Erasmus - Kraków i Oswiecim

KRAKÓW (25.-27.11. 2011)

Milé ESN pro nás za 315 Zl uspořádalo výlet Krakówa – výlet nezačal nejslibněji – na perónu se do Ryana slovně pustil opilec/bezdomovec/nacionalista, začal mu nadávat do kurev a že prý je v Polsku, ta má mluvit polsky, Ryan naneštěstí rozuměl jen ty kurvy, páč nechodí do polských začátečníků a chlápek měl berle, takže z fyzického kontaktu nebylo nic – ještěže tak. 

Kathi do Krakówa nejela, takže sestava vypadala následovně – Asia – polská mentorka a organizátorka, Bozena, její kamarádka a spoluorganizátorka, Adrian, Miguel a Carolina (španělská sekce), Julien, Thomas, Thibaud (francouzská sekce z Politechniki – a ne, není to gramatická chyba, takhle to poláci fakt píšou:), já, Jirka, Petra (česká sekce) a Ryan (sekce sama pro sebe:)

Kraków mi připomíná menší Prahu, taky je tam draho a taky tam jsou pěkné baráčky – my bydleli v hostelu hned na Rynku Glównym, takže přímo v centru – u katedrály a vánočních trhů, kde měli výtečné grilované oštiepoky s brusinkami ňam ňam. Ovšem stánků pomálu – v Brně je to lepčejší.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Když to srovnám s výletem do G, byl trip do K více organizovaný, páč jsme měli zaplacené nějaké prohlídky a hocičo a to byl největší zápor.

První den jsme šli do solných dolů, beze srandy :) – první půl hodinu to byla legrace, olizovali jsme stěny a tak, leč další hodina a půl byla už příliš solná, nehledě na to, že na nás zapomněli a zamkli hlavní bránu, takže jsme po konci prohlídky museli podlézat/přelézat abysme stihli vlak :)

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Druhý den jsme si vyšetřili na hrad a na Krakówského draka a na další Krakovské pičačinky. Hrad byl nuda k uzoufání, vyfásli jsme průvodce, který vypadal jako Freud a vypadal, jakoby měl každou chvilku umřít. Až příště budu někam cestovat, pojedu bez organizátora a na hrady se vybodnu. 

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

No, pak to bylo lepčejší, protože odpoledne jsme navštívili židovské město, kde měli náměstí plné zapiekanek (aaaaaaaach, nebyl to jen hoax!) a prováděla nás mladá průvodkyně, na které bylo vidět, že se o to zajímá. Dokonce jsme kvůli jedné atrakci – univerzitnímu orloji – museli absolvovat krátký sprint, který nás ale aspoň v chladném polském počasí zahřál :)

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Jinak od Gdańsku se to lišilo také tím, že jsme každý večer (tedy dva :) objevovali noční život  - první večer se objevování konalo po „ring of fire“, což učinilo objevování ještě zábavnější. Druhý večer jsme byli pozvaní na Erasmus párty do posh klubu Diva – byla to tradiční párty v erasmus stylu – tuc tuc hudba, moře lidí, ale polská vodka zdarma ji učinila snesitelnější.

Áaaaa, málem bych zapomněla – dala jsem si v Krakowě scuka s Paulinou, mojí polskou exspolubydlou, která teď v Krakowě studuje psychologii a bylo to moc fajn, neuvědomila jsem si, jak moc mi chybí holčičí pokec o kravinách a chlapech :). Škoda, že jsme neměly příležitost bydlet spolu dýl.  Ale co, pozvu si ji do Brna :D

No a teď se dostáváme k části, která si zaslouží vlastní nadpis:

OSVĚTIM

Den před návštěvou jsme vtipkovali, že se Ryan bude fotit ve svých typických pózách na hromadě lidských vlasů.

