Irský roadtrip – věnováno hlavně
Davidovi s Petrem – Petrovi proto, že celou dobu řídil a nestíhal
zaznamenat všechna místa, kterými jsme jeli :). Davidovi proto, že to celé za pochodu plánoval. No a taky koronaviru, bez tebe by to nešlo ty potvoro přísavkatá, proč asi vyhrabávám půl roku starý cestovní deníky? - protože se snažím doma zabavit.
Mapu celého tripu najdete tady
Cestu rekonstruuju
z papírových zápisků, tak buďte benevolentní – něco si už vůbec nepamatuju
a něco po sobě prostě už nepřečtu.
Jo, a pokud se na nějakou takovou
cestu budete chystat, vězte, že je lepší to zkoordinovat a plánovat osobně, než
přes Facebook – i tak jsme ale plánování zvládli na výbornou – ve vlaku,
v autě a on the road. David měl starého cestovatelského průvodce od Lonely
planet a taky jsme měli internety, žejo.
12. 7. pátek
Letadlo má při odletu do Dublinu
hodinu zpoždění. Zabíjíme čas. Četbou, jídlem ... prostě oblíbenými činnostmi.
Let je klidný, a protože hladoletu nechceme dopřát víc našich financí, než
musíme, sedíme každý zvlášť. David pořídil speciální gigatašku, do které se
vešel stan, karimatky a spousta dalších věcí a letí v podpalubí - super
Davide!
Na výdeji zavazadel klukům omylem
utíkám a ztrácím se – to to ale hezky začíná. Konec dobrý, všechno dobré. Kluci
mě vyzvedávají u zavazadel a frčíme pro káru a pryč z Dublinu. Na první
noc máme objednaný hostel v městečku severně od D. s extra divnou
paní domácí, která neudržuje oční kontakt.
Zludákaní českou pohostinností až
do pozdních nočních hodin, si chceme dát v hospodě nějaké jídlo. Ukazuje
se ale, že v irských hospodách (kde mimochodem v téhle mají na
podlaze koberec!) přestávají vařit už po osmé hodině večer, tak sušíme hubu.
Teda, trochu vlhčíme pivem.
Nakonec nás zachraňuje pohoštění
u Joea – burger s pytlíkem hranolek, který paní převršila kvůli zavíračce.
Usedáme na rantlík jako správní roadtripoví vágusáci a rvem to do sebe. Lepší
hranolky jsem neměla.
13. 7. sobota
Vyrážíme směr New Grange – slavné
keltské pohřebiště, které je pověstné dlouhými frontami a drahým vstupným.
Kvůli probíhající revitalizaci areálu (ne pohřebiště, jen turistických zařízení
a muzea, ... i když ...) tam byly jen ty dlouhé fronty, protože návštěva byla
zdarma. Čekání (ztratili bysme asi 2 hodiny) jsme vzdali a jali se aspoň
posvačit – společnost nám dělaly ženy-bohyně Wicca se svým šalvějovým vykuřovadlem –
odpočinková zóna pro ně zjevně měla nějakou zbytkovou magii.
David je
z toho zklamaný, ale už plánuje, jak se sem s Petrem určitě staví
před odletem domů. Upokojí ho až návštěva destilerky v Killbeganu.
Jediné, co si z prohlídky
odnáším je, že se pracovníci koupali v kádi s kvasem (asi kvůli
chuti) a že mi nechutná whiskey – Petr nepil, ale taky mu nechutná, tak David
dostal trojitou ochutnávku. Každopádně jsme se dozvěděli, že se gaelsky řekne
na zdraví „Slánša“ (píše se Sláinte).
Z Killbeganu jsme zamířili
hledat místo, kde složíme hlavu. Pravděpodobně (a to čtu jen z mapy) jsme
chtěli zakempit u Loch Ennell. Ukázalo se, že tam probíhá nějaký stanový tábor,
tak bysme se tam asi ztratili. Kluci by to dali na prasáka, ale já blbka jsem
se šla zeptat, jestli si můžeme postavit stan. Samozřejmě to byl soukromý
pozemek, takže žádného prasáka už jsme si po mé intervenci nemohli dovolit.
