Merica - Yosemite

17.8.

Dneska budeme v legálním! kempu spát už třetí noc, už si ani nepomatuju, kdy jsme naposledy spali ilegálně :) A plánujeme si připlatit ještě další dvě noci, abysme mohli načerno vylézt na Half Dom, onu pověstnou horu o které se vypráví mnoho a ještě víc příběhů (například Petr tam už byl, bez permitu a se třemi kamarády, kuchači ryb z Aljašky). Half Dom vypadá jako kamenná vlna, na příkré části se horolezí a po oblé jdou řady vyfluslých turistů, kterým se kdovíjakým způsobem podařilo dostat až k Half Domu (vede tam dlouhá cesta údolím a musí se to celé obcházet), aby je na konci dodělal výstup na samotný vrcholek. Byli bychom tam bývali šli naprosto legálně, ale denně tam pustí jen 50 turistů a to ještě jen když vyhrají permitovou lotérii, za kterou se platí pět doláčů – online lístek vhodí do imaginárního osudí. Pokud loterii vyhrajete, platíte ještě 8 bucks za hlavu. Takže ... ehm ... no načerno je to levnější. Říkali jsme si, že kdyby to tam fakticky kontrolovali tak pečlivě, tak se jenom projdeme k tomu a na samotný zub/vlnu se vykašleme, i když teda – byla by to fakt škoda.

No, to je fuk. Spíme ve stanech a budíme se kolem sedmé, páč je tu děsná klendra, která ale vydrží tak do 9 hodin ráno, pak je zase děsný vedro. Já spím v pěti vrstvách nahoře a dole s gepardíma kalhotama, stejně to úplně izolačně nefunguje. Místo v kempu máme luxusní a na večeři nám pravidelně svítí nádherná hodobóžová svíce se zasněným Ježíšem z 99 cents storu za 99 cents. Jeho pohled je velice vědoucí a velice mimo.

Viděli jsme utíkat medvěda do kopce, takže si odškrávám další položku v Yosemitském to-do-listu, včetně odehnání hanta-veverky. Jo, je to tak, Hanta si tu ještě vesele viruje, ale není to takový poprask jako minulý rok – veškerá osvěta je pokryta vyfasovaným letáčkem s obrázkem veverky a nápisem ... něco ve smyslu jakože na smrtelně nakažené veverky a myši se nešahá. Zatím to funguje a tuhle radu si beru k srdci.

Včera jsme byli na opočinkovém treku k vodopádům. Jen 1000 m převýšení. No jo, odpočali jsme si parádně. Výhled nádhera, akorát na cestě zpátky jsem se nemohla moc zastavovat, protože jsem zjistila, že jakmile stojím, nohy si uvědomí, že už nemůžou a začnou se roztomile klepat. Takže cestu dolů, kterou jsme nahoru šli asi 4 hodiny, jsme dolů zvládli za hodinku. Petr teda s půlhodinovým předstihem, ale zato zvládl přeskočit Španěla na výšku. Jo, bylo to hodně z kopce. Výhled na Half Dom byl parádní, akorát na vodopády bylo málo vody, tak moc nepádily. I tak tam bylo krásně. Večer jsme završili ohněm z nakradeného dřeva a buřtíky a bylo nám blaze.

Dneska máme odpočinkový a servisní den. Ještě jsme nebyli schopní vyřešit pokutu ze San Diega, tak nevím nevím, kolik nás to parkování u pláže nakonec bude stát. Taky ještě nemáme couchsurf ve Friscu. no jo, hledat ubytko pro 4 lidi není žádná sranda. Snad se nám to podaří, jinak budeme vystaveni náporu sketchy hostelů, případně spaní na parkovišti u supermarketu. No been there done that :)

Honza teď sedí v kavárně na netu a já s Petrem a Bárou, poté, co jsem zažehnala über hlad pitou a cottage cheesem, sedíme u kamenných homolí. Petr s Bárou na ně lezou, já se na ně koukám a možná si taky něco vyhopkám. Až se vrátím do Brna, pořídím si lezečky a lezeckého pantera.

Jo a taky se chceme jít dneska vykoupat – v jednom z kempů, kde mají mimo jiné i pračky, sprchy zadáčo i se šamponem, mají i řeku a vzhledem k tomu, že je dneska 30 stupňů, půjdem to tam prubnout. Juch!

