Vancouver - změna je život

anna2rerajče.net

Takže nejnovější zprávy a změny z Kanady! Headliny!

ASPENU JE KONEC!

Každá změna je těžká a přestože v Aspenu to nebyla zrovna kvantová fyzika, přinášel každých čtrnáct dní peníze do kasičky, tým s Češkou Martinou a Australankou Georgie klapal a bylo tam teplo. Práce přípravného kuchaře za 12 doláčů v the Pint taky nebude highliht mé kariéry, ale aspoň tam díky obědvému jídlu zdarma ušetřím za papu (i když - musím si koupit kolo, abych ty burgery pak vyjezdila - už mám jedno domluvený za 75 doláčů, dneska ho jdu zčeknout :)

No, každopádně si myslím, že novou práci jsem získala díky své persistenci, neb jsem na pracovní interview čekala asi hodinu a půl, u baru, s Kindlem, obklopená Canuckskými fanoušky.

Co mi na Aspenu vadilo hodně bylo to, že jsem se nikdy nemohla dopočítat toho, jak vlastně vzniká, či zaniká moje výplata, hodin bylo jak kdy a řekněme, že i když to ze začátku nebyla žádná hitparáda, aspoň jsem se učila nové věci. Po dvou měsících to ovšem upadlo do všeobjímající rutiny a i když je zajetý pořádek uklidňující, nemám ráda atrofující mozek. Takhle aspoň můžu koukat kuchařovi pod ruce a zažiju si, co je busy day v restauraci. Hmmm a yam fries!

Čekněte menu a poraďte mi, co si mám dát - můžu všechno kromě steaku :) - http://www.thepint.ca/vancouver/

CO SI NEPOŘIZOVAT DO DOMU (rady dle zkušenosti)

• řekněte NE nerezové oceli. Ano, v Kanadě frčí a je nevyčistitelná, případně je vyčistitelná, ale po dlouhé dlouhé dlouhéééééé námaze. A pak? - dítě, či kapka vody zmaří vaši desetiminutovou snahu. A ano - ledničky, trouby, mikrovlnky ze stainless steel (docela ironický název) jsou v pohodě, ale zažila jsem už kuchyňskou linku a to je MOR!
• sprchy, co stříkají ze všech možných míst - vyhnete se tím zmáčení neznalých (a ano, já se sprchovala za svoji Aspenovou kariéru asi šestkrát)
• 8 koupelen, když stači tři - common sense lidi!
• mramorové kuchyňské linky - vypadají čistě, ale když se snížite k tomu, abyste se na ně podívali zblízka zjistíte, že je to hrůza.
• kočku - ale jo, když jinak nedáte, ale ty chlupy si budete pak uklízet sami

No ale hlavně, kruci, když už si pořídíte barák, tak v něm bydlete, páč já si fakt někdy připadala, že ty domy špiním, tak tam bylo chirurgicky čisto.

OPUSTIL NÁS MEXIČAN!

anna2rerajče.net

Alejandro v úterý odjel zpátky domů. Důvody jsou spletité a těžko se v nich orientuje, ale v kostce proto, že je Mexiku levněji a on potřebuje šetřit na studium na UBC, které začíná v září. Ovšem - přijede na otočku zpátky a posbírá si věci, které u mě s Martinou zanechal (Martina podědila deku, šálu, termotrička a čepice, já vyfásla repráky, švihadlo a deštník :D.

Takže teď vypisujeme výběrové řízení na kamarády (u kterých budeme moc přespávat až budeme chtít na pozdně večerní pivo :)) Protože Alejandro grand byl pokaždé vyexpedován na gauč a přenechal nám svoji postel. Dostal od nás na rozloučenou Poppy seed cake, bonbony Pepka námořníka a přáníčko - to se za ty věci, co nám tu nechal vyplatí :D

No ale zlevní se nám tu tím pobyt - žádná pivínka pozdě do noci, pěkně Blenz a v 9 dom!

Plus, dostaly jsme pozvánku do Mexika :)

LYNN PEAK DOBYT! NE TAK MT. GARDENER ...

Dva týdny zpátky jsem se s Martinou vyškrábaly na Lynn peak - poté, co jsme po cestě opustily dvanáct jejích spolužáků a Juliena s Japoncem, kteří neměli ani vodu, ani jídlo (abych nekřivdila - Julien měl dva banány a doma zapomněl pytlák mandlí ...). No každopádně naše výšlapná vítězná šňůra s dobýváním vrcholů byla přerušena výletem na Bowen Island - vyšplhaly jsme do půlky a pak jsme slyšely divné zvuky, označily je za medvěda a vzaly jsme kramle. Ale Bowen Island je hezkej, takovým tím depresivním a vražedným způsobem. Příště Eagle Bluff, který nám byl doporučen Francouzem a Kanaďankou, které jsme potkali cestou. Snad je nic nesežralo. Každopádně si koupíme rolničku ... nebo pět.

anna2rerajče.net

Jo a ferry byla ňamka - moře hor :)

MARILOU NÁS NA DVA MĚSÍCE OPOUŠTÍ

A jede navštívit na Vánoce (teda až do ledna) rodinu na Filipíny. Poslední měsíc tady s Ednou dávaly dohromady balík, co tam na Vánoce pošlou jako charitu. Teď se jim to tam po tom supertajfunu bude docela hodit. No hrůza, mám to tu z první ruky :(

No, takže tu s námi nebude na Vánoce, ale s Čechy si uděláme Česko-Filipínské Vánoce (páč naši noví Irští spolubydlové taky jedou na Vánoce domů).

Kruci, měla bych začít přemýšlet nad Vánočními dárky ...

No, to je tak v kostce, co se tu děje. Taky jsme byli navštívit Ikeu v Richmondu - stávkují tam, takže nebyla otevřená restaurace, ale za to povlečení a mašlovačku to stejně stálo. Zítra mám poslední bubínkový kurz - uvidím, jak to pude a kdy budu končit v práci, možná se na to vykváknu. No a díky nové práci už asi nebudu mít pravidelně volné víkendy, tak kdo ví jak to bude s těma hikama ...

A co vy?

Vancouver - tak tu nakonec hezky vrůstám :)

anna2rerajče.net

Ve srovnání s minule-sobotním příspěvkem, má tenhle o moc optimističtější notu. Why? 

No našla jsem si tady partičku! :) A vzhledem k tomu, že u mě je to hodně o lidech kolem mě, jsem tu teď téměř naprosto spoko loko.

Jak to proběhlo? 

To tak minulou neděli pokračovalo hezké počasí a já si řekla TAK ALE! A už jsem měla domluveného couchsurfera na výlet na Grouse Mountain. No a co se nestalo? - dostal migrénku. Já (zejména já) vím, jaká je migréna svině, ale stejně mě neopustil pocit jemné zhrzenosti. Venku furt krásně a já bez parťáka na hike. Vyšla jsem z předpokladu, že vzhledem k tomu, že na Grouse vede lanovka, bude tam lidí jako smetí. Takže mi ty davy pomůžou jak s pocitem osamělosti, tak s vyvrtnutým kotníkem. Cestou jsem si ještě zapomněla šalinkartu (skytrainkartu), takže jsem se musela ještě vracet (za přítomnosti několika jadrných českých neslušných slov). A pak tradá na ferry. Cestou jsem tipovala, kdo jde asi na Grouse Mountain, to bylo snadnější v severním Vanu, protože jsem pak mohla tipovat jen z lidí, co nasedli do autobusu směr Grouse Mountain.

