Tento týden je ve znamení práce, veder, filmových večerů, družení se a dalších věcí.
Rumun Iulian je fuč, ale předtím než odjel, jsme ještě stihli pobýt v hospodě s živou muzikou, kterážto sešlost byla navýsost příjemná.
(Foto Mark Tiu)
Pár hospodských postřehů:
- v kanadské hospodě se opijete jen s velkým žaludkem a plnou kapsou - velkým žaludkem proto, že pivo je slabší, plnou kapsou proto, že i když je slabší a vypadá spíš jako světlá Fanta, stojí minimálně pět dolarů
- nejlepší variantou (poměr cena/výkon krát sociální kapitál) je tzv. pitcher (vyslovujte "pičr", což je skoro stejně vtipné jako výslovnost kanadského města Regina - redžajna, což mi vždycky neodbytně připomene vadžajnu) - pičr je tedy velký plastový džbán asi litr a půl s množstvím plastových kalíšků, do kterých se fantózní mok nalévá, vychází to asi o dolar na člověka levněji, než když si objednáte samostatnou sklínku
- pokud člověk nechce dobrou náladu řešit ani jedním výše zmíněným způsobem, je třetí způsob nejvýhodnější, ale nejvíc sockózní - vyčerpat zásoby domácího alkoholu (z propašovaného kontrabandu, nebo ze spešl liquor storu, kde stojí patnáctipack třetinek - viz foto dole - lidových 24 dolarů) a pak se do hospody jít dorazit jedním pivem
(Foto Mark Tiu)
No, ne, že by jsme tu jenom chlastali, to teda vůbec, spíš je to ve znamení kohoutkové vody a rýže (I když, teď mám na účtě svých zbrusu nových 86 dolarů tak se rozšoupnu :D).
Taky jsme se tu zúčastnili masových oslav 1. července, který je pro Kanaďany něčím jako pro nás ... hmm, my vlastně nic takového nemáme - někdy si přeju, aby jsme byli trochu patriotičtější. Já jsem se oslav zúčastnila zrána, kdy mě Naila svezla do Diefenbaker parku, kde se měly konat megalomanské oslavy. Potíž kanadských parků (nebo těch Saskatoonských) je v tom, že tam nic není - jen spousta travnatého nic a kolem toho stromy a pár piknikových stolků, které jsou většinou umístěné z dosahu stínu (v duch hesla "chtěli ste ven?! - tak se smažte!"). No, tentokrát tu byly aspoň dva nafukovací hrady pro děti, pár stánků s tretkama, pár stánků s jídlem a pódium pro tanečníky. Naila měla vystoupení se svým břišnětanečním kvintetem, tak jsem přetrpěla skotské, indické a pákistánské tanečky (skotské byly nejhorší) a pak jsme frčely domů. Večer měly být ohňostroje, ale představa, že budu vydaná na pospas krvelačným mrchám, které se tu rojí v obrovských hejnech úderem osmé hodiny, mě od tohoto kulturního zážitku odradila.
A hlavně - grilovačka s Chrisem, Markem a Yulií byla o poznání příjemnější :)
(Foto Mark Tiu)
Ostatně v onen den jsme byli skoro na roztrhání - Naila měla narozeninovou oslavu, tak jsme se usnesli, že uděláme bramboráčky. Díky absenci Honzovy supervize a absenci a Petrovy trpělivosti z toho nakonec vznikla potato cake místo potato pan-cake (poté, co nám hmota zničila dvě pánve, jsme ji narvali na plech), ale snědlo se to, tak co :)
Jo, letěli jsme balonem! - bylo to fajn, ale po druhé už to nemusím, zvlášť nad Saskatoonem, který je placka. Letěl s náma Kanaďan, co studoval pět měsíců v Brně :D A zvládli jsme přistát na silnici! A byla tam spousta komárů, co zakrývala krásný západ slunce.
Co se týče trávení mého volného času, tak pokud nemakám u kuřat, pizz a sendvičů v SS (čti es es čili Superstore) se šílenou Polkou, tak se snažím své nově získané známé porážet v Jungle Speedu, nově si plánujeme Osadníky z Katanu. Taky jsem si několikrát zahrála na klavír, bohužel jen Drunken Sailor a Zuzanu, kteréžto písničky se ještě zvládly notkou zadrápnout o mé mozkové gyry. Taky jsem přišla o cit na špičkách čtyř prstů na levé ruce, páč se učím hrát na kytaru Hurt od Johnnyho Cashe. Taky jsem byla jednou běhat a cvíkla jsem si jógu. Jo a děláme české movie večery, které spočívají v tom, že se slezeme u Petra na kolejích ve společenské místnosti a koukáme se na filmy na notebooku, páč se nám ještě nepodařilo zprovoznit filmy na televizi velké jako kráva, kterou tam mají - no aspoň jsme se tam podívali na ty zombíky.
Jo a ukradli mi kolo zmetci, tak si teď pučuju, kde se dá. Útěchou mi budiž to, že na něm zloděj daleko nedojel a pravděpodobně to zapíchl do prvního křoví, páč s každým šlapem se zdálo, že se pode mnou kolo rozloučí a posléze odloučí. Ten týpek, co ho stopil musel být pěkně nadranej.
V neděli plánujeme konečně uskutečnit již dlouho plánovaný výlet do indiánské rezervace, tak držte pěsti.
Bis Bald! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat