Erasmus - Filling time gap

anna2rerajče.net

Slovníček pojmů:

Pub crawling - velmi frekventovaný pojem, který znamená akci, přo které se, v rámci jednoho hospodského zátahu (rozuměj večera) vystřídá co nejvíce hospod - takový tour de pub. V každé hospodě si pak návštěvník objedná po jednom (případně více - ti silnější a otrlejší) alkoholickém nápoj, nejlépe typickém pro onu destinaci. Nápoj do sebe kopne, poobjímá se se všemi zúčastněnými, popřeje co nejvíce "na zdraví" v různých jazycích a pak změní lokál.  

anna2rerajče.net

Pijácké hry - Španělé z nich byli nadšení, protože všechny znali, já už méně, protože mě to nebavilo, ale pak už mi to bylo popravdě docela jedno :) No a co se tak hrálo? Populární byla hra ala Zatracení Pancharti - s lístečkem se jménem nějaké známé osobnosti nalepeným na čele a následným hádáním kdo je kdo. Vzhledem k tomu, že to bylo asi třetí den našeho družení a já chtěla vypadat jako inteligent, přilípla jsem Andrésovi na čelo lísteček s paní Currie (plus - je to Polka, tedy dotýká se to místních reálií a taky má co dělat s radioaktivitou a drastickou smrtí, mínus - nikdo to neuhádl). Tahle milá paní byla ale trumfnuta Robertem Pattinsonem, Bradem Pittem, Shakirou, Legolasem a poslední kapkou byl Spongebob - poučení? - nesnaž se ze sebe dělat, co nejsi, mělas tam vrznout Buffy, nebo Zlatovlásku. Další vybranou hrou bylo otáčení karet - každé číslo znamenalo nějaký úkol, který většinou zahrnoval pití (překvapivě - chytřejší se mohli dovtípit z názvu tohoto hesla :) Jiná hra zahrnovala natření si rtíků rudou rtěnkou a oblíbání všech okolo - nejvíce oblíbaný byl samozřejmě Ryan, protože je to kuře, má rád Lady Gaga a jeho největší výhodou je britský akcent, který si nelze nezamilovat. Ostatní hry, jako zpívání Happy birthday v národních jazycích a další kratochvíle, se nakonec nekonaly, protože stav hráčů již neumožnil brilantní výslovnost.

anna2rerajče.net

Pití alkoholu obecně - Poláci jsou hlučnější a nevázanější pijáci, než my, umírněnější Češi. Dokonce se perou v autobuse (drb od Španělů jednoucích v nočním rozjezdu - rvačka prý trvala deset zastávek). Už jsem psala o sladkém pivu, což je chutné prznění tradičního moku. Pak jsem se ale dozvěděla, že zejména v čase vánočním je zde možno okusit i pivo horké (asi na rýmečku), či čokoládové (čert ví proč). No a z tvrdých alkoholických nápojů mě zaujala zejména třešňovice, blow-job (název ilustrován na fotce níže), wściekły pies - vodka s tabascem a kdoví čím a také vodka Vyborova podávaná s kyselou okurčičkou (nejdřív jsem byla zděšena, když mi Ryan s děsem v očích vysvětloval, že si to nemám dávat, protože "gherkin looks like little green poo", ale nakonec prostě dostanete jenom vodku do jedné a okurčičku do druhé ruky a co si s tím uděláte, je na vás. Já tím zajedla vodku).

Deskové hry a jiné - Španělé znají Bang! i Jungle speed!!! Po mém klopotném vysvětlováním už je znají i němka, poláci a brit. A nejen, že je znají, ono je to i baví - halelůůůjáááá!

Volný čas - Vzhledem k tomu, že jsem na Erasmu a škola ještě pořádně nezačala, trávím čas po kavárnách, na privátě a po hospodách. Taky jsem se rozhodla, vlivem ztečujících se financí, že budu jíst zejména po mléčných barech (levné, chutné, tradiční, socializační), a že si budu vařit. Takže to vypadá, že stýpko probydlím a prožeru. Ve V. je spousta zastrčených kavárnice, restauračiček, vybydlených domů, které vypadají dobře na fotkách a díky knížce Do It in Warsaw, se ze mě každý den stává objevitel nových míst. Včera například jsme byli ve Fotoplastikonu - jednopokojovém muzeu starých varšavských časů - sedíte u mechanického stroje a před vámi defilují staré obrázky V. před druhou světovou válkou. Všechno 3D (děláno starou technikou) - je to jako opravdové okno do starých časů - studenti za 2 Zl! No a vzhledem k tomu, že ona výše zmiňovaná knížka je pěkně tlustá, mám na půl roku co dělat :)

