Tak jo, vzhledem k tomu, že jsem trochu Canada a vůbec travel
sick, rozhodla jsem se, že dodělám resty a napíšu něco o dvou velkých
kanadských výletových výpadech, které jsem podnikla s blížícím se koncem
mého pobytu v této zemi zaslíbené, takže část první:
VANCOUVER ISLAND – začátek května 2014
| anna2rerajče.net |
No, co uděláte, když jste holka, v Kanadě a nemáte s kým
cestovat? – prostě si seženete čtyři kluky s autem. Ne, kecám, takhle
lehké to nebylo.
Měla jsem odjíždět za měsíc a půl
a začala jsem panikařit, že se nikde a nikam nepodívám, i jala jsem se postovat
na couchsurf, zda někdo nemá podobnou schízu a nadávkem třeba i auto. A ono jo –
němec Andi. Nechť další řádky okořeněné poznámkami z deníku zprostředkují
alespoň částečně dvoutýdenní atmošku :) Jo, taky jsem tehdá někdy skončila v práci, takže jsem byla volnááááá a mohla si klidně udělat dvoutýdenní trip.
Den 1. (7. květen)
Balím se ve
spěchu ráno, protože večer jsem byla pěkně zdechlá. Sbalila jsem se šalamounsky
– na všechno a na nic pořádně zároveň, aspoň mám kartáček na zuby ... asi. V 10:03
dorážím na srazové místo u Safeway na Brodwayi a místo avizovaných 3 kluků tam
čekají 4 – no tak to budeme v pěti. Chtělo by to ještě nějakou holku, ale
zatím se o mě starají. Cestování s lidma, co neznám, je zvláštní, ale taky
zkušenost, zatím se tak nějak oťukáváme, co jsme zač.
| anna2rerajče.net |
Po jízdě přívozem jsme se šťastně vylodili na Vancouver Islandu a je tak čas odfrčet do odlehlého kousku a najít nějaké punkové stanoviště. Nakonec se povedlo a rozbalujeme stany – Andi má jeden pro tři a Mario má „rakev“ pro jednoho. Je tedy odsouhlaseno, že. Já budu spát s Andim v dodávce na matraci. Večeře byla luxusní – máme k dispozici dva vařiče a s tím se dají provádět divy! ... no třeba rýže s cuketou a pálivou omáčkou. Trochu u ohně ještě kecáme a pijeme pivo, ve dvanáct to ale balíme a jdeme spát.
| anna2rerajče.net |
Nafukovačka v autě je dobrý nápad jen v případě, že nemá díru, v případě, že jo, má člověk ráno páteř na trochu jiném místě. Žáby kvákaj.
Den 2.
| anna2rerajče.net |
Mám páteř na jiném místě, matrace se vyfoukla, i tak jsme ale na Záhořově loži zvládli spát do půl 11, ovšem vstávání je poněkud ztuhlé. Jedeme dál. Andi má maté. ...
Až mi příště
někdo bude nabízet nefalšované maté, tak se mu na to vykašlu, protože další
hodinku prožívám střídavé návaly horka a zimy a vůbec, všechny příznaky
napovídají teinovému šoku. Andi to v autě docela řeže a já se snažím
nehodit meté-tyčku.
Přemýšlím o
koupi stanu ... a jeho následném vrácení :) Cesta zatím vypadá tak, jak to může
v pěti lidech, co se neznají, vypadat, no snad to oťukávání proběhne
rychle.
Dojeli jsme do
Victorie, Mekce Vancouver Islandu – každý nám o městě vyprávěl v superlativech,
mě se zdá jako malý Vancouver, i když přístav mají moc hezkej. Taky tu prší. Rozhodli
jsme se, že si na jednu noc vyhodíme z kopýtka a přespíme v hostelu,
mají ho moc pěkný.
