sobota 12. února 2011

Lyžák 2011 - Sněž pod Peckou

Když píšu tenhle příspěvek, ležím v posteli s virem, zachumlaná pod peřinou a s horkým čajem. Začíná se mi stýskat po partě skvělých lidí, se kterými jsem prožila týden v zapadlé pustině s jedním koloniálem, kde člověk kvůli haldám brambůrků nemůže najít cukr a skútr-taxíky. Myslím, že s Erasmem budu mít velký, velký, velký problém.

  • při cestě tam jsem byla kupodivu (vzhledem k mému nedostatku orientace a panické hrůzy z vlaků opravdu kupodivu) zvolena neformálním leaderem naší brněnské pec-frakce. Zvláště mě bavilo tvářit se důležitě a vybírat peníze za vlakovou jízdenku.
  •  první cesta na chajdu (lyžařskou boudu) byla noční můrou, sice bez bagáže, tu nám vzala rolba, zato s dešťosněhem, mlhou a mokrýma nohama. Díkybohu, že jsem si vzala kuklu a dvoje lyžařské kalhoty, gratulovala jsem si. Nebylo třeba - další 4 dny počasí jako ze žurnálu, i když poslední den byla dešťová krize, ale to už jsem byla stejně nachcípaná (damn you pacient zero!), takže pohoda jahoda ... teda kdyby nebylo toho, že jsem se rozhodla chorobu ignorovat. Nemůžu za to - poslední den, nekteří už odjížděli, tak jsme si chtěli ještě vyšlápnout na Růžohorky (v dešti a krpál jako prase, njn, kluci hecaři). Dolů od boudy do Pece to sice šlo, nahoru už jsem plivala plíce, tak jsme se s Káťou (toho času s kocovinou) vrátily přes samošku na lanovku a došly vytuhnout do pokoje.
  • Tak jako jsem byla já leaderem cestovním, Petr-medik byl agilním vůdcem zábavy. Příkladem budiž seznamovací večer s papučí, novinami a molekulami, večer hudby a zpěvů, či nefalšovaná diskotéka ve stylu Arnoštka a jeho oka modravého (jejíž předzvěstí byl alkoholický Macháček). Některé taneční kreace mi projasňují den i teď, když si na ně vzpomenu.
  •  Na každém lyžáku je v určitém (většinou se zdá, že v absolutně neomezeném) množství přítomen alkohol, já jsem téměř abstinovala (až na několik hltů slivovice rozprostřených do sedmi dní a čuchnutí k lahvi Božkova), páč oblouky dělám blbě i za střízliva, natož s kocovinou. Ostatní tyhle zábrany neměli, to ale na jejich awesomeness nic nezměnilo.
  •  První večer se nám od Šipasa (viz další) dostalo upozornění, že jsme se na hory nepřijeli flákat a jestli někomu řekneme, že jsme mělo volno, tak nás roztrhne jako hada, páč jsme přece na výcvikovém kurzu a máme trénovat oblouky ... tak jsme teda celou dobu trénovali oblouky, taky kdo by je netrénoval, žejo?. V Peci je množství různě dlouhých sjezdovek s pomou i kotvou a jednou sedačkovou. Naše crew - Marťa, Anička, někdy Katka a Katka, později Honza a Tom jsme jezdili kde se dalo. Mě se líbilo hlavně na Zahrádkách. Bramberk byl nohybolící a Javor se skokánky pro mě životu nebezpěčný, pro ostatní (Honzu) příjemné povyražení - velkou výhodou Javoru bylo, že se dalo jít do Havlovy boudy, kde měli bezkonkurenčně nejpříjemnější obsluhu a nejlevnější a nejlepší polívky. 
  • Šipas - náš lyžařský organizátor Bruce W. případně Grinch si vysloužil svoji přezdívku díky svérázné poněmčené výslovnosti slova ski-pass (čti šipas). Poté, co každé vyslovení tohoto slova spustilo salvu smíchu, toho ke konci kurzu chudáček nechal (ale to už jsme stejně všude viděli samá ši). Chlapík je to od rány a já dušinka útlocitná jsem měla ze začátku pořádný problém jeho způsob vyjadřování zkousnout, zvlášť poté, co nám oznámil, že "mrtvej snowboardista dobrej snowboardista." a že "jestli si budeme dávat kuřpauzu pod hranou, tak nám nabančí" (řečeno silnějšími slovy). Chlapec toho má ale dost odkoukáno, protože nás všechny dostal do kolen definicí lyžaře typu "motýlek" - "No děcka, hlavně si dávejte bacha na motýlky (nechápající ticho - motýlci v zimě?!) ... no dyk je znáte - jedou dolů šusem, všechno kosí, mají na sobě šusťákovky a jak fičí z toho svahu s roztaženýma hůlkama, tak se jim ty rukávy tak třepotají." Geniální. Paní Švestková, druhá polovička učitelského týmu byla neustále v jeho stínu, ale kdo by nebyl, že :)
