- V klinické psychologii se to notně hemžilo demencí a stejně jako minulý týden na speciální psychiatrii, lze u mě vysledovat několik znaků demence lehké - zapomínání, zakládání věcí, poruchy paměti, dezorientace v čase, obtížné rozhodování a bezradnost. Ou jé.
- S aktivitou dělníků u FSS to jde od desíti k pěti - je to tak super práce - sem tam si vrtnou, ale mimo ono sem tam se věnují spíše duchaplné konverzaci (jistě o sociálních tématech - a pak, že na místě nezáleží!), pokuřování jemně mletého, nikotinem a dehtem šmrcnutého kuřiva, opírání se o krumpáč a slunění. Ovšem ve 4 odpoledne se s vervou pustí do práce zrovna, když se studentstvo snaží nechcípnout ve vydýchaných učebnách (ano, kvůli hluku musejí být zavřená okna)... resp. o půl paté, páč v pět už mají padla.
- Myslím, že ďábelský plán sociálních a humanitních vědců zahrnující obří lidské ("myší") bludiště na Joštové začíná přinášet ovoce - iritabilita stoupá přímo úměrně stoupající vzdálenosti z FSS na LF - ano, obě fakulty jsou teoreticky přes ulici, lež praktická cesta se začíná nebezpečně podobat cestě na Čáru.
- V CPS mají Grenu za úžasných 15,- A na kartičku, takže zdánlivě nic neplatíte, juch!
- Není dobré protahovat periodu mezi jednotlivými squash-sessions - i jen třítýdenní prodleva může být vzhledem k absenci fyzické kondice katastrofální a člověk, Anna, já se pak cítím jako exemplární lemra.
- Díky bohu za dvoreček ve třetím patře, nikde jinde se pan Plzák nečte lépe a ANO - už se nemusí lézt záchodovým okýnkem, ode dneška i dveřmi!!! (záchodové okénko bylo použito zejména za účelem posílení humorného tónu, samozřejmě se tam dá vlézt kterýmkoliv jiným oknem ze 3. patra - nejlepší jsou ty z druhé strany auly, rizikem je jediné - že vás tam někdo zavře, proto je lepší si v bezdveřových časech připravit alternativní úniky ... další okna)
- To nejlepší, co můžete udělat, když si o někom myslíte, že je to kamarád ze základky a on je to jen nějaký no-name, který se mu podobá? - přestat se tlemit na něj a začít se tlemit za něj - to ho znejistí a z vás to udělá menšího blba (light demention in progress).
- Zvídavé děti nelze bohužel absolutně eliminovat, ale na větě "mamíííí, ta paní spí, nebo je mrtváááá?" je něco kouzelného. Jo a v parku na Moraváku stojí Klíčová Vodafone socha - hnusně komerční, ale jinak fajně nápaditá a vůbec - kdo rozhodl o tom, že by mobilní operátoři neměli podporovat umění?
- I při čtení komixu se ze začátku můžete zapotit - Myšlenky Smyšlenky, nejenže jsou překladem z japonštiny, ony se tak i čtou! Zprava doleva, odzadu dopředu. Btw. - na knihy (neakademické), o kterých ani nevíte, že byste si je chtěli přečíst (ale chtěli, věřte:), choďte v KJM do "vrácených knížek" a řiďte se diletantsky podle zajímavého titulu (př. Jak se jmenuje tahle knížka?), či obálky - mně se to zatím v 80% vyplatilo ... o těch 20% raději pomlčím.
