Černá Hora 2012 - CESTOVNÍ DENÍK

Na deníku jsem se podílela já, Verča a Honza, jednotlivé příspěvky přejímají tudíž osobitost pisatele/pisatelky.

anna2rerajče.net

6.8. ODJEZD Z BRNA

(Anička)

            Začali jsme časovou rezervou 4 hodiny,skončili jsme úprkem na zvonařku, který nakonec nebyl nutný, protože bus přijel o 40 minut později (dýl – Honza).

            Co jsme stihli:

·         Nakoupit věci na šlichty

·         Nenakoupit tablety do vody

·         Naobědvat se u číňanů

·         Koupit bombu (na vaření, normálních mají v Srbsku ještě dost)

·         Pozdravit Lucku v Mitte

·         Rozdělit zásoby a stan

V buse jsme se seznámili s Nevenou (Nevčou) – srbočeškou s hezkýma nohama (Honza) a vedli jsme několik plodných tematických debat v průběhu těch deseti hodin co jsme jechali do bělehradu. Hlavní témata: statní maturita, babička v Srbsku, sranda z Honzy.

Cesta utekla docela rychle díky mluvení, četbě, občasnému sendvičovému spánku (mě budilo to, že jsem pořád padala z opěradla), a jezení a malinovce v Blavě.

7.8. PŘÍJEZD DO BĚLEHRADU – CCA 4. HODINA RANNÍ

(Anička)

            Ty ceny! Ty ceny! V ruce 2000 na panáka (dinárů teda) a jsme šťastní :)

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

            Hned po příjezdu nás nezávisle na sobě zvali dva češi na festival Balkánské hudby – smůla – doesn´t fit in schedule – snad příště.

            Zakotvili jsme v nádražní putyce a se zalepenýma očima jsme se snažili užít si svítání. Pomohly nám v tom ty tisícovky (dinár je cca 4,5 kč) a lidové ceny – turek (domáca kafa) za 12 Kč, panák viljamovky za 28. Nevča nám pomohla s nákupem jízdenek na autobus do Zabljaku a zpáteční do Brna a odfrčela s vycházejícím sluncem za babičkou – sympaťačka, najdeme si ji na fb a pošleme jí foto.

anna2rerajče.net

            Dojmy zatím – slunečno a odpadky, kočky v popelnicích, lidé, co na nás mluví francouzsky, když se dozví, že jsme z Čech. Verča si koupila lak na nehty a Honza remcá, že jsme si neměli kupovat okurky v Brně.

            Po nádražním „ghettu“ jsme se dostali do centra – platany, dlažba, čisto, spokojenost. Verča se zaimilovala do tří knihkupectví a plánuje si, že si na zpáteční cestě koupí deset kilo knih.  V pravoslavném kostele jsme vyfásli zavinovaní sukénky (Honza ne, ale chtěl:) – zákaz vstupu v kraťasech a krátkých sukních - a užili jsme si zlata a ikon až hanba. Pak jsem se šli rozplývat ke stánkům se suvenýry (Honza teda spíš úpěl) – s Verčou si děláme zálusk na džezvy, Honza si dělá zálusk na pohledy.

anna2rerajče.net

            Všechno je tu docela levné – dali jsme si super oběd. Já moussaku s lilkem a mletým masem (mńam mňam) a V s H neví, ale bylo to asi hovězí (kajmak v srbštině). Taky jim moc chutnalo. Číšník byl super úslužný a příjemný. Srbové na obědová meníčka asi moc zvyklí nejsou – restaurace zela prázdnotou.

            Teď dospáváme v pichlavém parku a jdeme se pak někam cournout, asi k řece, je vedro.

anna2rerajče.net

STATEMENT ONE: Verča se těší až si u studánky umyje hlavu a oholí nohu … nebo oholí hlavu a umyje nohu?

STATEMENT TWO: Verča není úchyl … říká Verča.

            Máme dost času, V chce jít do etnografického muzea – její návrh se nesetkal s přílišným nadšením, ale za 60 dinárů to přežiju. V je jako jediná nadšená.

(Verča)   

V etnografickém muzeu to bylo skvělé!!! KAŽDÉMU se to moc líbilo :) muehehe (hlavně dětský koutek). – byl tam velký lehací pytel (pozn. A)

Pak jsme si sedli do parku a zmoženi si předčítali z čtečky … obě povídky měly blbej konec. Courali jsme se dál městem a navštívili dva pravoslavné kostely, v druhém kolem nás prošel kněz s kadidlem. Pak nastaly Honzovi krušné časy, protože jsme se procházeli stánky se „šmukama.“Anička si koupila velké modré náušnice. Ve městě nám pak už Honza nedovolil chodit do obchodů – TYRAN! Koupili jsme si spoustu čokolád „Najlepše želje.“jsou hrozně rozteklé. Anička pak nafotila rozbombardovaný barák uprostřed města (asi to nebylo rozbombardované, jen rozpadlé – pozn. A), ze kterých jsme byli totálně paf.

anna2rerajče.net

Teď sedíme v nádražní hospodě (zase) a vypadáme jako tři mrtvoly … čekáme na bus so zabljaku a těšíme se na spánek :)

8.8. PŘÍJEZD DO ZABLJAKU A PRVNÍ VÝŠLAP

(Anička)         

Ještěže píšeme datum, začínám ztrácet pojem o čase.

V autobuse jsme zhasli jako svíce, takže jsme se docela dobře vyspali (kupodivu fakticky jo). Cesta trvala docela dlouho, protože se busík plácal po serpentýnách a prdelkách, dokonce jsme autobus v polospánku měnili (z tepla do kosy). Ke konci cesty jsme se už mohli kochat kopečky. Zabljak (familiérně žabák) je plný hotelů a suvenýrů. Jen co jsme vystoupili, už nám nějaký pán stačil třikrát nabídnout ubytko – dobrý kraj, dobří lidé.

Teď sedíme na kafi (1E), Verča plánuje trasu na mapě (4E) a Honza o sobě dádá vědět domů. Já se těším až si vyčistím zuby a v Černém jezeře umeju hlavu.

anna2rerajče.net

Koupání v ČJ bylo skvělé, i když voda studená. Pak jsme si dali branch a šli jsme. Jo, ještě předtím jsme potkali partu českých kluků – ptali se Verči, jestli jde z nákupu (nesla dvě igelitky – jednu s pršutem a druhou s věcma do busu).

Cesta byla dost do kopce, jako pro kamzíky. Na rozcestí jsme potkali dvojici - tátu se synem, se kterými jsme pak střídavě sdíleli cestu na Malého Medvěda, který nakonec nebyl tak malý. Na odpočinkovém místě pod medvědem jsme potkali partu Poláků z Krakówa (předtím jsem jim řekla, že Gdansk je lepčejší – faux pas) a ti nás od výstupu docela zrazovali, že prý je to o hubu pro lidi, co jdou na těžko, ale my se nedali (dali jsme se až pak).Trochu nás nahlodala i dvojice táty se synem, kteří se vraceli zpět s tím, že to fakt nedají (byli na lehko). Cesta hore byla pro nás velice krušná a místy se blížila horolezeckým výkonům – Honza zavelel, že bysme se měli vrátit, že je to moc nebezpečné, ale my s Verčou měly falešnou hrdost (francouzsky šly!) a pravou lennost, tak se nám moc vracet nechtělo. Za pravdu jsme Honzovi dali na zpáteční cestě, která byla taky značně obtížná a to hlavně, když začalo pršet.

anna2rerajče.net

Zakempili jsme v Baranově kolibě. Je tu skládečka od líných turistů, česká výprava, nějacé Španělé, Skot, bača, ovce a koně, co si v noci hrají na medvědy, budí znavené lidi a močí jim vedle stanu.

anna2rerajče.net

9.8. CESTA NA BOBA (BOBOTŮV KUK) A DO LEDOVÉ JESKYNĚ

(Anička)         

            Naším táborem se prohnaly ovečky a mně bylo dovoleno, abych si pochovala kůzlátko/ovčátko/jehňátko. Cestou ke studánce jsme potkali pána s manželkou, co měl poslepované boty kobercovkou (pak jsme je potkali ještě třikrát – je i kousky kobercovky) a milého Skota, co měl moc rád Čechy i Slováky, protože mají slivovici.

