Tribonávraty

Víkendové pokračování Triboluminiscence se kvapem blíží, stejně jako můj odjezd na Erasmus, tak jsem se rozhodla, že konečně splním rest, který jsem měla splnit už před čtyřmi dny a to, napsat esej a básničku o Tribu. Sice nevím, jestli na víkend pojedu, ale i kdybych to neměla číst já, Tribo si to zaslouží.

esej: Co byla triboluminiscence pro mě

Psaní eseje jsem dlouho odkládala, jednak proto, že mám problém s deadliny, jednak proto, že jsem přemýšlela co napsat, aby to zabralo dvě normostrany a neznělo to banálně. Pro mě osobně byla Triboluminiscence důstojným zakončením, či pokračováním táborových časů.

To nemyslím nijak špatně, právě naopak – byla jsem pohlcená krásou Rychlebských hor, společným povídáním a vtipkováním u jídla, umýváním se ve studené vodě, neohlížením se na čas, manuální prací i přítomností zajímavých lidí. Ale jsem, jaká jsem, žádné velkolepé prozření jsem za deset dní nečekala a také se nedostavilo – spíš jsem si udělala trošku pořádek v myšlenkách. Zjistila jsem, že jsem se svým životem spokojená a že na něm nic zásadního měnit nechci a to ani co se týče tvořivosti. Tu u sebe prožívám vnitřně a nárazově. Věci, které chci a potřebuju sdílet, sdílím s lidmi i ve svém normálním životě a to nejen banálně opilecky ve dvě hodiny ráno – naštěstí J

Když to vezmu celkově, absolvování Triboluminiscence mi pomohlo uvědomit si, že právě těď žiju v podstatě život,který chci žít a o to, co mi v něm chybí, dokážu zabojovat.

Tribo mi dalo poznání, že když se sejde ve skupině ryze ženský kolektiv, nemusí se jednat jen o slepičárnu, že ženský element ve velkém množství má něco do sebe. Poznala jsem, že i když si myslím, že často nereflektuji své chování a jednání, dělám to hodně a do hloubky a i přesto, že svoje poznání nevyslovím nahlas, nějak implicitně o něm vím. Dala mi poznání, že doteky a fyzická blízkost můžou být příjemné i s málo známými lidmi, dala mi smysluplně strávený čas, dala mi procítit skupinové stmelení a smutek z rozloučení.

Jsem ráda, že jsem mohla vypnout a na chvíli zmizet ze svého přirozeného prostředí, do bezčasovosti a přirozenosti přírody, zjistila jsem, že tohle mi chybělo možná nejvíc. Jít lesem a povídat si, společně zpívat, společně mlčet (i když mlčení je pro mě obecně celkem problém), neumývat si ešus, vstávat do trávy a čerstvého vzduchu, společně jíst a dělat ptákoviny, společně pracovat a sledovat, jak čas zároveň zdánlivě stojí a zároveň ubíhá bleskovou rychlostí.

Tribo mi připomnělo, jak je příjemné někam jen tak ponořit ruce, naplácat něco na sebe a nemyslet na to, že se budu muset umývat (taky že ne!), zplna hrdla si zakřičet, zpívat bez smysluplných slov, tančit jako v epileptickém záchvatu, nebo jen tak koukat do ohně a být.

Triboluminiscence pro mě byla spoustou zážitků nacpaných do krátkého času a prožitých s neznámými lidmi, ale o to intenzivnějších. Chvílemi jsem měla pocit, že účastníky znám, v další chvíli jsem věděla, že k poznávání by mi nestačilo ani dvacet let – bylo to fascinující.

Líbilo se mi pozorovat a být součástí mikroklimatu, které během deseti dní vzniklo, a byla jsem opravdu smutná, když skončilo. A to hlavně kvůli tomu, že vím, že už to nebude stejné, že i když se sejdeme znovu v plném počtu, už nebudeme stejní jako v těch deseti dnech, které jsme strávili jen spolu. Ale to nevadí, někdo mi kdysi řekl, že nic nekončí, že to jen mění svoji kvalitu. A já vím, že je to pravda. Potěšilo by mě, kdybych si k vám tribolidé dokázala znovu najít cestu a uměla tohle hledání prožít stejně krásně jako poprvé.

TRIBOLUMINISCENCE

Hory zalité sluncem a průzračný vzduch

Klid v bezčasí

Ranní očista studenou vodou, pohled na oblohu

Zpívání společně s ptáky

Hovory o ničem, hovory o všem

Lehkost a smích

Změť nápadů a plánů

Spolu i každý sám

Změna … ?