Na začátek jeden užitečný tip - v roce 2014 vydaly use-it mapku i o Barceloně (konečně) - tak se na ni můžete mrknout
tady.
Den 1.
S Bárou jsme si daly sraz na
nádru a do Bratislavy, ze které jsme měly odlétat do Barcelony, jsme frčely
z Brna vlakem. Adél taky frčela vlakem, leč z Havířova a
s hodinovým zpožděním, takže události před odletem byly trochu dramatické.
Jen trochu, protože díky Adél jsme všechny měly dostatečnou časovou
rezervu. I když teda dorazila na letiště s vyplazeným jazykem a my
s Bárou byly už kapku nervózní. Jsa dezorganizovaný člověk, organizaci jsem nechala na holkách, takže
jsem věděla, že bude všechno tip top připravené (co se itineráře týče :). A
taky že jo – vytištěné, nachystané, Bára dokonce objevila geniální webovou
stránku od slečny, co v Barceloně dlouhodobě studovala a měla tedy vypsané
všelijaké vychytávky -
minty-finty.
Já měla na to-do listu tři
položky – Sagradu Familiu, o které jsem si myslela, že už ji konečně přestanou
opravovat, takže bude na fotkách vypadat moc pěkně (chyba, neopravují ji, ale
stále ji dostavují, Gaudí byl megaloman, takže v současnosti je postavená
jedna třetina:). Tapas (v Barceloně drahé jako prase, takže jsem ho musela
oželet, stejně jako třetí položku – paellu (past na turisty, Arnau říkal, že
stačí odjet deset kilometrů od Barcelony a že ceny jsou o půlku nižší za
tradiční jídlo – škoda, že jsme na to neměly čas – hrozně rychle to všechno
uteklo).
Let proběhl v pohodě, akorát
jsem neseděla u okýnka (bůhůůů). Po příletu do Girony (co čekáš – Ryanair),
jsme zvládly další úkol, vyhledat autobus, který nás za hodinu dopraví do
Barcelony. A následně metro, které nás dopraví do našeho hnízdečka přes airbnb.
Po výstupu na autobusáku šlo všechno jak po másle do té doby,
než jsme zjistily, že u bytu přes airbnb nebyla přiložená správná mapka a my se
tak nacházíme cca o dva až tři kiláky jinde a čas se chýlí. Takže jsme se drkotaly s kufry (ano, to mě poučí, batohy, zlatý batohy) přes ulice a uličky, ze zoufalství koupily u Turka víno (na budoucí oslavu
překonání cestovatelských strastí) a do bytu jsme s velkou pompou dorazily
asi o půl jedné v noci. Naštěstí na nás čekal soused majitelky, na kterého
jsme měly jen chatovací kontakt a který neuměl vůbec anglicky. Každopádně –
otevřel nám, ukázal nám poličky, kam si máme dát svoje věci, a nechal nás opít
se s úlevou, že nebudeme muset spát na barcelonském bulváru. Uf.
Den 2.
Na vyspávání není čas, musíme
rychle vstát a setřást postresovou kocovinu, abysme stihly free guided tour - na snídani máme malé éčkové croissanty (od araba) a čaj, který
nestihneme vypít. Chtěly jsme se dojíst na trhu, ale v poklusu ho míjíme a
míříme k hostelu, odkud začíná túra - budeme aspoň plné historických informací, když už ne jídla a to stojí za to!
Na prohlídku dorážíme na čas, ne
tak ostatní, čekáme ještě asi dvacet minut, no aspoň si můžeme dát kafe a dojít
si v Travel baru na záchod. Vyfásli jsme milou průvodkyni – seznamuje nás
s katalánskou historií, kterou si teď bohužel z prstu nevycucám, pamatuju
si jenom, že ty tři pruhy na katalánské vlajce jsou krvavé škrábance od drápů
(aspoň myslím teda – jsem si to měla někam psát :) Zjevně všechno, co je od Gaudího,
je tu adorované, takže průvodkyně nám pyšně ukazuje lampu veřejného osvětlení,
kterou vyrobil a pak za ni dostal špatně zaplaceno. Díky průvodkyni se
seznamujeme zlehka i s místními feťáky, kteří se k nám chtějí,
v uličce za kostelem, přidat, což zdvořile odmítáme a radši se dekujeme.
Mimo jiné se taky dozvídáme, kde se natáčela Vicky, Christina, Barcelona a průvodkyně nám ukazuje kašnu z klipu od
Evanescence
Populárním vývozním artiklem jsou
v Barceloně figurky kadících panáčků a teď už i kadících slavných
osobností – můžete si třeba pořídit celý záchodový fotbalový mančaft
Barcelony, kakajícího Obamu, nebo britskou královnu. Figurky jsou sběratelské hodnoty jsou samozřejmostí. A proč vlastně kakající mužíčci? – protože Barcelona, respektive Katalánsko, má mnoho zvláštních zvyků,
které v jiné části Španělska nepotkáte – třeba dárky jim místo Ježíška nosí/vykaká
právě mužíček – je to logické, v minulosti bylo hnojivo znakem
úrody, kakající leprikon tedy smybolizuje právě tohle, ale stejně to tenhle zvyk pasuje do skupinky podivností.