International office - Tak milé lidi, co tam pracují a dokonce s námi i alkopártují, bych jinde pohledala. Jsou usměvaví, ve všem nám vyhoví, podporují nás a můžeme jim říkat zkráceninami :) 

Škola - Když jsem tam šla poprvé, šla jsem z dobré strany - vyděsil mě jen červený komunistický nápis s jejím názvem a závora, taky hlídač před novou moderní budovou, který je tam ale jen proto, aby dohlídnul na to, aby lidi nekouřili před vchodem. 

V celém areálu se mísí staré a nové - při příchodu z druhé strany je dvůr otlučený a buhvíproč opatřený černobílými zvětšeninami fotek malých dětí - možná chtěli zakrýt velké kusy opadávající omítky a přitom předat poselství o chudobě a podobných tématech. Samotná škola je moderní, všichni tam umí anglicky a je soukromá, takže neerasmáci platí. Učitelé anglických předmětů jsou většinou poláci, ale anglicky umí perfektně a mezi studenty je spousta native english speakers. 

Za těch patnáct let, co eSWuPéeS funguje, si stačila vybudovat docela slušnou reputaci a vypadá to, že po nás opravdu budou na hodinách něco chtít - aktuálně mám pět normálních předmětů a tři "odpočinkové", které mají buď něco společného s polským jazykem, nebo kulturou. Na "Understanding Poland" máme starého polského profesora, který vypadá na profesionálního uspávače hadů, a který se nám snažil akademicky osvětlit zakořeněný zvyk varšavanů nepít vodu z kohoutku, či přítomnost koček v knihovnách a úřadech. Mám dojem, že tenhle typ kurzů bude sloužit spíš k stmelení kolektivu, než k opravdovému studiu. 

No a opravdové studium? Mám zatím zaregistrované předměty Assessment in psychological research: qualitative methods - workshop (vypadá to, že mě to bude i bavit, páč paní najela na praktickou vlnu:), Biological foundations of human behavior (odpadly, takže kdoví, co to bude), Introduction to training processes (couching, mediace apod - má to být ve čtvrtek a na tenhle zrovna vyšla imatrikulace bažantů, takže všechny hodiny odpadly - budu se muset nechat překvapit), Talent management (zajímavější personalistika) a Psychoteraphy for children (třídenní blokovka s nějakým amíkem, či britíkem - moc se na ni těším!). No a pokud mi to ještě neude stačit, tak buduz dobré vůle a píle chodit na anglické blokové přednášky na aktuální světová psychologická témata - no není to krása? A mají výtah! A kantýnu! (ta je sice dražší, než mléčný bar, ale co no, jednou či dvakrát do měsíce se to snese:)

anna2rerajče.net

Sport - Pokud nepočítám návraty z párty a jiné chození, tak kromě badmintonu na grillingu a dnešního rekreačního frisbíčka tomu zatím moc nedávám a cítím, jak kynu. Snad se něco vyvrbí a já nebudu dále atrofovat.


Jinak dnes jsem zabila den tím, že jsem si šla do školy přeregistrovat předměty, pak jsem vlítla do Biedronky (Berušky) na levnou zeleninu. Následoval opulentní oběd v mléčném baru Familijna s Jirkou, Kathi a neznámým přisednuvším si Polákem, který do sebe zvládl narvat tři talíře hlavních jídel a polívku s vysvětlením, že musí během jednoho jídla zvládnout všechna jídla. Pak Kafé Kafka s frisbíčkem, po návratu snaha o čtení odborného odporného článku (opravdu jen snaha) a teď se těším do Včelího snu na Cheesy songs party. 



Viva La Scatman!

Erasmus - Warszawa, aneb poznáváme krásy města

Nevím, jestli jsem chytila slinu, nebo jsem prostě jen tak unavená, každopádně, nový příspěvek je o Varšavě jako takové a je pro Adélku, která si o ní přála vědět něco víc. Takže začněmež.