Umíchali jsme vajíčka a našli si jinou louku k přespání.
Jedno ze specifik irského
kempování je, že mají opravdu uzoučké silničky, často vyšperkované romantickými
kamennými zídkami s ostnatým drátem, nebo křovitým loubím, které ze
silničky dělá zelený tunel. Opravdu se nedá nikde nenápadně zastavit a postavit
si stan, pokud někomu nevjedete až na louku ... a to jsme taky docela často
dělali a byli jsme u toho lehce nervózní. Jinak – je to proto, že každá louka
patří nějakému soukromníkovi.
14. 7. neděle
David chtěl moc moc moc vidět
Tullamore destillerku – stojí to za to, doporučujeme – byla zavřená, kolem
nikde nic (je kousek za městem) a ještě nás vyhnal týpek z parkoviště,
když jsme si ji chtěli aspoň vyfotit. Zajížďka se ale i tak vyplatila, protože
Petr zažíval druhou alergickou sezónu – v červenci v Irsku kvetou
trávy, takže jaro č. 2 pro alergika. Lékárny jsou zavřené, ale paní v drogerii
se nad Peťou slitovala a dala u pár pilulí z vlastních zásob, než si koupí
svoje. Dobrý kraj, dobří lidé.
Následuje náhodná prochajda
k zámku zámeckým lesoparkem, kde zjevně bydlí ve stromech všelijaká havěť,
protože už si je vytunili dvířkama.
Kluci začínají být nervózní, že
nestihnou vstupy do muzejí, tak hned frčíme do Clonmacnoise na další
pohřebiště, eee keltské kříže – tentokrát v klášterním komplexu. Vstupné
je 8 éček, takže já socka čekám venku, čtu si a užívám slunka. Další muzeum na
cestě – muzeum hladomoru je bohužel zavřené – to jste věděli, že kvůli
plesnivým bramborám mezi lety 1845-50 umřelo/emigrovalo 2 miliony lidí?! (ze
Strokestownu se někteří vydali pěšky a ušli 165 km až do Dublinu, protože jim
nic jiného nezbývalo a lodím z Dublinu pak přezdívali plovoucí rakve –
uf).
Dnes spíme na luxusním místě na
pláži u Sliga, které nám poradil recepční z přeplněného kempu (stylem –
nechci o tom moc mluvit, ale mimo záznam – když postavíte stan támhle a brzo
vypadnete, nikdo vás vyhazovat nebude). Guiness, západ slunce, véča, pecka! Rosses
point beach baby!
15. 7. pondělí
Víte, že v Irsku mají svoji
stolovou horu? Jmenuje se Ben Bulbin (526) a z jedné strany se na ní dá
vyšplhat. Hrabství Sligo je mimochodem
kraj básníka Yeatse, který Bena zmiňuje v jedné ze svých básní.
V průběhu výstupu si konečně uvědomujeme, jak je možné, že je Irsko na
těch fotkách tak krásně zelené a zároveň proč se vyplatí sledovat předpověď
počasí (s podivem až 4. den). Půda je velice vlhká, bahnitá, až rašeliništní,
no a počasí na začátku výletu nemusí vůbec vypovídat prostředku a konci. Taktéž
z osobní zkušenosti nedoporučuju vyrazit v kraťáscích, i když je
velké teplo, páč nahoře budete mít místo stehen dvě zmrzlé tresky. Kluci mají
zjevně větší fyzičku, jak já a hopkají z drnu na drn jako ovečky, kterých
tam taky pár je. Nahoře v mrholení a mlze potkáváme rodinku turistů
z Dublinu, kteří nás ochotně fotí.
Cesta dolů je o poznání rychlejší – jdeme z kopce a mě je zima –
zatracený kraťásky.