            Když jsme se po úmorném výstupu vyškrábali na rozcestí, potkali jsme tam rafana s rodiči (pak jsme zjistili, že to byli jen nějací známí) – jen tak cvičně si šel vyběhnout Boba, načež jsme se zbytkem crew započali filozofickou debatu na téma, zda je lepší děti přehnaně podporovat, nebo přehnaně zhazovat. Verči se rafan vůbec nelíbil.

anna2rerajče.net

            Ledová jeskyně byla parádní, ale prudký přístup k ní byl po šotolině a posléze po ledu. Verča se chtěla po ledu sklouznout až dolů, ale bylo jí to zakázáno s tím, že nebude vytažena a zůstane tam napořád. Mě bylo líto těhotného psa, který přišel s českou výpravou od bači. Slečna z české výpravy, co měla copánek připomínala mě a Honzovi Honzíka.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

            Samotný výstup na Boba byl náročný (prudký jako prase, škoda, že to na těch fotkách není vidět:( Do sedélka jsme vystoupali po klouzavé šotolině (předtím jsme se zkoulovali – byl tam sníh) a potkali tam opět rafana. Honza mu slíbil bonbónovou úplatu za to, když nám donese vodu ze špatně přístupné studánky. Rafan křepce zhopkal, vodu našel, nedonesl, protože byl líný, a bonbon nedostal. Teď mu ho Honza dluží.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

            V sedle u Boba jsme si chtěli nechat batohy, ale vyběhnout si na vrcholek nalehko, ale nestihli jsme to, tak jsme se vydali na sestup. Honza je rychlejší do vrchu, my zase dolů, cha cháááá.

            Slezli jsme do údolíčkaa chtěli jsme zakempit u Zeleného Víru, ale zjistili jsme, že je kolem spousta potenciálních medvědích jeskyní, a že zdroj vody, jezírko, je vyschlé. Medvědi by byli v noci horší, jak močící koně, tak jsme se rozhodli dojít až je Škrčku jezeru. Cesta nám zabrala cca dvě hodiny a ke konci už jsme lehce zatmívali. Byla náročná, protože černohorci jsou kamzíci, takže nám na trase nabídli spoustu nebezpečných horolezeckých přelezů, které se natěžko ukázaly, když ne neproveditelné, tak alepsoň komplikované a nebezpečné – svou roli tu už hrála i únava a váha batohů.

anna2rerajče.net

            Přežili jsme a kolem půl desáté večer jsme se doplazilido chatky u Škrčka. Pak kraví bača, který nás sledoval dalekohledem, nás zkásnul o 5E za osobu za spaní a o 2E za osobu za vstup do NP (který jsme předtím tak nějak nezaplatili:) Za to jsme mohli spát na matračkách v chatce, v teple a v suchu. Bylo to za 2 minuty 12.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

            Verča nechtěla ze strachu před bubáky spát v posteli u otevřených dveří, tak si je s hodným Honzou vyměnili. Chudák, celou noc ani oko nezamhouřil.

(Verča) – PS: zvládli jsme dvoudenní tůru za jeden den!

10.8. CESTA DO ŽABÁKA

(Verča)

            Dnes ráno jsme vstali před devátou a shodli jsme se na tom, že se v chatce spalo nádherně, a že jsme všichni upadli do komatu. Na snídani jsme si na vařiči uvařili kafíčko a pozvali jednoho milého a hezkého Belgičana Viktora, aby se k nám přidal. (nebyl to jen Viktor – byla to jeho alternativní cestovatelská osobnost, protože jeho první jméno nezvládají lidi vyslovit:) - pozn. A). Povídali jsme si a dozvěděli se, že přednáší dětem na školách o envirometalistice a ekologii. Dal nám pilulky na čištění vody – to nám hodně pomohlo, protože jediný zdroj vody je tu jezero (žádný pramen, ani studánka) a to až do Zabljaku.

            Po snídani jsme se rozloučili, Viktor vyrazil dál a my se vydali k jezeru pro vodu a umýt se. Voda byla LEDOVÁ! (pchá, máčky – pozn. A) S Ančou jsme si myly vlasy a oholily chlupy, hehe – pánové, kteří seděli opodál a kochali se divokou přírodou ještě asi něco takového neviděli :D

anna2rerajče.net

            Po skocích do ledové vody následovaly zoufalé výkřiky podobné muflonímu a medvědímu řevu.

            Teď už jsme umytí a čistí a ležíme na šutru a dumáme. Přemýšleli jsme o tom, jestli je OK, když člověk, který přednáší o tom, jak dělat co nejmíň odpadu a proč ho třídit, hodí svoje odpadky do kýblu v chatce, odkud je hlídač odnese bůhví kam (uprostřed Durmitoru).

