Byt-searching

Objevila jsem novou prokrastinační zábavu - hledání bytů podle určených kritérií. Je to krása, můžete si pak  představovat, že máte mahagonovou kuchyňskou linku, mramorový krb, stoleté parkety ze šlechtěného dubu a že tohle všechno je vaše, aspoň na chvilu. Ne ... takhle to nedělám, hledám obyčejný 3+1 do 13 000 s relativně dobrou dostupností a nízkou pravděpodobností, že nás někdo na cestě domů znásilní. No a i to se ukázalo jako pořádně zašmodrchaný Gordický kuzel, jen tu pitomou kudlu ne a ne najít. Ale má víra neupadá, upadla jen na chvíli a to po ...

První prohlídce!

No, jak to říct, samotný byt byl celkem fajn - 3+1 za 12 500 na Podnásepní. Jako správně spořivé holky jsme si řekly, JO! Co na tom, že hned za humny jsou koleje po kterých sviští upískané vlaky, snad bude mít plastová okna. Abych řekla pravdu, plastová okna byla to poslední, na co jsem během cesty na prohlídku myslela, spíš jsem myslela na železnou tyč a baseballovou pálku. Proč? No S Verčou jsme plny nadšení a optimismu vystoupily na Vlhké. Stále plny nadšení jsme to švihly o ulici vedle a na Stavební nás úsměv postupně zvolna opouštěl - vymlácené schránky, olezlé fasády, ale to by tak nevadilo, jako to, že ulice byla pustá, tichá a odříznutá od normálního světa tramvajových kolejí. No a Podnásepní? "Hej, ta paní říkala, že mám zahnout do koupelen." A opravdu, hned vedle dělnické ubytovny byl průjezd ozdobený otlučeným nápisem "koupelny" a zrovna z něj vyjížděl náklaďák. Tady? - to snad ne, horší by bylo snad jen, kdyby nás paní pronajímatelka nasměrovala rovnou do té ubytovny. Cestou po Podnásepní jsme míjely hloučky vilných dělníků v montérkách (když jsme pak stály na ostrůvku, tak Verča neměla nic jiného na práci, než mi povídat o vraždách v Praze, skvělé téma) a já si už začala v hlavě vybírat ten nejlepší katastrofický scénář zahrnující prvky násilí z filmů s hvězdičkou. 

K naší smůle byl byt obrovský a celkem hezký - parkety, velké pokoje, pohužel nevybavený, s jedním pokojem průchozím. V druhém pokoji byly, asi pro parádu, veliké masivní železné dveře, to asi aby se tam vlezl pidináklaďáček - ve 2. patře? - rozhodně dělnický vliv ...

Z první prohlídky jsem očividně neměla ten nejlepší pocit, ale pravdou je, že vysněný privátek člověk nenajde jen tak a já se prvního neúspěchu nezaleknu! Někde na nás ten krásný, levný a dostupný 3+1 prostě čeká.

Jak dlouho trvalo uhnízdění vám?Máte nějaké hororové storky? 

Pošťačíš, pošťačím, pošťačíme

Nejlepší brigády jsou prý na čerstvém vzduchu - ano i ne. V létě si roznášení pošty nemůžu vynachválit, slunce svítí, ptáci zpívají, všude spousta zeleně a keříků vhodných v močící nouzi (zvlášť v dědinách, ve veřejných parcích bych si na to netroufla), nádhera. Všechno voní a já se hezky projdu, pokoukám a ještě za to dostanu prachy.


No a pak je druhý extrém - dnešek - kosa jak z nosa. Podruhé jsem ztratila čepici a to stejným stupidním způsobem jako poprvé (v nejbližší době sem hodlám napsat, jak vypadají ztráty a nálezy DPMB) a ta ztráta bolela, buňky mozkové, o které jsem přišla mrazem, mi už zpátky nikdo nevrátí! Vítr ledový mi čechral čupřinu a já se táhla s báglem plným potištěného a zaobálkovaného papíru - přiznávám, byla to i moje chyba, kdybych nepohrdla signalizačně rudou čelenkou, mohla jsem být teď o chlup chytřejší. A sněžilo!