Vzhledem ke své situaci jsem se už psychicky připravovala, jak budu cestou oslovovat neznámé lidi, jestli si se mnou nechtějí chvilku povídat. Ale byla jsem zachráněna! Asi na třetí zastávce si se mnou začal povídat Belgičan Julien, spolu s ním jsem vyženila jeho kamaráda Alejandra (vyslovujte Alechandro) z Mexika a už jsme na Grouse šli tři :) Respektive dva, páč Alejandro, že si to vyběhne a pokoří svůj čas. Zde malá odbočka - Grouse Mountain je velice specifická v tom, že na strmější cestě opravdu můžete potkal lidi jen s láhví vody a stopkami. Převýšení je na třech kilometrech 840 metrů a nějaké drobné a nejlepší čas je zatím půl hodiny. My se tam vyškrábali za hodinu a půl, jen tak pro zajímavost :)

No ale zpět zpátky - Julien se ukázal jako zdatný nosič batohu a dostal za to jabko. Po cestě jsme potkávali různě vysílené lidi, které jsme předbíhali, aby nás oni potom předběhli. Jediný člověk se stejným odpočinkovým rytmem byla Češka Martina, právnička z Kladna, která vyrazila za stejných podmínek, jako já (tzn. vykvákla se na ni kamarádka). No a těsně pod vrškem nás jeden Kanaďan s kamarádem uklidňovali, že je to už jenom kousek a já koukám ... ten kamarád je Lloyd :D Ano, ten Lloyd, který mě s Honzou před čtyřmi měsíci ubytoval na dva dny v Calgary. S Kanaďany jsme se ještě moc nedružili, s lloydem jsme teda byli na jednom archotektonickém pivu, ale já, Martina, Alejandro a Julien, Grouse gang, spolu trávíme docela dost času. 

anna2rerajče.net

Už jsme spolu byli na pivu, v Lynn Valley, oslavili Díkůvzdání a zítra jdeme tančit salsu, možná i vodní dýmka bude! Yay!

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Vancouver - Jak jinak?

anna2rerajče.net

Hmm, tak to vypadá, že za necelý týden uběhne pět měsíců od chvíle, co jsem opustila rodnou hroudu. Jakože tím, že jsem tu byla přes prázdniny to ani nevypadá ani tak dlouho, ale je.

Většinu času je mi tu dobře, ale sem tam se vyskytnou chvíle, kdy bych se chtěla teleportovat domů, třeba když mi Verča napíše, že by se mnou chtěla na pivo :) To bych se sebrala a kdyby to nestálo deset tisíc, letěla bych zpátky na jednoho Poutníka v té nejlepší společnosti :)

Takže  - ty horší věci napřed :)

CO MI TU DĚLÁ VRÁSKY (kromě genetiky teda - dík tati, už si pěstuju tvůj vějířek nad kořenem nosu)

• počasí

No, je to kapitola sama pro sebe - v zimě tu neumrznu, spíš se tu utopím to tak vypadá. Ale ne, není to tak černé, teď třeba sedím u cappuccina v kavárně a do očí mi svítí sluníčko, což je fajn, protože celé předchozí 4 dny to tu prochcalo. Zjistila jsem, že jsem asi na hezkém počasí závislá - v Brně jsem to řešila tak, že když bylo hnusně, šla jsem na kafe/pivo s kamarády. Tím se dostáváme k vrásce číslo dvě.

• lidi

I když to nevypadá a lidi, co mě chvilku znají, si řeknou, že to snad ani není možné, mám svoje introvertní nálady. Naopak lidi, co mě znají hodně dlouho, ví, že mám někdy hodně anti-sociální a kousavé nálady a nejsem pořád cheerful a plyšáčková. Co tím chtěl básník říci? - no, není to tu jako na Erasmu :) V hledání kontaktů a nových kamarádů musím být hodně aktivní a vzhledem k tomu, že nejsem tak otrkaná, že bych oslovovala náhodné lidi na ulici, jestli si se mnou nechtějí střihnout Jungle Speed, zbývají mi spolubydlové a couchsurfing. To není špatná bilance, ale asi jsem zkažená a zpohodlnělá z Brna, kde jsem celý život bydlela, studovala i pracovala, takže kamarádi ke mě přicházeli tak nějak sami. Ve srovnání s Brnem mi tak Vancouver připadá obrovský a anonymní. Privát mi přineslo samo nebe - Marilou a Edna mi dávají pocit, že se z práce pokaždé vracím domů. Verča s Járou jsou parádní, ale většina jejich známých tady jsou Češi, takže spolubydlické pravidlo nabalování známých přes známé tu teoreticky funguje, ale prakticky ho nechci moc využívat, páč si chci povídat anglicky. Sophie je fajn, ale buď pracuje, nebo je ve škole. No a s Kumarem je to fajn, když není zalezlý u skypu s manželkou :)

Takže jo - stýská se mi, někdy víc, někdy míň, ale stýská a sociální polštář tu ještě není tak nadupaný jako doma (ale co, jsem tu zatím měsíc, že).

Ovšem - vzhledem k tomu, že jsem nějaký takovýhle sociální kontext očekávala (popravdě, čekala jsem, že to tu bude mnohem těžší), ani mě to moc nepřekvapilo. Takže aktuálně mám kávovou kámošku Yolandu, se kterou se dá krásně bavit o knížkách a má český smysl pro humor, dva potenciální lezecké partnery, které v nejbližších týdnech zneužiju a středy afrických bubínků, na které jsem se konečně byla schopná zapsat :) Ty jsou mimochodem super, byla jsem zatím jenom jednou, ale je to boží! A překvapivě ... jsem bubínkový levák! (jako ne, že bych byla úplně levá, jen levoruká - takže mami - příště nepřeučovat, ono se to pak stejně někam vrátí:)

anna2rerajče.net

• práce

No jo, uklízení, já věděla, že mě to nebude bavit moc dlouho :)

Z ČEHO SE TU TĚŠÍM

• lidi

Jo, uklidňuje mě, že spousta lidí, co tu žijí, jsou v podobné situaci, jako já, takže když se dokopu k tomu něco dělat, není problém najít někoho do party - třeba zítra, pokud se zadaří, si vyšlápnu na Grouse mountain s Indem z couchsurfu. Taky se tu seznámím s lidmi, které bych v Čechách prostě nepoznala, protože tam potřeba poznávání nových lidí není tak silná. No a Kanaďani jsou pořád stejně úžasní jako obvykle - stalo se vám třeba v Čechách, že autobus, který jede služební jízdu, vám zastaví, nabere vás a řidič se vám ještě omlouvá a říká, že kdyby vám někdy příště nezastavil, že si to nemáte brát osobně? - mě teda ne. Ale znovu, jsem v zemi, kde se slůvka omlouvám se, děkuji a prosím používají snad stokrát denně a na lidech je to poznat. No a couchsurfing meetupy jsou hezkou výmluvou, jak zajít na jedno :)

• sekáče

No jo, neumřu tu a ještě budu hezky oblečená, můj oranžový kabátek z Value village za 20 doláčů sklízí úspěch :) Akorát teda musím ještě někde vychytat levné nepromokavé zimní boty.

• výhled

No hory jsou stále krásné jako obvykle, nikde jinde bych se na cestě do práce nekochala tak, jak se kochám. No a já snad začnu trekovat i v zimě, nebo co - protože - tady to fakt stojí za to! I Vancouver Islands budou! I velryby budou!