Pro začátek - Varšava je velká jako prase a je rozdělená na pravou a levou stranu řekou Vislou - levá strana je buržoustská - opravená, se zrenovovanými památkami a láká turisty. Pravá strana je naopak jaksi pozapomenutá - lehce rozpadlá a levná, dokonce se zde kromě chudších obyvatel začínají rozmáhat alternativci a umělci. Hezky je to vidět na řece Visle - strana na levém břehu je pokrytá moderní výstavbou, pravý břeh stromy.

Kdo by se bál, že ve Varšavě nezůstaly žádné památky po bombardování za 2. světové války, toho můžu uklidnit, že malebných historickým místeček je tu kupa. Monstrózním, v noci barevně osvětleným, palácem kultury počínaje, přes palác, Staré město a kavárničkami s atmosférou konče. K těm kavárničkám jsem chtěla dodat, že na začátku jsem byla dosti vyděšena, protože jsem se ptala své tutorky, jestli tady mají stejné kavárny, jako je v Brně třeba Falk, Spolek či Podnebí a rozesmutnilo mě, když řekla, že tady nic takového není (ano, bylo to poté, co jsem byla nucena dát si v Café Heaven tzv. náprstkové presso s mlékem za cca 40 Kč). Pchá, že neexistuje - Warsaw map for students ji usvědčila z omylu - byli jsme totiž v parádním Kafé Melone v Praze (ano, i ve Varšavě mají Prahu, resp. Pragu) a ta mi vlila znovu krev do žil - měli tam i keksíky!

Jinak tzv. historické centrum jsme si prošli v rámci "treasure huntingu" (až nahraju fotky, uvidíte:), kde jsme měli za úkol hledat památky podle fotek.  

Celá Varšava žije Choipinem, Currie a Koperníkem - mají dokonce zpívající chopinovskou lavičku :)

Je tu dost dobře řešená doprava -metro má sice jen jednu linku, ale zato síť tramvají a busů je hustá až až - dovezou vás kamkoliv a téměř kdykoliv. Noční autobusy mají oproti našim rozjezdům jednu zvláštnost - všechny zastávky jsou na znamení - to by se dalo aplikovat i v 90 do Ořešína :)

No a co mě potěšilo nejvíc? - jazz!!!! Varšava je jazzová metropole, lidé jsou tu krmeni jazzovým jamem už od narození a vznikla tu spousta amatérských kapel. Tudíž musím říct, že Kouřící králík byl v Brně last, ale not least :) Super super super.

Nejznámější checkpoint je "u palmy" - neptejte se proč, ale na konci nejhezčí ulice Vršavy - Nového světa - se uprostřed kruhového objezdu tyčí obrovská palma - nevím, jestli je živá, nebo ne, každopádně ji tam vsadila nějaká umělkyně v roce 2009.

Musím se přiznat, že kolem Visly samotné jsem zatím jen projížděla šalinou do Cafouru (kolem ortodoxního kostela v ruskkém stylu mimochodem), ale určo se tam vydám pěšky, je totiž velice fotogenická.

Co se školy týče - SWPS (v polštině es-vu-pé-es), je hodně moderní, je tam drahá menzy (takže mléčňáky, či home cooking budou jasná volba), anglická psychoknihovna a milí komunikativní lidé. Překopala jsem tam svůj learning agreement, ale mám tři flákačská předměty a čtyři neflákačský, to by mohlo pro začátek stačit :)

Erasmus - Párty a tak dále

Včerejšek byl výživný - kromě toho, že jsem poprvé sama vylezla z bytu (hrdinně si nakoupit), mě opustila schíza a to zejména z toho důvodu, že mě Sára s Dagne (její spolubyda) vytáhly do města. Proč? - důvodů bylo hodně - musela jsem si zařídit šalin-metro-bus kartu (mám zelenou s fotkou, heč), najíst se, koupit kábl na net a následndě se v 7 hodin srazit s Erasmáky na první seznamovací party.

Jídlo

Holky mě vzaly do mléčného baru, kde je jídlo levnější, než ve studentské menze. Byl to klasický bufet "na seďáka" s tradičním polským jídlem za rozumné ceny (polévka od 2 zl = cca 12 Kč). Vzhledem k tomu, že jsem měla předtím už výtečné těstoviny se sojou v pomidorách (proč se to u nás neprodává? - je to ňam), spokojila jsem se jen s Barszczem z jajkiem za lidových 2,14 zl. Polkám kdovíproč přišlo velice vtipné slovo "vajíčko" - jejich jajko má co říkat ... :) Pak jsem ještě holky ukecala na kávu (kvůli trávení samo:) - no kafe už tak lidové není - malé espresso s mlékem 6,50 = kolem 40 Kč.

Tady se mi dostalo varování ohledně pití vody z kohoutku - prý se to nedoporučuje. Hlavně v centru je prý voda dost špatná, no ale co, kdyžtak se z toho po... - co se dá dělat - balenou za drahý zlotý kupovat nebudu.

Shopping center 

Uff - moc lidí, moc velké. Arcadia je prý největší obchodní centrum ve střední Evropě a docela bych tomu i věřila - má několik pater a každé je asi tak velké jako brněnská Olympia. Obchody klasika - hadry, elektro, obchody s pičačinkama atp. Ceny vesměs stejné jako u nás, možná trošinku dražší Co mě zaujalo, byla skleněná střecha, takže očekávejte foto :)

Jo, v Burger Kingu mají menu, které se jmenuje Kurnik :D - nejlepší na tom je, že v polštině to znamená to stejné, co v češtině - poláci prostě mají smysl pro humor :)

Erasmus people = party people

Milí tutoři z ESN pro nás připravili uvítací párty. Vzhledem k tomu, že nás je "jen" 30 (jen je v úvozovkách páč i tak si pamatuju tak šest jmen a z toho je třetina českých:), rozhodli se udělat aktivity víceméně tradičně, ale v tomhle počtu to moc nešlo, takže třeba první seznamování - opakovat jména s přízviskem (aktivní Anna atp) - se postupně rozpadla. Hlavně proto, že ze začátku vedle sebe seděly samé Maši, Kaši, Goši a Aši :D Pak jsme hráli nějaké rozplétačky a spétačky, bonbonové tancovačky apod. Takový počet neznámých lidí byl pro můj kuřecí mozeček docela nářez.

Polské pivo stojí okolo 6zl = cca 36 korun a to, co jsem měla já chutnalo, dle slov Jiřího/George/Jerryho/Cherryho Motýla jako panák hozený do malé desítky dolitý vodou. V Polsku je populární pít pivo se šťávou (něco jako jahodové pivo v Růži), takže mají všude sklenice s velkými brčky, kterými pak tento naslazený obsah sají. Když jsem to viděla poprvé, byla jsem zděšena, protože kouzla se slámkou dělám s normálním pivem asi tak po čtyřech pivech, ale když jsem se dozvěděla, že to je pivní koktejl, mé zděšení trochu opadlo.

No a koho si z párty pamatuju? Samozřejmě Čechy - Jirku a Petru, pak Brita Ryana, který má sice cute accent, ale tento docela znemožňuje domluvu, němku Katy, která chce na Erasmu začít vymýšlet diplomku, španělku Alexandru s rumunskými kořeny, polku Julii, která si o češích myslí jen samé dobré věci, poláky Michala a Martina, se kterým jsem šla na rozjezd (rozjezdy fungují ve V. dosti pofidérně a každá zastávka v nich funguje jako zastávka na znamení), španělky Mariu a Nadju, polku Kasiu a to bude asi tak všechno - doufám, že si dnes spojím tváře se jmény a jména s tvářemi:)

Jo a začínám rozumět polštině :)

Erasmus - První setkání s domorodci

Vzhledem k tomu, že na pokoji nemám net, bavím se tím, že píšu blog do zásoby, abyste pak měli co číst :)
...

Kufr mi při přestupu v Ostravě dvakrát přejel nohu a poté, co jsem ho zatížila ještě notebookem (který, světe div se, funguje, i když jsem po něm skákala, abych mohla kufr zavřít), začal dělat veselé věci. ECčka ale mají díkybohu jen tři nízké schůdky, takže jsem se šťastně dostala do vlaku na V. Tam jsem zjistila, že jsem v ryze ženském kupé. Ženy vypadaly slabě, tak jsem kufr nechala zavazet v uličce, v kupé, v uličce, v kupé – podle toho, jak jsem odhadla fyzické schopnosti přeskakovavších lidí se zavazadly.
...

