Taky to máte tak, že když se na něco dlouho těšítě připravujete, že si nedokážete uvědomit, že už je to tady? (Velké prázdniny, narozeniny, co já vím) Tak stejně to bylo s cestou do O. Koupení lístků a odjezd dělilo od sebe měsíc a půl, doba tak dlouhá, že jsem se bála, že už to nikdy nepřijde, ale přišlo, ovšem ne bez komplikací.
Komplikace č. 1 - škola a seminárky - hryzala jsem si nehty, že to všechno nezvládnu, aktuálně jsem ve stavu, že na to házím bobek
Komplikace č. 2 - batoh - hůůůůůů - jídlo a pití - největší část batoh zabírajících věcí. Velký jako malá Anča - propašovala jsem do něj čočku i salátovou okurku a bublifuk! Taky učebnice, ale už těď je téměř jisté, že jsem je pravděpodobně mohla nechat doma.
No a jak probíhala samotná cesta? Pán v odpočívárně Student Agency ze mě měl druhé Vánoce - poprvé, když jsem přišla, čekala jsem do půl šesté na to, až se vydám za dobroružstvím. Pak jsem se, na jeho radu, vydala odbavit si batoh (velký jako kráva) a vrátila jsem se zpátky, abych přečkala dalších dvacet minut ve společnosti kravských rozhledů v jedné nejmenované televizi. No a napotřetí jsem se u něj objevila, když jsem se dozvěděla, že bude mít bus do O pětačtyřicet minut zpoždění kvůli čekání na návazný spoj ze Slovenska - to komentoval udivenými slovy "Vy už jste tady zase?!?,"ale pak, po další půlhodině mi popřál šťastnou cestu a já mohla z jeho požehnáním konečně (!) vyrazi - celkový čas strávený v odpočívárně - cca 2 hodiny - to už jsem si radši mohla skočit někam na oběd. Ale co - co je tohle čekání proti dvacetihodinové cestě?
V příručním batohu (malé menší Anče) jsem měla spoustu jídla - zvláště na vynález sňůrkoburgerů - bulky převázané provázkem kvůli absenci ubrousků - jsem velice pyšná. Taky knihy tam byly - přečetla jsem jen jednu, ty tři další (z toho jedna učebnice na mě ještě čekají).
Jeli jsme dvakrát lodí. Vždycky to pro mě byla zkouška orientace, protože nás z bezpečnostních důvodů vyklopili v podpalubí a vyhnali nás vzhůru, takže jsme se zpátka, jednou do 45 a jednou do 20 minut, museli vrátit sami. Skoro jsem musela za sebou nechávat drobečky, ale nakonec jsem vždycky zvládla zdárně nastoupit zpět. Poprvé se mi dokonce podařilo strhnout dav svým úzkostným chováním, takže jsme v podpalubí u busu zasmraděném výfukovými exhalacemi čekali dokonce o několik minut dřív, než jsme museli.
Noc byla v pohodě, páč jsem měla celé dvojsedadlo pro sebe a vzhledem k tomu, že jsem malá a skladná, dala se i oka zamhouřit (někdy jen jedno z nich). Také záchod byl špéci - poprvé poslepu, podruhé se mi již podařilo objevit to správné rožínací tlačítko. Každopádně i v noci, i na záchodě, jsem litovala lidi vyššího vzrůstu.
Krajinou jsem se kochala, ale jen někdy - očkem jsem sledovala pohled z okna a druhým jsem čekovala telvizní obrazovku/knihu. Zajímavé to začalo být až od Dánska - zvlášť v Kodani to vypadalo pěkně i letmo (ježďmo) - cohlové domy, všude kola a v sobotu v sedm ranní běžci (ehm ... blázni).
Čím víc jsme se blížili do Norska tím víc ubývalo lidí v buse a naopak stoupala moje nedočkavost. A už - industriální město mě sevřelo a dalších sedm dní mě nepustí. Adél na mě čekala na nádraží, coby czech Norka měla trochu problém se dvěřmi, ale nakonec proběhlo velkolepé shledání následováno nákupem metrokarty (půlka peněz v háji) a metrocestou do kolejí.
Z Ojsem toho zatím neviděla, jen rozestavěnou část, jeřáby, supermarket, metro a erasmus-kamarády, ale všechno vypadá epesně a zítra jdeme výletovat! Dneska jsem už mrtvá, takže zatímco Adél s Bárou laškuí s kamarády, já s klížením dopíšu tenhle text a pomažu do hajan, abych byla zítra čerstvá a křupavá.
Jo - celní kontrola se nekonala, takže jsem mohla vzít toho fetu a alkoholu mnohem víc.
A pro nedovtipné - "O" je OSLOOOOOOOOO! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat