Další část kanadského restu – týden v Rockies, počínaje
25. květnem 2014.
Velevážené, nádherné kanadské skalisté hory – Rocky Mountains,
familiérně Rockies. Perla severu, o kterou jsem nemohla přijít.
No jo, ale jak se tam dostat,
autem to asi bude nejlevnější ... ale kde ho vzít? A s řídičem? No,craigslist
přeci. A ono jo, tenhle web je plný všeho – od nabídek práce, přes prasklé
žárovky, trhaviny a domácí mazlíčky až po nabídky na spolujízdu. Jsem sice
naivka z Česka, která si myslela, že na webu podobnému českému aukru, jsou
jen solidní lidé, ale zase taková naivka, abych jela dvanáct hodin v autě s člověkem,
kterého předem neznám, nejsem. A tak jsem 21. května u London Drugs na
Granville st. poprvé potkala člověka, který mě měl za 80 doláčů svézt nějakých 800
kilometrů. Na srazovém místě čekal pomenší (ca o pět cenťáků vyšší jak já) Ind
třicátník. To mi bylo sympatické, říkala jsem si, že jestli si něco dovolí, tak
bych ho dala (rozuměj praštila a zdrhla a mezitím hodně ječela). Po tomto
krátkém assessmentu jsem se mu představila, vrazila 50 dolarů předem
(psychologie! – vytvoření povědomí závazku) a oznámila mu, že musím ještě na pochůzky,
takže se uvidíme v neděli v 6 ráno před mým domem :) Když si to tak
zpětně uvědomuju, byla jsem asi docela důvěřivá, ale vzhledem k tomu, že
Ind na tom byl stejně jako já (to jsme probrali cestou) a měl by výčitky, kdyby
mi ujel s padesátkou, tak to je vlastně cajk. Dobrý kraj, dobří lidé.
Den 1. – ve znamení dloooooooouhé cesty, během které
jsem neměla moc času se nudit
V 6:00 vyrážíme nach Banff –
to je moje cílová destinace – městečko na úpatí hor. Ind (jmenuje se Dee, je to
zkratka od nějakého hodně dlouhého indického jména, které si už nepomatuju ...
myslím, že to byl Deebak nebo něco tak) jede až do Edmontonu, resp. se tam
stěhuje (asi s jedním kufrem a jedním směšným batůžkem), protože tam sídlí
pobočka firmy, pro kterou pracuje. Firma mu hradí ubytování a stravné, takže
mých 80 doláčů jde na benzín. Dee je v pohodě.
Dostala jsem na vybranou, jestli
jet přímou cestou, nebo přes Kelownu, která je pro Kanaďany z BC něco jako
pro Moraváky Pálava. No, výběr byl jasný – cesta bude delší, ale o to
záživnější. |A hlavně, odřídí to někdo jiný. Kdybych řídila, já, tak se
nevymotáme z Vanu.
Je výhoda jet přes vinařský region,
člověk nemá výčitky svědomí, když si koupí víno (resp. když Dee koupí víno),
zbytek cesty jedu s flaškou pod nohama. Bylo to ze začátku trochu zvláštní
a říkala jsem si, jestli si od toho pak něco neslibuje, ale když ti život dává
víno, tak ho safra přece vypiješ, ne?! ... zvlášť když je červené a má tak
lahodný název – Dirty laundry :) (jo když už jsme u toho, chybí mi ty vtipné
kanadské vinné názvy, jako Vine o´clock, Bare foot , Screw me apod, v Čechách
je to přece jen takové monotematické).
Indova firma je asi docela
zazobaná, páč mě pozval i na oběd (Denny´s) ... podezření sílí, ale lepší být
podezřívavá než hladová, ne? V autě po obědě trochu pospávám, Dee ne,
protože má v sobě od rána už asi páté kafe (sice z Tima Hortona, ale
nejsem hnidopich, kofein je kofein). Kromě občasného poklimbávání ale cesta
utíká celkem rychle, Dee je milá a ukecaná společnost, a já jsem taky milá a
ukecaná společnost, takže jsme si celkem sedli.
Přibývá sněhu ... kdoví proč jsem
si myslela, že konec května znamená v Kanadě začátek léta. Začínám tušit,
že moje výbava stále nebude dostačující.