PS: Honzu v jezeře oždibrávaly rybičky a pištěl

(Anička)

            Pak nastala menší potyčka o to, kam se vlastně půjde – Verču trochu usmířila obědová šlichta, tak jsme se kolem 2. odpolední (in your face hikers!) vydali směrem Zabljak (cca 15 Km) s tím, že pokud zatmíme, zapíchneme to dřív, protže klasické „kam dojdem, tam dojdem.“

anna2rerajče.net

            Honza navrhl horší, zato delší cestu a my jsme nadšeně souhlasily. Po cestě byl Honza trochu nerudný, protože jsme se s Verčou příliš kochaly, trhaly koření a borůvky a navzájem na sebe čekaly.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

            Verča říká, že na Honzu jsme taky jednou čekaly – když šel na záchod, ale pravda je taková, že Verča sebou sekla do křoví a my jsme ji z něj museli tahat.

            Honza se bojí krav.

anna2rerajče.net

            Sestup byl pohoda, ale trochu zdlouhavý. Tak zdlouhavý, že jsme poslední kilometry do kempu Ivan Do šli za šera až temna, s jednou čelovkou.  Urmitoru a cesta do bau

            Borec na recepci si od nás nevzal pasy, tak uvažujeme, že zdrhneme bez placení.

11.8. ODJEZD Z DURMITORU A CESTA DO BARU

(Honza)

Z kempu jsme zdrhli bez placení. Pět minut na nás mával týpek s ovázanou botou a Bernardem na srdci, než jsme si ho všimli.

anna2rerajče.net

Poté jsem byl odložen u Černého jezera, prý na hoďku (=2,5 hod) (kecale! – pozn. A,), zatímco holky odešli zařídit autobus do Baru. Vrátily se s pečivem a buchtami ve chvíli, kdy mě zastihl rafan z minulého dne a obral mě o bonbon.

(Verča)

            Na autobusovém nádraží (jestli se tomu tak dá říkat) jsme si koupili tři kousky jehněčího na cestu a pán nám je dal do krabice. Jeli jsme hrozně mrňavým autobusem a společník řidiče na nás podezřele sympaticky mrkal (asi proto, že jsem mu dala sušenku?). Cesta do Nikšiče byla delší, než jsme si mysleli (ale o to zábavnější, jednou jsme dokonce i stavěli kvůli krávě! – pozn. A). V N jsme chtěli zkusit vlak, ale paní na peróně nám sdělila, že budky, kde se kupují lístky jsou zavřené a budou otevřené až „jutro.“Takže bylo rozhodnuto – jeli jsme busem do Podgorice. Ta nás neokouzlila natolik, abychom tam zústali dýl, takže jsme hned využili autobusového spoje do Baru. Bylo nám blbý rozdělat si jehněčí, přestože jsme zmírali hlady. Honza si sedl vedle rozměrné slečny a tísnil se na sedadle a stěžoval si, že slečna hřeje, tak jsem si to s ním vyměnila.

            Hlad nám nedal, tak jsme hledali jakékoliv jídlo, které máme s sebou a které nebude vonět po celém buse – nalámali jsme okurek, Anička zubama ohryzala obal ze salámu a to jsme společně s rozšrotovaným chlebem (alias ptačím zobem) zpucovali … a bylo nám dobře.

            Kolem 23. Hodiny jsme dojeli do baru (Anička bez bederáku – pozn. A), a docela dlouho jsme se tam motali a nemohl najít cestu. Lidé byli buď nesdílní (pán nepromluvil, jen ukázal prstem směr), nebo viděli „sobe“ (ubytování) všude.

            Když jsme potom znaveni bloudili uličkami Baru a stále nemohli nic najít, Honza navrhnul (já, já, já, já , já to byla – pozn. A), abychom se zeptali v jakési osvětlené budově obsypané mlaďochy, která vypadala jako škola. Jak se později ukázalo, byl to internát a ty děcka plavci z Makedonie, kteří tam byli na rekreačním pobytu.