Jinak taky mají kromě hezkého vánočního zvyku i hezký velikonoční zvyk
– mlátí klacky do piňaty (vycpané figurky) tak dlouho, dokud z ní
nevypadnou sladkosti. Taková mírumilovná dětská zábava.
Po prohlídce jsme sice plné
dojmů, ale něco malého by se do nás přece jen vešlo – třeba gaspacho z melounu a
rajčat v řádné hip-hospůdce na hip náměstí ... s tortillou! Pak už
ani nevím, co jsme dělaly, asi jsme si šly na byt lízat rány na uchozených
nohou a překonat bolest pár lahvemi červeného.
Den 3.
Dnešek začíná docela odpočinkově
– na Gaudí tour jdeme až zítra, aby měly končetiny čas se zregenerovat. Máme
naplánovaný trh (pořádně!) a sraz s Arnauem, mým španělským kamarádem
z Erasmu (Andrés je máčka, jede do Maroka, tak se musí balit a na mě
kašle, pche – já mu to spočítám!).
Trh, trh ... TRH – boží, prostě
super, vždycky, když jsem na nějakém velkém trhu, ať už v Budapešti,
v Barceloně, nebo v Nice, vždycky lituju, proč nemáme něco takového i
u nás. Konkrétně zastřešený barcelonský Mercat je plný stánků s čerstvými smoothies všech kombinací (mango a kokos je delikátní), pečiva – sladkého,
slaného, s masem, bez masa, koláčů, ovoce, zeleniny, květin, alkoholu,
ryb, neryb a tak, až se vám sliny sbíhají a chtěli byste sežrat všechno, včetně
těch květin.
Sluníčko nám svítí, náladu máme
boží, a to je čas na navštívení „gaudího“bulváru - ulice Grázia - kde ten pacholek postavil hned dva nádherné domy – jeden vypadá jako mušle složená
z kostí (casa Batlló) a je do něj nekřesťanské vstupné, druhý je v současné době v rekonstrukci,
ale taky vypadá jako mušle (casa Milá). Líbí se mi, že Gaudí ze své tvorby úplně vymazal rovnou linku - nudné rohy jsou fuč a naopak hej je tu spirálkám, vlnkám a rozličným vypouklinám. Jako by se člověk ocitnul na mořském dně. A ty barvičky!
Po architektuře jsme si našly čas i na literaturu, například nás velice zaujala detektivní kniha o krtkovi, který na vlastní pěst pátrá, kdo mu udělal bobek na hlavu ... kniha byla poučná a interaktivní.
Hodina pokročila a už máme sraz
s Arnauem. Vypadá furt stejně, má stejný humor, a vůbec, je to jako
kdybych ho viděla před dvěma týdny, i když už jsou to tři roky. Jediná novinka
je, že se chce stát hasičem a ne leteckým inženýrem. Když jsme ho potkaly,
zrovna byl v období přípravy na fyzické testy.
Měly jsme štěstí hned dvakrát –
Arnau je domorodec a v Barceloně zrovna probíhaly oslavy, vyznačující se mimo
jiné i tím, že lidé zdobí svoje ulice (v určité části města) a pak soutěží
v tom, kdo je má nejlépe vyzdobené. Přiznám se, že jsem čekala barevné
fáborky z krepáku a pár papírových kytek – ne třímetrovou Alenku
v říši divů, nebo kašírované zombíky – no posuďte sami – jo a vyhrála to
Amazonie mimochodem.
Po pečlivém obdivování svátečních uliček jsme
zakafovali a vydali se na čertovskou šou – zpívající děti a lidé oblečení za
ďábly byli fakt děsiví – děti samy o sobě, ďáblové poté, co jim z vidlí začaly
vystřelovat petardy, a náměstí se proměnilo v bojiště. Skoro jsem chtěla
začít zdrhat (nastartoval se mi reflex útěk/útok) - fakt mi nebylo dobře po těle. Následně jsme se i s Arnauem
vydali nakoupit zásoby na večer a celý den byl završen červeným vínem a
topinkami s guacamole, mňam!
Den 4.
Vzhůru na free Gaudí tour ... a chčije
a chčije, a chčije. Nu což, nepohoda lidi sbližuje, takže se štěpíme na
skupinky, schováváme se vzájemně pod deštníky a posloucháme výklady a výlohy.