Dee se těšil na Lake Louise –
ilustrační obrázek
zde. Když jsme k němu dorazili my, bylo zamrzlé a pod
sněhem a já začala v duchů klít a nadávat si, že jsem si nevzala sněžnice
(nakonec to teda nebylo tak horký, ale že by bylo nějak zvlášť teplo, to taky
ne). Jezero jsme si poloobešli (tzn. – dostali jsme se do půlky a pak jsme pod
sněhem přestali rozlišovat, kde končí stezka a začíná voda), zanadávali si na
hotel Fairmont, který hyzdí jezerní panorama a pokračovali jsme do Banffu.
... na večeři samozřejmě :) –
placenou z korporátních kapes, yay! Měla jsem moussaku. No a nakonec
zaplatil i ubytování, bylo mi ho trochu líto, když jsem si řekla o oddělené
postele, ale byl to kavalír. Dirty laundry padlo, takže jsem mu vyklopila, že
normálně s cizími třicátníky v autě dvanáct hodin sama nejezdím, ale
že když jsem ho viděla, tak jsem si řekla, že bych ho přeprala. Víno mu z toho
skončilo v nose. Hezky jsme si pokecali. taky jsem mu (mimo jiné) řekla,
že jsem ráda, že není úchylák, což ocenil. Jako asi je docela ekonomická bedna –
vystudoval americkou univerzitu a podle jeho diplomové práce se prý už řídí
několik nadnárodních firem. Byla jsem halt v dobré společnosti - doufám,
že mu v tom Edmontonu nezamrznou mozkový buňky, byla by ho škoda.
(btw. jak jsem to psala na blog, tak jsem mu poslala mail,
jsem zvědavá, jestli odepíše, docela by mě zajímalo, jak se má)
Den 2.
S Deem
jsme dali v Banffu snídani, pak se spakoval a odjel vstříc zářivé korporátní budoucnosti
s tím, že slíbil poslat fotky z Lake Louise (poslal). No a já se
vydala křepkým a najedeným krokem do hostelu Same Sun, kde jsem měla 4 noci bivakovat
a zároveň se setkat se německým couchsurferem Félixem, se kterým jsem se
domluvila na výletování. Když jsem tam v 11am došla, už čekal u recepce a hned
jsme šli hikovat. Je to v pohodě kluk. Dal výpověď v práci a rok
cestuje.
Na recepci
nám řekli, že už je nahlášeno 20 vidění medvěda, tak s sebou pro jistotu
beru svůj pidipepřáček. Jinak za 40 doláčů se tu prodávají i pepřáky na
medvědy, velké jako litrová petka. Tak jsem se modlila za malého medvěda,
nejlépe kapesního, protože můj pepřák vypadá jako propiska.
Je hezky,
tak jsme se rozhodli na cestu na Sulphur mountain – je to jediný kopec, na
který v Banffu jezdí lanovka, protože tam má být krásný 360° výhled.
Nejsme lemry a vůbec – lanovka je drahá! U informační cedule s mapou potkáváme
francouzského couchsurferea Jeroma. Je to náhoda jako prase, protože on je
jeden z lidí, kteří mi pod příspěvek na CS psali, že v Banffu budou
ve stejnou dobu jako já. Takže jdem ve třech. Jerome je pohodář, dal si za úkol
navštívit každé velké město všech provincií (plánuje i Saskatoon ... god luck
with that one :).
Cesta na
Sulphur Mountain je strmá a počasí je lehce aprílové slunko se vyměnilo s deštěm,
déšť s kroupami, kroupy s mlhou a čím výš stoupáme, tím víc je sněhu.
Félix má tenisky. Cestou míjíme pár ztracených duší, které se podobně jako my
rozhodly neutrácet za lanovku. Jedna slečna se dokonce v půlce kopce
rozhodla, že to nedá (nakonec to dala, ale přítel ji musel notně přemlouvat a
neobešlo se to bez silných výrazů). Míjíme medvědí stopy, připravuju propiskový
pepřák a začínám nahlas zpívat.