            Naštěstí se dva z teenagerů nebáli mluvit anglicky, takže po chvíli skočili pro správce. ten, že prý se musí zeptat, jestli nás může ubytovat, že volné pokoje nemá, ale mohli bysme spát v televizní místnosti za 5E na osobu. To nám přišlo docela dost, za koberec a sprchu, takže jsem to nakonec zvládli usmlouvat na 10E sakumprásk (vysvětlili jsme pánovi, co pracoval několik let v Čechách, že věci na spaní máme, takže budeme nenároční, a že nic nepotřebujeme – chtěli nám totiž za těch 5E snášet matrace).

            Honza se šel s lahvé rumu družit s děckama a já s Aničkou jsme prubly sprchy. Když jsme se vrátily, byl Honza obklopen lidmi, kteří mu s nadšením naslouchali. Při pohledu na nás ho okolosedící muži obdivně poplácávali po ramenou … hehe.

            Noc byla neklidná – do rána jezdili po ulicích sportovní fandové v autech a mačkali klaksony jako diví, protože asi MN něco vyhrála – řvali a troubili a jezdili s vlajkama sem a tam. Pak nás vzbudili komáři. Mě se v noci zdály hrozný sny.

            K ránu nás vzbudilo vedro a strašě dotěrný muchy a v 7:30 pronikavá píšťalka a řev – budíček pro plavce na rekreačním pobytu.

            Byli jsme sice nevyspaní, ale rádi, že jsme měli kam hlavu složit:)

12.8. STĚHOVÁNÍ, KOUPÁNÍ A STARÝ BAR

(Honza)

            První den ve znamení Barského koupání, ohńů, rybí polévky a kávy … velkého množství kávy.

anna2rerajče.net

Po ubytování u divně oplzlého člověka, co pořád vzpomínal na svoji lásku z Čech a chtěl pučit jednu holku na výlet s tím, že těch holek mám moc, jsme se šli projít a koupat. Ranní požár lesů nad Borem byl rychlostí blesku večer uhašen. Tedy v dobu, kdy jsme se vydali do starého Baru.

(po tomto velice obšírném, ba zdlouhavém shrnutí dne byl Honzovi deník zabaven a psaní se chopila Verča – pozn. A)

(Verča)

            Ráno jsme si mohli nechat bagáž v internátu, kde jsme spali, a vydali jsme se hledat ubytovnání s postelí. První zastávka v moři skončila honzovým odřeným palcem a mou odřenou rukou – vychytali jsme kamenitý přístup do moře a obří vlny.

anna2rerajče.net

            Pak jsme si sedli na kafčo – číšník byl neuvěřitelně protivný a evidentně jsme ho otrávili tím, že jsme po něm něco chtěli. Kafe ale bylo výtečné (espresso), tak jsem mu chtěla nechat 50 centů dýško. Celá útrata byla za 3E, ale já neměla menším než 4E. Zkoušela jsem 4,50 česky i anglicky, ale nechápavě se na mě koukal a nakonec řekl chvala a vzal si celé Euro – ještě chvíli jsem se mu snažila vysvětlit, že chci 50 centů zpět, ale pak jsem to vzdala – hajzl!

            Loudali jsme se po pobřeží a našli lepší pláž. Dostali jsme hrozný hlad. Zlákala nás jedna restaurace, kde jsem si s honzou dala „riblje čorbu“ (rybí polívku) a Anička hovězí (rozdíl mezi čorbou a supou je nám doteď neznámý, neb oba výrazy znamenají polívku – pozn.A). Rybí byla dobrá, ale na mě hrozně slaná.

anna2rerajče.net

            Hned na druhý pokus jsme našli hezké ubytko za 10E/osoba/noc, což se nám zdálo relativně v pohodě za vlastní koupelnu a kuchyńku, i když, jak jsme později zjistili, v koupelně nesvítilo světlo.

            Přesunová cesta rozpáleným Barem s krosnama byla nehezká, ale zvládli jsme to.

            Znaveni jsme padli ve svém novém apartmánu a Anča se dala do vaření, protože jsme se chtěli zbavit posledních konzerv (neobešlo se to bez kuchařských třenic, takže nakonec byl lunchmeat na dva způsoby – pozn. A).

            K večeru jsme se šli zase smočit (já byla přemluvena s tím, že nemá jít spát, protože na slunci se mi budou víc lesknout náušnice, no neberte to! – pozn. A) a koupit lístek na plavbu lodičkou, na které jsme se na další den domluvili.