Andi se snaží
na VA střelit auto, protože taky za měsíc odjíždí, takže si odešel vyřizovat
pochůzky. Já jsem se se Španělama sbalila a šli jsme na pizzu (dojídám ji ještě
teďka). Mario se vydal na prohlídku parlamentu, neb správním hlavním městem BC
není Vancouver, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale právě Victoria. Po
návratu na hostel zjišťujeme, že Andimu ještě nedošel kupec. Nakonec se
doklátil 19 letý kluk s přítelkyní. Tyjo, co já jsem dělala v 19? –
no rozhodně jsem nebyla v Kanadě. Pár řekl, že si koupi auta ještě
rozmyslí, tak jsme si nimi dali aspoň pivo a pak jsme šli na Surferskou párty,
na kterou jsme našli na hostelu letáček. Zahrála jsem si s Máriem šipky,
zkoukli jsme surferský film (děj nebyl podstatný, hlavní roli hrály očividně
vlny), dala jsem dvě piva a šla jsem zpátky na hostel. Kluci ještě zůstali a
mlsně obhlíželi surfařky.
Den 3.
| anna2rerajče.net |
Vstávám v 8 bez budíku, telefén nabit. Sluníčko sice svítí, ale začínám si uvědomovat, žse jsem to asi trochu přepískla se stylem oblečení – přece jenom ještě není léto. Mário je už taky vzhůru. Umyla bych nádobí, ale klíče od auta, kde je naše odkladiště, má Andi a ten ještě spí. Sakra, začalo pršet.
Nakonec
se vyčasilo, ale je celkem chladno. Nasnídali jsme se, odubytovali a jdeme na prohlídku Victorie. Kluci chtějí do Royal Natural Museum – nakonec to fakt stálo za
to, měli tam i expozici o native people (kanadských indiánech). Moudří to lidé –
„Dřív rodiče učili svoje děti, jak
vyrobit šíp a udržet oheň proto, aby zvládli přežít ... co učí rodiče svoje
děti dnes?“ Nakonec jsme zvládli vidět i budovu parlamentu a Empires Hotel,
kde měli živou hudbu a lidi si dávali čaj v pravém porcelánu za lidových
cca 60 kanadských doláčů.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Vyjeli
jsme z Victorie a naše první zastávka míří do chrámu konzumu – Superstore a
Canadian Tire, kde kupuju stan (rozhodnutí dobré, leč nekoukla jsem pořádně,
jak vypadá, takže jsem za 80 doláčů koupila typ Sundome, což vlastně v překladu
znamená, že je spíše plážový, rozhodně ne do zimy a do lesa :D). No jednu noc v něm
překlepem a zítra ho vyměním. Taky jsme stihli krátký trek na kopec s výhledem.
| anna2rerajče.net |
Zapíchli
jsme to v kempišti u Poláků, kde jsme zjistili, že jsme na hostelu
zapomněli snídaňovou tašku s jídlem a kávovarem. Taky jsem někde potratila
karimatku (že mě to ani nepřekvapuje), takže zítřejší cesta do Canadian Tire je
na 100%.
| anna2rerajče.net |
Nálada nám v důsledku těchto krutých ztrát trochu poklesla, ale vylepšili jsme si ji rozděláním ohně z polského dřeva (samozřejmě s dovolením – byla jsem styčným důstojníkem, díky své enormní polské slovní zásobě, která čítá asi 15 slov). Posezení u ohně bylo příjemné, už si na kluky začínám zvykat.
Den 4.
Sobota
je ve znamení řešení restů – vyměňování stanů, kupování karimatek a jídla. Než
se obstará pět lidí, tak to trvá. No snad je to naposled. Vstáváme po
španělském stylu, den je takový kratší, leč Španělé vždycky se soumrakem ožijí.
Stanujeme oficiálně v kempu na Jordan River – ceny lidové – 15 doláčů za
noc. Hezké místo na stan nám nějací bídáci vyfoukli, protože jsme se nezvládli
rychle a demokraticky rozhodnout, tak jsme se rozložili mezi RWčka, ale nakonec
to nevadilo, protože jsme si mohli půjčit sekerku a dokonce jsme dostali i
suché dřevo od pana souseda Skota v kiltu. Sekyrky se chopili všichni
kluci, takže to vypadalo tak, že jeden sekal a ostatní se na něj koukali, pak
se vystřídali, no jo, muži.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Den 5. – Juan de Fuca trail
Kluci
zavrhli můj nápad, že budeme další den snídat na začátku trailu na Juan de Fuca
a vyjedeme z kempu dřív. Měli pravdu nakonec – stezka začínala na
parkovišti a nebyly tam žádné stolky, ani sedátka.