Po příchodu na vrchol přichází zklamání – celou cestu jsme
doufali, že se mlha roztrhá, ale mrcha stále drží, takže když stojíme na ochoze
u lanovky, pod kterým je zároveň kruhová restaurace, vidíme prd. No resp.
vidíme asi tak na deset metrů. Ze srandy se fotíme u namalovaného panorama,
abychom si z vrcholu odnesli alespoň nějakou fotku a snažíme se tvářit,
jakože nám to vůbec nevadí. Například to, že jsme durch mokří, je nám kosa, a
zároveň jsme zpocení jak vepři. A hodně tu fouká. Hmm ... hodně tu fouká ...
FOUKÁ!
Ano, je to tak, asi během pěti minut vítr mlhu rozehnal a výsledek byl
dechberoucí. No to si pak prostě musíte říct, že ten výšlap stál za to :)
No, dolů bychom mohli zpátky lanovkou, že, ale to by nebyli
kluci, aby z původního výletu nahoru-dolů, neudělali okružní. Vydáváme se
tedy po protilehlé straně úbočí dolů po cestě, co vypadá jako cesta, ale
vlastně není. Zvolili jsme styl „vzdušnou čarou“ a zatím to funguje. Jerome
vytahuje harmoniku, já zpívám a třískám o kameny, kterých je tu fůra, medvědi
mají smůlu. Po cestě potkáváme jen jednoho osamělého sviště, ale strach z medvědů
přetrvává.
Abych to zkrátila – z původně čtyřhodinového tripu se
stal devítihodinový, do hostelu se dostáváme v 9 večer. Jeromovi dáváme
sbohem, zítra vyráží na další část své cestovní trasy. Na pokoji jsem se dvěma
francouzskama a třema angličankama, které do hor přijely zjevně jen nasávat. Já
bych si asi pro tuhle kratochvíli vybrala obydlenější místo.
Den 3.
S Félixem jsme se rozhodli udělat si výlet k jezeru
Minnewanka – habitatu medvědů Grizzly, jejichž sezóna začíná díky zrajícím
brusinkám na začátku června (no ještě máme chvíli času). Výlet nám trochu
komplikují kanadské vzdálenosti – cesta je nám jasná, ale je celá podél velké
silnice, která není vůbec chodec-friendly. Cestou se snažíme stopovat, oběma je
nám to trochu žinantní, ale nakonec nás vzal jeden týpek asi dva kilometry k dálnici
a odtam zase na korbě pár s kajakem, takže jsme se vlastně vezli jako
králové.
Jezero Minnewanka je velké a studené, má přezdívku Ďáblovo, a podle indiánské
pověsti v něm přebývají duše zemřelých. Nedopátrala jsem, jestli byly tyto
duše původní indiánští otužilci, ale přikláním se k téhle teorii, protože
voda má luxusní 3°C, což rozhodně stačí k suchému tonutí. Taky jsou tam
srnky, tedy ne přímo v jezeře, ale kolem ... a rosomáci. Mám s sebou medvědorolničku
a pepřák, protože kdybych byla medvěd, taky bych tu chtěla bydlet.
S Félixem jdeme po trailu kolem jezera – je to tu celé
lesnaté a kamenité, fakt, medvědí ráj. Hodně zpívám, pískám a tleskám, kdyby
náhodou. Jezero je veliké a trail má cca 20 km, jdeme jen ochutnávku. U
parkoviště stojí stánek rangerů a mají tam kůži malého grizzlyho, kterého
srazil vlak ... má drápy dlouhé jako sirka. už si z nich nebudu dělat
srandu.
Je čas najít si stopa zpátky. No a to bych to nebyla já,
abych nevybrala dodávku polských dělníků se zadníma okýnkama zalepenýma
papundeklem, že. Poté, co jsem předním okénkem viděla, jak zahýbáme na opačnou stran,
než ukazuje šipka Banff, lehce jsem zneklidněla (kecám, takhle jsem se v autě
ještě nebála). No ale poté, co jsme dvakrát zastavili jednou kvůli horským
kozám, podruhé kvůli černému medvědovi (faktis!), ukázalo se, že do Banffu
vedou cesty dvě a tudíž dneska znásilněná a zavražděná nebudu. Docela se mi
ulevilo. Poláci nás vyhodili u hostelu a oba jsme s Félixem byli tak
zmordovaní, že jsme zalehli a spali ... v 9 večer.
Den 3.