Stejně jako jindy nebyla nouze o nové poznatky:

• jestli máte divné příjmení, nezoufejte, vždycky je někdo, kdo má horší - a to nemluvím o těch klasických, jako Vítámvásová, Šourek, Šulda, Čurda a (kdovíproč) Banánek. Dnes jsme házeli například dopis paní Hrobkové, což by nebylo ani zdaleka tak vtipné, kdyby ovšem zrovna nad ní neměl schránku pan Smrt - možná dodám i foto :)
• kdykoliv chcete s poštou udělat něco, co se nemá, například snažit se nastrkat deset dopisů po jednom do škvíry pode dveřmi, protože se vám nechce zvonit na zvonky, objeví se upřeně hledící cyklista, který se vás po chvíli zeptá, jestli nechcete aby vám otevřel (no dobře, tohle se stalo jen jednou)
• pokud vám na několikeré zazvonění otevře jediný člověk, je na 99,99999% pravděpodobné, že to bude invalidní devadesátiletá babička z desátého patra v domě bez výtahu - černé svědomí zaručeno
• pokud vám někdo přijde po zazvonění dveře otevřít osobně a je v dobré fyzické kondici (tedy - není výše popsaná babička) buď pro něj nemáte žádný dopis, nebo je to ten dopis, co vypadá, jakoby ho už jednou snědla kráva
• člověka vycházejícího z baráku je možné vyděsit k smrti rychlým klusem zapříčiněným touhou chytit zavírající se dveře 
• čísla, která jsou v kombinaci s písmenem, neexistují a pokud ano, nebydlí na nich ti samí lidé, jako na dopisu

Byt, či nebýt?

Měla bych se učit na zkoušku, ale místo toho se mi hlavou honí tahle existenciální otázka. Ano, je to tak - vím, že už mnozí máte tuhle zkušenost za sebou a mě se tak můžete jen potichu hihotat, ale mějte soucit. O co jde? No přeci o bydlení na privátě! Ano, bez maminky, bez tatínka, bez sestřičky, bez zvířátek, bez jídla (když si zapomenu nakoupit), bez stojánků na vajíčka, bez toho zažitého pocitu domova. 


Tady jsem se trochu zarazila, když jsem to psala, protože jsem zjistila, že kromě lidí, zvířat a stojánků na vajíčka, jsem si nebyla schopná vzpomenout, co jiného by mi čistě hypoteticky mohlo chybět a nedalo se nějak nahradit.


Dobrá pojďme se zaměřit spíš na to, co mi to dá, než na to, co ztratím. Uděláme si tu takový malý bilančníček. 


PRO

• Iluze svobody a samostatnosti - iluze proto, že stejně budu dál vykořisťovat naše, akorát už u nich nebudu bydlet, což pro mě znamená zbavit se maminčiných telefonátů ve dvě ráno s tématem "už jedeš?"
• Zlepšení sebeobrazu - ano je to tak, sice se můžu hájit tím, že jsem z Brna a tudíž je ptákovina platit si (nebo spíš nechat si platit) privát, ale věc se má tak, že většina kamarádů bydlí na privátě (nejsou místní, zmetci) a já si mezi nimi připadám nesamostatně.
• Spousta nových zkušeností - už jen obcházení bytů, nejen samotné bydlení, pro mě bude zážitek, schválně kolik podivných existencí se nám bude snažit namluvit, že ta jejich střecha nad hlavou je to nejlepší pro nás.
• Bydlení s kamarádkami - tohle je rozhodně největší výhoda, naprosto symetrický vztah (do doby, než budeme platit nájem :) mezi rozumnými lidmi (hihiii). Nikdo mě nebude sprdávat za pitominy a jestli jo, sprdnu ho zpátky! A hlavně - od kamarádek by zněla zvláštně věta: "dokud tady bydlíš, tak ..."
• Blíž do centra  - mám pocit, že všechno, co najdeme, bude blíž :) 
• Poznám své i cizí světlé a temné stránky - hlavně takové ty kravinky, co si člověk oblíbí, nebo ho neuvěřitelně serou.

PROTI

• Finance - jednoznačně. Nejsem soběstačná a do ukončení studia pravděpodobně ani nebudu, takže - je mi to vůči rodičům trapné. 
• Samostatnost - teď si budu muset prát, žehlit, vysávat, umývat nádobí, nakupovat a vejrat do prázdné ledničky ... hmm, počkat, to všechno dělám i teď :)
• Stesk - přece jenom, je to malý krok pro lidstvo, ale velký pro Aničku, začíná se mi stýskat už teď a to jsme ještě ani nic nevybraly 

Najs - "proti" je kratší!!! Ale to nemění nic na tom, že na to musím furt myslet. Někdy mám pocit, že mám chvíle životního vakuovaného poklidu a pak se na mě zčista jasna nahrne víc věcí. No co - použijeme zralou formu obrany - supresi ... když nad tím tak přemýšlím, tak ji vlastně používám pořád, ale pod jiným jménem :)) 

Napadá vás něco dalšího do pro a proti? Jaké byly vaše první prívátové krůčky? Bolestné? Krásné? Svěřte se Aničce :) 

Zkouškové je prokrastinační žeň

Koukám, že poslední zápis do blogu je týden starý a nedomrlý. Proč? Protože jsem zalezlá doma a dělám, že se učím. Moje svědomí mi totiž nedovolí trávit volný čas a moje prokrastinační dušička hatí ten plnohodnotný učící. Takže vzato kolem a kolem - neučím se, ale ze zevlu nemám dobrý pocit - I am doomed! (však mě se to jednou vymstí, mám takové tušení, že už brzo, protože na poslední písemné zkoušce se mi povedlo zbodat i jméno přednášejícího, tak si ji možná vyzkouším face-to-face). No a taky - jsem ve stínu Norského blogu plného novotou zářících zážitků ... do Estonska pojedu už jenom proto, abych sem měla co psát :D


ALE - i když se zkouškám lení a nezelení (překvapivě), nových prokrastinačních činostiček je habakuk. Zejména bych chtěla zmínit 3, které mi teď nejvíce plní zahálecí zásobníky.