První
den na trailu jsme zvolili odpočinkové tempo , takže jsme první den ušli na
těžko jen asi 10 kiláků, ale bylo to super! Dva kilometry od parkoviště se
stezkou člověk dostane k pobřeží s vodopádem. Naprosto idylické, ale
plné turistů, protože se tam dá celkem snadno dostat, snad budou další místa
víc opuštěná. Přemýšlela jsem o sprše ve vodopádu, ale asi to nechám na zítra,
ještě nesmrdím. Večer se bavíme tím, že na kempišti děláme oheň a převařujeme
na něm vodu. I když je to asi zbytečné, ale better safe than sorry, že.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Na cestě, resp. v ležení jsme potkali Francouze Maxima – nemá vlastní vařič, skoro nic k jídlu a místo stanu spí v hamace, která se v případě deště může proměnit v jezírko. No, je zmateně zvláštní, ale přibrali jsme ho do party. Taky jsem viděla lasičku, 2X! Kluci šli rybařit do tůně. Ryby žádné
Den 6.
Vzbudili jsme
se pozdě ..., já teda ne, ale se španělským způsobem vstávání se prostě nedá
nic dělat. Na tábořiště dorazily dvě holky s batohama, jdou to stejné co
my, vyrazily v 7:30, aby něco ušly a myslely si, že jim to bude trvat dýl
:)
| anna2rerajče.net |
Druhý den na trailu byl docela náročný kvůli všemožným říčkám a útesům, které jsme museli zdolávat – cestička byla nahoru, dolů. Takže když jsme se rozhodli, že to zapíchnem, byli jsme všichni docela uondaní. Cesta taky byla signifikantně více bahnitá (viz říčky) a ztratit balanc vůbec nebylo těžké, do bahna jsme hučeli téměř pravidelně, Španělé to doprovázeli barvitými komentáři (puta, choler a tak). Taky se mi jednou podařilo upadnout tak, že mě museli Andi s Mariem zvedat, páč vždycky když jsem se o to pokusila sama, převážil mě batoh. Musím říct, že jsem jim ve zvedání nebyla schopná moc pomoct, protože jsem se smála tak, že jsem si myslela, že se počurám.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Maxim jde s námi, má celou cestu extrémně dobrou náladu, taky hulí ... souvislost?
Na tábořiště
jsme dorazili zabahnění a unavení. Je tu útulno, stromy, říčka, tuleni/lachtani
(čert ví, co to bylo) a taky 70-letý američan George z Bellinghamu, který
vyrazil na trail sám a na konci ho má vyzvednout manželka. Je to fakt fit pán,
já bych si to třeba sama nelajzla.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Našli jsme opuštěnou mocca konvičku, zachránila jsem ji odtam.
| anna2rerajče.net |
Ještě abych dodala putování trochu atmošky – celá Juan de Fuca trail vede podél pobřeží, kanadským (pra)lesem, je tu vlhko, mechovito, svěže zeleno, pláže při pobřeží jsou kamenité a opuštěné, prostě něco, co jsem si mohla poprvé vychutnat až tady a stojí to fakt za to! Podél východního cípu Vancouver Islandu se táhne slavnější a delší sestra Juana, tzv. West Coast trail, která taky stojí za to, ale je tam omezený vstup turistů, protože je to národní park tuším. Člověk tam taky musí mít permit.
Den 7.
Vstáváme
tradičně ve španělský čas a než se vykopeme, je poledne. Uau. Dala jsem si
sprchu (rozuměj, vlezla jsem do té říčky studené jako kráva, ale cítím se svěže
a čistě, teď jenom musím počkat až mi zase začne fungovat zmrzlý mozek). Mário
je dneska šéfkuchař a udělal nám vločkovou kaši. Koukáme kolem, baštíme a
zjišťujeme, že nejsme takové lemry, protože George taky ještě nevyrazil ... no,
ale kolik je nám a kolik je jemu, že.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Je teplo, svítí sluníčko, od Victorie nám vlastně ani jednou nezapršelo. Viděli jsme dalšího tuleně/lachtana.