19.8.

Včera jsme vylezli na Half Dome.

Jak k tomu došlo? :) Jednoduše, to jsme tak seděli znavení u večeřového stolu a přemýšleli, co budeme dělat následující den. Vylučovací metodou jsme přišli na to, že neděle je ideální den na nejtěžší výstup Yosemite (což teda vůbec nebyl nejtěžší, páč vodopády byly daleko horší :). Rozhodli jsme se taky, že na permit serem a dokud to půjde, budeme předstírat, že jsme na Half Dome vylezli omylem. Případně, že jsme si permit spletli s termitem ...

Ráno jsme se zvládli z kempu vykopat v půl 7 s tím, že ještě nakoupíme jídlo na cestu v Yosemite Village. Obchod otevíral až v 8, tak jsme si střihli jógu na parkovišti. Pak jsme se zásobili tyčinkami Cliff a zbylým proviantem z kufru (klasické pita potěšení a rybky, případně fazole) a hurá vzhůru.

Poprvé jsme šli jako skupinka, protože terén nebyl moc obtížný, stoupání pozvolné, takže nám dokonce zbyl dech i na povídání, což byla paráda, protože když mluvím, nebolí mě nohy :)

Pauz bylo přiměřeně, takže jsme byli jen trochu dead, když jsme se dostali pod Half Dome po John Muir Trail. Cestou sem tam srnka, sem tam veverka, veverek teda víc, medvěd žádný (awwwww – ne, kecám, minulou noc jsem nemohla asi hodinku usnout, protože se mi zdálo, že se medvědi dobývají páčidlem do medvědária, uff – naštěstí to byla jen hlučná mexická rodina bydlící opodál).

Pod Half Domem nás čekalo rozhodnutí, na které upozorňovaly množící se cedule s nápisem „Don´t forget your permit“ – hore, nebo dole? Honza to obrátil dolů. Petr to pro mě s Bárou rozsekl prohlášením, že on teda jde nahoru, tak jsem pak za nima lehce vlála :)

Přímo výstup na Half Dome je specifický tím, že člověka vyšťaví lezení na předhřbítek cestou hadovkou s kamennými schody a pak na něj čeká třicetistupňový výstupní sklon za pomoci železných lan s tím, že cesta je jak pro nahořivší, tak pro dolivší. Já zvolila blbečkovský způsob, dvě ruce-dvě lana a cupity cupity. Dlouhou sérií přísunů jsem se vyšoupala nahoru a ... PARÁDA! Stálo to za to, výhled krásný (takový ten „Přicházíš z hor, ze země sněhů, na střeše světa usínáš ...), vyfotil nás tam jeden hodně zvláštní pán, který si nás tam chvilku dokonce aranžoval – cool :) No a pak jsme už šupajdili dolů, páč to vypadalo, že se bude blýskat a to ne na lepší časy. Natáhla jsem si lýtkový sval, tak jsem dolů nešla úplně ladně, ale i tak jsme makali jako fretky.

Na parkovišti jsme vyzvedli Honzu, lehce namrzli v řece, zadáčo se vysprchovali a umřeli.

Vstávání bylo krušné, bolí mě celá Anča. Taky nám vyplivlo těsnění u vařiče, takže čas čajíčků je asi zpečetěn. No uvidíme. 

Merica - Big Sur, poušť a nakonec tisícovky

14.8. - no mám trochu skluza, no :)

Sedím potmě v kempu u Sekvojí a u psaní mi dělá společnost mexická rodina a hihňající se Bára s Petrem ve stanu. Měsíc je za stromem a není vidět na klávesu enter.

Dojedli jsme, dopili čaj a já potřebuju chvilku pro sebe na psaní a mozkovou rehabilitaci, snad to trochu nabourá můj čtecí dluh, když aspoň píšu. Kindle je dead, tak je to čtení mnohem obtížnější.

A teď je slyšet vysavač, ze stanu :D Prdel :D Mexikánci mají všechno i konvici na čaj a malá kamínka, taky mají spoustu dětského potěru,který tu ještě ve čtvrt na deset babócá. Ve španělštině.

To, kde jsme všude byli a spali, teď vytahuju z paměti podle fotek v počítači, takže to bude notně osekané.