• čínská čtvrť

No, celý Vancouver je taková čínská čtvrť, ale China town je ještě čínštější - chystám se, že si jednou nakoupím od každé potvůrky trochu a pak budeme v Kingedwardovském domečku přemýšlet, co to je a jak se to jí :) A taky mi to tam hrozně voní. 

anna2rerajče.net

Vadí mi, že někteří Češi jsou tu proti Asiatům automaticky naježení - už jsem slyšela i názory jakože jsou tu jako u nás cikáni (i tohle srovnání mi teda docela vytahuje kudlu z kapsy). Jasně, Vancouver se tváří jako nejtolerantnější město, ale stejně to tady bublá předsudky, možná i víc, než jinde, protože Asiatů je tu opravdu hodně. A to si vždycky řeknu - kruci - kdo má právo takhle mluvit? - zvlášť v Kanadě, kde jsou přistěhovalci všichni, protože původní Indiány tu vyvraždili, vysídlili, převychovali v internátních školách a kromě toho- není je tu už vůbec vidět. No a taky jsem se na jedné autobusové zastávce bavila s Vietnamkou, která už tu žije 30 let a neví, co je to volný čas, protože pořád pracuje. Tak ať mi nikdo neříká, že Asiati sem nepatří, že nemakají a podobně. Protože takové názory může mít jen ten, kdo žije ve své bublince plné stereotypů a nikdy se s žádným cizincem ani nepokoušel mluvit (uf, teď jsem se zase naježila já teda).

• počasí

jako, když je tu hezky, tak je tu fakt hezky :)

No a kromě tohohle? - měla jsem už podruhé poutine (uááá). Koupila jsem si vánoční světýlka do pokoje, učím se španělsky a přemýšlím o posilovně, přemýšlím o tom, že bych měla začít běhat. Kreslím a tak. Prostě jako doma.

A co děláte v sobotu vy?

Já jdu totiž dneska na pivo :)

Kanada - nový domov

Tak dneska je to druhý týden ve Vancouveru, už jsem to skoro přestala počítat. Co se dělo?

Přijeli jsme za Seattlu, couchsurf nám vybouchl, Greyhound station plná smažek, všude byla cítit tráva - ne moc dobré první dojmy. ALE

Zneužili jsme Nailu, která do V. přijela asi tři dny před náma. Ta hodná duše nám nejdřív chtěla uskladnit bagáž a nakonec Honza skončil na gauči a my s Petrem v garáži. Odtud se Petr vydal na Victoria Island potěšit na týden medvědy a pumy /lehce nasraný, protože mu Nailini spolubydlové omylem ztopili hrnec s půlkilem oříšků) a já s Honzou do hostelu.

Hostel byl celkem prdel - nemohli jsme ho najít a nakonec byl v rezidenční čtvrti - normální barák přestavený na samostatné pokojíky :D Dvacka za noc, lidové ceny sort of a plno zajímavých a zvláštních lidí - Marcel, Němec co chce dělat luxusního portýra a byl už v Austrálii, jižní Asii a vůbec všade, divnej Novozélanďan, co chodil ven z pokoje jen proto, aby si zakouřil, Kanaďan, co pařil na elektrickou kytaru do sluchátek, Holanďan, co jel stavit dřevěné sruby na Victoria Island a neustále mezi zuby cedil "you know" a dál a dál a dál. Prostě skvadra :) - baráček měla pod palcem ADHD Japonka, kterou začali kluci přezdívat česká Anička, ovšem nepřesně, protože já mám jen ADD a to ještě nediagnostikované!

No každopádně, ač jsem převelice smutnila, že jsem nejela hikovat na Victoria Island (myslím, že by z nás přežil jen jeden a mám takové tušení, že já bych to nebyla), začala jsem si hledat práci a bydlení. Překopala jsem trochu životopisy, přidala velkou zkušenost z SS (Super store :) a rozesílala po všech čertech.

PRÁCE

Nevím, co jsem si představovala, ale ve Vancouver přístup face-to-face sice frčí, ale mě moc nezafungoval a to asi i pro to, že hned druhý den po rozeslání životopisů na inzeráty, mi začala chodit nabídky na pohovory. Jakože neobesílala jsem žádné hogo fogo práce, spíš práci ve fast foodech, uklízení a tak. No a nakonec jsem skončila u Aspen clean - firmy vlastněné Polákem, která zaměstnává z větší části češky, protože Vancouverští Kanaďani jsou zpomalení a zhulení (teda ti mladí a práceschopní). Platí mi dobře, tak tam asi nějakou chvíli zústanu, i když se po očku budu koukat i jinde, protože práce, ač dobře placená, je zatraceně fyzicky namáhavá - každý den je jako celý den v posilovně. \První dva dny jsme únavou nemohla ani mluvit ... teď už jo :D Taky jsem vychytala parádní tým - Kanaďanku Lisu a Peruánku Lesley - Lesley má degree ze španělské literatury a chce učit, Lisa je jako moje druhá kanadská mamka, je tak starostlivá, že mi na sebe dala číslo se slovy "pro jistotu, kdybys třeba náhodou byla ve vězení" :D Mají obě super smysl pro humor - možná taky proto tam vydržely pracovat takovou dobu, páč beze srandy to nejde.

BYDLENÍ

To byla docela sranda :) - ještě před cestováním po Americe jsem si dala inzerát na net a ozvala se mi nějaká Marilou, že bych mohla bydlet u nich za 425 doláčů za měsíc plus deposit. Tak jsem jí řekla, že bych fakt moc ráda, ale že ve Vancouveru budu až za měsíc a myslela jsem, že tím to skončilo. Ale neee - Marilou, moje nová nejmilejší filipínská domácí, na mě ten měsíc počkala, takže mám krásný pokojíček s vybavením, parádní spolubydly a zdědila jsem i psa s kočkou a super Taiwanskou spolubydlu a nějaké Čechy a Inda v basementu.

Než jsem se nastěhovala, bydleli jsem v hostelu a pak se Honza přesunul ke svému gay gay couchhostovi a já s Petrem do profi couchhostoviště, kde člověk nepoznal h´kdo v baráku fakt bydlí a kdo je tam jen na spaní - wicked! Bože jak já se těšila na klid a čistotu po té vší PARTEEEY a bordelu. Škoda, že jsem jim tam nechala šminky, ale co - lehce nabyl, lehce pozbyl, žejo :)

VANCOUVER všeobecně

Vancouver je pro mě asi jedno z měst, kterým nepropadnete hned na první pohled, ale musíte se do něj zamilovat postupně, což mě jde celkem dobře, že :) Takže už je tu pár míst, která budou má oblíbená, jako McLeodovo knihkupectví, nebo Hastings Warehouse s hambáčem za 5 dolarů. taky Hastings street (ta část, kde se to nehemží hobos), Pender a Broadway. Čínská čtvrť nebo třeba Gastown se suvenýry a steam clock. Ale stále pro mě platí pravidlo, že město dělají lidi, takže si stejně budu Hastings pamatovat proto, že jsem tam byla s Honzou a Petrem, Warehouse proto, že jsme tam byli na obědě s couchsurferkou Norou, waterfront proto, že tam s náma byla Polka Aga.  Prostě to takhle mám. A na poznávání lidí usilovně pracuju - přestože mě skolila rýmečka, jdu se v úterý po práci (hahahaha) intenzivně družit na couchsurferský sraz spolu s Costaričankou Yolandou a ani další couchsurfery ve Vancouveru nenechám na pokoji a vytvořím si tu tak malou Aniččí enklávu, když mě tu ty moje Sojky nechaly.

Takže jak zatím žiju? Jde to dobře, bydlení mám, práci mám, vizi, že splatím 50 tisícový dluh rodičům a prarodičům a ještě mi něco zbyde mám. Akorát si potřebuju vytvořit večerní rutinu přes víkend a pracovní týden. Žádná prokrastinace! Makat se bude! Pěkně seznamovat se, učit se šup šup bucket list! 

