Cesta byla k uzoufání dlouhá, ale jakmile jsem přijela do W., cítila jsem se jako doma, kdoví, kdy se mi zase poštěstí bydlet v nějakém městě tak dlouhou dobu, abych si tak hezky zvykla. První člověk, který na mě promluvil byla žebračka u automatu na lístky. Když jsem se jí snažila setřást tím, že mluvím anglicky (ono totiž vůbec nefunguje, když polsky řeknete „nemluvím polsky“), tak plynule přešla do angličtiny – zrada. Jirka mi taky vyprávěl, že natrefil na polského bezdomovce, který mluvil anglicky líp jak on :D
Tentokrát jsem samozřejmě věděla co a jak takže jsem jako starý warszawský matador nastoupila do 160ky Targówek a nechala se dovést na Staré Miasto, vytáhla jsem svůj narvaný kufr do 4. patra a … všechno bylo stejné jako než jsem odjela :)
Kathi, Melanii a Ryana jsem viděla až na introduction of training processes a to bylo trochu divný, protože na předmětu jsem se po nich nemohla moc sápat, ale já se stejně sápala, protože jsem byla ráda, že je vidím :) Přednášce jsem moc nedala, páč Ryan si sedl vedle mě a celou dobu dělal koniny – byl v gala, protože o hodinu později měl s Melanií trénink pro true english gentlemen and ladies – sranda to byla. Bylo mi trochu líto, že jsem si s ním a Kathi moc nepokeclala, ale kafe s Petrou a Jirkou v Melone to spravilo.
Další den byli tři králové a s Ryanem jsme si dali scuka ve škole, protože si potřeboval něco okopírovat. To, že místo nebylo zvoleno nejvhodněji mi začalo docházet, když jsem procházela placem zámkovým, který byl narvaný modlícími se lidmi s papírovými korunami na hlavách – taková malá fanaticky náboženská davová psychóza – brrr. Autobus byl taky poloprázdný, což mi mohlo napovědět. I vrátní ve škole se na mě podivně dívali, když jsem procházela vrátnicí – na dvoře ani noha, nikde světla v učebnách … no jo, on byl totiž státní svátek! Takže ve škole byl jen security guard a jinak ani živáčka. Co teď – imposter syndrom zapracoval a já jsem nechtěla čekat v budově, protože jsem si připadala blbě, tak jsem chvíli čekala venku a pak jsem začala být naštvaná kůli Ryanovým akademickým čtvrthodinkám, protože on samozřejmě nikde. Nakonec jsem to překombinovala, takže jsme se vlastně potkali úplnou náhodou u Nudle v pudle – no haluz :D Zbytek dne jsme strávili předstíráním, že se učíme v Czulym Barbarzyncovi. Večer jsme pak na bytě ještě s Kathi hráli hry a žrali co zbylo od Vánoc a já se konečně sociálně saturovala.
Zkouškové na Erasmu je ošidná věc, bylo mi to totiž tak nějak putna, nevím proč – jestli byly předměty moc jednoduché, nebo tak? Každopádně na každou zkoušku jsem se učila v průměru půl dne, spíš míň. Některé zkoušky byly vyloženě fraška (Introduction to training processes – ve vzorovém testu na poslední hodině byla dokonce otázka „Má Karina Tomczyk ráda cestování vlakem? – ano-ne.“ – málem jsem se počůrala), jiné byly polofraška, jako například z Understnding Poland, kde byl obrázek z Gazety Stoleczne z rozhovoru s Erasmáky o Polsku a otázka byla „Co můžete vidět na obrázku? A – Flavios italian extravagancy, B – Ryans british tendency to conquer the whole world, C – Kathis bicultural experiences, D – happy Erasmus students in Warsaw“ :DDD – taky jsem si málem cvrkla.
Nejtěžší byly zkoušky z assessmentu (super předmět - tam po nás Anna Gabińská chtěla i myslet) a z biological foundations (nikdy nezapomenu, jak přednášející předváděla zmateného holuba aby ilustrovala učení pokusem a omylem :D)
Ošidná věc byla i ta, že nad námi visel Damoklův meč Ryanova brzkého odjezdu, takže jsme se snažili chodit ven a vídat se tím víc. Což zahrnovalo skvělého Koperníka (po 4 hodinách hraní, dostávání elektrických šoků, mačkání tlačítek, ježdění s kostrou a dělání animovaných filmů jsme byli tak vyfluslí, že ani na kafe jsme nešli), awesome večer v Hulakule s Ryanem, Flaviem, Petrou a Jirkou (i na kolotoči jsme se projeli, zastříleli jsme si a zmasakrovali pár obludek plastovými míčky – bylo to po hodině Understanding Poland, tak jsme se museli trošku odreagovat :)
No abych to zkrátila, Ryan odjížděl celkem tři dny, protože nebyl schopný si zabukovat si lístky. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Péťu na rozlučkové párty před odjezdem do W., který říkal, že jednou se loučit je až dost – Ryan se loučil ve čtvrtek v Tygmontu a Fajce, v pátek na Patrickově narozeninové oslavě, no a když už jsem si byla jistá, že neodjede vůbec, tak si vybral ten nejhorší možný termín – sobotu dopoledne, vrazil mi britskou vlajku a odletěl. Fňuk.