            Po koupání jsme zamířili do Starého Baru – historické barské části – do které měl údajně po půl hodinách jezdit autobus. Nic nejelo, tak nám za 3 eura zastavil taxík. Anička seděla vprostřed a byla nervózní z toho, že není připoutaná – uklidnila jsem jí slovy, ať se nebojí, že pan řidič taky není připoutaný :D

            Starý Bar byl krásný, ale měl osvětlené jen některé cesty, takže jsme sem tam docela klopýtali. Chtěla jsem A a H ukázat staré turecké lázně, o kterých jsem básnila,  a nemohla jsem je najít. Nakonec byly nalezeny díky svítilně v Honzově mobilu. Byla tam krásná akustika, tak jsme si s Aničkou zazpívaly „Štědrý večer nastal“a byly jsme spokojené. Honza trpěl.

            Když jsme dorazili zpět do nového Baru – tentokrát busem (skvělé a nejskvělejší, měli tam dokonce kancelářská odpaďák :D – pozn. A) a absolvovali jsme dlouhou cestu k apartmánu (blbec nás totiž vyhodil o zastávku dřív), zastavili jsme se u kavárny, kde jsme měli ráno 4Eurové kafe – zrovna tam byl koncert nějakých Kubánců. Měli tam tři tanečníky – ženskou a dva chlapy – a tanečnice měla nádherný kostým s čelenkou z pavích per a celkově vypadala jako krasavice z Ria.

13.8. VÝLET LODÍ A OS(T)UDNÝ VINNÝ VEČER

(Anička)

            Dnešní plán byl jasný – výlet lodí do Budvy a zpět s několika zastávkami na očáchání se na pláži. Cesta byla za lidových 10 éček na osobu. Lístky jsme koupili den předem.

            Úkol rána – vzbudit se tak, abychom byli v přístavu (ha ha – jen přirazili k pláži) o půl 9, nejlépe s jídlem a probuzení. To se nám podařilo, jen Honza reptal, že nechce nést ani ptáčkovou, ai jahůdkovou tašku. Jahůdková taška byla posléze rituálně pohřbena v Petrovači do odpadkového koše – od teď může honza nosit proužkovanou tašku s mašličkou, zdá se, že je mu to o moc příjemnější.

            Cesta docela ubíhala, hlavně proto, že jsme mohli stát u zábradlí, koukat na vlny a tvářit se zádumčivě.

anna2rerajče.net

            Budva byla hezoučká, ale trvalo celkem dlouho, než jsme se dohrabali do centra. Ovšem spousta kavárniček a úzké uličky nám udělaly radost. Číšník v kavárně byl asi známý žertéř – přišla jsem k němu a říkám „můžu se vás zeptat, kde je toaleta?“ a on na to „můžete“ … a pak se tomu asi pět minut smál.Vtipálek.

            Výlet se moc povedl, nejvíc se nám líbilo koupání na Královské? Pláži (jedna ze zastávek), tam jsme se mohli i zahrabat do písku a po dobu dalších dvou hodin nalézat tento písek úplně všude. Zpáteční cestu nám zpříjemnňovala zremixovaná srbská sbírka oldies hitů a každoplážní hlášení o tom, jak je plavba skvělá, kdy bude příště a za kolik. Znělo to jako: dvááá delfíííny za cenu jednooohooo, kuptééé, kuptééé (naše loď se jmenovala Delfín a byla stíhána druhou lodé od stejné společnosti – Delfínem II) – hlásili to asi šestkrát po dobu dvou až tří minut. Verča po čtvrtém opakování konstatovala, že už jim perfektně rozumí.

anna2rerajče.net

            Protože jsme se vrátili až v 6, byli jsme pěkně vyfluslí a hladoví a chtěli jsme rybku, nakonec jsme se ale zaplácli verčinou šlichtou z chlebových drobků, kuskusu a lančmítu a pak už jsme chtěli jen odpočívat. Odpočinek se trochu zvrhl díky červenému vínu a vstřícnosti našeho ubytovatele, který s námi chtěl, i ve společnosti svých oplzlých přátel, strávit krásný večer. Povedlo se, i když já sama si pamatuju jen některé útržky vhodné zveřejnění – otevírání lahve šroubkem a kombinačkami, Verčina snaha o vysvětlení, co je to lák z okurků (prý lék na kocovinu – v Srbsku pijou vodu ze zelí), národní zpěvy, hra na kytaru, či neustálá příprava na hru na kytaru, zejména od 18 zakřiknutého syna pana domácího, který byl neustále pro něco posílán do obchodu, taky to, jak se mi vzbouřila má pseudofeministická krev, když jsem se dozvěděla, že inteligentní ženy jsou špatné manželky – prý málo pracuj … vrrrr . Další věci ví jen Bůh … a Honza, který si naneštěstí všechno pomatuje.