| anna2rerajče.net |
Vyrazili jsme velmi, velmi, VELMI pozdě, no ale co se dá dělat, halt jsme tu na rekreaci. Cesta krásně ubíhá, nohy i záda si už zvykly. Třešničkou na dortu je visutý most,l kterým se dostaneme na druhou stranu prolákliny. Pravdou je, že někdy bylo obtížné dostat se z pláže zpět na trail. Šplhání s batohem je něco, co gravitace hodně ztěžuje svými zaseklými pařátky.
| anna2rerajče.net |
Kempíme na Sombrio beach. Každý den teď na plážičkách, kde spíme, děláme táborák a dneska to není jinak. Všimli jste si, jak to vyplavené mořské ohlazené dřevo blbě hoří (kluci říkají, že se z něj tou slanou vodou vymívají látky, co jinak oheň živí). Každopádně i nazelenalé plamínky a prskání a menší výhřevnost mají něco do sebe, však je skoro léto, ne?
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Tohle je náš poslední den spaní na pláži - Sombrio Beach – další úsek cesty je prý stejný, akorát mnohem bahnitější, tak jsme se rozhodli, že trek tímto končí a my se vrátíme zpět do civilizace (jo zapomněla jsem zmínit, že celou dobu našeho výletu zažívala mamka šokové stavy, protože na ostrově není dobré pokrytí signálem, natož na Juanovi, takže si užila svoje). Andi ukecal milé Kanaďany, aby ho stáhli autem k autu a Maxim se k nim přidal s tím, že se s nimi sveze až do Victorie, kam mířili (my jsme na něj už bohužel neměli v autě místo, neb Andi oddělal dvě zadní sedadla, aby tam mohla být bagáž).
| anna2rerajče.net |
Přestal nám fungovat vařič. Just in time – ještěže jsme měli ten oheň a tedy rýži s uzenou chutí. Měli jsme hlad jako vlci, protože zásoby rychle docházely. Zresuscitovala jsem mocca konvičku.
Andi donesl
jídlo na snídani, po tmě se vrátil od auta, je to pašák. Když jsme seděli u
táboráku, viděli jsme, jak se na kameni asi 20 metrů od nás něco vztyčilo
(vypadalo to jako bobr), takže jsme radši jídlo uvázali visem na strom, aby nám
ho bobr nesežral.
Jo jinak ještě
kromě zvířat, o kterých jsem už psala, se mi podařilo zahlídnout kanadskýho kolibříka.
Vypadá to jako velká hnědá křídly frenenticky mávající kulička, nejdřív jsem si
myslela, že je velká včela :)
Den 8.
Máme s klukama týdenní výročí a jsme tedy v půlce našeho tripu, je to super, ještěže jsme šli na ten puťáček, protože nás to dost stmelilo ... to asi to bahno hlavně. Vstala jsem brzo ráno a spáchala hygienu. Pak jsem šla odvázat jídlo, nabrat vodu z říčky a jala jsem se vařit kávu mmmm. Trochu nás všechny vyděsila "kruhová duha" kolem slunce (já už jsem se začala pomalu připravovat na apokalypsu, ale prej je to na ostrově běžný atmosférický úkaz ...). Po snídani jsme vyhopkali k autu, kde nás zkásnul ranger o 40 doláčů za kempování a nedal nám účtenku (podle Andiho si ty peníze nechal pro sebe).
| anna2rerajče.net |
Do auta jsme se naskládali líp, jak předtím, asi jsme zhubli a vyrazli jsme směr Lake Cowichan. Na cestě tam jsme se ale zastavili v Port Alberni doplnit zásoby v místních potravinách a po vyplenění obchodu jsme před ním potkali tři šílené hippie slečny ala california girls, které se jely koupat. No kluci z nich byli nadšení, tak nás holky vzaly pod křídla a jeli jsme s nima k Lizzard lake. A tak jsem se v Kanadě v květnu koupala. Slečny byly opravdu šílené, ale možná za to mohla vodka s džusem. Chechtali jsme se děsně a poté, co holky odjely, po nich zůstala trochu prázdnota.
My se rozhodli u jezera stanovat a doufali jsme, že nás nevyhmátne žádný ranger. Postavili jsme stany, rozdělali oheň, Mário chytil rybu a pak přišla rangerka a řekla, že se máme přestěhovat na ofiko campground a zaplatit (její slova byla „I hate to be a party pooper, but ...). Toš jsme v 11 v noci přesouvali, stany i oheň, rybu už jsme naštěstí zvládli sníst. U ohně jsme si pak douho do noci vyprávěli černé historky a vyli nám do toho kojoti.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Den 9. a 10.