  •  Ach, přestože jsme měli mokrý zadky (alespoň někteří z nás ... já) a spali většinou méně než pohodlných 10 hodin (sníďa byla ve 3/4 na 8), večer jsme měli vždycky ještě překvapivou spoustu energie. Bouda z tohoto důvodu propagačně avizovala některé spestřovačky, ale většinou s nimi bylo něco v nepořádku: piano - rozladěné, rozvrzané, některé klapky pro jistotu nehrály vůbec, pingpong - stůl fajný, akorát míčky nám obsluha (příjemná jak prdel s prominutím) odmítla doplňovat, takže když jsme v těžce improvizační hře dorasili poslední ze tří míčků, hrálo se s pěňákem - oblíbenou kratochvílí byla i Amerika s rozličnými odpálkovávacími předměty (pálkami, knihami, dřevem, botami, plastovou židličkou, krbovou lopatkou ... hmm, teď se divím, že ty míčky vydržely tak dlouho), šipky - hahahaha, kde by se tam asi tak vzaly?, krb - byl, ale plný bordelu a zapálit jsme ho mohli v případě, že si nataháme mokré dřevo z lesa ... to jsme se radši zahřáli jinak. A her, no těch bylo, jsem vyjunglespeedovaná jako nikdy (a ano, nikdo mě nesesadil z mého trůnu), hráli jsme Bang, fotbalové Ligretto (hra vypadá asi jako chumel řvoucích a fandících chlapů při fotbale - LUKE, LUKE, LUKE, PATRICK, PATRICK, LUKE!!!!), Uno, které téměř vyvolalo rozkol při nejednoznačnosti pravidel a Dixit - báječnou hru, kterou si musím urgentně obstarat :)
  •  Jídlo bylo relativně v pohodě, i když jak kdy - je ale pravda, že vyloženě hnusné nebylo nikdy a já stejně kvůli tělesnému vyčerpání ani neměla chuť - oběd býval polívkový na Havlovce, polopenze na boudě - vypíchla bych zvláště večeřový zákusek - buchtu dle denní nabídky, která byla vždy totožná, je s jinou posypkou. Půlnoční svačinky jsme si pak zpestřovali z vlastních zásob. Tom kupříkladu táhl protékající naložené hermelíny (2,90 ve Zlevněnce) - vynikající, ovšem jen z krabice bez botulinu (dvě ze tří byly nafouklé a při otevírání udělala jedna halasné "pšouk" - na jejich pojídání jsme neměli). Obsahy obou natlakovaných krabic zůstaly jako memento v Peci a asi ještě dlouho zůstanou, páč Tom s nima ucpal hajzlík.
  •  Po X letech jsem vyrazila na běžky s tím, že si odpočinu od SNB (proč bych se s nima jinak tahala, že). Výmluvou budiž i to, že mi praskla snb bota, nakonec jsem je tam obě nachala a mám zaděláno na nové - juch :). Běžky mám dlouhé, do obou stran jedoucí a přestože se mi další tři účastníci našeho běžkového kvarteta snažili namluvit, že jsou lemry líné (basketbalista a biker závodník, horolezkyně, chronický horozdolávač), nebyla to tak úplně pravda, leč musela jsem zatnout zuby a táhnout. Přirovnání trefné, páč se mi podařilo pěkně padnout na hubu a měla jsem půlku úst jako sličná Angelina J. Taky jsem zjistila, že bez tygra/ryby/huby/ nesjedu prudší svah. O tom ostatně v současnosti vypovídá pravá polovina spodní části mého těla. Ještěže netrpím falešnou hrdostí, která by mi bránila vyzout běžky a sejít/vyjít svah po svých - při druhé možnosti to bylo mnohdy i rychlejší, takže se původní běžkový výlet změnil na turistiku s holemi (a lyžemi). 
  •  Překvapivé bylo, že krizovým dnem nebyl den 3. (tedy středa), ale čtvrtek, kdy jsme si všichni mysleli, že už máme nehorší za sebou. Já se ten den dorasila na běžkách a chytla bacil. Anička si tak šihovně namém snowboardu přisedla ruku, že odjela do Brna se zlomeným zápěstím (ano, opravdu odjela sama s batohem, lyžáky a kabelou přes rameno do Brna s neovázaným a neošetřeným zlomeným zápěstím), Katka si vykloubila palec, Kuba narazil sedací partie a tak dále a tak dále. Někteří odvážlivci ten den dokonce vyzkoušeli saunu (bez sprchy) a následné válení po zmrzlém sněhu - zvládli to i bez krvavých šrámů, šikulové.
Uvědomuju si, že tenhle příspěvek není vyčerpávající - to byste tam museli být (a věřte, že by se vám to líbilo). Jen jsem se tu prostě pokusila vyjádřit, jak moc jsem ráda, že jsem poznala tolik skvělých a příjemných lidí, které samozřejmě doufám, ještě někdy v podobné sestavě uvidím.