Big Sur

Sémě psychologické geniality bylo vneseno právě sem, aby vypučelo ve zvláštní psychedelický plod hermafroditního a meditativního Esalenu. Pro nás to znamenalo jet 72 mil po úzké silničce bez odstavných pruhů a plných kempů. Den v autě udělal svoje a byli jsme lehce znechucení i když jsme si vyfotili parádní fotku před Esalen institutem – kdybysme měli každý 180 babek, tak jsme si mohli udělat foto i uvnitř a nazí a zmeditovaní. Takhle jsme jen vyfásli informační brožurku od vlasatého vyklidněného transsexuála, což o to – i to bylo fajn. Auto jsme nakonec zaparkovali na odstavném pruhu hned vedle a vyrazili do hor hledat spací místo. Našli jsme si postel v oblacích – na místě vypáleného obytného domu. Honza přežil dvě přítomnosti hada (respektive různých hadů) a po západu slunce jsme tradičně zalezli do stanů úplně zdechlí. Nahoru jsme si vzali relativně málo vody, takže na snídani byla největší delikatesou voda z fazolí a zuby se čistili až dole. Jako útesy parádní, ale vzhledem k tomu, že rádoby opuštěné pláže mají omezený přístup a jsou dost dobře hlídané, tak nic z toho. U jednoho takového útesu jsme se podělili s racky o večeři (ti na ni teda srali, doslova, ale naštěstí vedle). Nemám tucha, kde jsme spali, ale vím, že jsme druhý den museli zaručeně vyrazit směr Santa Cruz – městem jsme jen projeli na cestě do Sequoia parku, ale měli jsme ten nejlepší burger v typickém americkém „dajnu“ i se servírkou Wendy (protože všechny americké servírky se jmenují Wendy). Prostě super cool.

Sequoia park

Po menších peripetiích jsme na noc, poté, co jsme nakoupili předražené pivo a víno u Sikha, hledali kemp. Nejdřív jsme našli zapadlý kempground s karavany, co tam musely stát už aspoň deset let, ale poté, co nám milý majitel-zaměstnanec prozradil, že tam nejsou žádné sprchy ani záchody („kdybyste byli samí chlapi, tak bych se o to nestaral, ale máte tu dámy!“), vzali jsme kramle a po nočním slalomu po úzkých silničkách a o jedno vyděšení krávou (domnělým medvědem) později, jsme to zapíchli v Sequoia kempu. Teda aspoň jsme si to mysleli ... Vypadalo to, jakoby jsme vlezli někomu na dvorek a postavili si tam stany. Tenhle dojem nepolevil ani ráno – místo padesátiletého postaršího prošedivělého muže s vousem a klobouku, vylezl z baráku potetovaný osmatřicetiletý poříz i s manželkou a pitbulem. Ukázalo se, že jo to opravdu kemp, ale že v něm zrovna nikdo není. Odpustil nám poplatek, podlachmili jsme si jeho zubožené pejsky (stádo koček se nenechalo) a vyjeli jsme do opravdového Sequoia kempu, kterýžto byl asi o 30 mílí jinde. Jako bylo to docela scatchy – krávy převlečené za medvědy jsou mor. Je to poprvé, co kempíme na legálním kempišti za peníze a na víc dní – fakt pohodička.

Jídlo si tu zaslouží malou vsuvku – na večeři jsme si uvařili nezničitelnou rýžovou šlichtu s konzervami a smoky příchutí. Byla tak úchvatná, že nám druhý den ráno skončily dvě třetiny hrnce v záchodě, páč na snídani to fakt nebylo, ble. Ještě jsme u toho trochu připálili hrnec a úžasnou šlichtózní chuť nedokázala bohužel přebít ani Valentina, která jinak přebije všechno. Trochu nahnilý salát, co jsme měli na obědový piquenique byl tedy večerní předzvěstí.

Sequoia park samotný je ... plný sekvojí, překvapivě. Například takový Shermann tree (stáří ubohých 2500 let) kdyby se naplnil vodou, mohl by se dospělý člověk koupat 27 let každý den v průměrné vaně. Taky mám spoustu šišek, některé nedobrovolně (dík Péťo). Vyfotili jsme se v díře, viděli Shermanna i kongresový hájek. Sekvoje jsou chlupaté, vysoké a dobře hoří (jak ukazují fotky z roku 2004). Šišky jsou malé.

