No, pro čtenáře bude tohle asi trochu míň záživné, ve srovnání s předchozími články, ale vzhledem k tomu, že tenhle blog
funguje zároveň trochu jako cestovní deník, musíte se s tím smířit. A
s čím? S tím, že má pamět je chabá, ale navzdory tomu je
v zápisech velká mezera čítající tři měsíce – únor, březen a duben – plné
práce, výplňkových činností, občasných výletů a prostě věcí, které bych nerada
zapomněla, takže tady to je:
Úmor/Březen 2014
Práce, práce, práce, prší, ale
furt jezdím na kole – btw. článek o Vancouveru z pohledu ze sedla, je
tady
:). Zjistila jsem, že jediné jídlo z Pinty, po kterém se na kole jet nedá, je
burger (ale zase po něm můžu pět hodin nejíst).
Jinak je to tak všelijak, už se
těším na slunko.
Ve Vancouveru se v březnu konala
výroční konference TED X, na kterou stálo vstupné stejně, jako záloha na malý
dům. Takže já nemajetná jsem se mohla tak maximálně pokochat interaktivní
instalalací v podobě amébovité sítě natažené na Waterfrontu. Lidé mohli
povrch téhle divné medúzy měnit pomocí aplikace pro chytré mobilní telefony.
Taková pitominka. Já tam stejně postávala proto, abych si mohla šáhnout na
Zimbarda, který tam taky přednášel. Naštěstí byly Ted talks streamované
v reálném čase na velké plátno a se zpožděním nahrány na youtube.
S Martinou jsem se vydala na
trhy na Granville Islandu – je tam spousta mňam věcí, například koláče s
pekanovými ořechy. Člověk si může sednout na lavičku venku a kochat se
lodičkama v zátoce, romantika a na březen docela teplo.
Taky jsem šla na jídlo
s mamčinou bývalou spolužačkou Martinou a seznámila jsem se s její
sympatickou dcerou – ta si nabrnkla ve Vietnamu Francouze, takže možná nebude
dlouho Kanaďankou.
Zadarmo! jsem díky Erice (a
prckovi, co ho hlídá) navštívila „slavné“ vancouver aquarium a poprvé viděla
belugu (asi běluha či co) – faldíkovitá bílá velerybka s permanentním
dementně veselým úsměvem – zamilovala jsem se!
Jinak docela často jezdím na English Bay – je tu písek, výhled a hezky.
Duben
Práce, práce, práce, hospody – nj
– co jinýho :) Jinak v práci je kopa srandy, náplň je nuda, ale
spolupracovníci jsou boží, tady třeba „uklízíme“ kartonové krabice, které mají
jít do sběru, do kumbálu :) Vtípky, dobrá atmosféra, práci zvládám levou zadní,
omáčky levou přední a tak, prostě vyjeté koleje. S klukama jsem byla i
párkrát v hospodě.
Ale našla jsem si čas i na pár
minivýletů, páč počasí se lepší, je chladno, to jo, ale slunko svítí, tak
nebudu smrdět doma, že ne?
Na tancování jsem se seznámila se
jednou ruskou, tak jsme zašly na pár kafat a pak na prochajdu i s jejím
přítelem.
Konečně jsem se odhodlala jet do
Elisabeth parku, co mám dva kilometry od baráku – je tu hezký výhled na Van,
opravované arboretum a můžete si tu udělat fotku fotografa, co fotí focené :)
Chladu jsem se nezalekla ani další
víkend a vydala jsem se na objevnou cestu k Burnaby lake. Jako v pohodě,
i když lidi se na mě koukali jako na pako, když jsem jela na docela
frekventované silnici na kole v minisukni (ale to jenom proto, aby mi bylo
teplo na zadek!). Burnaby lake je celkem romantické, ovšem s poklesem
hladiny vody jeho romantičnost klesá, každopádně kolem něj je vybudována
stezička z hatí, sem tam s lavičkou, takže je to fajn místo na
odpočinkový výlet ... jen kdyby ta cesta zpátky nebyla pak celá do kopce. Taky
je kousek od toho stanice skytrainu pro ty, kdo nechcou na kole jet moc daleko.
No a dubnová třešnička na dortu?
– Whistler – ráno, tam, večer zpátky, stačilo to, protože světe div se – na
místě konání zimních olympijských her 2010 byl v březnu ještě sníh a lyžovalo
se. Ano, dovedete si určitě představit moje překvapení. Ač jsa hnána myšlenkou
na krásné panoramatické traily, byla jsem donucena tuto vzdát a potupně vzít za
vděk paďourskou panorama gondolou (stála za to, ne, že ne). Každopádně – jak
jsem se tam vlastně dostala? – díky bohu za couchsurf a taky za Kat a jejího
přítele. Ti měli dodávku a za pár doláčů, mě vzali z Vancouveru
s sebou. Jeli jsme teda tři irové, jeden Argentinec, Filipínka a já. Irové
šli po příjezdu fotit (Kat publikuje v jakémsi magazínu o adrenalinových
sportech a jela fotit snowboardisty), pak jsem s nima mimochodem šla i na
jakousi trivia night, Argentinec se zdejchl na trek a já s Filipínkou jsme
si řekly, že si výlet taky pořádně užijeme. Bylo dost zvláštní pohybovat se
mezi lyžaři na svahu v pohorkách, ale počasí vyšlo parádně a Panorama
gondola měla prosklené dno, takže jsme mohli mít nefalšovanou závrať a sakra
blbej pocit z toho, že mezi mnou a tou dlouhou cestou dolů jsou jen 4
centimetry skla. Každopádně, rozhodně bych chtěla Whistler vidět i bez sněhu,
doufejme, že se mi to někdy podaří. Cestou zpátky jsme se zastavili ve
Squamishi pod Chiefem, kde jsem si řekla, že toho si taky slezu ... a slezla –
o měsíc později :)
No a jak vlastně vypadá Van na jaře? - no nádherně!
Žádné komentáře:
Okomentovat