DĚLEJTE VĚCI POSLEPU!

Proč? - protože můžete a je to zábava. Jste znudění z učení a chcete prokrastinovat pouhým vařením čaje? Klidně, ale jakmile se rozhodnete tuto činnost (nebo jakoukoliv jinou) uskutečnit, zavřete oči a pokuste se to udělat po hmatu a s pomocí sluchu. Časy her na slepou bábu nám bohužel skončily, ale tohle je může v one-man-show přivézt na chvíli zpět :) Nehledě na to, že při zkouškovém jsou oči (pokud používate nějaký jiný hlavní zprostředkující učící orgán, tak pardon) ze všech smyslů exponovány nejvíc. 


Já jsem si například poslepu vařila kafe, což zahrnovalo sejít ze schodů, najít ve spíži zrkovou kávu (v plechové kulaté dóze, naštěstí), umlít zrnkovou kávu v mlýnku na kličku (trik je v tom trefit se do násypníku ... napoprvé se mi nepoved - aspoň podle zvuku rádobykuliček dopadajících na kachličky ... líbezné), vsypat mletinu do hrnku a zalít ji horkou vodou (asi nejbolestivější část, ale co bych pro zevl neudělala :). Tady to končilo, páč na cezení jsem už neměla. 


Co mi to dalo? Například jsem zjistila, že je má prostorová orientace špatná i poslepu (nebo spíš zvláště poslepu), že mi dělalo menší problém se soustředit na jednu věc, když jsem měla zavřené oči. A taky to, že když jsem oči asi po půlhodině otevřela, připadalo mi všechno nepříjemně ostré a hranaté. Za zavřenýma očima je fajn.


ŽONGLUJTE!

Jestli ještě nežonglujete, tak začněte. Ve fyzické aktivitě bych to zařadila někam mezi šachy a pingpong ... kdyby se u něj používaly obě ruce, tři míčky a žádné pálky. Pokud to má nějaký pozitivní vliv na mozek, tak u mě se ještě neprojevil, možná proto, že jsem si vyvinula vlastní specifický končetinově nespolupracující styl. Ovšem u typických žonglérů se zlepšuje tělesná koordinace a podobné pitominky ... no a ze začátku se ještě naučíte parádně dřepovat! 

Na Youtube je spousta tutoriálů, ale pokud jste stejné dřevo jako já, doporučuju se nějdřív naučit přehazovat jeden míček z ruky do ruky - je to klíčové! Jo a zvolte neodrážející se balonky. Proč? - sami poznáte:) 

ZPÍVEJTE KARAOKE!

Ne na veřenosti, chraň Bůh. I když pro mě za mě ... Já zvolila pohodlnější hudebně-reproduktorový domácí způsob a ztvrdla jsem u toho asi na 2 hodinky, teď mám vyřvané hlasivky, ohluchlé příbuzenstvo, ale jsem spoko loko. Zjistila jsem, že nemám ráda svůj hlas, když ho slyším odjinud (kdo má?!) a že ztrácím koncentraci u delších textů, takže si je musím dohuhňat a i ta písničková výslovnost by chtěla zlepšit, ale co? - endorfíny se vyplavují i zpěvem, tak si zplna hrdla zapějte a hned se vám do toho učení bude nechtít o něco míň!

One of these days the sky gonna break

Každý má asi písničky, které ho rozbrečí a rozněžní, nebo naopak dokážou vytrhnout z té nejděsivější nálady, případně podpoří ještě víc náladu euforickou. Tady jsou ty moje:

Letters from the sky - totálně brečící, nevím, jak to dělá - hlavně ten začátek teda. Možná to bude tím, že byla použitá jako podkres k jedné srdceryvné (bez keců) scény v seriálu Harper´s Island.

9 crimes - tahle je spíš rozněžňující, písnička má zvláštní frázování, myslím, že by to nikdo nedokázal zazpívat tak, jako ti dva.

S klidným svědomím můžu říct, že na mě jedině tyhle dvě písničky působí rozdepresivňujícím/rozněžňujícím vlivem. Víc mám písniček ujetě aktivačních (jen pár, nebojte:):

Do you love me
Candyman
Do your thing
Doop doop

Možná mám pokřivený vkus, ale prostě to na mě funguje!