Věděli jste například, že Gaudí žil na sklonku života tak asketicky, že když ho
srazil povoz (zraněním nakonec podlehl), tak si lidi mysleli, že je to
bezdomovec a nechali ho několik hodin ležet na ulici, než přivolali pomoc? Hrůza a děs.
Sagrada Familia byla jeho celoživotní dílo – chtěl to pojmout tak,
že na jedné půlce stavby zvěční život Krista a na druhé půlce jeho smrt a
zmrtvýchvstání – jako první se pustil do života, protože věděl, že to bude
veselejší, druhou část si chtěl nechat na pak. Nestihl to a druhé poloviny
stavby se ujal jiný umělec a úplně jiným stylem – proti portálu na jeho straně dokonce Španělé protestují, protože se jim nelíbí. Každopádně – Gaudí byl velký puntičkář, proto pro
všechny sochy, které Sagradu zdobí, existoval i živý model (v současnosti asi už
mrtvý) – například osla, který zahřívá Ježíška, museli uspat, protože
v klidu nepostál, a jeden z římských vojáků má na noze jen 4 prsty,
páč jeho živý model to měl taky tak.
Po nafocení katedrály ze všech
stran jsme měly hlad a Báře se chtělo čurat, tak jsme zapadly do kavárny,
kde byla nepříjemná obsluha. Náladu nám vylepšila až Sangría a burger
v dalším hip podniku, který jsme objevily – jako fakt cool – tapety
s rybkama, osvětlené jednoduchýma žárovkama, burger servírován v novinách
a Sangría v karafě, picly jsme se, ach, nebe. Jsme na prázdninách!
Protože jsme chození neměly dost (pcha, Gaudí tour je pro máčky!),
vydaly jsme se na barcelonský hrad - Montjuic. Dovnitř jsme nešly, protože jak známo očekávání jsou
vzhledem ke vstupnému vysoká a pak bývají často zklamána ... nebo klamána.
Pohrdly jsme lanovkou, která nás mohla na kopec vynést, a supěly jsme do kopce
samy. Odměnou nám byl výhled na přístav s doky, který vypadal tak, jakoby
se tam večer po setmění prohánělo několik band hrdlořezů a masových vrahů. Hodně tu fouká.
Každopádně fotky máme pěkné a na jedné dokonce vypadám, že jsem skoro stejně
vysoká jako Bára! Díky bohu za perspektivu!
A ano, nakonec je to náročný, jsme
vyfluslý, máme hlad a chcem Mojito. Cestou zpátky z kopce nasáváme atmosféru noční Barcelony.
No a chcanec děcka, ale drsnej, jako takovej ten, kdy nevidíte jednotlivý
kapky, ale provazy zuřivě padající do neskutečně rychle vytvořených kaluží.
Chci pláštěnku, teď! Máme jenom deštniky ... no aspoň s nimi vypadáme hezky. Po
dvaceti minutách čekání pod příkrovem lešení jsme naznaly, že liják asi nepoleví
a jaly jsme se s patřičným jekotem a někteří na boso přebíhat propočítanými kličkami mezi
provazci vody tak, že jsme nakonec díky Bářinu a Adélinu orientačnímu smyslu
dokličkovali až do hospody podle minty-finty (web, co jsem uváděla na začátku)
– té s barbínami a keny v různých sexuálních pozicích. Fotky nelhaly
a místo to bylo bohulibé, lež my byly promrzlé a zrovna tam nějak foukala
klimatizace. Naštěstí pro nás ona ulička je plná malých originálních barů,
takže jsme zapadly do jednoho, co asi patřil Che Guevarovi, nebo co - bar La República – revoluční
plakáty a stínítka od osvětlení suplovaná příručním grilem. Měli akci na
minimojita! Alkohol na jedničku. Jídlo nebylo nic moc, ale účel splnilo.
Den 5.
Vstáváme, opět po večerním vínu,
vstává se těžko. Ale i tak relativně křepce! Počasí nám přeje, jak dokazuje výhled z okna.
Snídaňové kafe dáváme
v hipster-open-space kavárně – jako fakt síla, můžete koukat baristovi při
výrobě kafe přímo pod ruce. Jídlo se tu také připravuje open space - na pultíku přímo
uprostřed kavárny. No a kafe, lahoda-jahoda.
Nakafované se vydáváme pro koráby
silnic – nakonec jsme vybraly (mám ten pocit :) – green bikes a po zaplacení 10 Euro na den, a
slibu, že kola určitě vrátíme do 8 večer, kdy se bike shop zavírá, jsme se
vydaly do ulic. Sedět na kole jako v křesle má něco do sebe, ale stejně
jsem asi typ na normální kolo, ne na městské, i když v sukni to vypadá
libózně. Balanc holka, ten ti chybí.
