrek, vína, Jehel a dalších points of interest. Průvodci jsou nadšení.
Protože máme v Bastii ještě cca 2 hodinky před vyplutím, jsme vypuštěni do města. Samozřejmě, že končíme (a začínáme!) na kafi v pekárně.
Poučena plavbou sem, zabírám na trajektu pohovku u okna. Na začátku zájezdu jsme na trajektu spořádaně seděli na židlích, teď se všichni válíme na pohovkách a spíme na koberci v restauraci. Přidává se ke mně Lenka s Michalem - vyplňují jakési kudrnovské dotazníky, takže se po kouskách přesouvám k druhému stolu - Dana s Petrem a Jánem si totiž se mnou budou povídat! A Ján má logickou hru, kterou celý pobyt tajil!! - několik hodin plavby uplyne jako nic. Spánek se střídá se svačinami a hrou. Možná nebyl nejlepší nápad začínat posledním úkolem s největší obtížností. Lámeme si nad tím hlavu ve třech, ale shodujeme se, že na řešení se nepodíváme - bude to takový nedokončený celek, ke kterému se halt budeme vracet (cit.dle Zeigarnikové).
Na stinné části paluby je příjemně, už je vidět pevnina. Parkování ale bude ještě chvilku trvat.
Lenka s Bětkou mi chválí nové náušnice - Lenka až moc, dokonce ptá, kolik stály. Potěšená zájmem někoho, kdo má zjevně vkus, se nebojím říct, že jenom kolem stovky. Jsem lapena, rychle, jako prásknutím bičem se ozve "VÝZVA!" - Tonda! Lenko - et tu Brute?! Pokládám čelo na koberec v restauraci trajektu a vím, že to bude naposled ... nebo minimálně do té doby, dokud někoho z účastníků zájezdu nepotkám znova.