Jo, za půl hoďky jdu mimochodem na oběd s mamčinou bývalou spolužačkou ze střední, tak jsem zvědavá :)

Merica - městění

Před týdnem jsme opustili Yosemite (což jsme udělali dost dobře, páč tam začalo hořet a kouř začíná ohrožovat San Francisco a to jak ovzduší, tak zásoby vody, kterých Kalifornie, řekněme si otevřeně, nemá mnoho).

No, ať tak či tak - za poslední týden jsme vystřídali zevlení ve dvou amerických městech:

SAN FRANCISCO

Uau, je to jako balzám na duši - po šílených amerických aglomeracích, kterými se dá jezdit jen v autě, je SF něco úplně jiného. Úplně jsem záviděla Evči, že tam mohla strávit krásné tři měsíce, protože to fakt stojí za to!

Nepodařilo se nám najít couchsurf pro 4 lidi, tak jsem spolu s Bárou a Petrem spali na pláži (Honza v autě). Pacifica byla velmi pohostinná - se záchody a sprchami pro surfaře to bylo skoro jako v Hiltonu. Záchody teda měli časový zámek, který je zavřel o půl 10 (jednou spolu se mnou), ale vzhledem k tomu, že jsme stejně chodili spát se slepicema (a se zapadajícím sluncem), nám to ani moc nevadilo. Akorát jsme teda s Petrem pokousaní od nějakých hovad a já podezřívám písečnou blechu - od kolen dolů nic moc, sukně až napřesrok.

Jinak Frisco na 4 dny úplně ideál. Byli jsme na Coit(us) tower, viděli zdálky Alcatraz (který se rezervuje hodně dopředu, takže jsme na něj jen koukli). Koupili jsme si pičačinky v čínské čtvrti (včetně fortune cookies - yay!), mrkli na italskou čtvrť, dali si clam chowder na pieru (mimochodem vynikající) a den byl v háji. Taky jsme v průběhu dalších dní byli v museu Cable cars, navštívili fakt zvláštní uličky Ashbury a Haights (spousta divných obchůdků, sekáčů ve stylu steam punku a lebek a mladých rogue bezďáků spících na ulici, murals a mnoho dalšího), vetešnické knihkupectví, kde jsem si koupila anglické Neverwhere, jen teda to Evčino burrito v Ricos jsme nestihli (a dali si místo něj nějaké no-name). Třetí den jsme byli na Golden Gate, jako - paráda, takhle dekorativní most jsem už dlouho neviděla. Podle našeho průvodce tam mělo být místo červeného oře něco hnusného betonového vojenského se žlutým pruhem - ještěže to nerealizovali.

Taky jsme byli, díky frisbee Mirkovi, kterého znám z Brna, na prohlídce Facebooku. Jakože ve Facebooku. Mirek je tam na tříměsíční stáži. Pracovní prostředí super - jídlo zadarmo (měli jsme!), rozličné volnočasové aktivity, pracovny pojmenované podle filmů a tak - jakože radost tam pracovat, i když to trochu připomínalo Big Bang Theory :) Mirek byl posléze tak laskavý, že nás u něj nechal přespat - krása - teplá sprcha, měkký koberec. Tak jsme ho za to pozvali na piva a při odjezdu jsme u něj nechali Petrův ručník (omylem). Ty ztrácené věci se nějak množí.

Čtvrtý den jsme zevlili a byli se projít po promenádě na Market a kolem pierů (kde se mě hluboce dotklo, že nějaký chlap vylovil tygrovaného žraloka a nechal ho se tam plácat, aniž by ho zabil - jen tak pro srandu králíkům - vrrr). Konečně jsme si zahráli Dixit a pak jsme šli vyprovodit Báru na let domů. Loučení bylo srdceryvné - chci za dva týdny vidět sebe, fakt jo ...

SEATTLE

Po dvoudenní jízdě, kempování v kempu bez placení (krásný Oregon s rednecky), vracení stanů a propriet ve Walmartu (vzali všechno, jen GPS jsme si nechali až do Seattlu :D), benzínového kouzlení s ohněm a tak dále, jsme se dokodrcali do Seattlu. Zde jsme 4 dny somrácky zevlili u milého gay couchsurfera Fernanda, který měl zvláštní hudební vkus, ale jinak si lepšího hosta nedokážu představit. Kluci zvládli vrátit auto, tak jsme mu chudákovi zaskládali jeho 1+1 naším haraburdím. Moc hezky se o nás staral, tak jsme kafičkovali, snídaňovali, měli jsme thajskou polévku Pha (mňamka, ale ufff -ta byla sytá!), ukázal nám Broadway a další srandy (každé americké a kanadské město má Broadway!). 

Taky měl spoustu kamarádů – mimo jiné i heterosexuálního fešáka Brandona, který ale zapadal mezi gay komunitu a který bydlí v dodávce a cestuje po celém světě. Super týpek - nepije a utrácí jen za jídlo a cestování. Kerouacův vzor (teda až na to pití :)

Třetí den našeho pobytu v Seattlu jsme se konečně rozhoupali a jali se vracet GPSku, sranda byla v tom, že bez auta se do Walmartu obyčejný smrtelník dostává minimálně velice nesnadno. Když jsme se asi po hodině dokodrcali na místo určení (nepřestupní lístky, každý za 2.50 brrr), ukázalo se, že mi strejda Google poradil Walmart Neighbourhood, kde se nedají vracet věci ... no byli jsme lehce nasraní a v rámci úspory, jsme pak šli dvacet bloků pěšky i s s walmartovým nákupem. Honza pak jel GPS vrátit další den a strávil plodné 4 hodiny na cestě, chudák jeden obětavý.

Poslední den v Seattlu jsme brainstormovali a plány se mi asi během deseti minut lehce změnili – původně jsme chtěli ve V. punkovat a hikovat na Victoriině ostrově, ale Honza odpadl s tím, že je z cestování znaven a potřebuje voraz a že bude celé dva týdny ve Vancouveru. Já jsem posléze odpadla s tím, že mi došlo, že už je čas začít hnízdit, dokud mám ještě větší část své české enklávy u sebe, a taky teda větší část peněz. No takže Petr tam nakonec jede sám. Všichni se nakonec společně za týden potkáme ve Vancouveru (pokud Petra nesežere puma a Honzu neodradím svojí depresivitou) a strávíme spolu krásné poslední 4 dny, než kluci odjedou domů a já budu ve velké Kanadě sama samotinká opuštěná.

Merica - Yosemite

17.8.

Dneska budeme v legálním! kempu spát už třetí noc, už si ani nepomatuju, kdy jsme naposledy spali ilegálně :) A plánujeme si připlatit ještě další dvě noci, abysme mohli načerno vylézt na Half Dom, onu pověstnou horu o které se vypráví mnoho a ještě víc příběhů (například Petr tam už byl, bez permitu a se třemi kamarády, kuchači ryb z Aljašky). Half Dom vypadá jako kamenná vlna, na příkré části se horolezí a po oblé jdou řady vyfluslých turistů, kterým se kdovíjakým způsobem podařilo dostat až k Half Domu (vede tam dlouhá cesta údolím a musí se to celé obcházet), aby je na konci dodělal výstup na samotný vrcholek. Byli bychom tam bývali šli naprosto legálně, ale denně tam pustí jen 50 turistů a to ještě jen když vyhrají permitovou lotérii, za kterou se platí pět doláčů – online lístek vhodí do imaginárního osudí. Pokud loterii vyhrajete, platíte ještě 8 bucks za hlavu. Takže ... ehm ... no načerno je to levnější. Říkali jsme si, že kdyby to tam fakticky kontrolovali tak pečlivě, tak se jenom projdeme k tomu a na samotný zub/vlnu se vykašleme, i když teda – byla by to fakt škoda.