Horám zdar, Krkonošům zvlášť a šipasům a sandokanům obzvlášť!

sobota 5. února 2011

První únorový

Pro ty, kdo tu se mnou nejsou poskytuji rekapitulaci tohoto týdne:


PONDĚLÍ

Tyjo, já si nepamatuju, co jsem dělala v pondělí! Jo, pomatuju vlastně, celý den jsem trčela v knihovně a psala seminárku pro pana Roubala. Na to, že jsem jeho předmět totálně a nesobecky milovala (a jeho taky samozřejmě), jsem se na seminárku docela vybodla, ale díky jeho mírnému naturelu mám už všechna políčka zelená! 

Ovšem prokrastinace se mi nevyhnula ani (zvláště) v knihovně. Poté, co jsem zaplatila 130,- pokutu za nevrácené knížky (bože, ten čas tak letí!), jsem se se dvěma termoskami, čtyřmi rohlíky a pomelem uvelebila na strategickém místě v terapeutickém koutku a začetla se do Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem - no co, prakticky to můžu považovat za studijní literaturu! Pomelo bylo mňam, rohlíky taky, káva odporná (empiricky ověřeno i Albertem) a čaj vynikající (no jo, zázvorový sirup je zázvorový sirup :) Albi se stal prokrastinačním jádrem (učil se na metodologii), tak jsme podiskutovali o prototypických propagačních fotografiích univerzit (mladí lidé na trávě s ntb s permanentním colgateovým úsměvem na líci) a o životě, vesmíru a vůbec. A dostala jsem linecké kolečko! 


ÚTERÝ

V Praze je blaze - s Verčou jsme jely s SA na Play (v Praze se s námi scukla ještě Evka). Cestou busem jsme čitaly a bavily se chudáky močícími lidmi, kterým dělaly neplechu záchodové dveře - bože, ta škodolibost je hrozná vlastnost. V Praze jsem vytáhla svoji obr mapu, abych ji mohla zase schovat, protože se za mě Verča styděla. 

Vynechaly jsme obligátní destinace (Staromák a Karlovo hocičo) a vyrazily pro pomerančovou marmeládu a burákové máslo do M&S a posléze na Vyšehrad! Hrobů jako máku, Fučík se opravdu jmenuje Julius, a Vladimír Ráž má náhrobek z růžového mramoru! 

No a Play? - super-úžo-žůžo. Vyhrály jsme si jak malé a všechno jsme to nafotily. Na fotky můžete kuknout tu.
 
STŘEDA

Hmm, tahle rekonstrukce mi začíná dělat problém, ale mám takový pocit, že jsem se regenerovala a pak večer zívala v Podnebí, kde jsem měla hezké faux pas, když jsem použila velice expresivní xenofobní výraz "cizák" (v evaluačním kontextu jako výraz pro zahraničního studenta - tímto se jim omlouvám) a zrovna vedle mě v tu chvíli seděl Ditin turecký kamarád Ali. Naštěstí říkal, že nerozuměl. Taky ve mě uzrála myšlenka, že se na privát přestěhuju až po Erasmu - prakticky jsem si to zdůvodnila pěkně, ale klíčí ve mě pocit, že jsem nechala holky ve štychu a vůbec není příjemný.