Po sestupu máme jediný úkol,
dostat se na ostrov Achilles, který podle fotek slibuje úchvatnosti ... když
vyjde počasí. Vyšlo ... relativně :)
Spíme v kempu, sprchujem se
o sto šest na sprchách pro invalidy a nabíjíme mobily o sto sedm. Je to lahoda,
když nemusíme hledat místo na spaní, spíme na rovném a zároveň nikdo nedělá
rambajs :)
Kousek od Bena je městečko Sligo –
a když si o dva dny později píšu s Erin – irskou kamarádkou z Kanady,
dozvídám se, že tam bydlí s Garrym – no co už. Snad se uvidíme někdy
jindy.
16. 7. úterý
Ráno nás odchytává upovídaný
soused a slibuje nám scénickou cestu, až pojedeme z ostrova. Balíme a
jdeme si vybrat naši denní dávku tělocviku – výlet na cípek ostrova, který
slibuje parádní výhled. Fotíme panoramata a ovce, kterých je všude plno –
oproti představě ale nejsou sněhově bílé, ale našedlé a nastříkané křiklavou
barvou, aby si je farmáři poznali. Cesta od zátoky není úplně dobře značená,
tak spoleháme na to, že ovce ví a krosíme to po jejich pěšinkách – ulehčuje nám
to vědomí, že dokud jdeme nahoru, jdeme správně. Nevychytali jsme nejlepší
počasí, ale aspoň přeje surfařům, kterých je na Keem bay kupa. Výhledy stojí za
to, jen kdyby tak děsně nefoukalo – odfouklo mi to oblohu ze svačiny.
Po výstupu ještě stíháme
prohlídku Slievemorské opuštěné vesnice, ze které její obyvatelé utekli kvůli
už zmiňovanému hladomoru. Moc se nedivím – široko daleko nic, prosolená půda a
ruiny domečků napovídají, že životního prostoru měli jako ve větší socialistické
kuchyni – až na to, že tahle kuchyň byla zároveň chlév, obývák a koupelna a
žila v ní celá rodina.
Po fyzickém výkonu je nutné
osvěžení, tak jsme se rozhodli, že se vykoupeme. Když člověk leží na pláži, tak
je mu celkem teplo a dokonce zažívá zdání, že nefouká. Plážování v Irsku –
pořiďte si neoprén, my ho neměli. Pokud ho nemáte, nelezte tam, je to studené
jako prase. A hlavně, když tam přeci jen vlezete, ujistěte se, že máte pořádně
zatěžkanou deku kameny, jinak budete svoje věci hledat po celé pláži.
David má dost přírody a konečně
chce vidět nějakou pravou irskou hospodu s muzikou – pravda, že jsme zatím
v žádné pořádně nebyli. Vydáváme se tedy z Achilla, kde chcípl pes
(ovce) scénickou cestou. Zároveň je nutné říct, že jsme se potřebovali postarat
o řidiče a doplnit mu drahocenný kofein v žilách – ale kde? Peťa už je
znaven, zastavujeme u random řeky a ještě víc random pozemku a úplně náhodou
(ok, poté, co se dopustíme dalšího nepovoleného vstupu na pozemek v řadě)
objevujeme rybářův ráj s chatkou a travnatým břehem. Ven s piknikovou
dekou, ať je kafe co nejrychleji na stole ... ééé ... na trávě!
I na slibovaný koncert se nakonec
dostalo – dnešní jsme našli ve Westportu, kde trio týpků zpívalo zjevně
tradiční irské sprostonárodní odrhovačky. A jak poznáte, že je to tradiční? –
většinou zpívá celá hospoda.
Po jedné noci v kempu jsou
z nás už zase bezdomovci – tentokrát táboříme na louce, na kterou jde
vidět z domu, co stojí na kopci. Trochu nás to znervózňuje, protože na
terase pořád někdo stojí a vypadá to, že na nás kouká. Je to zneklidňující.
Málo svítíme a hodně se bojíme klíšťat a jiné havěti – mají zrovna sezonu a
borelie je sviň. Desinfikujeme zevnitř Ginem (Petrovi nechutná) a spí se nám
jako v bavlnce.
17. 7. středa
Prší, nechce se nám ze stanu. Zjišťujeme,
že člověk, který nás včera v noci bedlivě pozoroval z terasy, je túje.