Třetí den má být odpočinkový, tak jsem si prošla Banff
(chcípl tu pes) a tak se v jednu vydáváme s Félixem na odpočinkový
výlet na Tunnel Mountain – takový brdek uprostřed Banffu, kterým měla původně
vést transkanadská železnice, až jeden šikovný konstruktér přišel na to, že se
to dá udělat mnohem levněji a kopec prostě objet. I tak se mu říká Tunnel
mountain.
Prší nám, ale to nevadí, já mám pláštěnku a Félix pytel od
odpadků. Cestou nahoru potkáváme kanaďany, kteří si to jen tak odpočinkově
přišli vyběhnout. My jsme oproti nim trochu pomalejší. Výhled není
spektakulární, ale neurazí. Výletová kvóta je pro dnešek splněna.
Den 4.
V Banffu jsme zvládli asi tak všechno, co se dá
zvládnout bez auta, tak se vydáváme do Canmore, dalšího pidiměstečka, ne tak
profláklého jako Banff a s lepším výběrem pěšky dosažitelných treků. Jako
první jsme si vybrali výlet k jezerům (Grassi lakes). Cestou jsme potkali horolezce a
horskou kozu, co nám asi chtěla ukrást svačinu. Taková kanadská horská koza
není žádná sranda, je velká jako menší kráva a rohy má pětkrát tak dlouhé.
Félix si jde po treku zaplatit hostel v Canmore, já se vracím do Banffu.
Zítra dáme poslední trek v Canmore, Félix pak jede do Montréalu (tři dny!
Greyhoundem) a já jedu den po něm zpátky do Vanu.
Den 5.
Na místo srazu dorážím pozdě a nemám signál. Félix naštěstí
počkal, takže se v 11 vydáváme směr Lady McDonald (překřtili jsme ji na Lady Gaga), která mi byla Pavlem
(Pavle!!!!!) doporučena jako jednoduchý trek na zahřátí. Ha ha ha. Na náročném
výstupu pliveme plíce a sněhu přibývá. Pod vrškem je starý dřevěný heliport, ze
kterého skákají blázni s rogalem (jako, já měla problém i sama se sebou,
natož abych táhla křídla).
No výhled stojí za to. Až na vrcholek jsme se nedostali, páč to byla strmá šotolina a my
si nechtěli zlámat hnáty, ale i tak – dobře Pavle, uznávám, z heliportu se
koukalo hezky. Aspoň jsme si tam postavili sněhuláka. Na odjezdnou jsem
Félixovi koupila Labello, protože si furt stěžoval, že má suchou pusu.
Den 6.
No a jede se domů, s horami se loučím s těžkým srdcem
a do městského Vanu se mi vůbec nechce. Jedu Greyhoundem, protože na obzoru není
žádný Ind, který by mě svezl, nakrmil a ubytoval. V autobuse jsem dočetla
knížku Deconstructing Amelia. Po
několikahodinové cestě jsem byla fakt vyklechtaná, takže mě ani trochu
nepotěšilo zjištění, že skytrain, který potřebuju, nejede a autobusy taky ne.
Kašlu na to, beru taxíka ... až na to, že v horách člověk drobné
nepotřebuje, tak jsem se ještě pánovi omlouvala za to, že nemám na dýško.
No a na závěr ještě třešnička na dortu:
VÝLET NA THE CHIEF - 1. červen
Za šest dní mizím z Kanady, ježiši. No aspoň jsem se
domluvila na trek s Adrianem, barmanem z Pinty (to bylo předtím, než
jsem zjistila, že pracuje i jako pošťák a má za sebou vojenský výcvik – hopkal do
kopce jako na pérkách a lýtka má, jako moje stehna). Odjezd posunul na 10:30,
ale tak co, aspoň se vezu, že. The Chief je makačka, ale ty výhledy pak stojí
za to. Je to druhý největší granitový masiv v Americe, takže si už můžu
odfajfknout oba (první je Half Dome v Yosemitech:). Vylezli jsme asi na 6
jeho vrcholů (a to tam byly jen tři! ... jo, byli jsme trochu zmatení) a já
jsem v jezírku objevila larvy chrostíků – byly přesně jako od Sekory – v takových
rakvičkách poslepovaných z kamínků. Den korunovalo sushi s Evčou a
Michalem, no a domů jsem se dostala tradičně úplně tuhá. Takhle to má vypadat!
Žádné komentáře:
Okomentovat