Lyžák 2011 - Sněž pod Peckou

Když píšu tenhle příspěvek, ležím v posteli s virem, zachumlaná pod peřinou a s horkým čajem. Začíná se mi stýskat po partě skvělých lidí, se kterými jsem prožila týden v zapadlé pustině s jedním koloniálem, kde člověk kvůli haldám brambůrků nemůže najít cukr a skútr-taxíky. Myslím, že s Erasmem budu mít velký, velký, velký problém.

• při cestě tam jsem byla kupodivu (vzhledem k mému nedostatku orientace a panické hrůzy z vlaků opravdu kupodivu) zvolena neformálním leaderem naší brněnské pec-frakce. Zvláště mě bavilo tvářit se důležitě a vybírat peníze za vlakovou jízdenku.

•  první cesta na chajdu (lyžařskou boudu) byla noční můrou, sice bez bagáže, tu nám vzala rolba, zato s dešťosněhem, mlhou a mokrýma nohama. Díkybohu, že jsem si vzala kuklu a dvoje lyžařské kalhoty, gratulovala jsem si. Nebylo třeba - další 4 dny počasí jako ze žurnálu, i když poslední den byla dešťová krize, ale to už jsem byla stejně nachcípaná (damn you pacient zero!), takže pohoda jahoda ... teda kdyby nebylo toho, že jsem se rozhodla chorobu ignorovat. Nemůžu za to - poslední den, nekteří už odjížděli, tak jsme si chtěli ještě vyšlápnout na Růžohorky (v dešti a krpál jako prase, njn, kluci hecaři). Dolů od boudy do Pece to sice šlo, nahoru už jsem plivala plíce, tak jsme se s Káťou (toho času s kocovinou) vrátily přes samošku na lanovku a došly vytuhnout do pokoje.

• Tak jako jsem byla já leaderem cestovním, Petr-medik byl agilním vůdcem zábavy. Příkladem budiž seznamovací večer s papučí, novinami a molekulami, večer hudby a zpěvů, či nefalšovaná diskotéka ve stylu Arnoštka a jeho oka modravého (jejíž předzvěstí byl alkoholický Macháček). Některé taneční kreace mi projasňují den i teď, když si na ně vzpomenu.

•  Na každém lyžáku je v určitém (většinou se zdá, že v absolutně neomezeném) množství přítomen alkohol, já jsem téměř abstinovala (až na několik hltů slivovice rozprostřených do sedmi dní a čuchnutí k lahvi Božkova), páč oblouky dělám blbě i za střízliva, natož s kocovinou. Ostatní tyhle zábrany neměli, to ale na jejich awesomeness nic nezměnilo.

•  První večer se nám od Šipasa (viz další) dostalo upozornění, že jsme se na hory nepřijeli flákat a jestli někomu řekneme, že jsme mělo volno, tak nás roztrhne jako hada, páč jsme přece na výcvikovém kurzu a máme trénovat oblouky ... tak jsme teda celou dobu trénovali oblouky, taky kdo by je netrénoval, žejo?. V Peci je množství různě dlouhých sjezdovek s pomou i kotvou a jednou sedačkovou. Naše crew - Marťa, Anička, někdy Katka a Katka, později Honza a Tom jsme jezdili kde se dalo. Mě se líbilo hlavně na Zahrádkách. Bramberk byl nohybolící a Javor se skokánky pro mě životu nebezpěčný, pro ostatní (Honzu) příjemné povyražení - velkou výhodou Javoru bylo, že se dalo jít do Havlovy boudy, kde měli bezkonkurenčně nejpříjemnější obsluhu a nejlevnější a nejlepší polívky. 

• Šipas - náš lyžařský organizátor Bruce W. případně Grinch si vysloužil svoji přezdívku díky svérázné poněmčené výslovnosti slova ski-pass (čti šipas). Poté, co každé vyslovení tohoto slova spustilo salvu smíchu, toho ke konci kurzu chudáček nechal (ale to už jsme stejně všude viděli samá ši). Chlapík je to od rány a já dušinka útlocitná jsem měla ze začátku pořádný problém jeho způsob vyjadřování zkousnout, zvlášť poté, co nám oznámil, že "mrtvej snowboardista dobrej snowboardista." a že "jestli si budeme dávat kuřpauzu pod hranou, tak nám nabančí" (řečeno silnějšími slovy). Chlapec toho má ale dost odkoukáno, protože nás všechny dostal do kolen definicí lyžaře typu "motýlek" - "No děcka, hlavně si dávejte bacha na motýlky (nechápající ticho - motýlci v zimě?!) ... no dyk je znáte - jedou dolů šusem, všechno kosí, mají na sobě šusťákovky a jak fičí z toho svahu s roztaženýma hůlkama, tak se jim ty rukávy tak třepotají." Geniální. Paní Švestková, druhá polovička učitelského týmu byla neustále v jeho stínu, ale kdo by nebyl, že :)