No, to je fuk. Spíme ve stanech a budíme se kolem sedmé, páč je tu děsná klendra, která ale vydrží tak do 9 hodin ráno, pak je zase děsný vedro. Já spím v pěti vrstvách nahoře a dole s gepardíma kalhotama, stejně to úplně izolačně nefunguje. Místo v kempu máme luxusní a na večeři nám pravidelně svítí nádherná hodobóžová svíce se zasněným Ježíšem z 99 cents storu za 99 cents. Jeho pohled je velice vědoucí a velice mimo.

Viděli jsme utíkat medvěda do kopce, takže si odškrávám další položku v Yosemitském to-do-listu, včetně odehnání hanta-veverky. Jo, je to tak, Hanta si tu ještě vesele viruje, ale není to takový poprask jako minulý rok – veškerá osvěta je pokryta vyfasovaným letáčkem s obrázkem veverky a nápisem ... něco ve smyslu jakože na smrtelně nakažené veverky a myši se nešahá. Zatím to funguje a tuhle radu si beru k srdci.

Včera jsme byli na opočinkovém treku k vodopádům. Jen 1000 m převýšení. No jo, odpočali jsme si parádně. Výhled nádhera, akorát na cestě zpátky jsem se nemohla moc zastavovat, protože jsem zjistila, že jakmile stojím, nohy si uvědomí, že už nemůžou a začnou se roztomile klepat. Takže cestu dolů, kterou jsme nahoru šli asi 4 hodiny, jsme dolů zvládli za hodinku. Petr teda s půlhodinovým předstihem, ale zato zvládl přeskočit Španěla na výšku. Jo, bylo to hodně z kopce. Výhled na Half Dom byl parádní, akorát na vodopády bylo málo vody, tak moc nepádily. I tak tam bylo krásně. Večer jsme završili ohněm z nakradeného dřeva a buřtíky a bylo nám blaze.

Dneska máme odpočinkový a servisní den. Ještě jsme nebyli schopní vyřešit pokutu ze San Diega, tak nevím nevím, kolik nás to parkování u pláže nakonec bude stát. Taky ještě nemáme couchsurf ve Friscu. no jo, hledat ubytko pro 4 lidi není žádná sranda. Snad se nám to podaří, jinak budeme vystaveni náporu sketchy hostelů, případně spaní na parkovišti u supermarketu. No been there done that :)

Honza teď sedí v kavárně na netu a já s Petrem a Bárou, poté, co jsem zažehnala über hlad pitou a cottage cheesem, sedíme u kamenných homolí. Petr s Bárou na ně lezou, já se na ně koukám a možná si taky něco vyhopkám. Až se vrátím do Brna, pořídím si lezečky a lezeckého pantera.

Jo a taky se chceme jít dneska vykoupat – v jednom z kempů, kde mají mimo jiné i pračky, sprchy zadáčo i se šamponem, mají i řeku a vzhledem k tomu, že je dneska 30 stupňů, půjdem to tam prubnout. Juch!

19.8.

Včera jsme vylezli na Half Dome.

Jak k tomu došlo? :) Jednoduše, to jsme tak seděli znavení u večeřového stolu a přemýšleli, co budeme dělat následující den. Vylučovací metodou jsme přišli na to, že neděle je ideální den na nejtěžší výstup Yosemite (což teda vůbec nebyl nejtěžší, páč vodopády byly daleko horší :). Rozhodli jsme se taky, že na permit serem a dokud to půjde, budeme předstírat, že jsme na Half Dome vylezli omylem. Případně, že jsme si permit spletli s termitem ...

Ráno jsme se zvládli z kempu vykopat v půl 7 s tím, že ještě nakoupíme jídlo na cestu v Yosemite Village. Obchod otevíral až v 8, tak jsme si střihli jógu na parkovišti. Pak jsme se zásobili tyčinkami Cliff a zbylým proviantem z kufru (klasické pita potěšení a rybky, případně fazole) a hurá vzhůru.

Poprvé jsme šli jako skupinka, protože terén nebyl moc obtížný, stoupání pozvolné, takže nám dokonce zbyl dech i na povídání, což byla paráda, protože když mluvím, nebolí mě nohy :)

Pauz bylo přiměřeně, takže jsme byli jen trochu dead, když jsme se dostali pod Half Dome po John Muir Trail. Cestou sem tam srnka, sem tam veverka, veverek teda víc, medvěd žádný (awwwww – ne, kecám, minulou noc jsem nemohla asi hodinku usnout, protože se mi zdálo, že se medvědi dobývají páčidlem do medvědária, uff – naštěstí to byla jen hlučná mexická rodina bydlící opodál).

Pod Half Domem nás čekalo rozhodnutí, na které upozorňovaly množící se cedule s nápisem „Don´t forget your permit“ – hore, nebo dole? Honza to obrátil dolů. Petr to pro mě s Bárou rozsekl prohlášením, že on teda jde nahoru, tak jsem pak za nima lehce vlála :)

Přímo výstup na Half Dome je specifický tím, že člověka vyšťaví lezení na předhřbítek cestou hadovkou s kamennými schody a pak na něj čeká třicetistupňový výstupní sklon za pomoci železných lan s tím, že cesta je jak pro nahořivší, tak pro dolivší. Já zvolila blbečkovský způsob, dvě ruce-dvě lana a cupity cupity. Dlouhou sérií přísunů jsem se vyšoupala nahoru a ... PARÁDA! Stálo to za to, výhled krásný (takový ten „Přicházíš z hor, ze země sněhů, na střeše světa usínáš ...), vyfotil nás tam jeden hodně zvláštní pán, který si nás tam chvilku dokonce aranžoval – cool :) No a pak jsme už šupajdili dolů, páč to vypadalo, že se bude blýskat a to ne na lepší časy. Natáhla jsem si lýtkový sval, tak jsem dolů nešla úplně ladně, ale i tak jsme makali jako fretky.

Na parkovišti jsme vyzvedli Honzu, lehce namrzli v řece, zadáčo se vysprchovali a umřeli.

Vstávání bylo krušné, bolí mě celá Anča. Taky nám vyplivlo těsnění u vařiče, takže čas čajíčků je asi zpečetěn. No uvidíme. 

Merica - Big Sur, poušť a nakonec tisícovky

14.8. - no mám trochu skluza, no :)

Sedím potmě v kempu u Sekvojí a u psaní mi dělá společnost mexická rodina a hihňající se Bára s Petrem ve stanu. Měsíc je za stromem a není vidět na klávesu enter.

Dojedli jsme, dopili čaj a já potřebuju chvilku pro sebe na psaní a mozkovou rehabilitaci, snad to trochu nabourá můj čtecí dluh, když aspoň píšu. Kindle je dead, tak je to čtení mnohem obtížnější.

A teď je slyšet vysavač, ze stanu :D Prdel :D Mexikánci mají všechno i konvici na čaj a malá kamínka, taky mají spoustu dětského potěru,který tu ještě ve čtvrt na deset babócá. Ve španělštině.

To, kde jsme všude byli a spali, teď vytahuju z paměti podle fotek v počítači, takže to bude notně osekané.