ČTVRTEK

Den sportu - hned po ránu (na 12 :)) jsem vyrazila na squash, kde jsem, jako již tradičně,  šestkrát prohrála - nejdřív s Davidem, pak s Honzou a nakonec i s Filipem (Honzovi už dlužím 3 Frajery), spálila si koleno při jednom ze svých obětavých skluzů pro míček a byla svědkem toho, jak se Honza mění na Maxipsa Fíka po boji se skupinou pěti ninjů (nebo jedním squashovým míčkem omylem vmeteným do očnice Filipovou raketou). 

Jako bolestné jsme si dali oběd U Kormidla a já se následně vydala pro 3D Reflex s jehož pomocí jsem dozevlila až do bowlingově srazového času. 

Jó, bowling, stejně absurdní aktivita jako lyžování. Zastávám teorii, že kdyby sem přiletěli emzáci (pro neznalé MZ = mimozemšťané) a viděli by lidskou kratochvíli nechat se na prkýnkách vyvézt na kopec a pak ho po prkýnkách sjet, ťukali by si na čelo. Bowling je to stejné v bleděmodrém, akorát s koulí a pajdulákama. Vzhledem k tomu, že jsem kouli držela v ruce asi podruhé v životě a ještě k tomu blbě, byla jsem na chvostu, ale hodinka a půl utekla jako nic a to jsem si i zvládla s Michalem prohodit bowlingové já - Michal/já tehdy nahrál závratnách 48 bodů, chudák :)) Jo a taky jsem si zvládla mezi dorazivšími koulemi slisovat ukazovák. 


V následné hospodě na průmce, kde nosili pivo bez objednání a syrečkové chleby místo růží, jsem si po dlouhé době pokecala s Bárou, Niky a Honzou a byla to paráda! Pak se debata sice zvrhla do diskuse týkající se skoro-rehabilitace komunistů (ach ty žurnabakalářky), až jsem byla překvapená logikou argumentů (jako beze srandy - spoustu věcí jsem nevěděla), ale byla jsem z celého dne tak zdrblá, že jsem se nemohla aktivně zapojit.


PÁTEK

Den  ve znamení evaluací (pěkná pruda), vypalování Cdček (Eva a Vašek!!!! - kéž dopadnu tak, aby to nebyli poslední interpreti, které v životě uslyším) a hospicu. Tomášovi umřel křeček - důvodů prý bylo hned několik - buď ho nekrmili, nebo měl rozsáhlá vnitřní zranění po pádu ze dvou metrů (to ho dávali na skříň nebo co?!), nebo trpěl teplotními rozdíly (wtf?!?), nebo umřel stářím - poslední možnost mi nepřipadá moc pravděpodobná, spíš se divím, že tak dlouho vydržel ...


V hospiu šlo všechno jako na drátkách - projektor se podřilo připojit (minule ne), ntb jsme měli (a nepotřebovali!), repráčky jsem přinesla (dobře já!), film s Burianem se moc líbil, Tom si pospal a tak - prostě paráda. Akorát jsme se dozvěděli, že naše stálice, paní Hanousková, která poprvé na promítání nepřišla, už nepřijde. Takže závěr dne stál za prd ... no aspoň se mě nepokusilo srazit žádné auto, narozdíl od minule, ale zato jsem si na cestě tam přivřela prst do dvěří - život holt není peříčko :)


SOBOTA

Mňo, je skoro půl desáté a já tu sedím v pyžamu u stolu a píšu do blogu. V sedm mě probudila svým mnaučením kočka a pak už jsem nezabrala. No a co mám dneska v plánu? - psaní závěrečné zprávy z evaluací (pěkněj vopruz), přijít na to, jak se v Excelu dělají procenta (není to tak jednoduché, jak to vypadá, fakticky!) a sbalit se na hory - zítra vyjíždím za ranního kuropění (doslova, sousedi mají kohouta) směr Pec pod Sněžkou - jupí!!!!!