Dneska (středa 14.8.) jsme se rozdělili na dvě skupiny – pracovní název rafani a lemry a vydali se na dva různé treky – Já s Honzou k jezerům a Bára s Petrem o pět set metrů výš. Všichni jsme byli spokojení a vydovádění, takže ponorka se zase o pár dní odložila.

Zítra míříme směr Yosemitte a podle toho, co jsme viděli dneska, to bude fakt pecka. jen těch medvědů tam asi bude víc a krav míň. Pravděpodobně bude i internetová zastávka ve Starbucks ve Fresnu a ranní praní v pravé coinové laundry! Taky musíme koupit pity a rybičky, ať jsme z něčeho živi – kukuřičné pity za dolar se neosvědčily. Chuť mají podobnou jako koženková záložka do knížky, možná trochu horší. Jo a viděla jsem spoustu chipmunků. A sarančata, co práskala křídly, když letěla. Rangeři jsou tu milí a přívětiví, i když permit stojí 20 a kemp platz na den 14.

Docela nám tu ten dvouden nestarání se o to, kde budeme spát, bodnul a jsme čilí a připravení se zítra zase zrasit a nechat se požvejkat medvědem.

Fotky nahraju později, hrozně se to tu seká.

Merica - on the road for real

anna2rerajče.net

Bára vyležela rýmičku a je zase jako rybka. S Anthonym jsme se rozloučili v hospodě pivem Monkey knife fight a pofoukali mu ručičku, kterou v okamžiku spontánního vzrušení prorazil zeď v baru (to víme teda z Petrova vyprávění. Taky jsem u něj zvládla zapomenout svůj a Honzův ručník, což je už třetí věc, spolu se sandály u Sedomy (to byl majstrštyk spojený s krkolomným převlékáním v autě po koupání a zapomenutím botek na parkovišti) a zelené bundičky v San Diegu ... jsem prostě rozsévač věcí. Pas zatím mám, rodiče mi doporučili, abych ho snědla, ale já myslím, že by bylo lepší si ho zašít pod kůži.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Na GPSce jsme nastavili směr Grand Canyon a vyrazili jsme konečně do místa určení. Dojeli jsme přes Sedomu za tmy, ustlali si na parkovišti a nechali se uspat klapotáním jeleních kopýtek (stejně je tam ta zvěř jen pro turisty).

anna2rerajče.net

Vzhledem k tomu, že jsme zakempili asi 100 metrů od díry, vstali jsme brzo a asi v šest hodin ráno jsme se vydali na trek do kaňonového chřtánu. První, kdo áchnul při výhledu byla Bára, takže prohrála imaginární sázku. Ale to jí zjevně nevadilo a celou cestu dolů šlapala jak divá, Petr taky a my s Honzou jsme lehce chvostili. Při sestupu nás doprovázeli různě roztroušené hloučky turistů a veverky, které podle cedulí kousali nebohé chodce a nakažovali/kazili je morem. Bylo jich tam mrtě a byly moc roztomilé – asi zastírací manévr ...

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Nesli jsme si spoustu vody a bagely, ale nebylo toho potřeba tolik, protože při cestě dolů, která nám zabrala dvě hoďky, jsme minuli čtyři odpočívadla s vodou a stínem a záchody. Mají to hezky zařízené. Kdyby někoho zajímalo, jak to vypadá v dolní třetině Grand Canyonu, tak je tam oáza, opuncie a potůček, který se kdoví kde mění v rozvodněné hnědé Colorado. Je tam krásně, výhled z vyhlídkového místa za tu námahu stál, i když na cestě zpátky jsem si myslela, že chcípnu, vedro bylo a bylo to 4 hoďky do kopce. Aspoň, že té vody bylo dost :) Hlavně Honzu to teplé počasí dost udolávalo, ale zvládl to.

anna2rerajče.net

Po výstupu a čaji o páté jsme se rozhodli nestrávit další noc na parkovišti, ale dojet do Joshua Tree – skalnaté pouště a výspy horolezců a boulderů, na což se Petrovy lezečky dost těšily.

Do pouště jsme dojeli za tmy, nikdo nás nezkásl, takže jsme si rozložili naše 40 dolarové stany aby nás nesežrali draví chřestýši a tarantule a po tmě jsme se zaklempili. To ráno bych vám přála – v sedm vás vzbudí plné slunce a poté, co vylezete z narychlo a potmě postaveného stanu zjistíte, že se přímo před vámi rozkládá ohromná poušť s křovíčky a skalami a lidi? – ani noha!