Big Sur

Sémě psychologické geniality bylo vneseno právě sem, aby vypučelo ve zvláštní psychedelický plod hermafroditního a meditativního Esalenu. Pro nás to znamenalo jet 72 mil po úzké silničce bez odstavných pruhů a plných kempů. Den v autě udělal svoje a byli jsme lehce znechucení i když jsme si vyfotili parádní fotku před Esalen institutem – kdybysme měli každý 180 babek, tak jsme si mohli udělat foto i uvnitř a nazí a zmeditovaní. Takhle jsme jen vyfásli informační brožurku od vlasatého vyklidněného transsexuála, což o to – i to bylo fajn. Auto jsme nakonec zaparkovali na odstavném pruhu hned vedle a vyrazili do hor hledat spací místo. Našli jsme si postel v oblacích – na místě vypáleného obytného domu. Honza přežil dvě přítomnosti hada (respektive různých hadů) a po západu slunce jsme tradičně zalezli do stanů úplně zdechlí. Nahoru jsme si vzali relativně málo vody, takže na snídani byla největší delikatesou voda z fazolí a zuby se čistili až dole. Jako útesy parádní, ale vzhledem k tomu, že rádoby opuštěné pláže mají omezený přístup a jsou dost dobře hlídané, tak nic z toho. U jednoho takového útesu jsme se podělili s racky o večeři (ti na ni teda srali, doslova, ale naštěstí vedle). Nemám tucha, kde jsme spali, ale vím, že jsme druhý den museli zaručeně vyrazit směr Santa Cruz – městem jsme jen projeli na cestě do Sequoia parku, ale měli jsme ten nejlepší burger v typickém americkém „dajnu“ i se servírkou Wendy (protože všechny americké servírky se jmenují Wendy). Prostě super cool.

Sequoia park

Po menších peripetiích jsme na noc, poté, co jsme nakoupili předražené pivo a víno u Sikha, hledali kemp. Nejdřív jsme našli zapadlý kempground s karavany, co tam musely stát už aspoň deset let, ale poté, co nám milý majitel-zaměstnanec prozradil, že tam nejsou žádné sprchy ani záchody („kdybyste byli samí chlapi, tak bych se o to nestaral, ale máte tu dámy!“), vzali jsme kramle a po nočním slalomu po úzkých silničkách a o jedno vyděšení krávou (domnělým medvědem) později, jsme to zapíchli v Sequoia kempu. Teda aspoň jsme si to mysleli ... Vypadalo to, jakoby jsme vlezli někomu na dvorek a postavili si tam stany. Tenhle dojem nepolevil ani ráno – místo padesátiletého postaršího prošedivělého muže s vousem a klobouku, vylezl z baráku potetovaný osmatřicetiletý poříz i s manželkou a pitbulem. Ukázalo se, že jo to opravdu kemp, ale že v něm zrovna nikdo není. Odpustil nám poplatek, podlachmili jsme si jeho zubožené pejsky (stádo koček se nenechalo) a vyjeli jsme do opravdového Sequoia kempu, kterýžto byl asi o 30 mílí jinde. Jako bylo to docela scatchy – krávy převlečené za medvědy jsou mor. Je to poprvé, co kempíme na legálním kempišti za peníze a na víc dní – fakt pohodička.

Jídlo si tu zaslouží malou vsuvku – na večeři jsme si uvařili nezničitelnou rýžovou šlichtu s konzervami a smoky příchutí. Byla tak úchvatná, že nám druhý den ráno skončily dvě třetiny hrnce v záchodě, páč na snídani to fakt nebylo, ble. Ještě jsme u toho trochu připálili hrnec a úžasnou šlichtózní chuť nedokázala bohužel přebít ani Valentina, která jinak přebije všechno. Trochu nahnilý salát, co jsme měli na obědový piquenique byl tedy večerní předzvěstí.

Sequoia park samotný je ... plný sekvojí, překvapivě. Například takový Shermann tree (stáří ubohých 2500 let) kdyby se naplnil vodou, mohl by se dospělý člověk koupat 27 let každý den v průměrné vaně. Taky mám spoustu šišek, některé nedobrovolně (dík Péťo). Vyfotili jsme se v díře, viděli Shermanna i kongresový hájek. Sekvoje jsou chlupaté, vysoké a dobře hoří (jak ukazují fotky z roku 2004). Šišky jsou malé.

Dneska (středa 14.8.) jsme se rozdělili na dvě skupiny – pracovní název rafani a lemry a vydali se na dva různé treky – Já s Honzou k jezerům a Bára s Petrem o pět set metrů výš. Všichni jsme byli spokojení a vydovádění, takže ponorka se zase o pár dní odložila.

Zítra míříme směr Yosemitte a podle toho, co jsme viděli dneska, to bude fakt pecka. jen těch medvědů tam asi bude víc a krav míň. Pravděpodobně bude i internetová zastávka ve Starbucks ve Fresnu a ranní praní v pravé coinové laundry! Taky musíme koupit pity a rybičky, ať jsme z něčeho živi – kukuřičné pity za dolar se neosvědčily. Chuť mají podobnou jako koženková záložka do knížky, možná trochu horší. Jo a viděla jsem spoustu chipmunků. A sarančata, co práskala křídly, když letěla. Rangeři jsou tu milí a přívětiví, i když permit stojí 20 a kemp platz na den 14.

Docela nám tu ten dvouden nestarání se o to, kde budeme spát, bodnul a jsme čilí a připravení se zítra zase zrasit a nechat se požvejkat medvědem.

Fotky nahraju později, hrozně se to tu seká.

Merica - on the road for real

anna2rerajče.net

Bára vyležela rýmičku a je zase jako rybka. S Anthonym jsme se rozloučili v hospodě pivem Monkey knife fight a pofoukali mu ručičku, kterou v okamžiku spontánního vzrušení prorazil zeď v baru (to víme teda z Petrova vyprávění. Taky jsem u něj zvládla zapomenout svůj a Honzův ručník, což je už třetí věc, spolu se sandály u Sedomy (to byl majstrštyk spojený s krkolomným převlékáním v autě po koupání a zapomenutím botek na parkovišti) a zelené bundičky v San Diegu ... jsem prostě rozsévač věcí. Pas zatím mám, rodiče mi doporučili, abych ho snědla, ale já myslím, že by bylo lepší si ho zašít pod kůži.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Na GPSce jsme nastavili směr Grand Canyon a vyrazili jsme konečně do místa určení. Dojeli jsme přes Sedomu za tmy, ustlali si na parkovišti a nechali se uspat klapotáním jeleních kopýtek (stejně je tam ta zvěř jen pro turisty).

anna2rerajče.net

Vzhledem k tomu, že jsme zakempili asi 100 metrů od díry, vstali jsme brzo a asi v šest hodin ráno jsme se vydali na trek do kaňonového chřtánu. První, kdo áchnul při výhledu byla Bára, takže prohrála imaginární sázku. Ale to jí zjevně nevadilo a celou cestu dolů šlapala jak divá, Petr taky a my s Honzou jsme lehce chvostili. Při sestupu nás doprovázeli různě roztroušené hloučky turistů a veverky, které podle cedulí kousali nebohé chodce a nakažovali/kazili je morem. Bylo jich tam mrtě a byly moc roztomilé – asi zastírací manévr ...

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

Nesli jsme si spoustu vody a bagely, ale nebylo toho potřeba tolik, protože při cestě dolů, která nám zabrala dvě hoďky, jsme minuli čtyři odpočívadla s vodou a stínem a záchody. Mají to hezky zařízené. Kdyby někoho zajímalo, jak to vypadá v dolní třetině Grand Canyonu, tak je tam oáza, opuncie a potůček, který se kdoví kde mění v rozvodněné hnědé Colorado. Je tam krásně, výhled z vyhlídkového místa za tu námahu stál, i když na cestě zpátky jsem si myslela, že chcípnu, vedro bylo a bylo to 4 hoďky do kopce. Aspoň, že té vody bylo dost :) Hlavně Honzu to teplé počasí dost udolávalo, ale zvládl to.

anna2rerajče.net

Po výstupu a čaji o páté jsme se rozhodli nestrávit další noc na parkovišti, ale dojet do Joshua Tree – skalnaté pouště a výspy horolezců a boulderů, na což se Petrovy lezečky dost těšily.

Do pouště jsme dojeli za tmy, nikdo nás nezkásl, takže jsme si rozložili naše 40 dolarové stany aby nás nesežrali draví chřestýši a tarantule a po tmě jsme se zaklempili. To ráno bych vám přála – v sedm vás vzbudí plné slunce a poté, co vylezete z narychlo a potmě postaveného stanu zjistíte, že se přímo před vámi rozkládá ohromná poušť s křovíčky a skalami a lidi? – ani noha!

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

V Joshua Tree jsme nakonec zůstali tři dny, zaboulderovali jsme si – teda hlavně Bára s Petrem, já jen takové malinkaté skalky a stejně jsem měla v kalhotách. Viděli jsme pouštní rezervoár, zažili jsme tři krásné hvězdné noci, viděli rozjetou tarantuli, kojota, chipmunka a vykecali se u rangera z placení za tři noci (Honza suverénně vytáhl mapu Grand Canyonu, když chtěl ukázat, kde v Joshua tree jsme kempovali, ranger z toho byl trochu vyjetej a sdělil nám, že to není ani mapa stejného státu :D). No stejně jsme jim tam nechali deset doláčů, protože to byl zatím highlight našeho cestování – fakt doporučuju. Jinak Joshua trees, jsou stromo-kaktusy – naprosto random rostlina, která může růst snad jen v Americe :) Hvězdné nebe tu bylo bezkonkurenční a létavice se předháněly v létání, do Honzy narazil i netopýr (asi neguje echolokaci) a každý den před západem slunce jsme si vylezli na skálu a koukali se, jak se ta velká koule žhavých plynů kulí za obzor. Magie.

anna2rerajče.net

Joshua tree jsme opouštěli s těžkým srdcem směr L.A baby.

Na L.A má Bára nepříjemné vzpomínky z prvních pěti dní, které tam strávila a všichni jsme stejně byli odlidovatělí z Joshua tree, tak jsme se rozhodli, že to jenom profrčíme. Prošli jsme se k observatoři, vyfotili Hollywood sign (kterej je teda ale pěkně malej), pojedli tradiční tortilly s mexickou omáčkou a vydali se ze zasmogovaného L.A. na pláž Santa Barbara. Pokoupali jsme se, povlnili a frčeli jsme se vyspat na pláž. 

anna2rerajče.net

Parkování v amerických městech by se mělo vyhlásit národním sportem, protože je to fakt prdel najít volné místo, které je blízko u pláže – na místo v Santa Barbaře jsme čekali jako supi. Na studentskou slevu jsme si pučili single kajaky a brázdili jsme přístavní vody, muehehehe. Makačka na ruce, několikrát jsme se každej vykotili (kromě pana Honzy opatrného) a hodinka a půl utekla jako voda.

Potvrdil se mi fakt, že věci v mých rukou dlouho nevydrží – rybka pauza a mé hnáty nás stály walmartový otvírák na konzervy. Taky sme s Bárou zkoušely planking, ale moc nám to nešlo – musíme trénovat :)

Míst na spaní sme vystřídali hodně – pláž byla zatím nejlepší. Písek, vlny, žádní krabi, ani příliv nám nesmáčel ospalé plosky.

Zatím se teda máme královsky a nádherně a je tu blaze a doporučuju. Protože šněččí roadtrip prostě a jednoduše stojí za to.

Merica - zvykáme si

anna2rerajče.net

Tak jsme opustili bezpečný kanadský Saskatoon a vydali se na zkušenou do té pravé krásné i zkažené země -  Merica wellcome!

Den druhý

CALIFORNIA BABY!!!

            První den jsme zvládli i se spaním na letišti – tam jsou na spáče zvyklí a mučí je neustálým světlem a omíláním padesátkových hitů, takže kolem třetí hodiny ranní je člověk tak otupělej, že mu to ani nevadí a spí poslední tři hodiny jak dudek.

            Auto jsme nakonec oproti původnímu plánu půjčili jen na tři týdny, páč nám havarijní pojištění neprolezlo přes online platby, takže se to na místě lehce prodražilo, ale jsme pojízdní yay!

            S Bárou jsme se setkali v Banana hostelu a někdy v tu chvíli se vypařila má milovaná zelená bunda, budiž jí země lehká, hlavně, že mám pas a platební kartu (ta kanadská debetní tu mimochodem nefunguje, stejně jako kanadské internetové bankovnictví, takže jsem se slzou v oku musela rodiče připravit o další peníze, ufff – no snad jim to po zimě splatím :). Mimochodem, zjistila jsem to ve chvíli, kdy jsem chtěla platit za burgekingovskou snídani – lívance a masovou placku – brrr.

anna2rerajče.net

            
Ve Walmartu jsme realizovali koupi dvou stanů a gpsky, kteréžto plánujeme (aspoň gps) za patnáct dní vrátit a obstarat nové, no jo, sockovský způsob cestování ...

            Naši couchhosti v San Diegu byli jediní asi z patnácti, co souhlasili, že nás ubytují a byli hodně easy going – fešák Blake a macho Dan, který mi trochu připomínal brouka nosála. Pohrdli Fernetem citrus a jako revanš nám dali ochutnat homemade džusy zvlášních kombinací – mrkev se salátem a okurku s jablkem – okurkový byl moc dobrý! Splnila se mi taky má noční sprchová můra – s našampónovanou hlavou jsem byla nucena potupně vylézt z koupelny, neb se mi zastavila voda a já ji neuměla nahodit zpět. No jo – prostě sprchové baterie jsou mé Nemesis. Takhle konkrétní musela být použita trhem k sobě a já útlocitná duše, jsem se bála, abych ji neurvala.

Noc byla příjemná a na všelidovém (počet lidí – 3) sněmu jsme se dohodli, že San Diego nám kromě potenciálního sea kayakingu moc neučarovalo, a vyrazíme tedy směr Grand Canyon – zjistit, co že je na té velké zubaté díře tak úchvatného.

anna2rerajče.net

Náladu nám kazila jen pokuta za parkování, kterou jsme vyfásli den předtím za to, že jsme stáli na dvouhodinovém parkovišti čtyři hodiny a zbůhdarma se váleli na pláži – 50 doláčů v tahu. Před odjezdem jsme se zvládli vyhnout další potenciální pokutě jen díky tomu, že jsem seděla v autě a začala na mě troubit policajtka a hned další na letišti, kde si Honza potřeboval vyměnit Kanadské dolary – hadi jedni! vyhýbat se parkovacím ticketům je jako vyhýbat se kulkám z brokovnice.

Za rytmu Parov Stelar jsme odfrčeli vstříc velkému Kaňonu, GPS hlásila za 135 mil zahněte doprava.

anna2rerajče.net

Možná jsme jí neměli bezmezně věřit, neb nás místo do Grand Canyonu dovedla do Phoenixu ... beze srandy. Takže jsme asi první turisti, kteří minuli Grand Canyon :D Ovšem štěstěna tomu přála, že ve Phoenixu je Petr na terapeutickém výcviku a jeho báječný (a trochu příliš kontaktní) couchhost Anthony, u kterého Petr bydlí už třetí týden, souhlasil, že když adoptoval jednoho Čecha, může (a chce!) adoptovat další tři.  No jo, chudák podal prst a zůstal mu jen ramenní kloub ...