Jedeme do národního parku
Connemara, protože na fotkách vypadá parádně a jmenuje se po něm whiskey. To,
co nám nedošlo je, že když je hnusně a prší, nebudou asi výhledy a výlety
z nejpříjemnějších. Petr se potřebuje zresuscitovat, takže poté, co
dorážíme do hezkého centra pro návštěvníky, zaparkuje se u stolu a otvírá
knížku. Tomu rozumím, tak se vydáváme na pidivýlet jen s Davidem a
pláštěnkami. Hodně fouká a prší, takže není nic vidět. Sundávám si brýle,
protože se zapršenými skly je to prašť jako uhoď. Jdeme modrou trasu, výhledy
mají být spektakulární – nesmím zapomenout zčeknout fotky na internetech až se
vrátíme do návštěvnického centra, abych z Connemary taky něco měla. (doporučuju
vygooglit – za slunečného počasí to tam opravdu vypadá náramně).
Cestou z Connemary do
Gallway míjíme Kylemore Abbey – opatství jako z pohádky – bohužel se i za
park platí vstupné a není tak pěkné počasí, abysme ho obětovali, tak obdivujeme
aspoň z dálky.
Na dnešek máme objednané
couchsurfing u Irky Bhríd. Je velice free a připomíná nám naši kamarádku Lenku
– lesanu. Představuje nám svého náctiletého syna a jeho kamarády. Pracuje jako
DJka v jednom rádiu a jako hudebnice – hodně si frčí na couchsurfu a od
svých hostů vyzvídá jejich lidovou hudbu, kterou pak pouští ve svém pořadu –
myslím, že je to tohle.
Od Bhríd se vydáváme pěšky na
couchsurfing meeting, kde chceme vyzvědět, kde se hraje muzika a nějaké další
pikošky. Naše akce je odměněna v podobě couchsurferky Cassii, která je
upovídaná a zná hodně podniků v Gallway. S ní jsem se začala bavit já
(yay me!), kluci vyfásli nemluvného australského farmáře, ze kterého nic moc nevydolovali
:)
18. 7. čtvrtek
Loučíme se s Bhríd – dnešní
noc budeme spát v hostelu – určitě si tam hezky odpočineme. Dneska jsou na
programu zřícenina Kilmacduagh ze 7. století a Mohérské útesy – útesy, které na
vás vyběhnou na jedné z prvních fotek, když hledáte Irsko.
Zřícenina je super, sice kolem ní
vegetí krávy, ale je zdarma a dýchá z ní historie. Ani tu není moc lidí,
což je překvapivé. Piknikujeme.
Na útesy jsme natěšení. Trochu
nás zamrzelo, že jsou zpoplatněné – resp. parkoviště je zpoplatněné – 6 éček za
hlavu. Platí se už na parkovišti a u útesů vás můžou namátkově zkontrolovat.
Počasí je pořád nevyzpytatelné – člověk nechce moc být na útesech, které stojí
v cestě bouřce, co přichází od moře. Každopádně útesy jsou spektakulární a
já jsem z té výšky a možnosti utrhnutí okraje podělaná až za ušima. Proto
má David hezčí fotky – na rozdíl ode mě podělanej nebyl :)
Jedeme na hostel, nejdřív ke
špatnému, protože v Galway jsou dva od stejné společnosti. Nevím, co jsem
čekala, ale teď už vím, že v hostelu už nikdy spát nebud, pokud to budu moct
ovlivnit – 8 lidí na pokoji nedělá dobrotu. Zároveň jsem s Petrem byla na
jiném pokoji, jak David a když jsme tam vešli, praštila nás vysoká teplota i
vlhkost. Když se špatné větrání koupelny snoubí s plechovou střechou,
vzniká tropické podnebí i v Irsku.
Kluci vyrazili do víru
velkoměsta, já jsem nasadila špunty do uší a masku na spaní, abych nerušila
německo-australský pár vynořujících se dospělých, a usla jsem jako dřevo.
19. 7. pátek
Snídáme v přístavu poté, co
jsme opustili pekelnou výheň hostelu a uložili autíčko do podzemních garáží.