           

14.8. ODUBYTOVÁNÍ A CESTA DO BĚLEHRADU

(Anička)

            V devět hodin nás probudilo nekomromisní bušení na dvěře od našeho drinking buddyho (pana domácího), který nás chtěl do desíti vypakovat. Bušení pozvolna přešlo do tiššího, ale o to více bolestného bušení v mé hlavě. Verča s Honzou se kupodivu vůbec nezdáli množstvím vypitého alkoholu dotčeni.

            Cesta s batohy a vedrem do centra Baru byla úmorná, ale na konci jsme se mohli odměnit Coctou (místní variace na Kolu – sladší a zvláštnější, ale člověk ji prostě nedokáže přestat pít … teda vychlazenou, teplé je to hrozná žbrnda) a plody moře, které si Verča ještě řízla řízkem. S Honzou jsme měli rybku (resp. rybky – na každém talíři se zubily dvě) a Verča si dala obří krevetky s kuřecími řízky – číšňa jí nedonesl přílohu, tak měla maso s masem. Moje první zkušenost s krevetou byla relativně příjemná, když jsem se zbavila chuti maso vyplivnout – akorát mi nesedí ta konzistence … a to, že to vypadá jako obří hmyz.

            Z Baru jsme se vydali autobusem ke Skadarskému jezeru s tím, že se tam ještě okoupeme, bohužel jezero mělo málo vody a navíc bylo od místa, kde nás autobus vyhodil, dalších 5 kilometrů, tak jsme se na to vykvákli a vyrazili do Podgoricy, odkud jsme měli jet do Bělehradu.

            Chtěli jsme dát Podgorici ještě jednu šanci, tak poté, co jsme v nádražní kavárně u domácí kafy zlehka dopsali deník, vydali jsme se hledat centrum (už samotná kavárna/hospoda byla zajímavá, Honza byl svědkem předávání docela velkého obnosu eurobankovek, tak doufám, že si nás cestou nikdo nevyhmátne a nesejme nás, taky číšník se nás snažil docela dlouho ingnorovat poté, co jsme mu řekli, a´t nám dá ještě minutku na výběr).

            Podgorica působila neutěšeným dojmem, tak jsem si aspoń koupila burek, abych tu melancholii zajedla. Byl výtečný.

            Při nákupu lístků na vlak (ano, zvolili jsme do Bělehradu vlak – bože bože) stačil Honza urazit anglicky mluvícího Itala, co se ptal na cestu tím, že mu nerozumí, protože nemluví italsky. Ale, na Honzovu omluvu, je pravda, že měl fakt děsný přízvuk.

            Cesta vlakem do Bělehradu si zaslouží samostatný nadpis.

REPORT – PODGORICA-BEOGRAD – VLAKEM

            Už jsme byli docela unavení a těšili se, že si sedneme, stejně tak vypadalo i velké množství lidí, co s námi stáli na peróně. Nevadí, říkali jsme si, vlak přijede, lidi vystoupí, bude dost místa pro každého. Omyl … nevystoupil skoro nikdo.

            Zbroceni potem a zatíženi krosnami jsme dorazili do našeho kupé v našem vagonu poté, co jsme se prodírali totálně ucpanou uličkou. „Sorry buddy, you are in different wagon.“ Měl pravdu – cesta započala znovu, tentokrát opačným směrem a byla provázena slůvky „sorry“ a „excuse me“ ve chvíli, kdy jsme nebohé stojící spolutrpitele tiskli na stěnu, případně na dvěře kupé, zatímco jsme procházeli s bagáží … tedy prolézali. V Honzově případě se ještě přidalo slovo „shoes“ díky jeho pověstným pohorkám/kopačkám, velice laxně připevněným na batohu, takže lidé, co se vyhli batohu, dostali botou.