Každopádně, je to bývalý voják a současný vegan, takže se v jeho domě nemohou konzumovat mléčné výrobky – na tajňačku jsme si koupili mlíko na ranní vločky a a než se vrátí z práce, šup s ním z ledničky do ukrytého batohu lalala :) Bára dokonce provokativně pojedla na snídani jogurt a já pak nevědomky vyhodila obal do koše – no to by bylo, kdyby ho našel :))

Den třetí 

Bára má rýmu, tak se kurýruje a my s Honzou jsme vyrazili na vyhlídku na South Mountain – vedro kaktusy a parádní výhled na Phoenix!

anna2rerajče.net

Pak jsme to zakempili ve Starbucksu  - dvě hodiny na jednom ledovém kafi (každej teda – zas takový socky nejsme :), vyřídili maily a nahráli fotky na fb – Anthony totiž nemá doma internet – souvisí to asi s jeho očistným životním stylem :)

Vypadá to, že na GC vyrazíme v sobotu., protože dneska musíme povinně s Abthonym na pivo –cochsurfing je fyzicky i finančně náročná věc. Anthony si plánuje, že nás vytáhne do downtownu, ale asi se mu to nepodaří, páč jsme všichni takoví přešlí a trochu nedospaní. Taky je tu ukrutné teplo – koupila jsem si slušivý kovbojský klobouček za dolar, takže se mi mozek bude vařit jen trochu :) U každé zahrádky tu mají mlhovač – rozprašovač studené vodní páry – je to super.

Ha, Anthony už je home, tak budeme muset být sociální, uau.

anna2rerajče.net

Kanada - postřehy a jiný mišmaš

anna2rerajče.net

Tak už se nám to tu krátí, za dva týdny frčíme na roadtrip a kdyby čas měl příchuť, představoval by zatím pro mě čas v Saskatoonu plivnutí do obrovitánské Kanadské kaluže, které chutná po sluníčku, jahodové zmrzlině a smažené Marsce (kterou budu mít až v pátek).

Petr nás před několika dny opustil, zanechavše nám 5 kilo rejže a nepočítaně konzerv (díky, díky, díky!) a odjel se roztéct do Phoenixu k veganovi (tematické video díky Honzovi zde).

Co jsme zatím za ty dva týdny, co jsem nepsala, stihli? (a nestihli smaženou Marsku!):

• Návštěvu Wanuskewin herritage parku

Ta spočívala v tom, že jsme si s Petrem a Honzou na (většinou vypůjčených) kolech zajeli 14 km tam, prošli si louku a jeli 14 kilometrů zpátky. Tatonky (Costnerovi bizoni) žádné (žádní, nevím, jak se to zkloňuje), zato jsme viděli cvičení stíhaček a Honza dostal sprda za to, že leze na bizoní maketu. Ovšem - byl to parádní výlet, kteréžto přesvědčení asi nesdíleli Kanaďané, co nás míjeli během našeho zuřivého šlapotu v protivětru a pravděpodobně si ťukali na čelo. Ale - viděli jsme stíhačky a oni ne! Jakože zdá se, že vlastnictví horských kol, i když se jezdí hlavně po silnicích, má výrazné opodstatnění v zimě a dokonce jsem pochopila i absenci cyklistických pelotonů mimo město, vzhledem k tomu, že nejbližší je 50 kiláků, takže i na malý výletek šup-sem-šup-tam stylu by padla rovná stovka.

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

• rozkoukat Mavericka

kterážto činnost zpečetila všechny naše filmové večery - ovšem, Báro těš se! - mám staženou Kněžnu Libuši!!!

• Opít papoucha u Becherovky a sníst štrůdl

na Petrorozlučce, kde nás oblažoval Chrisův nový touchy touchy (jak jsme ho se Sárou překřtili) couchsurfer  Theo z Rwandy. Škoda, že fotky zpitého papoucha nemůžu dát na fb - tam by je viděla Naila a asi by si mě odpřátelila ...

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

• Zahrát si ultimate frisbee

v Rotary parku. Za pomoci dvou slovenských couchsurferů, z nichž jeden chce na FSS studovat psychologii :D Nebylo to beze ztrát - Deryk si vyvrtnul (Honza říká, že s "t" a já mu věřím) kotník, tak musel být odvezen emergency Markem.

• Dát si do pitcheru význačná piva

jako Moose head, Grashopper a to třetí si už nepamatuju ale bylo tam i pivo Dead Rouge Guy, které jsem neměla, ale měla jsem ho mít!

• Vidět moji první/mého prvního on-u

což jsem, pravda, nezvládla s kamennou tváří a doteď se stydím.

• zacvičit si akrojógu 

dobře, původně se mělo hrát frisbee, ale po půlhodince planého házení v kroužku se Stuartovým spolubydlou Trentem, jsme odhalili, že pan T pravidelně chodí na lekce akrojógy. Zkoušli jsme pak tu nejjednodušší variantu, která se dá přirovnat k tzv. prknění/plaňkování (planking), které vlastně spočívá v tom, že se je v poloze prkmo kdekoliv - v případě akrojógy na komkoliv. Ve chvíli, kdy jsme byli nadšení vlastní šikovností, jsme si všimli dalších akrojogínů a ... ty vole!

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

anna2rerajče.net

• rozčlenit zákazníky v meat department v SS

na kokoty (pán, co si objedná 30 deka prosciutta a pak si přeje stejným způsobem vyrobit 30 deka veškeré další šunky. Způsobem, který spočívá v prokládání jednotlivých masových plátků listy papíru a trvá asi tak 5 minut zručné prokládací práce), hodňouše (deset deka sem, deset deka tam a hlavně jsou pořád "sooo sorry"), bitches (ženy, které si stěžují, že nemáme brašničky na příliš teplá grilovaná kuřata a pak si vybíjejí vztek na nebohé mě a nebohých hispánkách), nerozhodňáky (mmmm, eeeeee, mmmmm), zkoušeče (víte co, 5 deka támhle toho ... a toho ... a tohohle ...a tadyhlenctoho a ... a nebo to nechte tak ... - někdy v kombinaci s nerozhodňákem), rodinky (já bych si vzal ... miláčku, kolik toho chceš ... dobře tak tři sta ... miláčku, na velké plátky, nebo na malé plátky ... tak na ty malé plátky ...), drahouše (víte co, něco mi tam hoďte, když to bude o deset deka víc, zlobit se nebudu). Počítám, že v průběhu příštího týdne přijdu ještě na další typy.

• improvizovanou grilovačku

to se tak na půl hodinky natáhnete a z komatického desetiminutí vás probere úporné bušení na dveře a ejhle Lisa. Ejhle Sara si to přihrne s ejhle Stuartem a pak si to ejhle všichni hrneme k řece. A protože saskatooňani mají na každém rohu grilovací posezení, zbytky z kuchyně hned najdou využití - v mém případě cuketa a půlka chleba, v Sářině případě zbytky burgerů (?!?!??!). A u ohně se toho hned nakecá!

Aktuálně jsem mimo, takže pokud předchozí text postrádá strukturu, bylo to nezáměrným záměrem. Jdu se odmimonit do postele a nechám si zdát o tom, jak ručně vyrábím deep-fried-Mars-bar (což jsem si nevycucala z prstu, ale fakt se mi o tom předevčírem zdálo) - budiž tedy toto nekonzistentní datlí dílko svědectvím o tom, že žiju a to jako fakt :)