Snídáme a snažíme se, aby nás
neokradli racci. Petr se pídí po domečcích z pohlednic. Je hezky, hned
všechno vypadá veseleji. A hlavně nám Cassia, se kterou jsme se seznámili na
couchsurfingu, poskytne dneska střechu nad hlavou – bájo. Nafotili jsme
domečky, prošli se kolem řeky, navštívili jsme katedrálu i univerzitu
s divnou výstavou. A večer? – no přece pivo a muzika v pověstném The
Crane.
Jo, obědovečeře si zaslouží
vlastní odstaveček - na jídlo máme Petrovy fantastické špagety carbonara. Nebe.
Poznámka pro hudbochtivé
návštěvníky – nesedejte si na volné židličky hned vedle kapely. Leckterý irský
spolustolovník vás rád upozorní na to, abyste vypadli, protože to jsou židličky
pro hudebníky, kteří se chtějí se svými nástroji přidat ke společnému hudebnímu
jamu.
Cestou z hudebního jamu
děsíme Cassiinu spolubydlící, která zrovna otevírá vchodové dveře a naproti ní
stojí tři postavy zabalené v pláštěnkách (my), protože samozřejmě zase
prší. Nedorozumění se vysvětlilo, spolubydlící začala znovu normálně dýchat a
zažehnala infarkt a my jsme si šli po svých.
20. 7. sobota
Po opulentní společné vaječné
snídani s Cassiou míříme směr Burren – doufáme, že najdeme menhirek,
kterých je prý v Burrenu tolik, že se o ně zakopává. My jsme bohužel zvolili
styl cestou necestou, takže jsme o žádný nezakopli, ale pro ilustraci aspoň
foto zde.
Jinak vápence plno, už na začátku jsme ztratili značku, ale nakonec jsme stejně
šli stylem, když to jde nahoru, ještě tam nejsme. Kamzíkova stezka. Na
dopolední cvičení jako dělaná.
Velkou část dne pak trávíme tím,
abysme se autem přiblížili k poloostrovu Dingle, o kterém se vypráví samé
hezké věci – že je tam nejkrásnější pláž a tak.
K večeru už to chceme někde
zapíchnout, ale pořád není kde, David by chtěl hudbu, ta taky není, jsme
zpruzení. Město Tralee nemá konce, všade domy a nikde opuštěné louky. Nakonec
to vzdáváme a stavíme stan u cesty v rámci jedné louky, na kterou aspoň
není vidět z blízkých domů. Výletnické rodinky nás ale vidí, takže se
soumrakem nese „To je stan, viděls?“.
21. 7. neděle
Budíme se rychle, čeká nás Dingle
a hlavně potřebujeme vypadnout, aby nás někdo nevypakoval. Stan balíme za
sucha, ale pak už je to jedno velké mokro a fučavo.
Jdeme na výlet k vodopádu a jezeru
– když si to shrneme, viděla jsem zetlelou ovci, promokli jsme durch a cestu do
městečka Dinglu jsme jeli bez kalhot, protože foukalo a pršelo tak, že jsme se
neměli jak převléct do suchého. Mlha se dá krájet, i Inch beach je mokrá, takže
jen projždíme. U benzínové pumpy chvíli hledáme všechny peníze, které měl David
v obálce, protože si je jistý, že mu uletěly – nálada je sychravá. Poté,
co peníze najdeme na bezpečném místě, se jedeme uklidnit na jídlo. Fish and chips samozřejmě:) Vynikající.
Těšíme se na včelí domky
(Clochán) – mlha už opadla, tak by to mohlo být poučné. Úly prý hrály i ve Star
Wars, tak to bude určitě něco – no, viděli jsme jich pár, zaplatili jsme
vstupné, dostali papír A5 s popiskem a to bylo tak všechno. Jo a racek nám
posral auto.
Ženeme se za vidinou vyprání
svých svršků a teplého jídla – obojí nalézáme u laundromatu u Tesca. Ano, bylo
trochu zvláštní krájet tam mrkev a vařit vodu, ale dá se, a oblečení moc pěkně
voní a hlavně je suché!
Spíme na jednom z nejhezčích
stanovišť – louka a nic dalšího kolem tak to máme rádi.