Sáru jsem našla na nádraží hned – hezká černovlasá holka šmrncnutá egyptstvím a opravdu měla tu žlutou čepičku, co slibovala. Budu jí nadosmrti zavázána, protože zabránila tomu, abych cestou do schodů umřela pod kufrem. Taky mi ta dušinka koupila celodenní jízdenku a nechtěla ji splatit – asi jí to budu muset vrátit v alkoholu, či v mé společnosti :)
...

Když jsme se blížili tam, kde jsem měla bydlet (poté, co jsem absolvovala vyhlídkovou cestu po nočním historickém centru dlážděném velice historickými vystouplými velkými s kufrem se nepřátelícími kameny), začala jsem mít pochybnosti – železná brána, parčík, zvonek div ne na hlasové ovládání.
...

Uklidnilo mě, že č. 7 bylo bez výtahu a s lehce ošumělou zdí. Neuklidnilo mě sice, že musím bagáž táhnout za pomoci Sáry do 3. patra, ale zase - byly to nadlouho poslední schody, které s mým heavy-like-a-pig luggage absolvuji.
...

Jaké bylo mé překvapení, když místo emařky, co jsem si ji našla na facebooku, na mě vykoukla rozevlátá kolem-třicetiletá učitelka ze základky. Shoda jmen je zábavná věc :) Slečna/paní byla moc ochotná a všechno, co se dá na třípokojovém bytě ukázat, mi ukázala a taky se asi půl hodiny věnovala znovuzprovoznění wi-fi, než jsme naznaly, že nejlepší volba je kabel (ano, vzala jsem si kabel, ale telefonní, pako, pako, pako).
...

Jsem ráda, že mám místečko pro sebe, i když to není extrajaký luxus – rozkládací pohovka (asi se musím dát na jógu, jinak mi na ní umřou záda), dřevěný pracovní stolek překrytý sklem (teď mám pod ním fotky, ale uvažuju, že sklíčko pude pryč až si koupím podkladky v Ikee), noční stolek, dvě židle a pár skříněk. Dva lidi navíc se tu vyspí, ale u tří bych už měla pochybnost.
...

Tyhle dva týdny budu mít sympatickou spolubydlu Polku Paulinu, pak mi bohužel odjíždí studovat do Krakowa psychologii. No a po ní přijede nějaká Italka – aspoň bude švanda :)
...

Jinak dnes jsem toho moc neudělala – spala jsem do jedenácti (s dvouhodinovou přestávkou na sníďu) a teď čekám na Sáru. Pokud nedojde do půl hoďky, půjdu si ulovit něco k jídlu a budu se modlit, aby číslo, které mi dala, bylo správné. 
...

Jo a zima má prý být letos extrémně tuhá – fujky.

Erasmus - Cesta

Tak si tak sedím ve vlaku směrem Ostrava/Varšava a dumám. Loučení bylo zvláštní. Jak se odjezd blížil, byla jsem čím dál uvolněnější a uvolněnější, tu trému a stres z čekání asi máme v rodině.

Verča byla zádumčivá (doufám, že až za mnou přijedeš, budeš veselejší, broučíne), Adél v pohodě (ty sice veselejší být nepotřebuješ, ale v rámci potrénování angličtiny bych ti taky doporučovala minimálně hodně prodloužený víkend), rodiče jako obvykle zvláštní, sestra běžela s vlakem a přišel i neustále fotící Tom s Péťou a Luckou a Anička přiběhla rozevlátá v poslední chvíli. Roztomilé to bylo, potěšili jste mě, děcka, moc. I když, si teď matně vzpomínám, že jsem vždycky, když na mě přišel nával odvítávacího breku, popadla Adél a zacasnovala Verčou a pak jsem svorně dusila obě oběti v objetí – doufám, že vás z toho nic nebolí, děvčata, to by mě mrzelo.

No a nejvíc své kamarády obdivuji za to, že se nepozastavovali nad rodiči. Mám je ráda, ale někdy bych naše s chutí něčím bacila – extempore se zabavením svačiny bylo tak tragické, až bylo komické – no a díky vítěznému mávání s pytlíkem šunkových baget při odjezdu vlaku (plné Éček!!!!!!!!) už potom nikdo nemohl být smutný.