Nevím, jestli to bylo nevyspáním, únavou, hladem nebo celkovou náladou, každopádně, humor mě přešel ve chvíli, kdy jsme vyfásli sluchátka a průvodce a vkročili do areálu. V Osvětimi si na tom založili pietní byznys, takže je tam všechno špičkově zorganizované – průvodce mluvil bezchybnou angličtinou (byl to američan, který přišel v Osvětimi o prarodiče) do mikrofonu a my ho jasně a zřetelně slyšeli ve sluchátkách. Ta měla jedinou nevýhodu – lehce znemožňovala mluvení s ostatními a to taky přispělo k mému celkovému rozpoložení/rozložení.

Asi po dvaceti minutách výkladu, během kterých jsme prošli uličkou fotografií zabitých lidí (odsouzených, protože v Osvětimi-I se konaly „oficiální“ popravy), nakoukli do umývarn s dekorací hrajících si koček a buclatých dětí (výsměch jako stehno)  a viděli popravčí stěnu a kobky, jsem měla na krajíčku. V hlavě mi neustále zněl hlas průvodce, který odříkával co, jak a kolik a mě bylo na zvracení. 

Osvětim I byla bývalá vojenská základna, takže místo dřevěných baráků tu stály kamenné a byly využívané zejména pro oficiální záležitosti, samotné masové vraždy se děly v Osvětimi II a v Birkenau (Březince) – asi patnáct minut cesty pendlem. Teď je z O-I děsivé muzeum obsahující vitríny plné lidských vlasů (používali se jako normální vlna – na koberce a potahy automobilových sedaček -  nejhorší je, že jsem nebyla schopná poznat rozdíl mezi zvířecí srstí a lidskými vlasy), plechového nádobí, dětských botiček, brýlí a zavazadel, včetně jednoho, které patřilo Jiřímu Veselému z Brna. Špatný pocit se zhoršil.

No a vrcholu dosáhl v plynové komoře. Jakmile jsem tam vkročila, věděla jsem, že to nebyl dobrý nápad, nejsem klaustrofobní, ale holé oprýskané betonové stěny to skoro změnily. No a v samotné plynovací místnosti jsem cítila plyn, síla sugesce je nekonečná. Vypadla jsem tak rychle, jak jsem jen mohla a celou dobu jsem myslela na ženy odtržené od dětí a na to, že to poslední, co viděly byl hnusný beton a umírající lidé kolem nich. Nijak mi nepomohlo, když nám potom průvodce pověděl, že nacisté chtěli zakrýt křik obětí tím, že tůrovali motory vojenských aut … prý to moc nefungovalo. 

Myslím, že tohle byla moje první a poslední návštěva plynové komory a vyhlazovacího tábora vůbec. Celou dobu mě taky hrozně štvalo, že bylo hezké počasí – k tomu místu se to prostě hodilo asi tak jako zlatá rybka k tanku.

Po tomhle mě už asi nemohlo nic překvapit, protože jsem na to už prostě neměla duševní kapacitu, takže když jsme dojeli do Birkenau, tak jsem se jen nezůčastněně dívala – na stáje pro dvacet koní, kde „ubytovali“ 700 lidí, na trosky plynových komor, na les komínů, který naznačoval, kde všude stály baráky pro vězně, na toalety pro 100 lidí, které byly přístupné jen dvakrát denně s časem 10s na osobu, na jámy vedle plynových komor, které byly plné prachu ze spálených lidských těl, takže byly vlastně největším masovým hrobem v dějinách, stejně tak jako Visla a okolní lesy, a na obrovský prostor bez stromů, kde živořily a zemřely skoro dva miliony lidí.

Z Osvětimi nemám žádné fotky, protože fotím z toho důvodu, že si chci vzpomínky uchovat a Osvětim není zrovna věc, kterou bych si přála pomatovat do nejmenších detailů. Přišlo mi to lehce supí, takže foťák jsem s sebou sice táhla, nicméně jsem ho ani jednou nepoužila – ostatní takové zábrany neměli, takže Miguel má krásnou fotku s nevinným rybníčkem a Asia s Bozenou spoustu fotek ostnatých drátů.

Říct, že jsem ráda, že jsem to viděla, je silné slovo. Spíš jsem to vidět potřebovala. Ale jednou je dost.