| anna2rerajče.net |
Tak, vím, že už je to skoro měsíc, so se níže popisované události staly a vím, že korozivost (obzvláště mých) vzpomínek je velká, ale přesto se pokusím zapsat, co si pamatuju, protože tyhle zápisky na blogu pro mě mají i utřiďovací funkci a taky fungují jako deník – nerada bych ty zážitky zapomněla, na to byly moc super.
Vánoce, Vánoce, no, abych řekla, domů se mi vůbec nechtělo, nehledě na to, že mě hned druhý den čekala zkouška a po Vánocích další a to s milým panem Ježkem, takže důvodů k radosti opravdu moc nebylo.
Musela jsem odjet 16. a bylo mi to o to víc líto, protože Jirka s Kathi a Ryanem zůstavali až do hodně pozdě – 23. nebo tak. Odjížděla jsem v pondělí brzo ráno, takže mi ani nikdo nepřišel zamávat a kufr jsem překvapivě měla naprásknutý tak, jako když jsem jela do W.
Krátce před Vánočními odjezdy jsme uspořádali czech dinner – knedlo-vepřo-zelo s utopenci a syrečkovými chleby a Kofolou s rumem. To všechno díky Jirkovi, který typicky české pochutiny včetně knedlíků vezl z Prahy. Všichni si jídlo pochvalovali a po jeho konzumaci nebyli schopní se pohnout, tak jenom „mrožili“ na gauči. Kim se na večeři moc těšil, ale bohužel nemohl přijít, protože onemocněl, tak jsme tam byli v sestavě my tři češi, Kathi a Melanie, Sylwia, Kaja, Marta, Patrick, Kasia. Dokonce i českou hymnu jsme zpívali! A s vlajkou! :)
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Den před odjezdem, v neděli, jsme šli bruslit na Torwar – byla to prča, protože Ryan na tom nikdy nestál a jeho ledové kreace byly obdivuhodné, takže jsem se tam málem smíchy počůrala, překvapivé bylo, že spadl jenom jednou. I když ne tak překvapivé, protože jsem mu celou dobu dělala oporu – druhý den jsem měla na předloktí modráky a cítila jsem se jako po pěti hodinách squashe. Nejkrásnější bylo, že se mu dokonce podařilo vychýlit z rovnováhy i opatrnou Kathi, takže ta nakonec spadla, zatímco kymácející se tučňák ne. Adrian, na to, že na tom stál ve W. poprvé, už s přehledem kroužil po kluzišti. Jak mě bruslení nikdy moc nebavilo kvůli tomu, že mě z bolely nohy, tak na Torwaru to bylo překvapivě zábavné a bezbolestné. Dokonce jsem se naučila ignorovat blázny, co se vám v poslední chvíli připletou do cesty a snaží se vás shodit šokem.
Po bruslení nás Kathi opustila, tak jsem jí ještě předtím dala vánoční dárček (loupátko na pomeranče, je to orange freak) a pak už jsme jen s Asiou, Ryanem a Adrim šupajdili na bus. Tam jsem si uvědomila, že mám v batohu Kathiiny klíče, tak jsem se rozloučila ještě podruhé :)
Dobrá věc na W. je ta, že je opravdu slevově milá ke studentům – kupříkladu díky slevě ve Sfinxu, jsem si mohla dát farewell lasagne :) Poté, co jsem si vyzvedla svůj zcestovalý Jungle Speed (byl až v Porthsmouthu), mě Ryan v pantoflích doprovodil na bus – ano, bylo to asi 300 metrů a sněžilo, neustále tvrdil, že mu není zima a že pantofle jsou o moc pohodlnější. Bylo mi smutno. Samozřejmě jsem se balila večer, takže mi bylo ještě smutněji, protože balení od srdce nesnáším.
Cestou vlakem domů jsem se učila na zkoušku – díky Kindlíku! a nějaká polská babička se mnou vytrvale chtěla udržet konverzaci – jela do Vídně za dcerou divadelnicí. Nějak jsem se smířila s tím, že jedu domů a na nádraží na mě čekala mamka a pak se k nám připojila i Evča, takže aspoň že tak.
Brno se mi zdálo taaaaak maličké a tak chcíplé, že to až možný není. A tak stejné – i lidi byli stejní – to na tom bylo znepokojující i uklidňující zároveň. Doma to bylo trochu smutnější, protože tam nebylo načuráno a žádné chlupaté koule mě nevítaly štěkavým pokřikem. No každopádně jsem si tam ale zase pěkně zvykla, takže se mi pak něchtělo zpátky – jsem to ale tele :) Taky jsem ráda viděla psychouše a Adél s Verčou a Toma s Péťou a Honzu s Davidem, no prostě všechny, po kterých se mi ve W tolik stýskalo (zezačátku :D).
Asi jsem si post-erasmus syndrom prožila trošku po návratu, ale jednak na to nebyl čas a jednak jsem věděla, že se vrátím, takže to nejzajímavější mě asi teprve čeká ...
Žádné komentáře:
Okomentovat