Přišli jste dnes na něco zajímavého? Pochlubte se! :)
Nevím jak to dělám, ale v posledních dvou dnech se mi podařilo dvakrát pozdravit filmové plátno - jednou v Artu, podruhé v Lucerně. Musím říct, že co se prostor kina týče, tak Art mě zklamal, protože za famózní sedačky a už ne, tak famózní film, požadoval jednotné vstupné - 100,- Kam se poděly studentské benefity?!? Naproti tomu Lucerna se svými dřevěnými tradičními sklápěcími sedadly rozestupy málem nedostačující intimní zóně, nechává cenu na příjemných 80,- studentských. To jen tak na okraj :)
Ač jsem se na filmy nemístně těšila, hlavně kvůli vybrané společnosti, samotná produkce nic moc, když ji zbavíme sociálního kapitálu. Oba filmy mě zklamaly, každý ale trochu jiným způsobem.
Potkáš muže svých snů (2010) - ČSFD - 68%
Od Woodyho bych čekala víc, tenhle mistr konverzačního humoru a praštěných postav se tentokrát docela sekl. Nejen, že tahle tragikomedie nebyla vůbec vtipná (trošku tragická joo), ale nepodařilo se mi tam vysledovat prakticky žádný děj. Jakobych se od úvodních titulků dívala na výsek života několika cizích, ani trochu sympatických, postav, který bez jakéhokoliv rozuzlení, o katarzi nemluvě, zčistajasna končí titulky závěrečnými.
Ani identifikace s postavami nefungovala tak, jak by měla. Krize pokročilého věku personifikovaná Anthonym Hopkinsem laškuje/šaškuje s klišoidní blonďatou prostitutkou-zlatokopkou, zatímco jeho zhrzená manželka Gemma Jones si chodí pro rady od kartářky (odtud i věštěcký název filmu) nacucané popíjením "something to sip on". Musím říct, že v roli svádivé maminky Bridget Jones mi byla sympatičtější. Naomi Watts jako jejich dcera potvrzuje Newtonovskou metaforu o jablku - pracuje v umělecké galerii, žije z matčiných peněz a neuspokojivý manželský vztah s Joshem Brolinem uspokojuje platonickou aférkou s majitelem galerie v podání Antonia Banderase. Josh si z toho ale nic nedělá, stačí mu přesuliční voyeurství.
A dál? - to je právě ono, to je všechno - žádné twisty a kotrmelce, nemanželské děti, tajné svatby, humor, ani mrtvoly. Běžný všední život bez zvratů, na který se nemusím chodit koukat do kina, stačí vyjít na ulici - 58%
127 hodin (2010) - ČSFD - 81%
Někdo na one-man-show má, někdo ne. V průběhu filmu jsem s láskou a slzou v oku vzpomínala na Colina Farrella zavřeného v Telefonní budce - prostoru (místa) tam, měl asi tak stejně, jako James Franco, ale rozhodně ho využil líp (herectví). Hlavně u vypjatých scén nevypadal, jako by vykonával velkou potřebu (sorry Jamesi).
O co tedy šlo? Byli, žili Aron Ralston (J.F) a jeho samotářské a adrenalinové ego. Jednou se tak vydali do hor v Utahu, nikomu o tom neřekli - ani ego, ani Ralston a tak se stalo, že se při jejich ladném a bezmyšlenkovitém hopkování přes propasti nezadařilo a oba tak nějak zapadli do prolákliny ve skále. Aronovu egu se nic nestalo, ale Aronova ručka zůstala zaseknutá pod balavanem, nemoha tam, ni zpět. Nechci to nijak zlehčovat - tenhle pohádkový vyprávěcí styl mi prostě sedí.
Moc postav se ve filmu nevyskytuje - pokud nepočítáme ty deliriální - Scooby Dooa, dvě vnadné slečny (ne tak deliriální - zčistajasna se zjevily v Utahu, odnikud), celá rodina na gauči, gauč a malého Arona/případně syna, úplně jsem se v tom neorientovala. Franco tedy musel celý film utáhnout sám a to bylo spíš ke škodě.
Nechci ale zhazovat jeho potenciál. Francův podíl na tom, že se mi film moc nelíbil je asi 30%, zbytek tvoří kameramanská fušeřina, střih jak ze seriálu 24 hodin (hmmm, podobnost s hodinami v názvu - touche!), rozklepané záběry z minulosti, MacGyverovské řešení problémů (ale tak, to byla celkem bžunda) a srdcebolný zpomalený závěrečný záběr.