22. 7. pondělí
Čas na naši tradiční pohybovou
aktivitu – tentokrát v Killarney national park. Splendid! Akorát tradičně
mega fučí a asi nebyl nejlepší nápad vyrazit na výlet v sukni. Kluci
čekali a dočkali se :D
Na kopec a důle a pak hned do
Lužáneckého parku. Tedy v irském provedení – to znamená do megaparku u
Muckross house z konce 19. století s vodopádem, zahradami a výhledem
na Killarney national park. Připadala jsem si jako u Downtown abbey.
Nemám tušení, kde jsme spali, ale
asi někde jo :) Poznámka je spaní na divoko – ač tak na túrách spím celkem
často, jsem vždycky nervózní z toho, že nás někdo načapá. Jednou jsme
narazili na louku hned u dvou domů, ráno nás probudilo brumlání motoru a Petr křičí "Traktor, traktor" - takhle rychle jsme se ještě nikdy nesbalili. Měli jsme bez čištění zubů hotovo asi za 10 minut. K naší škodě to nebyl traktor, ale dodávka, která chvilku brumlala za plotem a pak odjela. No co, víc času na snídani.
23. 7. úterý
Plánujeme strávit den
v Corku. Všechny průvodce říkají, že je to skvělé město
s neopakovatelnou atmosférou. Asi jo, ale my asi nebyli úplně naladění –
pravděpodobně nás rozladil už parkovací systém – papírové kartičky na hodinu,
s tím, že se k autu po hodině musí majitel vrátit a kartičku vyměnit,
nebo odjet. Asi proto, aby se zachovala cirkulace aut na parkovacích místech.
No, než jsme systém pochopili, trvalo to.
Na zklidnění jsme si zašli do
galerie, kde jsme objevili portrét Fiony Shaw – tety Petunie z Harryho
Pottera!
Prošli jsme si centrum a po obědě
v parku s bizardní strobostromem a porouchanými záchody, se
rozhodujeme, že v Corku déle nebudeme – město nám moc nepřirostlo
k srdci – a budeme pokračovat v krasojízdě směr hrad Cashel (čti
„kašel“) a seženeme si ubytování hodné odpočinkového dne. A dokonce jsme za
ubytování ochotni zaplatit :)
Best ubytování ever - přijeli
jsme do megakrásného kempu s kuchyňkou a sociálním zázemím. Na parcelkách
stály jen dva karavany, výhled na hrad Cashel. To bude drahé, říkáme si a jdeme
se způsobně nahlásit na recepci. Ukazuje se, že paní recepční je manželka
majitele a moc se neorientuje v cenách, zároveň je děsně hodná a manžel je
kdesi v čudu. Ukazuje nám prostory, a když se ptám na cenu, moc neví – „no tak,
jste 3, máte malý stan, tak za 20 Euro?“ – za tak krásný kemp je za mě 20 Euro
za jednoho pohoda, kývu, ale pak mi to nedá – „to myslíte za jednoho, nebo za
všechny?“. „No za všechny“ odpověděla paní a ani se nezarazila.
S nevěřícím údivem jí platíme 20 Eur a u toho se jen tak mimochodem ptáme,
jak je to s prohlídkami hradu Cashel – paní má seznam s časy
prohlídek a shodou okolností i kupon na
1+1 prohlídku gratis. „No, tak to vypadá, že
máte ten pobyt tady skoro zdarmo“. Je to tak – jsme nadšení tak, že paní dáváme
při odubytovávání láhev vína., kterou jsme koupili na dlouhé letní večery.
Jestli tam budete, ubytujte se tu – kemp je opravdu moc příjemný, sice to bude
o chlup dražší, než jsme měli my, ale 10 éček za jednoho se stanem je královská
cena. Cashel na dohled a další zřícenina za rohem!
24. 7. středa
Čeká nás prohlídka hradu Cashel a kaple, do které je jen
omezený přístup kvůli konzervaci. Pak cesta do Dublinu.