S nemehlovostí sobě vlastní jsem také předvedla scénku na téma „moc ráda bych se s vámi rozloučila, ale bohužel neumím otevírat okna a když vystoupím, vlak mi odjede s kufrem“ až se mně zželelo nějakému pánovi v kupé a okénko mi otevřel (ale taky s tím měl lehce problém!) – pak chudák skoro zapomněl vystoupit ve Vyškově, asi se zasnil. Přišlo mu zvláštní, že mě přišla odvítat taková delegace, tak se ptal, jestli jedu k babičce :)

No a jak se těším do Vaška? Těším, už si představuju, jaký budu mít pokoj, jaké bude město (tady je má představa lehce zkreslena Google obrázky), jací tam budou lidi a těším se na Jirku Motýla, protože ho zlehka znám a tak nebudu mít pocit, že tam jsem úplně sama.

Už si plánuju, jak si rozvěsím fotky, Smajlíkovou girlandu a plakát s kočkou, postavím na stůl oblíbené hrnečky (doufám, že tam bude stůl …), napustím tučňáka a prospím se až do orientačního týdne, který začíná v pondělí.

No a tohle všechno proběhne za předpokladu, že dokážu správně vystoupit v Ostravě a přemístit malou krávu tak, aby se mnou jela do Vaška. Což není tak jednoduché, jak se zdá, fakticky ne, no uvidím.

Ha, teď nastoupil adept na sundávání malé krávy – má správnou velikost ramenních a pažních svalů.

Sucker punch sucks

Sucker Punch (2011) - ČSFD - 63% - trailer

Začínám si myslet, že Snyder spočinul na vavřínech svých relativně dobrých Watchmenů (2009) a zapomněl, že film neutáhne jen vizuální nápad. Bohužel pro mě si k tomu i sám napsal scénář. Nevím, kde vzal inspiraci, podezřívám ho z vykradení Kill Billa, Světa zítřka, Charlieho andílků, Pána prstenů, I am robot, Scotta Pilgrima a dalších a ano, stejně nesourodá jako výčet inspirace je i konečná podoba filmu.

Na první pohled se to mohlo zdát jako dobrý nápad - bojové scény jako vystřižené z počítačových akčňáren, dívky se zbraněmi a v latexu, gigantická quest hlavní hrdinky za pěti úkoly a to celé zastřešené příběhem o prolínání reality a fikce ve zmučené dušičce pacientky psychiatrické kliniky. No, zasřešené - téhle stříšce by stačilo i pár kapek ranní rosy a rozpadla by se na prach. Přesto musím říct, že první čtvrtina filmu mě bavila a vizuální stránka byla parádní - tlumené barvy laděné stejně jako u Snyderových hrdinných Sparťanů měly opravdu něco do sebe a zpomalovačky byly jedna báseň. Ale jak už jsem řekla, vizuální stránka celý film neutáhne a přestože v bojových scénách využíval režisér digitálního obrazu připomínající počítačovou grafiku, po čase mě to začalo nudit.

Čím jsem starší, tím víc potřebuju příběh a v tomhle případě byla dějová linie silně roztroušená a sloužila jen jako hrbolatý mostek pro akční scény, které byly čím dál absurdnější a absurdnější - gigantické mechanické samuraje jsem zkousla i když animace nebyla nic moc, mrtví nacisté pohánění párou mě udivili, drak nepřekvapil a roboti mě dorazili. Ne, že by akční scény byly špatné, ale staly se předvídatelnými - byly podle jednoho vzoru. Krok č. 1 - guru zadá úkol, Krok č. 2 Latexové ženy s katanami a samopalem rozsekají/rozstřílejí/rozkopou samuraje/draky/roboty/nácky, Krok č. 3 quest done a tohle čtyřikrát dokola.

Film se snaží nést hlubokomyslné poselství o tom, že člověk dokáže všechno, když chce, ale já to té namalované slečně s culíky prostě nevěřila. Možná i proto, že se celou dobu tvářila tak smutně (režisér: "jsi rozervaná, buď rozervaná, ještě trošku, áááno takhle a drž!") a v téhle roli měla asi tak stejně široký repertoár hereckých výrazů jako Seagal (N=1).