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

V Joshua Tree jsme nakonec zůstali tři dny, zaboulderovali jsme si – teda hlavně Bára s Petrem, já jen takové malinkaté skalky a stejně jsem měla v kalhotách. Viděli jsme pouštní rezervoár, zažili jsme tři krásné hvězdné noci, viděli rozjetou tarantuli, kojota, chipmunka a vykecali se u rangera z placení za tři noci (Honza suverénně vytáhl mapu Grand Canyonu, když chtěl ukázat, kde v Joshua tree jsme kempovali, ranger z toho byl trochu vyjetej a sdělil nám, že to není ani mapa stejného státu :D). No stejně jsme jim tam nechali deset doláčů, protože to byl zatím highlight našeho cestování – fakt doporučuju. Jinak Joshua trees, jsou stromo-kaktusy – naprosto random rostlina, která může růst snad jen v Americe :) Hvězdné nebe tu bylo bezkonkurenční a létavice se předháněly v létání, do Honzy narazil i netopýr (asi neguje echolokaci) a každý den před západem slunce jsme si vylezli na skálu a koukali se, jak se ta velká koule žhavých plynů kulí za obzor. Magie.

anna2rerajče.net

Joshua tree jsme opouštěli s těžkým srdcem směr L.A baby.

Na L.A má Bára nepříjemné vzpomínky z prvních pěti dní, které tam strávila a všichni jsme stejně byli odlidovatělí z Joshua tree, tak jsme se rozhodli, že to jenom profrčíme. Prošli jsme se k observatoři, vyfotili Hollywood sign (kterej je teda ale pěkně malej), pojedli tradiční tortilly s mexickou omáčkou a vydali se ze zasmogovaného L.A. na pláž Santa Barbara. Pokoupali jsme se, povlnili a frčeli jsme se vyspat na pláž. 

anna2rerajče.net

Parkování v amerických městech by se mělo vyhlásit národním sportem, protože je to fakt prdel najít volné místo, které je blízko u pláže – na místo v Santa Barbaře jsme čekali jako supi. Na studentskou slevu jsme si pučili single kajaky a brázdili jsme přístavní vody, muehehehe. Makačka na ruce, několikrát jsme se každej vykotili (kromě pana Honzy opatrného) a hodinka a půl utekla jako voda.

Potvrdil se mi fakt, že věci v mých rukou dlouho nevydrží – rybka pauza a mé hnáty nás stály walmartový otvírák na konzervy. Taky sme s Bárou zkoušely planking, ale moc nám to nešlo – musíme trénovat :)

Míst na spaní sme vystřídali hodně – pláž byla zatím nejlepší. Písek, vlny, žádní krabi, ani příliv nám nesmáčel ospalé plosky.

Zatím se teda máme královsky a nádherně a je tu blaze a doporučuju. Protože šněččí roadtrip prostě a jednoduše stojí za to.

Merica - zvykáme si

anna2rerajče.net

Tak jsme opustili bezpečný kanadský Saskatoon a vydali se na zkušenou do té pravé krásné i zkažené země -  Merica wellcome!

Den druhý

CALIFORNIA BABY!!!

            První den jsme zvládli i se spaním na letišti – tam jsou na spáče zvyklí a mučí je neustálým světlem a omíláním padesátkových hitů, takže kolem třetí hodiny ranní je člověk tak otupělej, že mu to ani nevadí a spí poslední tři hodiny jak dudek.

            Auto jsme nakonec oproti původnímu plánu půjčili jen na tři týdny, páč nám havarijní pojištění neprolezlo přes online platby, takže se to na místě lehce prodražilo, ale jsme pojízdní yay!

            S Bárou jsme se setkali v Banana hostelu a někdy v tu chvíli se vypařila má milovaná zelená bunda, budiž jí země lehká, hlavně, že mám pas a platební kartu (ta kanadská debetní tu mimochodem nefunguje, stejně jako kanadské internetové bankovnictví, takže jsem se slzou v oku musela rodiče připravit o další peníze, ufff – no snad jim to po zimě splatím :). Mimochodem, zjistila jsem to ve chvíli, kdy jsem chtěla platit za burgekingovskou snídani – lívance a masovou placku – brrr.

anna2rerajče.net

            
Ve Walmartu jsme realizovali koupi dvou stanů a gpsky, kteréžto plánujeme (aspoň gps) za patnáct dní vrátit a obstarat nové, no jo, sockovský způsob cestování ...