Hrad Cashel – Rock of Cashel má stejně jako mnoho dalších
hradů v Irsku bohatou historii a fungoval jako královské sídlo. Prohlídky
nakonec byly dvě – jedna do Cormacovy kaple v románském stylu, která je
speciálně konzervovaná, takže se do ní musí vcházet naráz hermetickými dveřmi a
vycházet stejným způsobem (zní to dramatičtěji, než to vypadá). Když ji
rekonstruovali, museli kompletně vyměnit celou střechu a upravit ji proti
povětrnostním vlivům, pak historické tašky naskládali jednu po druhé nazpět.
Přece jen, šlechta si stavěla hrady na dost nehostinných ufoukaných a deštivých
místech – zvlášť ta irská. Uvnitř je kaple šedě bílá, takže pro mě bylo velké
překvapení, když jsem viděla fotografie zrekonstruovaných zdí – jak asi musela
být parádně barevná. Takže stejný wow efekt jako u antických soch - taky si pamatujete Cézara jen v bílé, co?
Na prohlídku hradu jsme vyfásli
vtipného a nadšeného průvodce, který se vyžíval v historkách o mníších,
kteří museli skákat z oken vysokých věží, ze kterých je nepřátelé
vykuřovali ohněm, protože jinak se k nim nemohli dostat. Pověděl nám o
první „kreditce“ ve formě pečeti i o tom, že six-pack na břiše služebné a obě
nohy levé je jen pár nedokonalostí, které mistři úmyslně propašovávali do svých
děl, protože „dokonalý je přece jen Bůh“. No byl to fičák, na to, že mě
prohlídky většinou moc nebaví. A zvládli jsem i mini představení irských tanců
– v podhradí si dvě irské slečny udělaly improvizované podium a buskovaly
(slovníček: „busking“ = pouliční umění).
Nakonec se vydáváme na cestu do Dublinu. Ubytování
máme domluvené v Malahide, pobřežním městečku kousek od D. Jak zjišťujeme
až posléze, bohužel bez kuchyně. Takže párečky, brambory a fazolové lusky, co
jsme si koupili na královskou véču, budeme asi chroupat syrové :( Omyl! Airbnb
paní je tak hodná, že nám věci upeče v pekáči ve své kuchyni – je zvyklá
vařit pro větší počet lidí, protože mají s manželem čtyři děti. Lahoda,
pohoda.
25. 7. čtvrtek
Máme celý den na průzkum Dublinu!
Z Malahide je to do Dublinu, co by ovcí dohodil – prostě kousek vlakem.
Kupujem si kávičku, Petr o svoji přichází přímo ve vlaku kvůli prasklému dnu
papírového kalíšku, ale nenecháme se tím rozhodit.
Protože už trpím sociálním
přehlcením, s klukama se dělíme a jdeme si v Dublinu po svých – oni na
kostely a Trinity College. Já na thriftshopy s knížkama a tak. Parádička.
Na zpáteční cestě jsme nastoupili
do špatného vlaku, který nezastavuje v Malahide, takže máme v Rush &
Lusk hodinku na to, než přijede další. Peťa píše pohledy, já dopisuju cestovní
deník, David si prohlíží fotky. Všude na nástupišti jsou maličké cedulky,
abysme se drželi za žlutou čárou, protože vlaky projíždějí stanicí rychle. Jó
rychle, to určitě, my známe ty naše české rychlíky, co se táhnou jak smola. Po
projetí prvního vlaku ale měníme názor a zuby nehty se držíme opěrek lavičky,
aby nás nevtáhl vzdušný vír a svíráme mezi stehny všechno, co nemůžeme držet
rukama – pohledy, deník i foťák :D
26. 7. pátek
Je čas k balení a odletu, já
odlítám dřív, kluci ještě míří do Londýna za Petrovou au-pair rodinou a předtím
chtějí stihnout New Grange.
Road trip byl skvělý – na práci
jsem si vzpomněla asi dvakrát za celou dobu. Vylezli jsme spoustu kopců, viděli
nespočet ovcí a zřícenin a celé to bylo tak hezky zelené, že se do Irska moc
ráda podívám znovu. Už jenom kvůli tomu jejich skvělému přízvuku :)