9.
den byl odpočinkový, vyprali jsme si, zabydleli jsme se v kempu, ze
kterého jsme další den odjeli bez placení a viděli jsme dvě srnky!
| anna2rerajče.net |
Další den byl ve znamení jízdy po tzv. backroads, tedy neudržovaných šotolinových cestách mimo oficiální silnice. Ne, že bychom věděli úplně, kam jedem, ale byla to sranda – spousta prachu a zvuků od vystřelených kamínků. Ještě předtím, než jsme na ně ale vyjeli, jsme ještě museli řešit vyšťavenou autobaterku (pravděpodobně to bylo způsobeno nezřízeným přehráváním hudby). Naštěstí pro nás přijela na tábořiště rangerka, která po nás uklízela binec po ohni, tak nás pomohla nastartovat kabelama. Jinak kolem nebylo živáčka.
| anna2rerajče.net |
Dostala jsem pidimigrénu a jsem celá taková nijaká. Jedeme do Uclueletu podívat se na maják a starý stromy. Taky je to trochu díra, ale poetická kanadská díra. Maják se taky poved.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Z Uclueletu, kterému nikdo neřekne jinak, než Ukulele:), se přesunujeme do Tofina, kanadské Mekky surfařů. Prší, ale mají tu obchod s knížkama pro děti a papírovýma drakama, tak jsem spokojená.
Kempujeme
královsky – platz za 70 doláčů a dřevo za dalších 20. V kempu jsme potkaly
dvě čupr Švýcarky, se kterýma jsme strávili večer popíjením vlastnoručně
vyrobených drinků. A taky Francouze Maxima, který se k nám v Tofinu zase
připojil.
| anna2rerajče.net |
Den 11.
Tak
už druhá sobota! Andi má dneska narozeniny. To musíme vymyslet něco
speciálního. A taky že jo – jdeme objevit objevený vrak letadla u Tofina uprostřed
močálů. Cesta začíná docela krypticky – u určitého sloupu elektrického vedení
na hlavní ulici, se má zahnout na začátek trailu. To, že jsme našli správný
sloup, značí jen pidiobrázek pidiletadýlka. Cesta nám zabrala tři hodiny, byla
močálovitá a bahnitá a plná komárů, ale letadlo tam fakticky bylo! Šly s náma
i Švýcarky. Jakože někdy byl opravdu kumšt najít stezku, která se pod vámi
neponoří do vody. Jon a Mikel opět oprášili svoji slovní zásobu sprostých slov
(samozřejmě to byl Mikel, kdo tam zahučel jako první). Po výletu plánujem
Andiho narozky – dostane společnou fotku, rum a koláč.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Den 12.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Konec se blíží, zítra frčíme domů, tak si to v Tofinu chceme ještě užít. Já s Máriem ráno vyrážíme na Meares Island obdivovat staré stromy a kluci se válí ve stanech. Odpoledne se ještě jdeme kouknout na Long Beach, kde už v květnu kralují surfaři v neoprénu. Kluci dělají blbosti, Mário si narazil kostrč.
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Den 13.
| anna2rerajče.net |
Poslední den, dáváme sbohem Victoria Islandu. Andi má oteklé oko, něco ho v noci kouslo. Vypadá trochu jak Zvoník od Matky Boží. Mário se od nás s Maximem po snídani v bagel-baru odpojují. Oba zůstávají v Tofinu za dalším dobrodružstvím. Takže k přívozu míříme už jen ve složení já, Mikel, Jon a Andi. Ten se od nás pak taky odpojuje, páč jede střelit auto do Victorie.
No
a světe div se, na trajektu do Horseshoe Bay potkávám Nailu s kamarádama,
dobrá náhodička :) – shledání po cca půl roce :)
| anna2rerajče.net |
| anna2rerajče.net |
Domů jsem nakonec v devět večer, mrtvá. Marilou s Ednou zvládly vymalovat celé spodní patro domu.
Žádné komentáře:
Okomentovat