Kathi měla odjet týden po něm, ale až do 18 měla zkoušky, takže nechtěla nic podnikat, tak jsme spolu vlastně pořádně strávili čas až když přijela Adél a taky ve čtvrteční Toruni. I když španělská pátek párty se šarlotkou byla taky awesome :)
Next stop – Toruń! :) (teaser)
Tak, vím, že už je to skoro měsíc, so se níže popisované události staly a vím, že korozivost (obzvláště mých) vzpomínek je velká, ale přesto se pokusím zapsat, co si pamatuju, protože tyhle zápisky na blogu pro mě mají i utřiďovací funkci a taky fungují jako deník – nerada bych ty zážitky zapomněla, na to byly moc super.
Vánoce, Vánoce, no, abych řekla, domů se mi vůbec nechtělo, nehledě na to, že mě hned druhý den čekala zkouška a po Vánocích další a to s milým panem Ježkem, takže důvodů k radosti opravdu moc nebylo.
Musela jsem odjet 16. a bylo mi to o to víc líto, protože Jirka s Kathi a Ryanem zůstavali až do hodně pozdě – 23. nebo tak. Odjížděla jsem v pondělí brzo ráno, takže mi ani nikdo nepřišel zamávat a kufr jsem překvapivě měla naprásknutý tak, jako když jsem jela do W.
Krátce před Vánočními odjezdy jsme uspořádali czech dinner – knedlo-vepřo-zelo s utopenci a syrečkovými chleby a Kofolou s rumem. To všechno díky Jirkovi, který typicky české pochutiny včetně knedlíků vezl z Prahy. Všichni si jídlo pochvalovali a po jeho konzumaci nebyli schopní se pohnout, tak jenom „mrožili“ na gauči. Kim se na večeři moc těšil, ale bohužel nemohl přijít, protože onemocněl, tak jsme tam byli v sestavě my tři češi, Kathi a Melanie, Sylwia, Kaja, Marta, Patrick, Kasia. Dokonce i českou hymnu jsme zpívali! A s vlajkou! :)
Den před odjezdem, v neděli, jsme šli bruslit na Torwar – byla to prča, protože Ryan na tom nikdy nestál a jeho ledové kreace byly obdivuhodné, takže jsem se tam málem smíchy počůrala, překvapivé bylo, že spadl jenom jednou. I když ne tak překvapivé, protože jsem mu celou dobu dělala oporu – druhý den jsem měla na předloktí modráky a cítila jsem se jako po pěti hodinách squashe. Nejkrásnější bylo, že se mu dokonce podařilo vychýlit z rovnováhy i opatrnou Kathi, takže ta nakonec spadla, zatímco kymácející se tučňák ne. Adrian, na to, že na tom stál ve W. poprvé, už s přehledem kroužil po kluzišti. Jak mě bruslení nikdy moc nebavilo kvůli tomu, že mě z bolely nohy, tak na Torwaru to bylo překvapivě zábavné a bezbolestné. Dokonce jsem se naučila ignorovat blázny, co se vám v poslední chvíli připletou do cesty a snaží se vás shodit šokem.
Po bruslení nás Kathi opustila, tak jsem jí ještě předtím dala vánoční dárček (loupátko na pomeranče, je to orange freak) a pak už jsme jen s Asiou, Ryanem a Adrim šupajdili na bus. Tam jsem si uvědomila, že mám v batohu Kathiiny klíče, tak jsem se rozloučila ještě podruhé :)
Dobrá věc na W. je ta, že je opravdu slevově milá ke studentům – kupříkladu díky slevě ve Sfinxu, jsem si mohla dát farewell lasagne :) Poté, co jsem si vyzvedla svůj zcestovalý Jungle Speed (byl až v Porthsmouthu), mě Ryan v pantoflích doprovodil na bus – ano, bylo to asi 300 metrů a sněžilo, neustále tvrdil, že mu není zima a že pantofle jsou o moc pohodlnější. Bylo mi smutno. Samozřejmě jsem se balila večer, takže mi bylo ještě smutněji, protože balení od srdce nesnáším.
Cestou vlakem domů jsem se učila na zkoušku – díky Kindlíku! a nějaká polská babička se mnou vytrvale chtěla udržet konverzaci – jela do Vídně za dcerou divadelnicí. Nějak jsem se smířila s tím, že jedu domů a na nádraží na mě čekala mamka a pak se k nám připojila i Evča, takže aspoň že tak.
Brno se mi zdálo taaaaak maličké a tak chcíplé, že to až možný není. A tak stejné – i lidi byli stejní – to na tom bylo znepokojující i uklidňující zároveň. Doma to bylo trochu smutnější, protože tam nebylo načuráno a žádné chlupaté koule mě nevítaly štěkavým pokřikem. No každopádně jsem si tam ale zase pěkně zvykla, takže se mi pak něchtělo zpátky – jsem to ale tele :) Taky jsem ráda viděla psychouše a Adél s Verčou a Toma s Péťou a Honzu s Davidem, no prostě všechny, po kterých se mi ve W tolik stýskalo (zezačátku :D).
Asi jsem si post-erasmus syndrom prožila trošku po návratu, ale jednak na to nebyl čas a jednak jsem věděla, že se vrátím, takže to nejzajímavější mě asi teprve čeká ...