Tribonávraty

Víkendové pokračování Triboluminiscence se kvapem blíží, stejně jako můj odjezd na Erasmus, tak jsem se rozhodla, že konečně splním rest, který jsem měla splnit už před čtyřmi dny a to, napsat esej a básničku o Tribu. Sice nevím, jestli na víkend pojedu, ale i kdybych to neměla číst já, Tribo si to zaslouží.

esej: Co byla triboluminiscence pro mě

Psaní eseje jsem dlouho odkládala, jednak proto, že mám problém s deadliny, jednak proto, že jsem přemýšlela co napsat, aby to zabralo dvě normostrany a neznělo to banálně. Pro mě osobně byla Triboluminiscence důstojným zakončením, či pokračováním táborových časů.

To nemyslím nijak špatně, právě naopak – byla jsem pohlcená krásou Rychlebských hor, společným povídáním a vtipkováním u jídla, umýváním se ve studené vodě, neohlížením se na čas, manuální prací i přítomností zajímavých lidí. Ale jsem, jaká jsem, žádné velkolepé prozření jsem za deset dní nečekala a také se nedostavilo – spíš jsem si udělala trošku pořádek v myšlenkách. Zjistila jsem, že jsem se svým životem spokojená a že na něm nic zásadního měnit nechci a to ani co se týče tvořivosti. Tu u sebe prožívám vnitřně a nárazově. Věci, které chci a potřebuju sdílet, sdílím s lidmi i ve svém normálním životě a to nejen banálně opilecky ve dvě hodiny ráno – naštěstí J

Když to vezmu celkově, absolvování Triboluminiscence mi pomohlo uvědomit si, že právě těď žiju v podstatě život,který chci žít a o to, co mi v něm chybí, dokážu zabojovat.

Tribo mi dalo poznání, že když se sejde ve skupině ryze ženský kolektiv, nemusí se jednat jen o slepičárnu, že ženský element ve velkém množství má něco do sebe. Poznala jsem, že i když si myslím, že často nereflektuji své chování a jednání, dělám to hodně a do hloubky a i přesto, že svoje poznání nevyslovím nahlas, nějak implicitně o něm vím. Dala mi poznání, že doteky a fyzická blízkost můžou být příjemné i s málo známými lidmi, dala mi smysluplně strávený čas, dala mi procítit skupinové stmelení a smutek z rozloučení.

Jsem ráda, že jsem mohla vypnout a na chvíli zmizet ze svého přirozeného prostředí, do bezčasovosti a přirozenosti přírody, zjistila jsem, že tohle mi chybělo možná nejvíc. Jít lesem a povídat si, společně zpívat, společně mlčet (i když mlčení je pro mě obecně celkem problém), neumývat si ešus, vstávat do trávy a čerstvého vzduchu, společně jíst a dělat ptákoviny, společně pracovat a sledovat, jak čas zároveň zdánlivě stojí a zároveň ubíhá bleskovou rychlostí.

Tribo mi připomnělo, jak je příjemné někam jen tak ponořit ruce, naplácat něco na sebe a nemyslet na to, že se budu muset umývat (taky že ne!), zplna hrdla si zakřičet, zpívat bez smysluplných slov, tančit jako v epileptickém záchvatu, nebo jen tak koukat do ohně a být.

Triboluminiscence pro mě byla spoustou zážitků nacpaných do krátkého času a prožitých s neznámými lidmi, ale o to intenzivnějších. Chvílemi jsem měla pocit, že účastníky znám, v další chvíli jsem věděla, že k poznávání by mi nestačilo ani dvacet let – bylo to fascinující.

Líbilo se mi pozorovat a být součástí mikroklimatu, které během deseti dní vzniklo, a byla jsem opravdu smutná, když skončilo. A to hlavně kvůli tomu, že vím, že už to nebude stejné, že i když se sejdeme znovu v plném počtu, už nebudeme stejní jako v těch deseti dnech, které jsme strávili jen spolu. Ale to nevadí, někdo mi kdysi řekl, že nic nekončí, že to jen mění svoji kvalitu. A já vím, že je to pravda. Potěšilo by mě, kdybych si k vám tribolidé dokázala znovu najít cestu a uměla tohle hledání prožít stejně krásně jako poprvé.

TRIBOLUMINISCENCE

Hory zalité sluncem a průzračný vzduch

Klid v bezčasí

Ranní očista studenou vodou, pohled na oblohu

Zpívání společně s ptáky

Hovory o ničem, hovory o všem

Lehkost a smích

Změť nápadů a plánů

Spolu i každý sám

Změna … ?