Naopak, na krvavou scénu (ano je tam!) jsem nebyla schopná koukat se déle, jak v desetisekundových intervalech přerušovaných zavíráním a zakrýváním očí a také moderátorská etuda byla natočená velice vkusně - tyhle dvě scénky u mě vybojovaly filmu krásných 68% (za těch 80,- dobrý, ale Oscara ani omylem).
A co vy, viděli jste tyhle filmy? Líbily se? Nelíbily?
Tak jsem zase po dlouhé době něco vytvořila, děti. U fotografování jsem trpěla jako zvíře, neb slunce sice svítilo a celé to bylo báječné, leč teplota tomu neodpovídala. Ale i tak (a hlavně kvůli tomu :) - enjoy!
No a samozřejmě jsou prodejné :) Jednak v knihkupectví na FSS (přesně tyhle) a druhak přímo ode mě.
a kulturou proti zevlu!
Vážně může být kultura tak jednoduchá a zábavná? Je to pak ještě "kultura", nebo je kultura něco, co je záležitostí skupinky vyvolených vyhublých lidí s kostěnými obroučky vrostlými do lící a květnatým slovníkem plným cizích slov? Mám zejména problém s pocitem, že když se u něčeho bavím, není to umění (alespoň takové, které si můj ančí mozeček pod pojmem umění prototypicky představí), případně je to umění pokleslé. U správně umělecky nasáklých děl bych měla přece ronit slzy vděku při pochopení jejich hlubokého poselství a ne slzy smíchu (zatracení Řekové a jejich tragedie!).
Myslím ale, že je načase abych tenhle svůj postoj přehodnotila. Vždyť když není uměním schopnost improvizace, tak už fakt nevím, co. Výstava Play jen čekala na to, co s ní udělají diváci, Lunapark na to prakticky čeká taky. Kultura znovu ožila v brněnských kavárnách a kultura jaká? - lidová! Ale ne popkultura, i když ta znamená navlas to samé. Prostě lidová kultura je kultura od lidí pro lidi, žádné elitářství, jen radost ze společného (a vzhledem k velikosti některých kaváren někdy i minimalistického) zážitku. Divadélko ke kávě je velice sympatický způsob jak si zlepšit náladu a to i dlouhodobě (doporučuje šest z pěti Nešporů). Někdy taky vzbuzuje touhu přidat se k lidem na improvizovaném jevišťátku a improvizovat improvizovaně s nimi (nebezpečí uvedení v prax).
Je to dělané na koleně, ale funguje to a já doufám, že to bude fungovat ještě dlouho.
No a konečně konkrétní představení, po téměř filozofickém výblitku? Byli jsme v kavárně v Domě umění u Maliňáku. První představení měla skupina Služebníci Lorda Alfréda - skvělé improdivadlo, na které doufám půjdu v nejbližší době zase, no kde jinde byste měli tu čest a příležitost shlédnout takové fláky jako Nehoda s tuleněm, etuda s názvem (asi tak nějak) Hugo je to v háji, strejda to ví, Světlo v tunelu (blbě jsem slyšela a myslela jsem, že to bude světlo v tmelu - very interesting) zvolna se měnící na vyšetřování vraždy jejím pachatelem, sex dvou želv s kardiovaskulární chorobou (či tak nějak), nebo představení jako ze života u pořadu Volejte věštce. Dobře chlapci!
Divadelní odpoledne završila Jelínkova Fagi s harmonikářčiným doprovodem - skvělost nad skvělost! (i když - dost bylo Patriků - tuhle scénku jsem viděla asi už pětkrát a stává se tím - i pro mě - lehce předvídatelnou).
Takže když to shrneme - co baví, to sílí a k čertu s kulturovitou trudovitou kulturou, srandu a bžundu sem!