•  Ach, přestože jsme měli mokrý zadky (alespoň někteří z nás ... já) a spali většinou méně než pohodlných 10 hodin (sníďa byla ve 3/4 na 8), večer jsme měli vždycky ještě překvapivou spoustu energie. Bouda z tohoto důvodu propagačně avizovala některé spestřovačky, ale většinou s nimi bylo něco v nepořádku: piano - rozladěné, rozvrzané, některé klapky pro jistotu nehrály vůbec, pingpong - stůl fajný, akorát míčky nám obsluha (příjemná jak prdel s prominutím) odmítla doplňovat, takže když jsme v těžce improvizační hře dorasili poslední ze tří míčků, hrálo se s pěňákem - oblíbenou kratochvílí byla i Amerika s rozličnými odpálkovávacími předměty (pálkami, knihami, dřevem, botami, plastovou židličkou, krbovou lopatkou ... hmm, teď se divím, že ty míčky vydržely tak dlouho), šipky - hahahaha, kde by se tam asi tak vzaly?, krb - byl, ale plný bordelu a zapálit jsme ho mohli v případě, že si nataháme mokré dřevo z lesa ... to jsme se radši zahřáli jinak. A her, no těch bylo, jsem vyjunglespeedovaná jako nikdy (a ano, nikdo mě nesesadil z mého trůnu), hráli jsme Bang, fotbalové Ligretto (hra vypadá asi jako chumel řvoucích a fandících chlapů při fotbale - LUKE, LUKE, LUKE, PATRICK, PATRICK, LUKE!!!!), Uno, které téměř vyvolalo rozkol při nejednoznačnosti pravidel a Dixit - báječnou hru, kterou si musím urgentně obstarat :)

•  Jídlo bylo relativně v pohodě, i když jak kdy - je ale pravda, že vyloženě hnusné nebylo nikdy a já stejně kvůli tělesnému vyčerpání ani neměla chuť - oběd býval polívkový na Havlovce, polopenze na boudě - vypíchla bych zvláště večeřový zákusek - buchtu dle denní nabídky, která byla vždy totožná, je s jinou posypkou. Půlnoční svačinky jsme si pak zpestřovali z vlastních zásob. Tom kupříkladu táhl protékající naložené hermelíny (2,90 ve Zlevněnce) - vynikající, ovšem jen z krabice bez botulinu (dvě ze tří byly nafouklé a při otevírání udělala jedna halasné "pšouk" - na jejich pojídání jsme neměli). Obsahy obou natlakovaných krabic zůstaly jako memento v Peci a asi ještě dlouho zůstanou, páč Tom s nima ucpal hajzlík.

•  Po X letech jsem vyrazila na běžky s tím, že si odpočinu od SNB (proč bych se s nima jinak tahala, že). Výmluvou budiž i to, že mi praskla snb bota, nakonec jsem je tam obě nachala a mám zaděláno na nové - juch :). Běžky mám dlouhé, do obou stran jedoucí a přestože se mi další tři účastníci našeho běžkového kvarteta snažili namluvit, že jsou lemry líné (basketbalista a biker závodník, horolezkyně, chronický horozdolávač), nebyla to tak úplně pravda, leč musela jsem zatnout zuby a táhnout. Přirovnání trefné, páč se mi podařilo pěkně padnout na hubu a měla jsem půlku úst jako sličná Angelina J. Taky jsem zjistila, že bez tygra/ryby/huby/ nesjedu prudší svah. O tom ostatně v současnosti vypovídá pravá polovina spodní části mého těla. Ještěže netrpím falešnou hrdostí, která by mi bránila vyzout běžky a sejít/vyjít svah po svých - při druhé možnosti to bylo mnohdy i rychlejší, takže se původní běžkový výlet změnil na turistiku s holemi (a lyžemi). 

•  Překvapivé bylo, že krizovým dnem nebyl den 3. (tedy středa), ale čtvrtek, kdy jsme si všichni mysleli, že už máme nehorší za sebou. Já se ten den dorasila na běžkách a chytla bacil. Anička si tak šihovně namém snowboardu přisedla ruku, že odjela do Brna se zlomeným zápěstím (ano, opravdu odjela sama s batohem, lyžáky a kabelou přes rameno do Brna s neovázaným a neošetřeným zlomeným zápěstím), Katka si vykloubila palec, Kuba narazil sedací partie a tak dále a tak dále. Někteří odvážlivci ten den dokonce vyzkoušeli saunu (bez sprchy) a následné válení po zmrzlém sněhu - zvládli to i bez krvavých šrámů, šikulové.

Uvědomuju si, že tenhle příspěvek není vyčerpávající - to byste tam museli být (a věřte, že by se vám to líbilo). Jen jsem se tu prostě pokusila vyjádřit, jak moc jsem ráda, že jsem poznala tolik skvělých a příjemných lidí, které samozřejmě doufám, ještě někdy v podobné sestavě uvidím.

Horám zdar, Krkonošům zvlášť a šipasům a sandokanům obzvlášť!