            Když jsme dorazili ke kupéčku, zjistili jsme, že je plné, díky rezervaci, Honzovi a duchapřítomnému průvodčímu, se nám povedlo přesunout tlustou babičku s vnoučaty i dva výrostky, co nám seděli na místech. Ovšem sedící poměr to nijak nezlepšilo, stále se nás v kupé tísnilo o dva až čtyři lidi víc, než bylo určené. Takže situace vypadá následovně:

            Tísníme se v kupé s 5 (2-6) dalšími lidmi – babičkou, maminkou a dvěma dětmi a ukecaným týpkem, co má za prosklenými dvěřmi dva teenagery (jeden je dokonce bratr), co z nás mají děsnou srandu. Honza pokopal minimálně 4 ze 6 lidí, co tu s námi sedí – babičku dokonce dvakrát – a aspoň půlku vagonu na cestě sem – asi nás nemají moc rádi.

21:40 – ukázala jsem na Honzu prostředníček (bůhví proč, já to prostě tak dělám) … teenageři to viděli

21:41 – bouchání na dvěře a velice nadšené a živé opakování gest – moc se to oběma chlapcům líbilo

21:46 – teenageři jsou v klidu, asi je to poskakování vyčerpalo, možná je trochu zchadilo i to, že jsme jim řekli, že jim rozumíme, rázem začali méně mluvit

21:53 – nevyčerpalo … zpívají … nahlas … furt

21:54 – začali dupat a přidali se k partě ožralých Srbů, co zpívají válečné písničky

21:55 – začali bušit do oken

22:00 – ticho před bouří

            Mimochodem, ten ukecaý týpekm, co s námi sedí v kupé je budoucí letecký pilot studující v Makedonii. Právě byl na dovolené s přítelkyní – byli spolu sedm dní a prý se cítil jako ve vězení – povzbudivé.

22:05 – jeden z teenagerů prudí v kupéčku, pořád opakuje „yes“ a „oh my god“ – mám pocit, že jsou to jediná slova, co zná … hovořil s Verčou?

22:08 – už jsou tu oba – přidali slůvko „sorry“ – zvětšení slovní zásoby o 33,3333%

22:09 – hrají si s mojí karimatkou

22:13 – už zase zpívají

Kolem jedenácté večerní se napjatá situace s místem ještě trochu napjala, kecal vystoupil, ale přistoupila paní s dalším dítětem. Je s podivem, jak jsou gumové, když spí – ty děti teda. Honza je utiskován 8 letým chlapcem, jeho nohy žijí vlastním životem a dělají všechno proto, aby byly Honzovi ve spánku co nejblíž.

Po dvou hodinách cesty vlakem jsme zjistili, že se dají polohovat opěrátka – já nic polohovat nemůžu, protože moje opěrátko leží urvané na poličce.

Ožralci zpívali až do brzkých ranních hodin, pak upadli do komatózního stavu a složili se v uličce, zvláštní, jak tři udělaní opilí týpci dokážou znepříjemnit jízdu celému vagonu – přáli jsme jim pekelnou kocovinu a průjem!

Paní, co přišla jako poslední, spí velice zneklidňujícím způsobem – má pootevřené oko, vypadá to děsivě … a taky nevíme, jestli doopravdy spí, tak nemůžeme posunovat dětmi.

15.8. BĚLEHRAD A CESTA DOMŮ

            Skončili jsme tam, kde jsme začali – s domácou kafou a viljamovkou v nádražní putyce. Když jsme se dali do pořádku – pomohl alkohol, káva i burek, vydali jsme se na lov za suvenýry a za jídlem. S Verčou jsme si koupili měděné džezvičky a byly spokojené, i když znavené.

            Časově jsme to stihli náramně, takže jsme ve 12:00 mohli odjet s Eurolines směr domov. Poprvé jsem seděla v druhém patře autobusu hned u okna – sice bylo asi 5 minut po vyjetí okno velice znečištěno rojem včel/much/vos, které už si dnezalítají, ale stejně to byla paráda.

            Na hranicích jsme strávili asi pět hodin – daň za vstup do Shengenu (i když taky to mohlio být vinou štěkajícího řidiče … asi byl moc dlouho na sluníčku) - a pak už cesta odsýpala, akorát byla děsná kosa od klimatizace – Verča mi s mikinou asi zachránila život.

Do Brna jsme dorazili o půl třetí ráno.

Tak, to je konec našeho skvělého trojčlenného desetidenního dobrodružství. Jsem moc spokojená, že se vyvedlo a myslím, že bych si to v jiném složení víc neužila – děkuju!