První velký cíl je park Güell. A
je to sakra do kopce. Vymotat se z centra na kolech je značně obtížné, ale
po pár skoro-přejetých chodcích, frenetickém zvonění a kupě porušených
dopravních předpisů, se konečně dostáváme na správnou trasu. Cestou si kupujeme
fíky, na za odměnu. Prodavač se s náma chtěl docela vykecávat, když
zjistil, že jsme z Čech, ale fík zadarmo nám nepřihodil, had. No
každopádně, než jsme se vyplazily nahoru k parku, fíky se stačily
rozmrvit, takže jsme každá měla porci fíkové břečky.
Park Güell je
krásný, ale platí se docela vysoké vstupné (cca 7 éček) a lidi se dokonce píšou na čekací
listinu, takže i kdybychom zaplatit chtěly (a to teda just ne), tak bysme se na
řadu dostaly kolem šesté odpoledne, tak jsme se na to vybodly. Smutek jsme
zahnaly Sangríou a pozorováním papoušků snažících se o hlavu větším holubům
čmajznout rohlíky.
No a vůbec - holky
dostaly báječný nápad, že se do parku podíváme po desáté hodině večerní, kdy se
sice za vstup neplatí, ale je tam prd vidět, protože to není nasvícené. Další
bod plánu je tedy vyřešen, takže se vydáváme na sebevraženou cestu z kopce (díky halabala seřízeným brzdám) směrem na barcelonskou pláž, o které minty-finty tvrdí, že voda není nejčistší
a plavou v ní vložky. No stejně, je to jedna z atrakcí – barcelonskou
vložku si ujít nenecháme!
Z výletu jsme vyhládly, takže
v centru hledáme sushi bufet, který nám doporučil Arnau. Nápomocná
katalánka, se kterou jsem se domlouvala rukama, nohama a sporadickými
španělskými slůvky nás správně nasměrovala na informační centrum, které jsme
nemohly najít a tam nás, vyhladovělé, konečně poslali správným směrem. Bufet
byl domácký, cesta na záchod hrůzostrašná, ovšem teryiaki chicken a sushi na
barcelonské pláži parádní. Kromě toho jsme měly na pláži výhled na cvičícího týpka ve
velice, velice volných plavkách, takže o zábavu jsme měla postaráno - interně se domníváme, že cvičil schválně. Jinak jízda na promenádě
podél barcelonské pláže byla docela adrenalinový zážitek- zvonit, zvonit a
křičet, nic jiného nepomáhá, někdy ani to :)
Bára byla jediná odvážlivka, co
vlezla do vody, myslím, že tam cestou něco potkala, protože se celkem rychle
vrátila zpátky. Každopádně – stačí zajet půlhoďku vlakem z Barcy a tam
jsou prý pláže pěkné a čisté a dokonce tam podle vyprávění není hlava na hlavě.
Cestou z pláže jsme potkaly
demonstraci proti zastavění promenády hotelovými komplexy, tedy vlastně demonstraci
proti nám, turistkám, tak jsme se demonstrativně koukaly. Bára nás pak zvládla zavést na báječné místo - našla očičkovou
zmrzlinu, o které psala minty (nebo finty)! Takže zážitků kopa, akorát jsme
zapomněly sledovat čas, takže se návrat kol změnil ve sprint, protože dostat se
z pláže do centra o víkendu za 20 minut bylo lehce na knop. Manévr, úhyb,
cink, cink, manévr, jek, omluva, cink cink, prudce zahnout, uf stihly jsme to a
ještě jsme měly pět minut k dobru, takže mi nakonec týpek vrátil i
občanku :)
Díky šťastné náhodě jsme se večer mohly
zúčastnit slavnostního řádění katalánců – obřími tančícími loutkami počínaje,
lidskou věží konče. No z tradičních zvyků jsme neviděly snad jen tu piňatu :)
Tak jo, desátá se blíží, je čas
koupit něco alkoholu a vydat se zčásti po svých, zčásti po jezdících schodech
do parku Güell. No a fakt, tma, ale atmošku to má, škoda jen, že nejsou vidět barevné mozaiky, mušlovité obrysy to ale trochu vynahrazují.
Taky je super to, že na místě, kde se tísnila třicetihlavá řada, teď není ani
noha, turniket zmizel a my tu jsme skoro samy, až na pár skupinek, co měly
stejný nápad jako my. V jedenáct se zavírá, takže si to musíme patřičně
užít. Je to náš poslední večer :)
Bylo s tebou blaze
Barcelono, zase někdy zajdeme na silné víno a výborné katalánské kafe!
Jo, naší milé airbnb-erce zanechávám láhev becherovky jako pozornost za
to, že nás u sebe nechala bivakovat a taky za to, že přišla naší vinou o otvírák. Bis bald!