            Naši couchhosti v San Diegu byli jediní asi z patnácti, co souhlasili, že nás ubytují a byli hodně easy going – fešák Blake a macho Dan, který mi trochu připomínal brouka nosála. Pohrdli Fernetem citrus a jako revanš nám dali ochutnat homemade džusy zvlášních kombinací – mrkev se salátem a okurku s jablkem – okurkový byl moc dobrý! Splnila se mi taky má noční sprchová můra – s našampónovanou hlavou jsem byla nucena potupně vylézt z koupelny, neb se mi zastavila voda a já ji neuměla nahodit zpět. No jo – prostě sprchové baterie jsou mé Nemesis. Takhle konkrétní musela být použita trhem k sobě a já útlocitná duše, jsem se bála, abych ji neurvala.

Noc byla příjemná a na všelidovém (počet lidí – 3) sněmu jsme se dohodli, že San Diego nám kromě potenciálního sea kayakingu moc neučarovalo, a vyrazíme tedy směr Grand Canyon – zjistit, co že je na té velké zubaté díře tak úchvatného.

anna2rerajče.net

Náladu nám kazila jen pokuta za parkování, kterou jsme vyfásli den předtím za to, že jsme stáli na dvouhodinovém parkovišti čtyři hodiny a zbůhdarma se váleli na pláži – 50 doláčů v tahu. Před odjezdem jsme se zvládli vyhnout další potenciální pokutě jen díky tomu, že jsem seděla v autě a začala na mě troubit policajtka a hned další na letišti, kde si Honza potřeboval vyměnit Kanadské dolary – hadi jedni! vyhýbat se parkovacím ticketům je jako vyhýbat se kulkám z brokovnice.

Za rytmu Parov Stelar jsme odfrčeli vstříc velkému Kaňonu, GPS hlásila za 135 mil zahněte doprava.

anna2rerajče.net

Možná jsme jí neměli bezmezně věřit, neb nás místo do Grand Canyonu dovedla do Phoenixu ... beze srandy. Takže jsme asi první turisti, kteří minuli Grand Canyon :D Ovšem štěstěna tomu přála, že ve Phoenixu je Petr na terapeutickém výcviku a jeho báječný (a trochu příliš kontaktní) couchhost Anthony, u kterého Petr bydlí už třetí týden, souhlasil, že když adoptoval jednoho Čecha, může (a chce!) adoptovat další tři.  No jo, chudák podal prst a zůstal mu jen ramenní kloub ...

Každopádně, je to bývalý voják a současný vegan, takže se v jeho domě nemohou konzumovat mléčné výrobky – na tajňačku jsme si koupili mlíko na ranní vločky a a než se vrátí z práce, šup s ním z ledničky do ukrytého batohu lalala :) Bára dokonce provokativně pojedla na snídani jogurt a já pak nevědomky vyhodila obal do koše – no to by bylo, kdyby ho našel :))

Den třetí 

Bára má rýmu, tak se kurýruje a my s Honzou jsme vyrazili na vyhlídku na South Mountain – vedro kaktusy a parádní výhled na Phoenix!

anna2rerajče.net

Pak jsme to zakempili ve Starbucksu  - dvě hodiny na jednom ledovém kafi (každej teda – zas takový socky nejsme :), vyřídili maily a nahráli fotky na fb – Anthony totiž nemá doma internet – souvisí to asi s jeho očistným životním stylem :)

Vypadá to, že na GC vyrazíme v sobotu., protože dneska musíme povinně s Abthonym na pivo –cochsurfing je fyzicky i finančně náročná věc. Anthony si plánuje, že nás vytáhne do downtownu, ale asi se mu to nepodaří, páč jsme všichni takoví přešlí a trochu nedospaní. Taky je tu ukrutné teplo – koupila jsem si slušivý kovbojský klobouček za dolar, takže se mi mozek bude vařit jen trochu :) U každé zahrádky tu mají mlhovač – rozprašovač studené vodní páry – je to super.

Ha, Anthony už je home, tak budeme muset být sociální, uau.

anna2rerajče.net